raceczech_spain



Přes Alpy k Azurovému pobřeží

Svou první větší motovýpravu jsem podniknul v srpnu 2016, dva měsíce po tom, co jsem si koupil vysněnou motorku. V té době jsem ještě jezdil sám a celý nadšený jsem vyrazil přes Alpy k Azurovému pobřeží. Chcete vědět jak to celé dopadlo? Tak čtěte dál…

Kapitoly článku

Rakousko

Cestopis původně vyšel na našem blogu yabb.blog. Pro ty, kdo náš blog neznají, bych ho rád zveřejnil i tady. Svou první větší motovýpravu jsem podniknul v srpnu 2016, dva měsíce po tom, co jsem si koupil vysněnou motorku. V té době jsem ještě jezdil sám a celý nadšený jsem vyrazil přes Alpy k Azurovému pobřeží. Chcete vědět jak to celé dopadlo? Tak čtěte dál…

Den první — cesta z města

Krásné srpnové sobotní dopoledne. Všechno sbaleno. Už jenom naházet věci na motorku a vyrazit. Cestou jsem se ještě zastavil v Bikers Crown, abych se zeptal, jestli mají reflexní nálepky na helmu, které jsou ve Francii povinné. Neměli. :) Vyrazil jsem tedy z Prahy směrem na České Budějovice. Projel jsem všechny ty příšerné kolony, uzavírky a objížďky a pokračoval dál směrem na Dolní Dvořiště. Koupil jsem rakouskou dálniční známku a jel dál směrem na Salzburg.

Kousek před Salzburgem jsem sjel z dálnice k jezeru Attersee — první plánované zastávce. Výhledu na jezero a okolní hory jsem si ale moc neužíval, protože mě dostihlo špatné počasí a turisti. Mraky turistů! S velkou nechutí jsem se teda prodral tím mraveništěm až na druhou stranu jezera do Unterachu. Teď už zbývalo jenom najít kemp a ubytovat se.

Den druhý — Salzkammergut

První den večer jsem na recepci v kempu vyfasoval dřevěnou desku. Prý ji mám dát pod stojan motorky, říkala paní na recepci. Moc jsem nechápal, ale pro jistotu jsem tam tu desku dal. Ráno jsem to pochopil. Celou noc totiž hodně pršelo a tráva pod motorkou byla podmáčená tak, že se celá deska zabořila deset centimetrů do bahna. Raději nechci vědět, jak by to dopadlo, kdybych tam tu desku nedal.

Sbalil jsem teda všechny věci a jel k Halštatskému jezeru. Turistů na silnicích už bylo naštěstí o poznání míň, takže cesta ubíhala celkem rychle. Po pár desítkách minut jsem dorazil k jezeru. Ten pohled mi vyrazil dech! Hladina jezera byla bez jediné vlnky. Na hladině se zrcadlil protější kopec a vesnice na opačném konci jezera. Snažil jsem se z kufru rychle vydolovat foťák, když jsem zaslechnul příšerný zvuk. Motorový člun! Ten zmetek mi zkazil perfektní záběr! Naštvaně jsem hodil foťák zpátky do kufru, sednul na motorku a odjel.

Po cestě začalo zase pršet, takže už jsem nikde nezastavoval a jel rovnou do Zell am See — mojí zastávky před Grossglocknerem.

Den třetí — Grossglockner

Konečně přestalo pršet, ale já jsem musel řešit jiný problém. Po předchozích dvou dnech mě totiž od toho neustálého mačkání spojky začalo zlobit zápěstí. V kempu jsem si ještě koupil snídani a jel jsem hledat lékárnu. Sehnal jsem nějakou rakouskou obdobu Voltarenu a vyrazil jsem na Grossglockner.

Zaplatil jsem mýto, vyfasoval nálepku na kufr, pozdravil kolegy motorkáře a jel dál směrem do Grossglocknerského průsmyku. Přede mnou se vinula krásná, široká silnice plná zatáček a až na pár motorkářů tady nebyl skoro žádný provoz. Cestou nahoru jsem projel vrstvou mraků a tu a tam se občas objevilo i sluníčko.

Z Grossglockneru jsem pokračoval přes Lienz směrem do Itálie a odtud přes Brennerský průsmyk zpět do Rakouska, nádhernou krajinou kolem Innsbrucku až do Umhausenu v Ötztalských Alpách.

V kempu na recepci mi paní poradila, že bych si určitě neměl nechat ujít nedaleký vodopád — Stuibenfall. Rozbalil jsem teda stan, sundal ze sebe motorkářské věci a vyrazil k vodopádu, dokud ještě bylo nějaké světlo.

Den čtvrtý — Timmelsjoch

V Umhausenu mě čekalo mrazivé ráno. Litoval jsem, že jsem si s sebou vzal jenom lehký cyklospacák. Navíc díky okolním kopcům začalo do kempu svítit slunko až kolem desáté hodiny dopoledne, takže jsem mrznul i při balení věcí.

Cestou na Timmelsjoch jsem si užíval monumentální skalní štíty zvedající se z Ötztalského údolí, zaplatil další mýto, vyfasoval další nálepku, projel další krásnou silnici až k vrcholu průsmyku, přejel hranici a… Následovalo vystřízlivění. Skončilo rozmazlování perfektními rakouskými silnicemi a následovala tvrdá realita. Byl jsem donucen sjet asi deset kilometrů úzké hrbolaté silnice, kde i protijedoucí auto znamenalo problém. Několikrát jsem musel téměř zastavit. O situace, kdy se mě vedle projíždějící auto skoro dotýkalo zrcátkem, zatímco já jsem balancoval na hraně silnice, nebyla nouze. Žádná svodidla. Jenom tenký provázek, asi aby se neřeklo, a hluboká propast. Po tom, co jsem sjel ten zabijácký kopec, jsem zastavil, abych to rozdýchal a ještě jednou se pokochal výhledem na Timmelsjoch.

Itálie

Pokračoval jsem dál směrem do italského Merana. V úseku od městečka San Leonardo in Passiria do Merana na mě čekalo dvacet kilometrů dlouhé překvapení — krásná silnice plná zatáček procházející údolím řeky Passirio. Byl tady sice už trochu větší provoz, ale silnice byla dost široká na předjíždění. Po stresujícím sjezdu z Timmelsjochu to bylo hezké zpestření dne. Z Merana jsem pokračoval směrem ke švýcarským hranicím do městečka Prato allo Stelvio — mojí zastávky před perlou italských průsmyků — Stelviem.

Den pátý — Stelvio

Ráno jsem rychle sbalil všechny věci a celý natěšený jsem vyrazil na Stelvio. Za průjezd Stelviem se nic neplatí, což znamená tři věci — žádná mýtná brána, žádná nálepka na kufr a bohužel i trochu větší provoz. Začátek průsmyku vede lesem po silnici šířkou i kvalitou podobné té, po které jsem sjížděl Timmelsjoch. Projel jsem prvních pár serpentin a provoz už začínal docela houstnout. Pokoušel jsem se všechny plechovkáře předjíždět, ale bylo to marné. Štrúdl se táhnul až k vrcholu průsmyku. Po cestě jezdily i autobusy a náklaďáky. Dokonce jsem kvůli nim musel několikrát úplně zastavit, protože blokovali každou větší zatáčku. "Kde je ta úžasná silnice, o které tak básnil Clarkson v Top Gearu?" říkal jsem si.

Před vrcholem průsmyku jsem zastavil, abych si odpočinul od toho otravného popojíždění a taky abych se trochu pokochal výhledem a udělal pár fotek. Ten výhled stál opravdu za to. Vyjel jsem posledních pár zatáček k vrcholu a najednou bylo všechno jinak! Silnice se rozšířila, povrch se zlepšil a plechovkáři se asi propadli do země, protože si jinak neumím vysvětlit tu prázdnou silnici. Tohle bylo to Stelvio, o kterém mluvil Clarkson! Celou cestu až do Bormia jsem si připadal jak děcko o Vánocích.

Z Bormia jsem pokračoval už po dálnici směrem na Tirano a k jezeru Lecco. Zakotvil jsem u sousedního menšího jezera poblíž městečka Erba, což, jak se později ukázalo, nebyl úplně nejlepší nápad. V Erbě chcípnul pes, zřejmě nudou, protože jenom hledání hospody, ve které by kromě sledování fotbalu byli ochotní nabídnout i jídlo, znamenalo několikakilometrovou procházku.

Den šestý — přesun do Francie

Šestý den mě čekal docela dlouhý a zdánlivě nudný přesun z italského zapadákova do Francie k Ženevskému jezeru. Stavil jsem se ještě natankovat a vyrazil jsem směrem k tunelu pod Mont Blancem.

U tunelu ale začalo opravdové peklo! Venku bylo čtyřicet stupňů ve stínu a mezi mnou a mýtnou bránou byla několik stovek metrů dlouhá fronta. Stálo se ve dvou pruzích těsně vedle sebe, takže ani nebylo kudy předbíhat. Půl hodiny jsem se pomalu pekl v motorkářských hadrech, já i motorka jsme se bořili do asfaltu a klimatizace okolních plechovek na nás statečně foukaly horký vzduch. Když jsme se konečně dostali k mýtné bráně, tak jsem si z toho horka ani nevšimnul, že mě ten zmetek v mýtnici pěkně natáhnul. Místo 29 Euro za motorku mně naúčtoval 44 Euro za plechovku!

Konečně! Zvedla se závora a mohl jsem se jet po tom utrpení zchladit do tunelu. Vzal jsem za plyn, pouštím spojku, ale motorka jenom zaškytala a chcípla. "Asi jsem jenom rychle pustil spojku," napadlo mě. Nastartoval jsem, pokusil jsem se rozjet, ale motorka neujela ani dva metry a znovu chcípla. "Asi už má toho horka taky dost," myslel jsem si. Potupně jsem teda odtlačil motorku ke kraji, nechal projet plechovkáře a dál jsem se smažil v tom vedru, dokud motorka aspoň trochu nezchládla.

Znovu jsem nastartoval. Se spojkou jsem se tentokrát hrál jak žák autoškoly a hurá! Povedlo se! Vjel jsem do tunelu. Dostal jsem se zhruba do poloviny a motorka zase chcípla! Rychle jsem vymáčknul spojku, abych neztratil rychlost, a přemýšlel jsem, co dál. V tunelu byl jenom jeden pruh v každém směru a kdybych zastavil, tak by kvůli mně zastavili i celý tunel. Raději jsem ani nepřemýšlel nad případnou pokutou. Zkusil jsem s vymáčklou spojkou zatočit startérem a motor naštěstí chytnul. V průběhu těch zbylých šesti kilometrů jsem musel za jízdy startovat ještě několikrát… "Konečně! Teď už můžu někde zastavit a zjistit, co je s motorkou!" zajásal jsem, když jsem uviděl světlo na konci tunelu. Dojel jsem až do městečka Chamonix. Sesednul jsem z motorky a začal jsem kontrolovat všechno, co mě napadlo. Nic zajímavého jsem ale nezjistil. Vlastně až na jednu věc. Když jsem sundával tankvak, tak jsem si všimnul nějaké divné lepivé sračky, která zjevně zkondenzovala mezi tankvakem a víkem nádrže. V ten moment jsem tomu ale ještě nevěnoval velkou pozornost.

Úplně bezradný jsem volal do svého servisu. "To je stříkačka, co?" zeptal se mě mechanik. "To je no," souhlasil jsem. "Tak to ti moc nepomůžu. Tam je spousta elektroniky a to já takhle na dálku nedokážu nic zjistit. To může být cokoliv," ozvalo se. Bylo mi jasné, že má pravdu, a že po telefonu se motorka opravovat nedá. Ještě mi poradil, abych odpojil baterku a nechal motorku zchládnout, což jsem hned udělal. Já jsem se mezitím věnoval té lepivé hmotě, kterou jsem objevil na víku nádrže. Napadlo mě, že to asi bude mít souvislost s posledním tankováním.

Připojil jsem baterku, nastartoval jsem, ale hned po prvních pár metrech mi bylo jasné, že to nepomohlo. Kdykoliv jsem vzal trochu víc za plyn nebo kdykoliv se ručička otáčkoměru přehoupla přes pět tisíc, tak okamžitě začaly padat otáčky a motor chcípnul. S úmyslem naředit ten blivajz, který jsem naposled natankoval, a s vypětím všech sil jsem se dokodrcal k nejbližší benzínce, jenom abych zjistil, že je samoobslužná, a že se jí nelíbí ani jedna moje platební karta. Ve městě už další benzínka nebyla, takže jsem musel jet několik kilometrů po dálnici s motorkou, která odmítala jet víc jak šedesát. Dojel jsem k další pumpě a tam jsem už nic neriskoval. Doplnil jsem nádrž plnotučným krmivem (čti devadesát-osmičkou), opatrně jsem ujel pár kilometrů, aby se ta dobrota dostala do motoru, vzal jsem za plyn a... Motorka jela! Zase jako nová!

Francie

K Ženevskému jezeru jsem dorazil až za tmy, takže jsem už jenom rozbalil stan a usínal s uklidňujícími myšlenkami na hroznou pomstu těm Italům, kteří mi svým benzínem málem zničili motorku.

Den sedmý — Route des Grandes Alpes

Sedmý den mě čekal první ze čtyř dnů vrcholu celé mojí cesty a zároveň hlavní důvod, proč jsem to celé absolvoval — Route des Grandes Alpes. 684 kilometrů zatáček a 16 horských průsmyků (16 velkých + pár menších) od Ženevského jezera až po Azurové pobřeží.

Vyrazil jsem směrem do Cluses, přes které jsem jel i předchozí den. Tentokrát jsem to ale vzal po silnici D902 — naprosto úžasné cestě plné zatáček, které se vinou krásným údolím kolem malé říčky. A jako bonus tam nebyl skoro žádný provoz. Přestože v tomto úseku ještě není žádné větší stoupání nebo klesání, tak pro mě určitě patří k těm nejlepším částem celé Route des Grandes Alpes. Užíval jsem si doslova každý kilometr!

Z Cluses jsem vyrazil po silnici D4 přes La Clusaz, Flumet a Beaufort až do Bourg-Saint-Maurice — cíle pro tento den. Po cestě mě čekalo prvních šest průsmyků, nádherná příroda, skvělé silnice a opět velmi malý provoz.

Den osmý — Route des Grandes Alpes

Z Bourg-Saint-Maurice jsem vyrazil směrem do známého lyžařského střediska ve Val-d'Isère. Projížděl jsem kolem přehrady na řece Isère (té přehrady, která se objevila ve filmu Taxi) a vystoupal jsem až k vrcholu průsmyku Col de l'Iseran, který je se svou nadmořskou výškou 2770 m nejvyšším alpským průsmykem.

Z Col de l'Iseran jsem pokračoval dál přes Modane, Valloire a Briançon až do kempu ve Vallouise. Po cestě mě čekalo dalších pět průsmyků a stejně jako předchozí den i tentokrát byly všude krásné cesty a minimální provoz. Za zmínku stojí ještě všudypřítomní fotografové, kteří si postavili byznys na focení motorkářů v zatáčkách snad všech průsmyků. Bohužel jsem si ani v jednom případě nebyl schopný zapamatovat webovou adresu dotyčného fotografa.

Den devátý — Route des Grandes Alpes

Devátý den mě čekal poslední čistě alpský úsek. Z Vallouise jsem se vracel kousek zpět do Briançonu a potom po silnici D902 přes Col d'Izoard a další čtyři průsmyky do Barcelonnette. V Col d'Izoard jsem si konečně zapamatoval adresu jednoho z fotografů, takže jsem si pak mohl projít jeho fotky a pár si jich i objednat. :-)

 

Z Barcelonnette jsem pokračoval skrz průsmyk Col de la Cayolle v národním parku Mercantour do Guillaumes. Tady bohužel končila všechna zábava. Kvalita silnic šla totiž hodně dolů. Celý zbytek cesty až do Saint-Martin-Vésubie jsem byl rád, že jsem nespadnul z motorky. Místňákům to ale evidentně problémy nedělalo. Každých pár minut jsem se pěkně zastyděl, když mě předjížděl nějaký šílenec v Cliu. Pokaždé jsem si říkal: "Motorku přece nebude předjíždět nějaká nákupní taška!" Zrychlil jsem, ale další zatáčka mě většinou vyškolila dost na to, abych se dobrovolně nechal předjet dalším místním závodníkem.

Den desátý — Route des Grandes Alpes

Poslední den fenomenální Route des Grandes Alpes už mě čekaly jenom dva menší průsmyky a sjezd k Azurovému pobřeží do Mentonu. Výjimečně jsem se nechal zlákat pohodlím hotelu a odpoledne jsem strávil zaslouženým odpočinkem a psychickou přípravou na třídenní cestu domů.

Cesta domů

Původně jsem plánoval cestu domů na čtyři dny, ale po předchozí zkušenosti jsem se rozhodl v Itálii nezastavovat a jel jsem tak až do Rakouska. Aby toho nebylo málo, tak si pro mě Italové na závěr přichystali ještě jedno hezké překvapení. Za necelých 800 kilometrů po dálnici si řekli o lidových 75 Euro. Když k tomu přičtu ještě 25 Euro po cestě tam a těch 44 Euro za projetí pod Mont Blancem, tak mě cesta přes Itálii vyšla jenom na poplatcích na 144 Euro. A já vůl jsem nechtěl jet přes Švýcarsko kvůli drahým dálnicím! Jenom pro srovnání — roční dálniční známka stojí ve Švýcarsku 38 Euro.

V Rakousku jsem přespal u jezera Faaker See, kde jsem v jedné hospodě narazil na kuchaře dobrodruha. Ten když viděl motorku, tak se hned rozpovídal o tom, jak v sedmdesátých letech projížděl Čínu na dvoutaktu. Nestačil jsem se divit, co všechno tam zažil. Když se nad tím teď ale zamýšlím, tak vlastně nevím, kolik z toho si jenom vymyslel. :-D Od jezera jsem pak už pokračoval rovnou domů s jednodenní zastávkou na Moravě.

Normálně by to byl asi konec příběhu, ale ten prokletý italský benzín měl v rukávu ještě jedno eso. Protože motorka jezdila, pustil jsem až do konce sezóny celou věc z hlavy. Před letošní sezónou jsem kromě standardní údržby nechal v servisu zkontrolovat i palivovou soustavu. Nevěřil jsem svým očím, když mi potom mechanik ukazoval, co všechno našel v palivovém filtru (viz foto). V servisu všechno vyčistili a zdálo se, že už bude po problémech. Palivové čerpadlo ale bylo jiného názoru. Po menším výletu do Polska letos v dubnu se mi čerpadlo začalo mstít za ten italský benzín a postupně začalo vypovídat službu. Long story short — musel jsem koupit druhé. Oficiálně to tak byl nejdražší benzín, jaký jsem kdy natankoval!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (11x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist