europ_asistance_2024



Normandie 2022

Žena by se ráda podívala do Francie, ale válečná historie, a tudíž oblast Normandie, ji vůbec nezajímá. Tak jsem si v rámci zjednodušení budoucí společné dovolené "rezervoval" o prázdninách týden na solo výlet a vyrazil na místa která mne zajímají a to že hodně, a jejichž jména jsem dosud znal jenom z filmů či počítačových her.

Kapitoly článku

Jelikož jsem na cestu vyrážel sám, byl plán poměrně jednoduchý - sbalím si věci na kempování a pojedu podle toho, jak mě to bude bavit. Až mě to bavit přestane, zastavím a na mapě najdu nejbližší kempík, kterých mapa ukazovala nepřeberně. Plán to byl super, jenom jsem s ním zapomněl seznámit Francouze...

V neděli jsem vytlačit Barču z garáže, přicvaknul na ni kufry, rozloučil se se ženou a vyrazil směrem na Rozvadov. I přes tradiční stav našich dálnic jsem těch 430 kiláků dal za čtyři hoďky i s pauzama na cigáro. Po lehké svačině na poslední české pumpě jsem vyrazil směrem na Norimberk. Via Carolina nezklamala, skvělý asfalt, minimální provoz, za zhruba čtyřicet minut už jsem byl u Norimberku. A tady pohoda skončila, provoz značně zhoustl a stav dálnice se změnil na českou klasiku - jedno omezení za druhým, zácpy kam se podíváš, a místní řidiči byli ochotní udělat cokoliv, jenom né uhnout a pustit motorku po čáře, opak byl pravdou. Vydržel jsem to ještě pět hodin, během kterých jsem ujel celých 350 kiláků k Mannheimu po německých dálnicích, docela krize. Tam mě trpělivost opustila, a tak jsem zastavil v hezkém lesním kempíku St.Martin. Součástí kempu byla i restaurace, kde jsem dal gáblík a pivko na dobrou noc a šel chrnět.

V pondělí ráno jsem vyrazil po krásné klikaté okresce skrz Pfälzerwald kolem zříceniny Frankenstein směrem na Kaiserslautern, kde jsem opět najel na dálnici a pokračoval dál. Za Kaiserslauternem jsem při průjezdu kolem Rammsteinu viděl naloženýho Herculese jak se doslova drápe do vzduchu. Napřed jsem se lekl že snad budu svědkem letecké katastrofy, protože letadlo vypadalo že hoří. Po chvíli mi došlo že ten černý hustý dým není z požáru na palubě, ale že je to běžný provozní čmoudík. Hlavně že nás škrtí Euro normy, a tohle éro při jednom vzletu vypustí víc bordelu než moje motorka za celou její životnost. Ale když už nic, tak se aspoň znatelně zmenšil počet omezení na dálnici, a tak jsem byl za chvíli v Lucembursku. Dal jsem sváču na pumpě, zavolal domů že už jsem o stát dál a než jsem se stihl rozkoukat, už jsem byl v Belgii. GPSka mě vedla rovnou na parkoviště, kde mě potěšil hlídač s tím, že motorky to maj zadáčo.

Tak jsem zaparkoval a šel si protáhnout nohy k monumentu, který se bohužel zrovna opravoval. Udělal jsem kolečko, skouknul panoramatické fotky s popisky kde probíhaly boje, kde byli umístěna která jednotka a pak jsem vyrazil na prohlídku muzea. Cena vstupenky obsahuje kromě muzea samotného také promítání filmu a vstup do interaktivní části expozice která se nachází o pár kilometrů dál v lese. Pro tuto interaktivní expozici je třeba si do mobilu stáhnout pěkně velkou aplikaci, naštěstí je v rámci muzea slušná WiFina. Muzeum je poměrně rozlehlé a plné zajímavých exponátů. Na Čechy moc nepamatují, audioprůvodce obsahoval spoustu jazyků, ale ten náš mezi nimi nebyl. Naštěstí mi angličtina nečiní problémy a tak jsem dobré dvě hodiny cajdal od exponátu k exponátu. Nakouknul jsem do kina kde promítají dokument komentovaný přímými účastníky bitvy, chvíli poseděl a vyrazil na interaktivní část expozice. Cestou jsem zastavil u pomníku Roty E, jejímuž osudu se věnoval například seriál Bratrstvo neohrožených.

V lese jsme spustil aplikaci, která skrze Augmented Reality na jednotlivých označených stanovištích ukazuje skutečnou podobu války a jak to tam během ní vypadalo, třeba vykopaný úkryt v angličtině nazývaný foxhole na dobové fotografii s vysvětlujícím komentářem. Po projítí stanovišť jsem se vymotal zpět k dálnici a pokračoval směrem do Francie, kde mé plány ohledně bydlení dostaly první malou trhlinu. Zastavil jsem u pěknýho kempu, vyrazil na recepci, kde se mě hnedle po pozdravu zeptali, jestli mám rezervaci. No nemám, je to problém? Je, máme plno, musíte jinam. OK, pár kiláků dál byl další kemp, recepce zavřená, jenom telefonní číslo. Naštěstí dorazil další motorkář, Francouz, který komunikaci s majitelem zvládnul, a po půlhodince čekání původně oznámené coby pět minut jsme dostali místa, kde jsem postavil stan, uklohnil véču a šel chrnět spokojený, že mi plány vychází skoro na jedničku s drobným zádrhelem jednoho obsazeného kempu. To jsem ještě netušil, že bude daleko hůř.

Úterní ráno mě přivítalo sborovým kvákáním žab, byl to rybářský kemp byl u krásných rybníčků. Provedl jsem prvotní ranní doplnění systému kofeinem a nikotinem, sbalil řádně orosený stan a vyrazil dál do Normandie. Už v pondělí jsem si vyzkoušel francouzské okresky a vesnice. Na okreskách mají omezení na osmdesát, místní pro jistotu jedou sedmdesát a každou chvíli u cesty roste ošklivá plastová radarová bedna, naštěstí již z dálky dobře viditelná. Průjezd obcí je taky poměrně veselý, na každé křižovatce semafor, křižovatek na kilometru aspoň pět a o zelené vlně neslyšeli. Ono při téměř standardním omezení na třicítku v okolí centra to stejně nemá moc cenu. Takže jsem navigaci přepnul z krátké na rychlou s vyhýbáním se placeným úsekům a cesta začala docela ubýhat.

Po cestě jsem narazil na několik malých, dobře udržovaných vojenských hřbitovů rozesetých po krajině. Čím blíž k oblasti vylodění, tím víc je kolem cest pomníků a dalších připomínek války. Dal jsem pauzu u zachovalého německého Tygra, protáhl si nohy a pokračoval vnitrozemím dál k pobřeží. Po poledni už kolem cest naskakovaly cedule se známými jmény jako Carentan, Sainte-Mère-Église a další. Nakouknul jsem do muzeí, pomotal se po okolí a pokračoval dál na západ k Fort de La Hougue, což byl nejvzdálenější bod mého plánu.

Teploty ve městech navíc lezly nad čtyřicítku, turistů jak much na kobyláku a tak jsem se k moři docela těšil. Nechal jsem motorku na kraji písečné pláže, posadil se na lavičku a užívaje si příjemně chladivého větru od moře jsem začal hledat bydlení. Kemp byl kousek, tak jsem k němu popojel, zašel na recepci a Rezervaci máte? Né? Sorry. Fajn, kempů plno, to přece nebude problém. A omyl, u čtvrtého kempu kde mi řekli sorry jsem už dál nejel, sednul jsem si vedle motorky a začal další kempy obvolávat. Během hodiny jsem se pomalu propracoval do vzdálenosti asi šedesáti kiláků od místa kde jsem seděl a konečně jsem dostal odpověď No jedno místo by tu ještě bylo. Celej šťastnej jsem dorazil zpět do vnitrozemí, kde mi Marc, majitel kempu vysvětlil, že během léta chtějí všichni Francouzi kempovat co nejblíže u pláže a tudíž kemp bez rezervace nemám šanci sehnat. Tak jsem rozbalil kuchyň a než se uvařila véča, naplánoval jsem si trasu na další dny včetně cílových kempů a poslal mailem rezervaci. Jelikož to bylo už navečer, moc jsem s úspěchem nepočítal, ale hnedle po ránu jsem měl v mailu potvrzení. Ve Francii je sice možno přenocovat na divoko stejně jako u nás, ale najít vhodný plac je těžší než najít volný kemp, každý kousek půdy či lesa je soukromý a mimo kempy se domluvíte jen a pouze francouzsky, což není můj případ.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist