Za četníky do Saint Tropez

Byl konec července 2020 a volá mi kamarád Ivan z Prahy, že viděl mé fotky z brázdění Chorvatska na motorce a ptal se, jestli bych s ním nechtěl ještě někam vyrazit. Ivan je kámoš a tomu se neříká ne. Tou dobou jsem docela četl cestopisy z Azurového pobřeží, takže Saint Tropez a legendární četnická stanice byla jasná volba. Na začátku sice vyvstalo pár pochybností, jestli to jeho Honda XL 600 z roku 1986 zvládne, ale jak se později ukázalo, tyto obavy byly zcela liché.

Kapitoly článku

Pátek 4. 9. 2020

Pátek, první den cesty a jednoduchý plán. Ivan skončí v práci v Praze, vezme to úprkem přes D1, vyzvedne mě v práci v Brně a najedeme na dálnici směr rakouský Graz za kamarádem, který tam žije. Plán byl jasný, předpověď počasí výborná a nic nám tedy nestálo v cestě. To by se ovšem nesměl psát rok 2020, který nás všechny naučil, že cokoliv plánovat může být poněkud zbytečné.

Byly přibližně tři hodiny odpoledne, já už v kanclu sedím v obutých gládách a čekám na Ivana. V tu chvíli před nás předstoupil šéf a oznámil nám, že jeden z našich kolegů z kanceláře se ráno necítil dobře, šel domů a po chvíli mu eRouška oznámila, že byl v kontaktu s nakaženým člověkem. Rozkaz zněl jasně. Opustit kancelář a zůstat v izolaci minimálně do úterý, kdy měl být znám výsledek jeho testu. Už jsem chtěl volat Ivanovi, abych mu popsal situaci a poradil se s ním, co budeme dělat, ale on volal jako první. Stojí na benzince u Humpolce. Před chvílí se mu z motoru ozvaly dvě obrovské rány a má strach pokračovat. Následně jsem mu sdělil, jaká je situace u mě. Začaly tedy vášnivé debaty a po chvíli jsme zvolili to nejrozumnější a nejzodpovědnější řešení. „Máme dovolenou vole, jedem do Saint Tropez.“ 😊

Míříme na Graz a z posledního zbytku pudu sebezáchovy jsme zrušili přespání u kamaráda a zvolili raději hotel. Jelikož po vyjetí z Brna již byla poněkud pokročilejší hodina, volíme přesun po dálnici, kde se trochu peru s Ivanovým tempem. Ten jede svých obvyklých 110,  přičemž já jsem zvyklý jezdit na dálnici 130+.

Dojíždíme do Grazu, na benzínce vedle hotelu ještě povečeříme Sacherův dort s dvěma Heinekeny a jdeme spát.

Sobota 5. 9. 2020

Sobota a plán dne je dojet po dálnici až na italskou hranici. Od Travisia po okresních silnicích do kempu u Benátek, které chceme v neděli projít.

Počasí je jako z prospektu cestovních kanceláří. Já se konečně sžil s Ivanovým dálničním tempem a vlastně zjistil, že Ivanovo tempo je pro vychutnání si krás Tyrolska z prázdné dálnice A2 ideální.

Po nějakých 200 km přijíždíme na hranice s Itálií a z Travisia si to již nabíráme po silnici SS13 směr Udine a cílové Benátky. Tato silnice je lemována řekou Fella, která sice působí poněkud vyschle, rozhodně je ale fotogeničtější než kdejaká koc válející se polonahá po motorce.

Večer už byl jen ve znamení válení se u bazénu, prolívání se pivem a diskutováním, jestli je italské pivo jenom hnusné, nebo extra moc hnusné.

Neděle 6. 9. 2020

Vždycky jsem chtěl navštívit Benátky, ale celý život jsem to odkládal kvůli naprostému přetlaku turistů. Takže letos je ideální příležitost Benátky navštívit. Vstáváme tedy brzy a jedeme autobusem do Benátek. Vyplatilo se a odměnou nám bylo dopoledne v Benátkách jenom pro nás.

Po návratu to chtělo trochu dobít baterky před další cestou a tak jsme se rozhodli vyjet na pláž do asi 50 km vzdáleného Lido di Jesolo. A abychom si opět dokázali, jak moc jsme zodpovědní, tak samozřejmě jen v košili a teniskách 😊

Nedaleko pláže kupujeme jídlo, pivko a jako dva puberťáci na pláži sledujeme nějakou místní exhibující blondýnu, která se rozhodla mužskému osazenstvu rozpohybovat představivost a to ženské přivést do varu.

Do kempu se vracíme už za tmy a únavou padáme do postele.

Pondělí 7. 9. 2020

Vstáváme brzo, protože dnes máme v plánu dojet až do Janova a to přes docela nudné vnitrozemí Itálie.

První delší zastávku máme v Modeně, v muzeu Ferrari. Jedná se o dvě budovy, kdy první je rodným domem samotného Enza Ferrariho a expozice v ní je věnována působení v F1. Druhá budova, přistavena před necelými deseti lety a navržena českým architektem Janem Kaplickým, je věnována silničním vozům. Za 17 € jsme si tedy užili pohled na hromadu vozů s černým koněm ve znaku a to od těch nejstarších, až po ty nejnovější.

Další zastávkou bylo 20 kilometrů vzdálené město Reggio Emilia, konkrétně autobazar/muzeum Ruote da Sogno. Jedná se o ráj a povinnou zastávku pro všechny petrolheady, kteří budou mít cestu okolo. Ruote da Sogno je vlastně takový velký nákupák, kde restaurují a vystavují historické vozy a motorky. Všechny vozy na sobě mají cedulku s cenou a pokud u sebe máte dostatečný obnos, můžete rovnou s čímkoliv odjet. Údajně by se zde mělo nacházet až 1200 motorek. Nejdražším kouskem zde byla nejstarší dochovaná Vespa s výrobním číslem 3 a cenovkou 240 000 €. My jsme bohužel chudí jak kostelní myši, takže jsme si z tohoto místa odnesli jen hromadu fotek s vůní benzínu. Je vidět, že se nejedná o tolik profláklé místo jako například muzeum v Modeně, protože jsme byli v celém muzeu sami. Kdo budete mít cestu okolo, tak rozhodně doporučuji navštívit.

Vzhledem k tomu, že jsme byli v muzeu sami, pustili nás i do samotné restaurátorské dílny. Tam nás čekala další hromada aut a motorek v nejrůznější fázi renovace. Od prorezlých vraků až po zrovna dokončené exempláře připravené na přesun do vedlejší budovy na prodej. Toto byla přesně ta dílna, kterou každý z nás nutně potřebuje doma.

 

Zbylých 200 km do Janova jedeme převážně po horských klikatých silnicích. Do Janova pak přijíždíme už za tmy a neskutečně bloudíme. Několikrát nás v kopcích nad městem, kde jsme měli ubytování, pěkně vypekla GPS od Mapy.cz a poslala nás do uličky, kam jsme se sotva vešli s motorkou.

Při příjezdu na apartmán nám finální tečku dal pan domácí. Apartmán byl rezervován se snídaní. To v tomto případě spočívalo v jedné sušence bez příchuti a malém kelímku s marmeládou. Bez energie na jakýkoliv vzdor hážeme zavazadla na postel, která se okamžitě propadla. Naštěstí tu strávíme jen jeden večer.

Úterý 8. 9. 2020

Odměnou za příšerné ubytování nám budiž ranní výhled přímo do údolí Janova.

 

Dnešním dnem začíná naše jízda Azurovým pobřežím. Cílem je dojet následující den do Saint Tropez. Kam se však dostaneme dnes, to je zatím ve hvězdách a uvidíme, jak nám bude cesta ubíhat.

Při snídani mi pípne mobil s smskou, že kolega z kanceláře, kvůli kterému jsme výlet téměř odpískali, je negativní a my tedy můžeme trochu povolit v obezřetnosti.

Cestu po Azurovém pobřeží asi nejlépe zachytí fotky níže. Samá zatáčka, lemována z jedné strany mořem a z druhé skálami. Mírným zklamáním je, že osídlení měst je vysoké a úměrně tomu je hustá i doprava.

Po nějakých 200 km přijíždíme na místo, na které jsem se extra těšil. Monako. Plán je jediný. Projít se po okruhu F1. Motorky parkujeme mezi květináči v zatáčce Rascasse, která je předposlední zatáčkou okruhu a vydáváme se na pěší procházku.

V přístavu byla hromada jachet a na každém parkovišti hromada Ferrari a Rolls Royců. Procházka po okruhu nám vzala asi hodinu. Jen pro srovnání, ve formuli jedna to jezdí za minutu a čtvrt.

Po projití okruhu jsme si to již nabrali směr Nice, kde jsme se v poměrně luxusním hotelu za 500 korun na noc rozhodli strávit dvě noci. Večer rychlá koupačka v moři a šlo se spát.

Středa 9. 9. 2020

Vytahujeme všechny věci z brašen, balíme si jen plavky a vyjíždíme do cílové stanice naší cesty. Saint Tropez. To je vzdáleno přibližně 100 km podél pobřeží. Panorama po cestě jako vždy úžasná, bohužel náladu nám trochu kazí doprava, která je ve městech více než hustá. Kvůli tomu dojíždíme do Saint Tropez za téměř tři hodiny. Parkujeme motorky a vyrážíme na obhlídku krásného historického města. Samozřejmě nesmíme vynechat známou četnickou stanici.

Před návratem do Nice volíme relax na pláži kousek od Saint Tropez. Bylo vidět, že Louis de Funes zde za svých let odvedl kvalitní práci, protože žádného nudistu jsme neviděli.

Ještě před odjezdem jsem si chtěl udělat fotku s motorkou na pláži. Bohužel jsem trochu podcenil slabost silničních pneumatik, takže z písčité pláže jsme po vyfocení dostávali motorku asi deset minut. Samozřejmě za doprovodu smíchu všech okolo.

Následoval už jen návrat na hotel do Nice a plánování cesty zpět.

Čtvrtek 10. 10. 2020

Vstáváme ještě před šestou. Po zhodnocení našich časových možností a pohlédnutí do prázdných peněženek, jsme se chtěli dostat alespoň na kraj Rakouska. Ještě v Nice tedy najíždíme na dálnici a za pět hodin sjíždíme v Itálii u města Lecco. Přibližně 400 km nás však vyšlo na 35 euro. Zlaté naše dálnice, které sice vypadají jako tankodrom, ale na jejich průjezd se nemusíte upsat Home Creditu.

V Lecco dáváme rychlý oběd a pokračujeme v cestě. Tentokrát však již po okreskách, a výletním tempem při kochání se na jezero Como a hory, na opačné straně jezera.

Po pár kilometrech projíždíme přes Mandello del Lario. Místo, kde se v původní budově vyrábí Moto Guzzi. Fotka u legendárních červených vrat nesmí chybět a já sentimentálně vzpomínám na mou předchozí motorku V7 Racer.

Po chvíli pokračujeme v cestě a za jezerem si to nabíráme směr průsmyk Stelvio, podle Jeremyho Clarksona nejhezčí silnice světa. Google hlásí, že nahoře je 5°C, tak dole zastavujeme u benzínky a ptáme se dvou motorkářů, kteří jedou z vrchu, jak to tam vypadá. Jeden trvdil, že tam byl pět minut a málem zmrznul, druhej říkal, že je tam minimálně 20°C. Naštěstí jak jsme sami po chvíli zjistili, pravda byla tak někde uprostřed.

Nahoře byl příjemný chládek, lidí tak nějak ani málo ani moc a po výjezdu nahoru a pohledu na serpentiny na opačné straně straně průsmyku jsme museli Jeremy Clarksonovi dát za pravdu. Průsmyk Stelvio je neskutečná silnice.

Po několika dalších hodinách jízdy nádherným Tyrolskem dojíždíme do Innsbrucku, kde bereme poslední ubytování našeho výletu. Jedná se o vodáckou ubytovnu s útulnými chatkami trochu ve stylu Hobitína z filmu Pán prstenů.

Pátek 11. 10. 2020

Poslední den naší cesty. Po snídani se s Ivanem loučím, protože on pokračuje přes Německo do Prahy. Já zvolil cestu přes Rakousko do Brna. Ten den jsem už skoro nic zajímavého neviděl. Nejzajímavější z toho dne bylo asi to, že jsem za jeden den na Thruxtonu ujel 670 km, což pravděpodobně dlouho nechci já, ani moje zadnice zopakovat. Shodou okolností se na jedné americké facebookové skupině sdružující fanoušky Thruxtonů někdo ten večer ptal, kolik jsou lidi schopni na Thruxtonu ujet maximálně za den. Rekord jednoho borce byl 150 km a zasloužil si téměř ovace ve stoje. Když jsem jim odpověděl, že jsem právě dal 670 km a za týden ujel něco přes 3 000 km, tak jsem byl označen za lháře a podvodníka. 😊

Závěrem jsem děsně rád, že jsme se nezalekli prvotních komplikací a vyrazili. Byl to perfektní výlet plný zážitků, při kterém nám vyšlo počasí a nepromoky zůstaly celou cestu na dně bagáže. Motorky vydržely celou cestu bez náznaku poruchy. Už se těším, jaké výlety a motorkářská dobrodružství přinese sezóna 2021 na motorce, která na takové dálky není stavěná a ideálně opět s kamarádem Ivanem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (39x):
Motokatalog.cz


TOPlist