reline_unor



Závěr trilogie "Take it easy"

Proč jsem to dřív dělal složitě když to jde i jednoduše.

Kapitoly článku

Vypadá to, že tohle bude závěr trilogie. Ne že bych přestal jezdit nebo prodal motorku, ale je to závěr toho co jsem chtěl dát sám. Něčeho, co byl nakonec útěk před vším. Bohužel pro ty co čekají že jsem zase všechno pohnojil, rovnou ten cestopis zavřete. Tentokrát to bylo dokonalé. Takhle už to mělo vypadat hned napoprvé. Jenže bez první zkušenosti by nebyla ta druhá ani třetí. Takže to k sobě patří.

I tak vzniklo pár pochybností které se ale dali snadno vyřešit. Spíš ignorovat.

Někdy v zimě jsem si četl na jedné web publikaci příběhy lidí. Jsou to příběhy lidí, turistů, usedlíků, pamětníků. Prostě těch co jsou v určitou dobu na určitém místě. Reportér, mladý kluk cca 25-30 let chodí v ulicích Prahy a potkává různé lidi, různá individua a zpovídá je. I já jsem se jednou stal jeho objektem. V jeho rozhovorech jsem narazil na debatu s klukem který cestoval s přítelkyní, možná kamarádkou autostopem a měli stejný problém jako já. Neustále bylo něco špatně a oni nevěděli jak z toho ven. Líbila se mi hláška toho kluka typu „Take it easy“ A přesně toho jsem se hodlal držet.

Před moto tripem se mi jako motorkáři chopperistovi povedla ani nevím jak úžasná zkušenost. Nějak se to celé semlelo a já si ještě před mojí dovolenou dal čtrnáct dnů v USA. Sice pracovně, ale i tak došlo na to že jsem něco viděl, něco pojezdil, i na moto a poznal druhou stránku té svobody. Tam jsem zjistil jak moc jsem rád že bydlím kde bydlím, že znám lidi co znám a že jsou některé věci tak jak jsou. Bylo to hezké ale i smutné. Každopádně jsem měl absťák na motorku větší než přes zimu. Bylo to peklo. Hned v den příletu jsem jí šel zkontrolovat do garáže. Další den jsem doplánoval trasy a zabalil věci co byli potřeba.

Nakonec se ukázalo že nějaké plánování a trasování i jiné věci jsou úplně zcestné. Sem tam zaprší, občas se objeví závada a stále dokola se všechno přeplánovává.

Každopádně i tak se to stalo asi takhle……

Já, Michal z loňska a další do tria Kuba jsme si domluvili odvážnou výpravu plnou nebezpečí a odříkání. :-) Plán byl takový. Já vyjedu v pátek, počkám v Pasohlávkách. Tam přespím a kluci vyrazí v sobotu ráno, dojedou mě a budeme pokračovat v jízdě společně.

V pátek chcalo. Nevím co jsem čekal. Podle předpovědi jen do jedenácti, potom do dvou a pak už byli čtyři hodiny. Takže vyrážím ve čtyři a jelikož se bouřka táhla k Brnu tak jsem to bral na východ směr Česká Třebová kde přespím u Michala a pojedeme ráno všichni spolu. K Michalovi jsem se doplahočil lehce promočen. Hned mě podrobil výslechu. Tak co jak se ti chce? Neotočíš to? Nevzdáš to? Těšíš se vůbec?

Si říkám co blbne? Já jsem to snad někdy vzdal?

Po menším obžérství u grilu jdeme spát a já nemůžu usnout. Usínám až kolem druhé hodiny ráno. Možná cestovní horečka. Nejspíš ještě rozhozené bio hodiny z dlouhého letu.

Ráno je celkem rychlé. Hodíme do sebe snídani, Michal se rozloučí s rodinou a my se pomalu rozjíždíme vstříc dobrodružství. Michal na HD a já na mém pivním tácku. Pivní tácek bude zachvilku možná už pohodlnější. Moje sedlo už má spíš jen tvar sedla ale jinak je měkoučké jako dětské tvářičky. U pumpy na kraji Třebové máme sraz s Kubou. Letos mi to vyšlo na výbornou s báglem. Kuba se uvolil že má místo na motorce a vzal mi ten můj válec. Můžu si jet v blembáku bez věčného náporu větru do xichtu. Přehodíme batoh a stáhneme ho kurtama. Já na zádech jen malý bágl s nejnutnějším a vyrážíme směr Brno.

Obloha která byla zprvu pod mrakem se vybírá a postupně vykukuje sluníčko. Už Jedeme! Chvílemi koukám dolů pod kola na asfalt. Líbí se mi když někdo točí kamerou záběry od kola kde je vidět jak kolem probíhá asfalt. Je tam vidět i práce tlumičů. Tak to moje kolo pořád pozoruju a říkám si za jak dlouho asfalt změní barvu a bude lehce do běla, uslyším zase ty cikády a uvidím moře. Neskutečně se těším a vím že ve třech to bude úplně na pohodu.

Občas si dáme pauzu na pumpě, pak zase na nádraží kde čekáme až Kuba promění peníze. Pak už to valíme na Slovensko kde chceme prolítnout Bratislavu a hned na Maďarsko. Po chvilce se v Bratislavě motáme a nakonec jsem zjistil že jedu sám. Při jedné otočce jsem se nemohl dostat zpátky na silnici kvůli hustému provozu a když se mi to povedlo tak už jsem nikoho z nich neviděl. Tak zaparkuju kdesi u hlavní silnice a čekám. Sedím na chodníku. Nikde nikdo. Já začínám být v nervu že nekoukají do zrcátek a nečekají až budeme všichni. Po cca deseti minutách se objevuje pěšky Michal a ukazuje mi kudy mám jet. Jenže mávnul rukou směrem kde bylo víc silnic a odboček. Takže jedu úplně jinam než čekali. Tam už ale nadávám a plivu oheň. Zase se vracím, jedu krokem abych věděl kde jsou a pak jen tak letmo vidím že stojí v úplně nejhorším místě které tam bylo. Přibrzdil ale u nich nějaký kluk a že prý se jim tam válím na chodníku. Takže jsme se nakonec našli a rovnou dali pauzu u pumpy. Řeknu Vám braťia, máte ty silnice horší jak my v Česku. Samej kráter, samá brázda. Člověk tu motorku honí ze strany na stranu aby něco neprojel.

Po pauze projíždíme hranice za Bratislavou a jedeme směrem na Mosonmagyaróvár, pak Csorna a dolu za Szombathely. Tuhle trasu jedeme trošku svižně protože jsou to dlouhé rovinky a vůbec nic k vidění. Už nevím kde to přesně bylo ale na jedné maďarské pumpě potkáme kluky z Ostravy. Všichni na supersportech na cestě domů z Chorvatska. Kluci jedou celou trasu na jeden zátah. Moc jim to nezávidím, všichni v kosmo kombinézách. Já jen v kevlarech a kůžobundě a stejně mám dost. Mám dost i z toho že mě během jízdy bodla včela pod žebro. Jo já vím, jsem jak lapač na včely, každý rok mě něco jebne. Nachvilku si rozepnu bundu abych větral a hned mi pod ní něco vlítne. Jsem terčem posměchu když vidí jak táhám zadek včely s žihadlem z břicha. No tak snad nebudu vypadat jako v létě kdy mě kousnul čmelák do čela na Pasohlávkách a já byl jako kapitán Wolk z hvězdných válek. Asi to mám napsáno v papírech. Když vyjedu tak prší a nebo lítá útočnej hmyz.

S klukama prohodíme pár slov o cestě, o tom odkud jsme a tak celkově. Já si v mezičase mažu obličej. V tom větru jsem zapomněl na sluníčko a stal se ze mě vařenej brambor. Nos trošku do fialova. No co, aspoň si mě nikdo nesplete. Vypálený brýle nemá do obličeje každý.

Dnešní cíl byla vesnice Zalalovo kde je super kemp. Už loni jsme tu byli a tak se vracíme i letos. Postavíme stany, zhodnotíme cestu, dáme si dobrou večeři a několik panáků oblíbeného Cheguevary.

 

Moc jsem nevěřil že se vyspím ale během chvíle jsem tuhej. Ráno vstanu a Michal už má složený stan. Nevím jestli tam v noci nehrál nějakou bojovku každopádně má proti nám náskok. S Kubou jsme jak dva šneci, líný dýchat, líný otevřít oči natož bourat stan a zbalit věci. Bohužel jestli chceme pokračovat tak musíme. Nějak to hezky uteklo tak do žaludků nakládáme snídani.

 Vajíčka, slaninka, kávička. Přitom pozorujeme jak dobrovolní hasiči trénují. Jsou mezi nimi i holky, slečny možná ženy? Nádherný den, sluníčko svítí, vzduchem si poletuje hmyz, já si vychutnávám kávu a přitom koukám na sparťanku co běží vpřed s rozdvojkou na hadice. Chci mít slow motion pohled abych to viděl všechno zpomaleně. Všechno se pohupuje a na konci ten obří výstřik z požární hadice. Pak přichází realita.

Sedáme na motorky a jedeme dám na Slovinsko. Cesta celkem ubíhá, občas stojíme u uzavírky, děláme kraviny a čekáme až se rozsvítí zelená.

 

Nakonec jsme na hranicích kde nás vyzvídá policajt kam jedeme a na jak dlouho. Je to spíš ze zájmu, možná taky motorkář. Žádná buzerace. S hřměním projíždíme hraniční přejezd, propleteme se kouskem Slovinska a už letíme po Chorvatských cestách. Z Kuby se stává fotograf, stojíme tak často že si myslím že nikdy nedojedeme k moři. To co je pro mě už automatické je pro Kubu něco nového. Nikdy nebyl tak daleko, nikdy neviděl moře, nikdy necítil ten vzduch vápencových hor.

Máme namířeno na Čakovec, Varaždin, Zagreb a Karlovač. Nikde už nepoužívám mojí proslulou A4 navigaci. Jedu za nosem, jedu tak jako bych tu žil léta. Na cestě mezi Varaždinem a Zagrebem stavíme na místě kde je nejspíš moto zázemí.

Cítím takovou úlevu od všech starostí. Motorka je vážně k nezaplacení. Je to něco před čím musí mít člověk pořád respekt ale je to milionový pocit, vozit se a nasávat atmosféru.

 

V Karlovači se stáčíme na Rijeku. Je to po dlouhé době jiný směr Chorvatskem než jsem dřív jezdil. Vzpomínám na rodinu co mi tu pomohla, na jejich děti, na malou Antonii. Je to celé srandovní. Jen ty vzpomínky jsou trošku smutné.

Ten rok se toho stalo mnohem víc než jsem tu psal do prvního cestopisu. Stalo se toho víc než dost. Další měsíce toho byli odrazem. Zklamání v některých lidech, duševní poklesky, nikdy bych nečekal že i já se propadnu. Že se dostanu tak nízko v hloubi svojí duše. Někdo psal že není možné aby obr chlap jako já byl tak zlomený. Z toho chlapa byla uvnitř troska, vrátilo se mi tolik životních vzpomínek, tolik věcí co jsem prožil jsem měl pořád před očima. Asi jsem podědil vlastnost pamatovat si špatné věci a pamatovat si je dost živě. Můžu říct že ten rok byl můj druhý nejhorší v životě. Někteří nepochopili moje myšlenkové pochody, nepochopili proč jsem dělal věci tak jak jsem je dělal. Ani já jsem to nechápal. Je to jako když máte jít po chodníku a vy jdete pořád prostředkem ulice kde jezdí jenom náklaďáky. :-(

Naštěstí jsem se z toho nějak dostal, poznal jsem nové lidi, založil jsem menší akci kde se jednou za rok sjedeme se stejnýma motorkama. Vždycky je to v duchu přátelském, všichni ti drsní motorkáři jsou jako růžový dortík se šlehačkou. No a odtud se vzal i náš Kuba :-)

To jsem ale trochu odbočil mimo trasu, zase jsem se zasekl ve svojí hlavě.

 

Takže jedeme dál na Rijeku. Kousek od ní, něco kolem třiceti kilometrů začínají klikatice, vracečky a podobný nesmysle. Rijeka je hezké město vestavěné do skal. Člověk někdy žasne kde se dá všude bydlet. Tady nacházíme i zázemí v kempu kde si dáme pořádnou večeři a pak okupujeme místo u pláže kde se asi přes den opalují lidé. Teď je to ale naše a Cheguevary. Je tu taková nálada že nás přijde místní zaměstnankyně okřiknout že jsme hluční a ráno dokonce postarší pán. No jo no, kdo má vědět že se přijeli vyspat k moři. :-)

Kuba je v sedmém nebi, poprvé vidí tu masu vody, poprvé slyší cikády a poprvé mě vidí jak jednu zděšeně vyháním z deky. Nic moc pocit že mi tohle v noci poleze do pusy. Kobylka oblečená do brnění.

Ráno se vydáváme směrem na Pulu. Okolí Rijeky je trošku zašťouchané turistama tak zariskujeme a odbočíme do bočních uliček. Štěstí stojí při nás a my celou tu zácpu objíždíme a pokračujeme dál. Dáme ještě jednu pauzu u obchodu kde se nasnídáme. Když do sebe tlačím jídlo a koukám ze stínu na motorky tak zpozoruju jak se kolem nich někdo motá. Týpek tam cosi opisuje a vypisuje tak na něj zahučím co dělá. Tak za to že stojíme tři na jednom místě pro auto a že jsme o dvě minuty přetáhli čtvrt hodinu povolenou k nákupu nám dává pokutu 140Kn. Nechápu kde vzal jak dlouho tam stojíme ani nechápu kde vzal že motorky musí platit parkovné. Cedule s informacemi pro parkování totiž dává jasně vědět že platí řidiči automobilu a lístek si dají za sklo. U motorky není kam co dát ani nikde není psáno kolik kdo by měl za motorku platit. Takže probíhají dohady. Kuba je neodbytný, nakonec vyhrála lež nad pravdou. Lístek jsme měli ale odfouknul ho vítr. Kontrolor nebo co to je si bere nazpět nasraně pokutu a vzdává spor. Mě to bylo vcelku jedno, tu pokutu totiž napsal na Kubovu značku :-D.

Cesta je opět famózní. Sluníčko svítí jako zběsilé. Kuba jede jen v tričku, lepší nemyslet jak by vypadal po pádu. V mém případě bych měl na sobě stádo vos a čmeláků. Radši se potím pod tlustou kůží bundy než na sebe lepit cibule.

Po menším ataku silniční motorky a mojí laxní jízdy stavíme na odpočívadle. Sledujeme pohyb čehosi k čemusi. Tipujeme že by to mohla být nějaká elektrárna a k ní se něco pohybuje po dopravnících. Dnes koukám na mapy do Google a skutečně. Power plant Plomin. To jméno obce slyším asi ještě milionkrát od Kuby plomin tohle a plomin támhle to. Chvílemi si myslím že se cpe tajně antidepresivem. Po chvilce odpočinku pokračujeme do Puly. Všichni už celkem upocení a utahaní z počasí. Do Puly jedeme hlavně kvůli amfiteátru. Uličky města jsou uhlazené jako sklo. Ani nemusí pršet a i tak kloužeme při rozjezdech a brždění. V jednu chvíli to i vypadalo že kluci zaparkují do dodávky před sebou. Stavíme na pumpě kde se Kuba zamiluje do leštiček oken. No vlastně všichni. Nakoupíme nanuky a pití a zase zevlujeme. Mám asi dar usnout kdekoliv v jakékoliv poloze takže chrápu na zídce. Každá minuta spánku je dobrá stejně jako každá chvíle kdy člověk nemusí být v práci. 

Po dostatečné pauze jedeme kličkovat po městě abychom konečně našli to co v dnešní době vypadá jako sen. V době ničeho postavit tohle je nevídané. Menší pózování, opět pár kravinek. Už jsem tak nějak všemu odevzdaný takže jsem pro ty dva jako hadrový panák :-)

 

 

Kuba si někde našel že kousek od Puly je místo odkud je vidět otevřené moře bez ostrovů. Nějaká totální díra Chorvatska. Ale je tu poprvé a baví mě ho sledovat jakou z toho má radost, že je to pro něj životní bod, zážitek co se nevymaže. Tak jdeme hledat. Jak jsem psal, fakt díra, tak velká že jí nemůžeme najít. Nakonec trasuju úplně jiné místo kde by mohl být taky spokojený. Tady i zůstaneme v kempu.

Jdeme do místní restaurace kde to je cítit jako když vaří zadky ze skunka, tak zůstane jen u piva. Večer spíme opět pod noční oblohou. Všude nás doprovází souhvězdí velkého vozu. To vím jen proto že to pořád slyším večer od Kuby. Hele ty vole hele, velkej vůz. Aspoň že mi vozí bágl a já ho nemusím mít na řidítkách. Já s tím vůbec letos vychcal. Kuba mi veze bágl s věcma, Kuba veze velkej stan. Já mám jen malej bágl na zádech. Jsem tu jak na vyjížďce kolem komína.

Noc byla trošku vlhká, ráno máme deky a spacáky navlhlé tak je chvilku posušíme a jedeme zase zpátky k Rijece. Teď si určitě každý pomyslel že jsme tu nabrnkli nějaký hérečky. Tak ne, klasická rosa. Rijeku máme v plánu projet a dát se dolu směrem ke Splitu po pobřeží přes Šibenik.

Cestou zpátky se stavíme zase kousek od Plominu na výběžku kde je nádherný rozhled. Je to jako konec světa. Voda a jenom voda. Jak to tu asi vypadalo bez silnic. Bez okupace lidstvem. Všechno je tak rozlehlé.

 

Nějak jsme si neřekli kam dnes chceme dojet a to bylo na tom to nejlepší. Prostě jsme jeli dál a dál po pobřeží, přes vesnice a silnice které autem neprojedete. Nádherná místa, chvílemi pustiny, jen skály a my tři lotři. Je fajn pozorovat lodičky co se pomalu sunou po vodě. Občas u cesty vidět starousedlíky, někteří zamávají, jiní koukají skrz ten svráštělý sluníčkem osmahlý obličej. Tempo je tak akorát někde kolem osmdesátky.

Při jedné zastávce si prohlížím přední gumu a zdá se mi že mi trošku víc zmizel vzorek než jsem počítal. Odhadoval jsem že na tom najedu ještě pět tisíc a teď toho byla sotva čtvrtina. Take it easy. Budu to hlídat a uvidím jestli vzorek vážně mizí nebo plaším.

Ještě než dojedeme do nějakého místa kde zůstaneme přes noc tak jsme našli menší pláž, ale hodně zajímavou. Popisovat to asi nemusím

 

U dalšího dotankování se ptáme na kemp v okolí, nejbližší je dvacet kilometrů. Je to kousek od míst kde jsem byl kdysi jako mladoučičký floutek s mojí první láskou. Nebyla to motorka, byla to první velká láska. Jeli jsme sem ještě s cestovkou, smradlavou karosou. Přijeli jsme sem za svítání a mysleli si že jsme nastoupili do jiného autobusu. Na druhou stranu to mělo i své kouzlo. Pamatuju si jednu pěší túru kdy jsme šli na nejvyšší bod toho ostrova a ten byl pořád daleko. Ani jsme tam v tom vedru nedošli. Měli jsme totálně zpuchejřovatělé nohy. Bylo to také místo ze kterého jsem se vrátil a ta láska, ještě ten den, skoro po devíti letech skončila. Když projíždíte kolem ostrovu Pag přijde Vám že jste kousek od měsíce. Vegetace žádná, žádné stromy, tráva, nic. Jen silný vítr.

 

Pár let na to jsem tu byl znovu. Šílená jízda, já dva metry, můj kámoš dva metry a můj Peugeot 205. Věčně jsme to opravovali, první noc spaní jeden hlavu v kufru, druhý sundaný volant a hlavu pod přístrojovkou. Jak jinak zase pršelo. Další noc bylo spaní venku na parkovišti kde nás zmasakrovali komáři. Pak ještě pár nocí ve spacákách na pláži. Každý den se probudíte kolem jedenácté, zpocení z toho vedra a vedle se už opalují lidi a koukají na Vás jako na magory proč že to jste ve spacáku když je 35 stupňů. Po týdnu jsme jeli umoření hlady ale prolití rakijí a pivem. Mám tu toho dost na vzpomínání :-D

A teď zase motorky. Někde u Karlobagu jsme našli jeden menší kemp. Vypadá spíš jako doupě kanibalů, všude divná zákoutí, ženská co se nám věnuje taky divná. Jediné co tam bylo hezké byli dvě Němky co přijeli před námi v mini autě a nemohli se s ním za boha otočit. Na Němky byli hezké, něco jako Heidy Klum. Trošku horší no. Ale dobrý.

Tak jsme zase z kempu vyjeli a o kus dál našli jiný. Ten už nebyl tak psychotropní ale taky žádná sláva. Jelikož už zapadalo slunce bylo rozhodnuto. Nejdřív majitelka dostala šok z masky co má Kuba na hubě a možná i z toho leknutí vyvinula nový jazyk. Mluvila snad všemi jazyky dohromady. Po nekonečné debatě postavíme jen tak halabala stan což se nám později vymstilo.

 

Šli jsme zpátky kousek po cestě do zdejší restaurace, dali dlabanec a pár piv a šli zase zpátky. Tohle je snad nejpustější místo co se týče turistů v Chorvatsku. Po cestě zpátky si svítíme aspoň telefonama. Není tu jediná lampa a těch pár domů v okolí je po tmě. Možná že v nich ani nikdo nebydlí. Celou cestu foukal vítr. Když se vrátíme ke stanu tak nebýt toho že jsem bečka ulítl by stan bůh ví kam. Takže ho po tmě ještě přestavujeme a pořádně ukotvíme. To jde moc dobře na těch šutrech.

Kuba kvičí jak podsvinče protože stan má nový a bojí se o něj. Ale větru neporučíš. Nakonec nějak usínáme, asi už byl každý z nás přiměřeně vyčerpaný. Normálně v tomhle větru neusne snad nikdo. Píšu vyčerpaný ale bylo to takové to příjemné vyčerpání, jako že dobře využitý zlomek života. Žádný nervy, žádnej stres, pořád něco nahánět a pídit se. Takhle si jenom jedete a koukáte, sluníčko vás ošlehává a vy zapomenete na svět kolem sebe.

Někdy během téhle výpravy jsem si uvědomil že na to jak jsem relativně pokroucený na motorce, na to jak je relativně pro někoho nepohodlná, tak mě vůbec nic nebolí. Když jsem v procesu práce a každodenního shonu tak pořád někde něco praská, žebra bolí jak si je drtím břichem, není den abych necítil záda. Docela zajímavej poznatek. Asi se na všechno vybodnu a zbytek života zůstanu v sedle motorky :-)

Ráno ani nesnídáme protože tu není absolutně nic. Pobalíme stany, sluníčko už nám zase svítí a jedeme dál. U jedné zastávky zjišťuju že ta přední guma fakt mizí. Takže se všemožně ptám na pneuservis. Nakonec až v Šibeniku mě přímo v Yamaze odkážou na servis co má i pneu na motorky. Vtip je v tom že to není jako u nás kde máte všechno za rohem. Tady si za gumou musím dojet ještě sto kiláků do Splitu. V hlavě jsem měl trošku jinak naplánovanou trasu. Chtěl jsem to vzít do Trogiru a na Čiovo. Stavit se na čumendu v apartmánu kde jsme loni spali. V tý kobce. Jestli tam třeba nebude partička se kterou jsem proléval hrdlo. Taky v domě naproti kam jsem jezdíval. Mám to místo rád, je tam hodně vzpomínek, hodně pachů a vůní které mi připomenou staré časy. Chtěl jsem kluky, hlavně hladového Kubu vzít do restaurace Leonardo kde bych zase slyšel něco jako „ááááá prolaznik gosti“

 

Dopadlo to tak že já s Michalem jedeme hledat do Splitu pneuservis a Kuba jede sám k Trogiru kde má bydlet známá jeho rodiny. Cikáni jsou prostě všude :-D

Cesta do Splitu byla šílená, rozkopaná silnice, všude auta, s motorkou nebyla šance se procpat dopředu a tak popojíždíme v tom vedru v koloně. Ve Splitu zjišťujeme že jedeme blbě. Stavíme na pumpě a já se zkouším domluvit s obsluhou která mi vysvětluje cestu do servisu. No na to jak jsem se zatím v pohodě domluvil tak tady na ně koukám s otevřenou hubou. Vůbec nechápu co říkají. Tak jsme jeli jen podle směru kterým jim nejčastěji ukazovala ruka.

Přijedeme na větší křižovatku někde na kraji centra a já si všimnu auta co má na sobě nápisy právě z tohohle pneuservisu co hledám. V mžiku se mi rozpohyboval mozek a napadlo mě že to auto pojede k nim na dílnu. Bohužel mě nenapadlo že může taky něco rozvážet k zákazníkovi nebo jede jen domů. Ukazuju na Michala a řvu dělej jedeme za ním. Jenže on ho neviděl, takže si myslel že mi hráblo. Přes celou tu křižovatku rozhučíme motorky a drtíme je za autem. Ten parchant si asi všiml že na něj blikám a troubím tak na to šlápnul a jel ještě rychleji. No vypadalo to jako honička, kde dva grázlové nahánějí nějakého chudáka.

Nakonec staví někde na druhé straně města a já za ním vylítnu na chodník kde motor dostane ránu obrubníkem. Čekal jsem že minimálně prorazím motor. Naštěstí je to japonec :-D Vyběhnu za chlápkem a ukazuju mu rezervačku na gumu u nich v servisu a ptám se ho kde je ten servis. Než mi to stačil vysvětlit tak se odněkud vynořil týpek na skůtru a že nás tam dovede. Jedeme zase městem na druhou stranu. Tam nám ukazuje kudy jet. My stejně ještě jednou zabloudíme ale nakonec to najdeme. Je to zastrčené v díře která je obehnaná další dírou a nájezdem na dálnici. Takže se už nedivím tomu vysvětlování na pumpě kde říkali, jeď rovno rovno, na zad a pak rovno, vlevo v pravo a zase rovno a ptej se.

Bohužel nemají mojí oblíbenou značku pneumatiky. Trošku si hobluju zubama nehty. Moje oblíbená značka to je proto že má na boku slona. A jelikož jsem Bimbo sloní muž tak je musím mít. Všude teda říkám že je to nejlepší na choppera. Takže na Metzelerkách jezdí mraky lidí. Tohle celý s pneumatikou bylo vlastně největší vzrušení za tuhle letošní jízdu k moři.

V pneuservisu celkem hbitě přezouvají motorku na novou Bridgestonku, ta je měkoučká jako maršmelou. Celou dobu se koukám jestli se chovají k motorce s respektem. Jde přeci o minichoppera ve zlatém kabátu. Škoda že s ní nemůžu mít děti, byl bych ve vatě.

Odjíždíme ze Spitu hledat směrem na Brelu nějaký kemp. Hned kousek za Splitem v obci chuj ježkovo sjíždíme k vodě, kam nás poslala cedulka do kempu. Nikde nic, jen vyjevené výrazy lidí na pláži. Vypadalo to že vlítneme rovnou do vody. Tak na sebe křičíme přes řev motorů a když nás slyšel kulatý pán tak vyběhl a ukazuje nám kde je kemp. Musíte sem a přijde paní akorát chodí pomalu o berlích tak počkejte.

My se mezitím otáčíme v takové malé šoustce a vyjedeme zpátky do kopečka. Mezitím opravdu tempem závodního šneka přijde postarší dáma. Tak se s ním hned dám do řeči. Super babka, chválí mi jak mluvím chorvatsky. Debata potom směřuje k naší cestě, kolik času zůstaneme u ní, o jejím synovi a jejím domě.

Tohle je snad nejlepší kemp co jsme v Chorvatsku našli. Malý, útulný, zastrčený mezi stromy, kolem Vás se plazí hroznové víno, k vodě pár metrů. Fakt hezké místo. Dáme vědět Kubovi kde nás najde a mezitím se zabydlujeme. Je čas vyzkoušet houpací síť kterou jsem ani loni nevyndal. Dostal jsem jí od mojí ošklivý ségry :-) Chvilku bádám kam jí přidělám a nakonec najdu místo kde se budu mít jako prase v žitě. Mám v plánu v ní přespat. Pořádně vyšponovat. Mezitím uběhl nějaký čas tak jdu vyhlížet toho šílence na cestu. Všechno je dokonale naplánované. Kuba už se valí zase s těma jeho nohama do praku. Ukážeme mu kde zaparkovat. S Michalem mají konečně o zábavu postaráno. Oba mají kočky a tady se to jimi hemží. Jedna sedí a kouká na hnízdo pod stropem, čeká až z hnízda vypadne Tweety. Já jdu testovat houpací síť.

 

Buď je to nějakej šit z Číny a nebo už to někdo předemnou používal. V žádném případě to nemá nic společného s mojí postavou. Ze skoro metrové výšky jsem na zemi. Takže znovu rozebrat a přivázat mnohem výš abych byl aspoň trošku ve vzduchu. No sám jsem zvědav na tu noc. Síť je šikovná v tom že i když jste totálně na šrot a podaří se vám do ní vlézt aspoň kouskem těla tak už si ten zbytek omotá sama kolem sebe. Jen se z toho vyhrabat ven je horší.

Jdeme dát pár tempíček do moře, napít se slané vody. Je to všechno až moc dokonalé. Pořád je hezky, sluníčko svítí tak  akorát. Žádné přehnané vedra jako loni, cestovní rychlost je tak akorát na čumendu. Musím si akorát hlídat mazání huby kvůli spálení. Už takhle mám vypálený brýle do xichtu. I panda by se vedle mě styděla.

Po koupačce jdeme na jídlo kde se zase přežereme. Kuba je mladej a ještě mu funguje spalování takže žere jako by neměl jídlo čtrnáct dnů. Naložíme do sebe pár piv a jdeme zase zpátky do kempu. Když se vracíme tak ve vedlejším domě probíhá oslava. Zapíjení narozeného dítěte. Z repráku tak hučí nějaké místní odrhovačky. Vsadím se že tam lítají v krojích kolem ohně a někoho obětovávají. Některé ty písničky slyším několikrát dokola. Je to jako by nebyli spokojení s tím jak to zaskřehotali tak si dají repeté. Do toho zapálí dýmovnici a ohňostroj. Kemp je totálně vyuzenej. Co se dá dělat. Takováhle věc se prostě slavit musí. Takže si narvu špunty do uší, zaliju se ještě jedním pivem z flašky a jdu se pokusit o spánek.Tak nějak usínám ale i přes špunty slyším to jejich mejdlo. Do toho začíná pršet. Po se chvilce vytrácím i s karimatkou a spacákem mezi motorky kde je všude prach a nějaký dusno. Jsem ale utahanej, takže i v tom bordelu usnu. Budu doufat že se ráno nevzbudím podělanej od vrabčáků.

Ráno už svítí sluníčko skrz listí hroznového vína. Kousek odemě leží Kuba i Michal. Oba dva se v noci přemístili na stejný místo jako já. Musel jsem spát jako zabitej protože jsem neslyšel ani ptáčka prdnutí. Proběhne ranní hygiena a lehká snídaně z protějšího obchodu. Klasická koblihová párty. Pak nemám být jak sud. Zaplatíme ubytování a vyrážíme na cesty. Jedeme podél pobřeží na Omiš, Brelu, Makarskou.

Cesta je trošku náročná protože funí silný vítr a chvílemi to s námi hází ze strany na stranu. Ještě párkrát zastavíme na focení. Projíždíme Makarskou která je jako každý rok ucpaná lidma. Kousek za Makarskou sjíždíme dolů z kopce k moři kde si dáme poslední normální jídlo. Celé to místo je mezi barákama a skálou. Každý kouká co to je za zemětřesení. Je to docela zašitá vesnička. V restauraci mají i jídelní lístek v češtině. Poslední masáž žaludku, poslední pomazlení výhledem na moře. Chvilku ještě blbneme na břehu a pak zase pokračujeme dál v cestě.

Už je to takový vlažný. Já už vím že bude zachvilku konec Chorvatska, že zmizí moře a pojedeme zpátky domů. Spodek Chorvatska není vůbec hezký. Skály jsou daleko, je to taková roztahaná placka, všude kolem cesty jsou podivné stánky se vším možným.

Přijde mi že je tu bordel. Najednou koukám že se nám někde vytratil Michal. Měl trochu jiné plány o kterých jsme se dozvěděli ne zrovna ve správnou dobu. Trošku mě to štvalo. Byla nějaká domluva a najednou je to jinak. Takže teď kvaltujeme jen abychom ujeli co největší kus cesty.

Každopádně se snažím nenechat si zkazit náladu. Tankujeme ještě u poslední čerpací stanice INA. To místo bylo trošku děsivé. Pořád nám nad hlavou lítalo hejno vran. Bylo to trošku jako z Hitschkokova hororu vrány. Každou chvilku jsem je pozoroval kdy zaútočí a vyklovou mi oko.

Dotankujeme, dáme pár sladkostí, pití a nejsem si úplně jistý že jsme pokračovali přes Metkovič každopádně to byl směr Mostar.

Dlouhá rovina kde se před námi objevují vysoké hory. Všude je u krajnic docela dost písku. I silnice mi přijde jakoby zaprášená. Projedeme několik vesnic a začínám si myslet že jsme někde v Iráku. Místo kostelů tu stojí minarety a mešity. Občas si všimnu žen zahalených do černého prostěradla. Tady se začínám cítit hodně nepříjemně. Krajina je tu hezká, silnice taky ale poslední dobou je situace kolem těhle lidí divná a já si myslel že to je někde daleko od mojí rodné země. Při představě že tu budeme dvě noci někde spát se mi rosí čelo.

Kousek před Mostarem projíždíme odstrčené silnice kde hledáme kemp. Je to v roklině odkud koukáte před sebe na obří hory. Kemp je hned vedle potoku. Byl jsem překvapený z toho jak to tu mají zařízené. Vypadá to že máme i parťáka na stavění stanů. Odněkud se vyloupnul Goro bílý pes. Nejdřív se chtěl asi mazlit, potom ale okupoval jeden ze stanů. Vůbec netušil co po něm Michal chce, tak si ležel a spokojeně koukal.

My s Kubou mezitím máte dům na nohách.

Po menší debatě se odeberu sám na pivo a jídlo a kluci jedou do Mostaru. Trošku mě to štvalo že ho neuvidím i zevnitř, na druhou stranu jsem tušil že se vrátí pozdě večer a já prd vidím takže se dorážím pivem a jídlem. Cpu se hrozny vína co mi mladá slečna přinesla. Moc dobře jsem se nažral. Chvilku koukám na televizy kde v tu dobu šla Olympiáda. Chvilku jsem u toho držkoval že když by měli těžkotonážní postavu jako já tak ten skok o tyči nikdo nevyhraje. Potom jsem se šel podívat k řece kde byli kánoe a šlapadla. Přemýšlel jsem jestli se zkusit nasoukat do kánoe i za cenu že se vykoupu. Zůstalo jen u koukání. Nachvilku jsem se natáhnul na houpací lavici a užíval si ten klid. Bylo ještě trochu teplo, občas se ozvala cikáda, slyšel jsem jen jak teče voda v potoku. Úplně sám v cizí zemi, úplně sám ve svojí hlavě, obloha doslova zasraná hvězdama. Na dobrou půl hodinu jsem vytuhnul.

 

Po procitnutí jsem málem vypadl z houpací lavice na zem. Odešel jsem ke stanu a když přeskočim fázi hygieny kterou snad dělá každý před spaním a neleze v botách do spacáku jako když je nalitej, tak jsem šel dnes spát jako hotový gentleman. Ležím si ve stanu a poslouchám jestli budu slyšet tlukot motorů motorek o okolní hory. Místo toho hřmotu jsem slyšel jakési halekání, někdo mluvil zatraceně nahlas kdesi v dálce, rozléhalo se to okolím. Když jsem se do toho zaposlouchal tak jsem si uvědomil že někdo mluví do mikrofonu v mešitě, že je čas modlení se k Aláhu. Za stanem bylo křovisko a na druhé straně křoviska byla další část kempu. Z té strany se začali linout hlasy dvou týpků. Jasná arabština, pro mě to v tu chvíly byla jasná talibanština. Během chvilky jsem byl zase venku ze stanu a hledal odkud to jde. Viděl jsem tam ty dva jak klečí na rohožkách a jsou v poloze hledajícího žížaláře. Koukám na oblohu a stále jsem viděl hvězdy. Přes ně mě musí vidět i bůh a nedovolí abych se tu někde rozprsk. Ještě chvíly je pozoruju. Pak se zase zasunu do spacáku a poslouchám všelijaké zvuky. Pro jistotu kontroluju kde mám helmu.

Cca po hodině dorazili ty dva. Kuba mi vyprávěl zážitky z Mostaru, sotva se stíhal nadechovat mezi větama. Až budeš mít holku tak ti koupí kyslíkovou masku.

 

Je další den. Jdeme si dát snídani snů, tohle mě na cestování baví, to žrádlo. Potřeboval bych ještě jedno tělo který bych měl jen na jídlo. Každý z nás je spokojený, pobalíme stany a věci a vyrážíme dál na Banja Luku. Když vyjedeme tak míjíme část Mostaru takže jsem ho nakonec stejně viděl. Dál už to jsou jen široké silnice, skály a řeka. Tady není co psát. To člověk musí vidět. Jedete v roklině, cesta se různě klikatí, občas malá víska. Neuvěřitelné scenérie, nějak líp se mi dýchá, zorničky roztažené a hltám všechno to kolem mě. Klidně bych jel i pomaleji ale potřebujeme urazit kus cesty tak se nikde moc nezdržujeme. Videa mluví za vše, Zvuk je u nich odporný. Musím ještě malinko vychytat umístění kamery a bude to ok. Ty vibrace a kravál z toho zvuku udělali hotovej masokombinát.

 

V jednom místě kde byl stráááááášně dlouhej kopec nahoru mi došla baterka v kameře. Což mě moc mrzí protože jsem v tom místě naložil HDčku. On teda tvrdil že jel na půl plynu ale My všichni s rejžema víme své. Nahoře na tom kopci jsem si myslel že jsem na Slapech. Nevěřil bych že jsou někde místa která stvořila příroda a bez přičinění člověka si budou tak moc podobná. Určitě každý pozná Slapskou vyhlídku a tady v Bosně je to hodně podobné.

  

 

Trošku jsem ty místa přeskákal. Před tím kopcem a zátokou jako na Slapech jsme měli ještě zastávku v rušnějším městě Jablanica. Byla tu menší burza se vším možným. K televizy si tu koupíte ovladač s pěti nebo padesáti tlačítky, desku zdejšího mága Zorana Magdemiče nebo cokoliv jiného co vás napadne. Po menší obchůzce místa kde z vás nikdo nespustí oči dojdu do míst kde slyším někoho jak trápí bubny, zároveň o kus dál zase kvílí hlas z tlampače mešity. Docela zajímavá kombinace. 

 

Nakoupíme pár blbostí na čerpací stanici a zase pokračujeme v cestě. Vyrážím jako poslední. Možná osud, možná náhoda ale vidím že od Kuby cosi odletuje. Docela si divím že si toho tím svým makrelím okem všimnu. Ta věc leží uprostřed silnice a já jelikož už jsem trošku rozjetý tak nezvládám zastavit, takže to nakopnu a asi ještě deset metrů se ta věc sune po zemi. Potom zastavím uprostřed silnice. Zamnou už nedočkavě funí náklaďák ale veškerý odpor je zbytečný. Slezu z motorky a koukám že to je telefon na kterém je zdokumentovaná celá tahle cesta. O kus dál předávám Kubovi který se cítí provinile telefon. Po detailní prohlídce jsme zjistili že mu vůbec nic není ani po tom profesionálním kopanci. Sedáme a jedeme dál.

 

Odbočujeme na křižovatce a během chvíle jsme zase mezi skalama a kopci a zase ty stejné silnice, slunce a jen my tři. Občas se objeví nechutně vyfrézovaná silnice ale to nám nevadí. Chvilku se v tom motáme než nám dojde že prostředek je hladký. Jestli si to dobře pamatuji tak ten den dáme něco kolem čtyřset kilometrů. Na konci najdeme kemp u vody. Jsme tam jen my a ještě jedno auto a přiožralí Bosenci. Na první pohled se zdálo že to bude partička místních potížistů. Ale jsou v pohodě, jsou ochotní, dva z nich nám udělali i dobré jídlo a nakonec přinesli panáky. My jsme byli ale v nějakém podezření takže se do panáků nikomu moc nechtělo. Já jsem začal zase s těma mýma pohádkama že to je přiotrávené, že v tom je rozmíchaný koks a že až usneme tak nás svážou a rozřežou na orgány. Zbytek těl pohází u krajnice s motorkama a budou tomu říkat dárci orgánů.

  Večer to dorazil ještě jeden úplně jiný týpek který se tam oběvil. Byla tma, začínala se dělat rosa, nad loukou byl opar mlhy a on stál celý v černém před toaletami a koukal do zrcadla. Já jsem přecházel celou tu louku a on o mě musel na sto procent vědět, ale neotočil se. Stál a koukal na sebe jak když by byl mimo. Já si došel na záchod který měl dveře hned vedle něj. Když jsem vylezl ven tak tam pořád byl. No ty vole co to je? Přijdu do stanu a říkám to Kubovi. Hele tam stojí nějakej magor, určitě čekají až se složíme. Někde vzadu mají připravený ty necky. Občas vykoukneme ze stanu jestli někdo někde je. Z boku jsou slyšet zase divné zvuky. No ty vole kašleme na to. Buď tu ráno budeme nebo ne.

 

 

Ráno je kosa že by mi upad. Motorky jak po dešti, všechno studené, takovej marast bych nečekal po tom co u moře bylo pořád teplo. Dáváme se dohromady, nastává strašná nervy drásající operace s balením stanu. Nesmí na něm být ani stéblo trávy natož kapka vody. Mám z toho trošku prdel ale na druhou stranu chápu že si ten stan chce užít co nejdýl a tak ho šetří a bojí se o něj. Když jsme zabalily a poplatily co jsme měli tak vyrážíme. Je pěkně hnusná zima, sluníčko je ještě za kopcem a motorka vymrzlá. V takovém počasí je olej v motoru tak ztuhlý že chvilku trvá než se pořádně prohřeje tak aby mi pořád neproblikávala kontrolka od mazaní což je u týhle motorky jen plovák a nízká hladina. Všechen olej teče motorem jak med zpátky dolů a dole netrpělivě čeká plovák až si zaplave.

 

Pomalu se blížíme k hranicím s Chorvatskem kde je menší kolona, dokonce se tu oběvují ostnaté dráty na uprchlíky a v protisměru ještě větší štrúdl plný nervozních řidičů.

V Chorvatsku zapnu ještě naposledy kameru. Vypadá to tu skoro jako doma. Lesy, louky sem tam kráva. Michal nasadil zběsilé tempo které mě moc nebaví. Pořád jsme ve spěchu, aspoň na to jídlo nám zastavil. Dokonce i obsluhu máme českou. Respektive chorvatskou ale žila v Česku a jeden z rodičů je Čech.

 

Já osobně se zprasím pizzou a kafem. Kafe je mimochodem nejlepší co jsem za poslední dobu měl. A zase pokračujeme. Nechci teď psát blbosti ale mám pocit že to místo bylo víc České než jen ta jedna servírka.

 

Prodereme se silnicemi až do Maďarska které má extrémě nudné rovinky. Přesně ty rovinky po kterých jedete v noci a hele najednou jelen, kanec nebo aspoň srna a za ní zajíc. V jednu chvilku jsem musel zastavit a ulevit močovému měchýři. Chcípnu motorku a po nastartování už běží jen jeden válec. Takže jedu jen na jeden někam kde se můžu dát do rozborky. Zkouším čerpadlo, svíčky, benzín, nakonec to vypadá že budu muset sundat nádrž a vše kolem abych vypreparoval ven karburátory. Moje „Take it easy“ je už pryč. Už zase supím. Michal mezitím ujel někam do pryč takže jsem v nervu jednou tolik. Nakonec volá kde stojíme a vrací se. Chvilku mi pomáhá ale nakonec odjede. Z téhle situace jsem trošku zmatený, Kam jede, proč? Navíc se to dozvídáme v půlce cesty. Za půlkou no. Nakonec jsem ti to stejně odpustil. Chvilku mi to teda trvalo. Nemám rád překvapení :-)

Stojím na pískovém odstavném místě a tady se mi v tom místě plném prachu vážně nechce rozebírat karburátor. Protože jestli tam není bordel tak ho tam zaručeně dostanu. Takže plán je složit vše zpátky, najít kemp kde přespíme a tam rozebrat karburátory.

První kemp. Ten člověk byl podivín už na pohled. Něco nám vysvětluje a cpe do rukou několik brožurek. Nakonec jsme pochopili že jde o nudistický kemp. Ta představa byla dobrá. Lehátko, u motorek buchetky s kýblem plným pěny, my v rukách lahváče a kladélka s pípama venku. Realita by byla ale jiná. Pivo v kelímku, všude ty vypuštěný německý matrace, sem tam vpáčená bradavka a já abych se celou dobu bál že se dotknu kladélkem motoru nebo výfuku.

Takže jedeme dál kolem Balatonu, všude plno. Motor střílí jak zběsilý, zadní válec je úplně ledový protože neprobíhají žádné zápaly benzínu. Jsem tak nas… že zkouším jednu brutalitku. Motor vytočím do maxima, chcípnu ho přes tlačítko na ovladači a když je v nízkých otáčkách tak zase tlačítko zapnu. Tohle udělám asi třikrát a po šílené ráně naskočí i druhý válec. Vypadá to že můj postarší KN filtr vpustil dovnitř nějaké smítko a to zacpalo trysku, ale tímhle očistcem jsem jí dokázal zase vyčistit. Otázka je kterým směrem, jestli se bordel vrátil do plovákovky nebo vylítl ven. Každopádně nemusím řešit náročnou opravu. Je mi líto motoru že jsem mu musel dát takhle za uši ale pomohlo to. Takže honíme čas a hledáme kemp mimo Balaton kde stejně nic neseženeme. Najednou nám štěstí přeje a nacházíme super velký kemp, kde už máme i české sousedy v sousedním stanu a chvilku nám dělá společnost psychopat v letadle co lítá pořád dokola a proklatě nízko. Dáme si kvalitní večeři za tisíce Maďarských forintů a jdeme spát. Vypadá to že zítřek bude poslední den na cestě.

Ráno je fajnový, sluníčko svítí krásně na stan ale není vedro aby nás to vyštvalo ze spacáků. Jen tak polehávám ve stanu a koukám na mouchu co se snaží dostat ven. Přemítám jak to všechno zase uteklo. Vůbec všechno letí. Plomin už zůstává jen ve vzpomínkách, stejně tak jako vichr u Pagu, nahánění maníka z pneuservisu. Všechny ty dlouhý cesty, ty volné prostranství ve vnitrozemí. Už teď přemítám co bude další rok za cestu. Nejdřív jsem si říkal že pojedu jen do Trogiru a zpátky. Dneska bych nejradši objel svět a všude zůstal. Všude je hnusně ale i na druhou stranu hezky. Když to teď píšu tak vzpomínám na další mojí služební cestu tři týdny zpátky. Byl jsem tentokrát v Číně v Jingzhou. Vypadal jsem jako vychovatel v mateřský školce. Je to šílená země, šílený podmínky, dá se říct až apokalyptické. Ale je úžasné vidět něco jiného než cestu do práce a zpátky. A tak si říkám proč příští rok nejet na motorce ještě níž, někam kde je zase jiná kultůra. Poznat jiná místa.

Je čas vylézt ze stanu a přestat se modlit. Zbalíme věci, stan, zajedeme na první pumpu dát si aspoň něco málo k snídani a pokračujeme v cestě na Slovensko a přejezd do čech. Je to hodně pomalá jízda. Ani jednomu z nás se nechce jet zpátky domů. Sezóna pomalu končí a oba víme že už nic takového nebude. Aspoň ne letos. V Mikulově dáváme poslední společné jídlo, pár posledních vět a jedeme směrem na Brno takovou tu dlouhou rovinku. Tam ještě těsně před Brnem dáme poslední dotankování, poslední Red Bully aby nám to dobře jelo.

Loučím se s Kubou se slovy. Tak už je konec, teď už máš jen vzpomínky, už to bude jen v tvojí hlavě a na fotkách. Blbý je že koho to baví tak je to jako droga. Prostě musí za každou cenu. Proto ani mě to po první jízdě na motorce k moři nezlomilo. I když jsem byl na sračky jako nikdy musel jsem se vrátit. Já jsem hodně velkej snílek, někdy jen mlčky pozoruju okolí a říkám si co tu asi stálo dřív, jak to tu vypadalo. Byl jsem už dřív někdy na světě? Já si myslím že jo. Ale že jsem byl úplně v jiné části než teď a proto mě to táhne jinam. Někdy je člověk svázaný sám sebou a okolnostmi a tak moc rád by chtěl změnit věci.

My co máme motorky to děláme celou sezónu. Každý z nás vypouští všední život a žije jen sám v sobě, promítá si cestu kterou pojede. Je úplně jedno na čem pojede, hlavní je žít podle sebe, teď a tady.

Vypisovat náklady a podobná zvěrstva je zcela zbytečné. Děláme to proto abychom se sami zrestartovali, zapoměli na placení daní, na každodenní zmatky.

Doufám že i s absencí katastrof to bude čtivé a nebude z toho zase někdo ve stresu ;-)

PS: chtěl bych moc poděkovat klukům za to že obětovali část života pro tuhle jízdu. Byla to nejlepší vyjížďka v mém životě a doufám že bude další.

                                                                                                                            „Take it easy“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (52x):


TOPlist