sumoto_duben



Na Jawách po stopách Laponské války

Po cestovatelsky nevyzpytatelném covidovém roce 2020 si plány další dovolené nedovedl představit snad nikdo. Zima byla dlouhá, naštěstí byla kota naplněná dřevem, takže se dalo u grilu a nápojů s kamarády diskutovat a vymýšlet. Vymysleli jsme ne až tak originální nápad výletu jen v rámci jednoho státu. Naštěstí Finsko je pro tyto případy dostatečně rozlehlé. Ústředním tématem se stala Laponská válka (1944-45).

Kapitoly článku

Jaká vozidla si zvolit pro 3000+ km dlouhou vyjížďku divočinou s několika stovkami kilometrů nezpěvněných cest? Jak z nadpisu vyplývá, stala se jimi trojice motocyklů Jawa. Ne každý je d/Dobrodruh jet takovou vzdálenost na veteránech a tak padla volba na novou produkci. Nejstarší motocykl byla dvouletá Jawa 350 OHC, nejojetějším kusem půlroční Jawa 300 CL a nejmladším vozidlem sotva zajetý “soubor náhradních dílů” Jawa 350 2T. Členové výpravy byly Lauri za město Vantaa, Kauko za město Jyväskylä a Ivo za město Ostrava. 

Dovoz svého motocyklu na start výletu v Jyväskyle jsem zvládl v předcházejím týdnu, když už se dalo přes hranice s řádným administrativním zajištěním projet. Náš příběh začíná červnové nedělní ráno na benzínce za městem v hustém lijáku. Nepromoky mám na sobě opět po 5 letech, naštěstí je mohu po dvou hodinách jízdy sundat. Pro dnešní den máme v plánu hlavně přesun severněji po “dálnici” E75. Stereotyp této nudné silnice rozbil čelní střet osobáku se skandinávským silničním vlakem a tak nás hasiči odklonili na objízdnou trasu po malých, naštěstí stále asfaltových silnicích. 

Není nám teda moc teplo, zastavujeme pro benzín a kávu. Nová kývačka strhává pozornost kolemjdoucích a i ve Finsku mají plno vzpomínek na československé stroje. Postáváme, diskutujeme a já si všímám, že mám zřejmě od kamínku rozbité sklo světlometu. Krásný začátek výletu, naštěstí je polární den a lampu určitě nebudu potřebovat. “Elegantně” tedy vylepšujeme vzhled vozidla pláštěnkou tanvaku s gumicukem a pokračujeme dále.

První zastávkou je památník prvního výstřelu v Laponské válce u Pudasjärvi, u kterého je malý motorest. Po cestě míjíme auta, která zuřivě blikají světly. Jsem tedy připraven na policejní kontrolu s radarem, ale z omylu mě vyvádí sob stojící na krajnici. Druhou zastávkou bylo místo prvního většího střetu u Aittojärvi. Zde se nezdržujeme příliš dlouho pro obrovské mračno hmyzu, kterému jsme se stali večeří. Jedeme ještě malý kousek, kde máme domluveno přespání v chatě u domu Kaukova příbuzného. Nevyspíme se ale vůbec dobře, uvnitř je horko a miliardy miliard komárů (když někdo zapomněl zavřít komín).

 

Druhý den máme v plánu navštívit místa sestřelených letadel. Klidná místní cesta nás vede správní oblastí města “Í”. Začínáme ale u lesního domku Jaegerů, kteří se zde v listopadu 1916 ukrývali před cestou na výcvik do Německa. Po prozrazení zde došlo ke střetu. Památník nazývá toto místo jako první, kde došlo k boji Finů proti Rusům za svou vlastní zemi.

Poprvé na našem výletu sjíždíme na šotolinové cesty, které trvají dalších 40 km. Ty mají obvykle rozličnou kvalitu. V tomto případě byla cesta spíše horší, která si v zápětí vybírá svou daň, když Lauri padá ve vyjeté koleji a 350 OHC letí do příkopu. Nic se naštěstí nestalo jezdci ani stroji. Varování však není nikdy dost.

Čeká na nás místo nouzového přistání Blenheim BL-190 5. října 1944 po zásahu protiletadlovou palbou. U pamětní desky byly dokonce k vidění zbytky nějakých hliníkových plechů. Jeden z letců se nemohl pro zranění hýbat a tak šel 4 dny pro pomoc jen druhý z posádky.

Další zastávkou je místo pádu Junkers JK-256 po souboji z Messerschmittem 109G. Jednomu přeživšímu pilotovi přidali křížek až o hodně později, takže jsou zde nyní 4. Tohle místo bylo více pro-návštěvnické, protože mělo typický turistický přístřešek s ohništěm a kadibudkou, jak bývá zvykem třeba v národních parcích.

Počasí bylo nádherné, mraky vysoko, teplota akorát. Idylku kazili jen komáři a jiná havěť. Sundat si helmu a vyměnit za moskytiéru není tak těžké, ale zpátky to jde hůř. Zavřít vyklápěčku, aby nic nezůstalo uvnitř vyžaduje speciální taneček. 

Zpátky na asfalt jsme se dostali u přehrady Ossauskoski, kde jsme si dali kávu z termosky a do navigace dali další místo sestřeleného letounu JK-263. Na předchozích zastávkách měly mapy.cz alespoň symbol památníčku, ale u tohoto místa jsme neměli nic (už je tam). Naštěstí byla u cesty šipka do lesa a pár teček sprejem či fáborky. Měl jsem docela obavu, protože slovo pěšina by bylo příliš silné slovo pro čvachtající stezku po okraji planiny s vegetací typickou pro bažinu. Po kilometru jsme dorazili k památníku vytvořeného z kusu podvozku a opět se kolem povalovalo pár zbytků letadla.

Zpátky ke strojům a vzhůru na hlavní silnici E75. Než jsme se tam ale dostali, tak tu byla další terénní vložka. Vůbec poprvé jsem vjel na motorce do hlubšího písku na výjezdu z lomu a málem to položil. Naštěstí písek není obvyklý povrch, spíše všechny kombinace štěrku a uježděné hlíny. Finské boční cesty jsou úžasnou školou lehkého offroadu, podobné nezpevněné rychlé cesty v Česku nemáme. Pro majitelé cestovních endur je to hádám nejoblíběnější povrchová úprava, ale zajet se to dá i na café raceru.

Za pár desítek minut vjíždíme do Rovaniemi, proslulé město na hranici polárního kruhu. Chtěl jsem si udělat fotečku, jak tu „čáru” přejíždím, ale označená je snad jen v Santově vesničce a můj doprovod si odmítl do toho Disneylandu zajíždět. Nevadí, už jsem tam byl a a dokonce mám i tu fotku s pravým finským Santou Clausem za 40 €.

Ubytování jsme si zamluvili severněji v Levi, které je známým lyžařským střediskem. Jediná větší hora široko daleko je protkána sjezdovkami a vleky, pod kterými se nachází pokus o alpskou vesničku. Těsně před dojezdem nás stihl zbytečně promočit 5 minutový déšť. 

Abych nezapomněl, zastavili jsme se na hřbitově v Meltaus u pamětní desky 4 finským pilotům, kteří byli všichni sestřeleni ve stejný říjnový den.

Přiznám se, že ačkoliv bylo počasí vizuálně pěkné, moc teplo nám nebylo. Následující červnový den se to mělo ještě zhoršit a hlavně byl hlášen celodenní déšť při 8°C. Nahodili jsme odpočinkový den, rozehřáli saunu, zašli do obchodu pro nápoje a zkontrolovali stroje.

Ve čtvrtém dnu výpravy nás čekal nejsevernější bod, ale ještě předtím jsme u města Kittila navštívili pamětní místo poslední oběti Laponské války z řad finského letectva. Sestřelen byl Fokker CX FK-104, jehož zbytky se tu k mému překvapení dochovaly v hojné míře. Poznali jsme roztavený válec motoru, kabel od baterky či ocasní část letadla. Disclaimer: nic z nalezených kusů nemá potenciál suvenýrů, tak to tam prosím nechte ležet i nadále. Procházka lesem nás zahřála, zpátky do městečka naplnit nádrže až po okraj a vzhůru do sedel. Čeká nás 200 km opravdovou divočinou.

Mezi levou “rukou” a “hlavou” finské dívky není žádná pořádná cesta (pravou ruku si nechali Sověti, pro pořádek). Nakonec jsme vybrali variantu přes obec Kiistala, za kterou skončil asfalt a začala 50 km hliněná cesta. Bylo po dešti, takže se sice bylo potřeba vyhnout kalužím a klouzalo to, ale zase se neprášilo. Streamovaná hudba do sluchátek hrála (protože i na úplném konci světa tady jede 4G), občas se objevil nějaký sob, sluníčko trochu hřálo a jelo se vlastně moc hezky. Dvě protijedoucí auta za hodinu lze stěží nazývat provozem.

Chtělo by to kávu! Naštěstí je v této jinak neobydlené oblasti kavárno-bar v obci Pokka (s 9 trvalými obyvateli). Barman byl ten nejveselejší človíček a celé místo bylo tak krásně autentické, že musím doporučit se zde ubytovat. Jen zvolte nějaké datum, kdy tu zrovna není -51,5°C jako rekord z ledna 1999.

Cesta dále pokračuje po asfaltu, sice to nebyl žádný autobahn, ale jelo se po tom trochu jistěji. Káva mě nabudila, trávil jsem při tom koláč ze soba a příležitostně zpomaloval, když se nějaké zvíře objevilo u cesty. Takto na severu Finska jsem byl několikrát v zimě “za tmy” a někde v hlavě jsem si říkal, že bych si to jednou chtěl užít za světla. Od zastávky jsem měl 2 hodiny čistého času si znovu promyslet, co jsem si to přál. Stromy, stromy stromy a když se cesta trochu zvedla, objevilo se nekonečné množství stromů. Moc se to vlastně nelišilo od tmy, akorát to bylo zelené. 

Vjíždíme do Inari, které je známé jako hlavní město Sámů. Je nám zima, zejména na ruce, protože na dvou Jawách ze tří nejsou vyhřívané hefty. Co je to za letní dovolenou při které je 10°C? Mezitím umírají Helsinky a celé Česko v 30°C+ vedrech. Jedeme ještě výše do Kaamanenu, kde je památník Laponské války a obchod se suvenýry. Vyfotit se a odvelet změnu kurzu, odtud už jenom na jih. Mimochodem z tohoto místa to bylo “už jen” 6 hodin jízdy na Nordkapp, kde jsem tedy ještě nebyl, bohužel byly díky covidu hranice ještě zavřené.

Konstatuji, že panoramata na cestě mezi Inari a Ivalem, zejména v části podél jezera, jsou fascinující. Ne že byste to nemohli vidět třeba v Rakousku, ale na místní poměry je to něco. Nohy od ježdění jsme si protáhli u Karhunpesäkivi a dalo by se tam i si zaplavat, kdyby nebyla taková zima. Dostáváme se do turistické oblasti, přespání máme zamluveneno v chatce při campingu v Ivalo. Naštěstí není nikdo z nás fanoušek stanování. Na večeři v restauraci si dáváme lokální poronkäristys (sobí maso s bramborovou kaší). Nějak na mě doléhá (ne)skutečnost polárního dne, když mi o půlnoci svítí slunce vysoko na obzoru přímo do okna.

Probuzení, snídaně a hurá na stroje. U benzínky se mi stala noční můra digitálního člověka, automat mi sežral kartu. Respektive se tam zasekla, protože mám epesní plechovou kartu. Naštěstí to byla poloautomatická pumpa, nechal jsem vizitku obsluze a doufal, že ji někdy vytáhnou.

Dneska jedeme na most v Paatsjoki úplně u hranic Ruské federace. Tak blízko, že na jedné části cesty začíná zakázané hraniční pásmo. Na mapě je toto území Finska divně ukousnuté, to když se v roce 1947 Sověti zeptali, zda-li by jim tento kus země s vodní elektrárnou nechtěli Finové darovat a oni s tím “nadšeně” souhlasili.

K našemu překvapení byl tento kousek cesty nádherný, nový asfalt, viditelně jiné trasování v čerstvých zářezech a mé beskydské srdce si užívalo kopečky správných velikostí s panoramatickými výhledy na nekonečné lesy za krásného počasí. Byla zde taky spousta sobů u cesty, ale jen jedné skupince se nechtělo z vozovky. Mám v živé paměti, jak jsme stádo potkali v zimě na zájezdu. Řidič stál na brzdě, autobus pumpoval do ABS, sobíci stáli a koukali. Srazili jsme tenkrát dva. V létě a na motorce se to naštěstí ani zdánlivě neopakovalo.

A ještě jedna zajímavost spojená s touto trasou, jde o bývalou Arctic Ocean Highway, která jako jediná mohla po 13 měsíců v letech 1940–1941 zásobovat Finsko a Švédsko z přístavu v Petsamu. Obrovské množství náklaďáků zápasilo se špatnou vozovkou a zejména s proslulým kopcem Magneettimäki, kam jsme se přesunuli. Muselo to tam tenkrát vypadat jako na zimní D1 u Vysočiny.

Jíme svačinku a na mobilu mi pípá zpráva, že moje platební karta byla vysvobozena z automatu. Musím se pro ni 25 km vrátit. Domlouváme se na místě opětovného setkání. Vracím se pro kartu na benzínku, kde se na mě vrhá osazenstvo laviček a chce mi pochválit krásnou renovaci mé Jawy. Jedu zpět a zjišťuji, že jsem tak úplně nepochopil, kde se teda potkáme. Vyjedu až na vrchol Kaunispää s dalekými rozhledy odkud se telefonicky doptávám. 

Sraz máme u památníku obětem partyzánského útoku, kteří v zuřivém boji proti německému spojenci v červenci 1943 vyhodili do vzduchu most s autobusem civilistů. Jsem rád, že jsem po chvilce stresu opět našel kamarády. Sedáme na stroje a jedeme dále po pitomé E75. Nejnudnější cestě Finska, kterou naneštěstí použije většina cestovatelů po vystoupení z trajektu v Helsinkách při jízdě na Nordkapp. Tady to byl úsek 130 km konstantní rychlostí 80, kolem nic k vidění, a k tomu provoz kamionů, osobáků a všech možných karavanů. Žel v této části Finska není jiné cesty.

V průběhu jízdy si začínám uvědomovat, že má cesta pro kartu mě stála nějaký benzín navíc, který jsem v tom shonu zapomněl doplnit. 300 CL má navíc nejmenší nádrž mezi stroji výpravy. Čím více se přibližujeme k Sodankylä, tím je jasnější, že já tam nedojedu a skutečně mi motor 8 km před benzínkou zhasíná. Lauri mi naštěstí podaroval hadičkou půl litr nemaštěného benzínu a tak jsme se všichni dostali do místa nocování. Velitelem výpravy byl Kauko, nicméně jel na dvoutaktu, takže byl zařazen na konci konvoje. Takové uspořádání má jisté organizačně-navigační nevýhody, dodávám.

Ráno prší a bude pršet celý den. Další volno nám nesedí do plánu a tak nasazujeme nepromoky. Vzdalujeme se od hlavních cest a jedeme na hráz u vesničky Lokka, kde partyzáni “po Lidicku” vystříleli civilisty a do Moskvy nahlásili zničení vojenské posádky. Vzdali jsme jim tedy památku a podle věnce shledali, že tutéž trasu jel také Motorkářský klub finských vojenských veteránů.

Cesty se stále zmenšují a přichází opravdová lahůdka - historická cesta k Seitäjarvi. Zde je památník napadení vesnice civilistů hádejte kým. Čeká nás 2x13 km blátivého podkladu za hustého deště, ideální vyjížďka pro café racery. Jsem rád, že s sebou netahám žádnou mrtvou váhu jako padací rámy nebo že mě v pohybu neomezuje lanko airbagu, protože ho přes nepromok nejde zapnout. 

Všechno je totálně zaprasené, začínám být mokrý zevnitř, ale zatím jedeme dál. Zatím! Uprostřed toho ničeho se rozhodla Jawa 2T stávkovat. Reinkarnovanému veteránu se asi nelíbí hodiny jízdy v dešti. Hoši znalí původních Jaw opravují tradičními postupy a já si říkám, za jak dlouho by sem asi dojela má asistenční služba, protože kromě diagnostiky s sebou nic nevozím. Když už motor Jawy naskočí, objevuje se Hilux v expediční výbavě a v něm rodinka domorodců jedoucí na nákupy nebo tak něco.

Zpátky na asfaltu: je zima, prší méně, ale není to teda nic moc. Hledáme nějakou kavárnu, ale v Savukoski nacházíme spíše bar. K jídlu nabízejí sobí pizzu, byla výborná. V koutě stojí výherní automat a na něm nějaká starší žena usilovně gamblí. Ve Finsku si sice nekoupíte alkohol po 21. hodině, protože je třeba chránit obyvatele, ale tyhle zatracené mašinky jsou úplně všude.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):
Motokatalog.cz


TOPlist