Na Jawách po stopách Laponské války

Kam pojedeme teď? Dáme si na chvíli pauzu od Laponské a Pokračovací války a přepneme se na Zimní válku. V Pelkosenniemi byla rozhodující bitva, která odrazila sovětské síly jdoucí na pomoc v jiné kritické bitvě u Salla. Je zde památné místo vysvětlující podrobnosti a které leží na další nudné cestě, tentokráte E63. Nejedeme po ní dlouho, protijedoucí auta blikají, tak si říkám, že pro rozptýlení budou zase nějací sobíci na cestě. Tentokráte to byla policejní motorka s radarem. 

Kousek před cílem se "soubor náhradních dílů" opět rozhodne nejet. Vypadá to na elektrický kontakt. Po chvíli kroucení kabelů a hrátkami s kontaktolem to jede dále a později zjišťujeme, že je dobré nemít vodu v karburátoru. Spoiler alert: to byla poslední závada dvoutaktu na dalších 6 tisíc kilometrů.

Kemijärvi, kde budeme dneska spát, mám v paměti uložené jako konečnou zastávku autovlaků z Helsinek. Vybrali jsme si k přespání hotel, který poněkud ustrnul v čase. Legenda o něm však praví, že má fantastické snídaně. Byla to pravdivá pověst.

Počasí si z nás dělá legraci, dalšího dne nás čeká modré nebe a příjemné teploty. První zastávkou v Räisälä je nejsevernější přívoz, který nás vezme na druhou stranu jezera. Je to v podstatě zbytečná zajížďka, ale to by se pak dalo říct o celém výletu. Vojenskou zastávkou je památník bitvy u Salla, u kterého se Sověti pokoušeli o obklíčení finských jednotek a švédských dobrovolníků. Na místě bitvy se omylem nacházela na odpočinku jiná finská jednotka a tak touto šťasnou náhodou ve špatném počasí vyhrála ta správná strana.

Na rozcestí byla pumpa s kavárnou, ve které servírovali nebývale levně kávu a skořicovou buchtu, kterážto kombinace je národní klasikou. Finové jsou národ s největší spotřebou kávy v Evropě (podobně jako Češi s pivem) s tím rozdílem, že jejich filtrovaná “hnědá voda” není podle mě nějak zvlášť dobrá.

Vydáváme se po cestě do městečka Salla, respektive na místo, kde se nachází nyní. Původní Salla se dnes jmenuje Kuoloyarvi. Boje zde byly těžké a proto se tu nachází spousta památníků a také malé, ale hezky zpracované museum. Jsem rád, že postupujeme po vedlejších, ale stále asfaltových cestách, protože si opravdu užívám teplé počasí a desítky kilometrů nerušené jízdy po přiměřeně zvlněné vozovce.

Idylka ale není nekonečná. Odbočujeme na vedlejší hliněnou cestu, abychom navštívili pamětní místo v Hautajarvi. Celý den sedíme, takže je příjemné projít se 2x1,3 km od parkoviště po prknech přes bažiny k desce informující, že i tady zabíjeli sovětští partyzáni civilisty sekající trávu pro dobytek.

Okolo tohoto bodu výpravy už přestávám počítat soby u cesty, protože jsem se v tom ztratil. Je jich spousta, většinou je ale zvuk motorky odežene do nefotitelné vzdálenosti. A pro doplnění v této části finska nejsou obvyklí losi. Míjíme malý a velký národní park Karhunkieros, který je svými vodopády známým cílem pěších turistů. Abych to zasadil do kontextu: Finsko je poměrně slabé, co do výletních cílů. Středoevropan si nemá z čeho vysloveně sednout na zadek. Je třeba si užít prázdnotu, ticho a blízkost přírody. S tím blízce souvisí důvěra k ostatním lidem a ctění osobního prostoru. Helmu není třeba zamykat, zapomenutý batoh bude na místě i za týden, pokud ho teda někdo nevezme na policejní stanici. Je to uklidňující pocit, když všechno nemusí být přibetonované a pod neustálým dozorem.

Dnešní večer strávíme v chatě Lauriho kolegy ve vyhlášeném lyžařském středisku Ruka. Jsem tu poprvé a docela mile překvapen krajinou. Kopec s výhledem, a dokonce kousek klikaté horské silnice. Centrum obce sice působí trošku jako důl na peníze obyvatel Helsinek, ale já to na sobě nijak nepociťuji. Byl to krásný den, který působil jako dovolená.

Dalšího rána je zataženo a z předpovědi víme, že se blíží déšť. Vyjíždíme už rovnou v nepromoku a hned po tankování začíná slušná průtrž mračen. Navštěvujeme památník zavražděných civilistů a pokračujeme k mé radosti po menších cestách do blízkosti hranice. Pro protáhnutí zastavujeme u jiného památníku, kde partyzáni zaútočili pro změnu na konvoj s pracovnicemi organizace Lotta-Svärd.

Přestává pršet a nějak se rovnou překlápíme ze zimy do vedra. Před námi je proslulé Suomussalmi a Rátská cesta ze Zimní války. Ještě než tam dojedeme, zastavujeme o umělecké instalace Hiljainen kanssa.

Proti předchozím památníčkům působí návštěvnické centrum a muzeum na Raatentie jako mainstreamový cíl a my ho bereme docela hopem i proto, že se potíme v dusném horkém vzduchu. Zastavujeme se tedy na několika menších klíčových bodech tohoto slavného vítězství Finů a dále směřujeme na ubytování, kde se konečně zbavujeme zimního převlečení. Je čas si odpočinout, centrem obce vede chodníček přes jezero. Vypadá to super a slunce nezapadá ani v 10 večer. Člověk tak má pocit, že je maximálně 5 hodin v letním odpoledni.

Deváté ráno je příjemné, najíždíme na cestu značenou jako via Karelia a opět jedeme dlouhé desítky kilometrů po příjemně kolébavých cestách s táhlými oblouky a malými kopečky přes mosty a můstky kolem a přes jezera. Kvalita povrchu je dobrá a míjíme množství motorkářů. Stavíme až v Kuhmo u vojenského muzea, to už se teplota a sluneční svit stává nepohodlným. Konečně rozumím, proč se na sociálních sítích všichni už týden rozčilují nad počasím. 

Dojíždíme do městečka Lieksa (které leží na druhé straně jezera od Národního parku Koli, kam jezdí celé Finsko i zahraniční turisté), takže to sem nikoho moc netáhne. Monopol na ubytování tady má jeden obstarožní kemp. Špatný zážitek ještě vylepšilo letošní přemnožení komárů, nedaří se nám je vyhnat z chatky a i když je zabijeme, někudyma přilétávají další. U jezera se nedá sedět, v chatce se nedá sedět, na procházce je horko a usnutí je nemožné. Komáři mě bodají i přes termoprádlo! To byl teda hororový zážitek.

Ráno se nevyspalí balíme a navštěvujeme dílo místní „paní Jurkovičové“ jejíž dům a kostel mi trochu připomíná valašskou lidovou architekturu. Míříme, já vím, že to čtenáře překvapí, k památníku civilním obětem partyzánského útoků. Tento byl zajímavý příjezdovou cestou, kterou byla nádherná úzká lesní hřebenovka. Být taková u nás, tak na ní jezdí (c)endura od rána do večera. Nic, co by nezvládly také tři osamocené Jawy. Potýkáme se ale s novým problémem - příšerně se práší. Chceme to vyřešit najetím zpět na via Karealia, ale v tomto úseku je to také převážně šotolinová cesta.

Vysvobozením z jízdy v peci na pizzu se nám stává Taistelijan talo. Dům bojovníků a vojenské muzeum, v jehož přízemí je asi tak 16°C (venku 33°C). Dáváme si zde kávu a něco malého k snědku a uvažujeme co dále. Já vyrážím za nejvýchodnějším bodem Evropské unie, ale kamarádům se cesta k němu nelíbí. Zejména dvoutakt s velkými kufry je na štěrku obtížně ovladatelný. Rozdělujeme se a já si jedu divočinou hraničního pásma sám. Postupně mi vypadává internet i mobilní sítě a já se ocitám na malém upraveném výběžku odkud je pozorovatelný ostrov se dvěmi hraničními sloupy. 

A protože památníčků bitev a bojů není nikdy dost, navštěvujeme ještě Oinassalmi a Taivallampi. Nicméně do Öykkösenvaaran taistelualue už nezajíždíme, muzeí pro dnešek stačilo. Jedeme k městu Joensuu po jednoproudé “dálnici” z Ilomantsi, která je tak rovná, že se mě bere spaní. Naštěstí odbočujeme a táhlé klikaté silničky nás dovádějí do místa posledního ubytování, kterým je Matkustajat maja. Toto místo provozuje snad už dekády ukecaný Fin. Spaní bez komárů bylo mimořádně regenerující.

Posledního rána se rozdělujeme: Lauriho čeká 500 km do Helsinek a nás 200 km do Jyväskylä. Navrhuji si to prodloužit o projetí dalších dvou trajektů Hanhivirta a Tappuvirta a tak jedeme s radostí zajížďkou po menších cestách. Horko nepřestává, ale nějak lépe se to snáší. Jedeme stabilní 80 a občas nás zuřivě předjíždějí auta, abychom je o 50 km dále dojeli na semaforech. 

Přijíždíme do cíle a okruh po 11 dnech uzavíráme s 3400 km na tachometru. Viděli jsme mnoho za polárního dne, neměli jsme zásadní problémy a k mé radosti to bylo i docela levné. Celkové denní náklady (tedy včetně benzínu) se vyšplhaly jen na průměrných 60 € za den i díky pár fakt levným noclehům.

Pro plánování příštího výletu mě jistě nepotěší, že je třeba být připraven na teploty od 9 do 33°C. Není neznámé, že severské cesty mají stanovenu maximální povolenou rychlost na 80 km/h. V létě za světla je to trochu otravné, nicméně na třístovku přímo dělané. Jsem rád, že jsme se vyhli davům domorodců na dovolené, protože termín po letním slunovratu je spouštěč místní prázdninové horečky, která byla v době stíženého cestování do zahraničí větší než obvykle. Tak kam pojedeme příště?

Doufám, že jsem nezklamal nějakého čtenáře-mechanika, protože jak je v žánru Jawa-ČZ cestovatelů zvykem, nedošlo ani jednou k půlení motoru. Snad mi to prominete.

P.S. jako komáři se množí dotazy na komáry. Květen - červenec je jejich silné období, kdy je jich v přírodě hodně (navíc byli v roce 2021 přemnožení). Vyhrát nad nimi je těžké, nejlepší je moskytiéra, dlouhé rukávy a do chatky na noc elektrický odpuzovač. Nicméně třeba v srpnu už "žádní" nejsou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE