Road trip 2014, aneb jak jsme málem nejeli do Chorvatska.

Den pátý

Spíme dlouho a po probuzení dáváme snídani, kterou Tom a Dita nakoupili v místním obchodě. Není nic lepšího než snídaně na terásce s výhledem na moře. Ranní zážitky zpestřují Pája s Kabym, kteří vystavují záda, která jsou krvavě rudá až k lopatkám, kde následuje ostrý přechod do sýrově bílé, která má tvar dlaní a prstů. Kluci se totiž včera před opejkáním vlastních těl přece jen namazali, ale bohužel jen tam, kde dosáhli. Aby se někdo necítil dotčen musím doplnit, že jsem se taky připekl, ale zato pěkně rovnoměrně. K mé nelibosti jsem od batůžka dostal přezdívku „růžové prasátko“.

Jdeme nakoupit suroviny na večerní grilování, nakládám maso a pak vyrážíme k moři, nějaké to pivo, kafíčko, fotbálek a pak koupání. Překvapuje mě, že na pláži je docela dost lidí, ale záhy se ukáže, že vysvětlení je jednoduché. Je víkend a Chorvati mají volno. Později odpoledne, když už sluníčko tolik nepraží, sedáme na motorky a vyjíždíme směr Obrovac. Výletním tempem dojedeme do kopců nad Obrovac, kde chci zbytku ukázat velkou přečerpávací elektrárnu a neskutečný výhled do „měsíční“ krajiny, který se naskýtá z jednoho z rozbořených bunkrů v kopcích. Děláme pár fotek a pak sjíždíme do Obrovacu, kudy protéká řeka Zrmanja, velká a neskutečně modrá řeka, ve které jsem se chtěl smočit už minule, ale nevyšlo mi to časově. Nyní čas máme, tak jsem z kopce vyhlídnul jedno odlehlejší místo u břehu, kam šlo evidentně zajet i s motorkami. Jedu, jedu, najednou polňačka, která nebyla shora vidět, pak kopeček dolů a najednou betonové molo tak dva metry na šířku a na něm pár mladých lidí. Při vzpomínce na Kabyho poznámky o offroad vložkách a při pomyšlení na možnosti otočení jeho třísetkilového mastodonta na tom molíčku jsem se musel začít smát. Zaparkovali jsme motorky, místních jsem se zeptal jaká je hloubka a pak šup do vody. Na dno tam nedosáhnete a voda je neskutečně osvěžující (a hlavně sladká). Kluci naskákali za mnou a má drahá polovička to sledovala ze břehu. Jak jsem se později dozvěděl, nejspíš celou dobu přemýšlela nad tím jak chci jako jet zpátky v mokrých kraťasech a proč jsem si vlastně nevzal náhradní a ručník. S trochou obtíží jsme vylezli zpátky na molo, trochu jsme oschli a když jsem chtěl odjet, bylo mi řečeno, že za mě v těch mokrých trenkách nesedne, že pojede radši s Pájou. No nakop jsem to a jela s Pájou. Po cestě jsem se trošku vyřádil a vybil jsem akrobatické choutky. Moje trenky u toho krásně vyschly, ačkoliv málem jsem je zase zvlhčil, když jsem stoje na sedačce pustil řídítka a ona se rozkmitala. Dojeli jsme zpět k Miladě, kde jsem zjistil, že se moje drahá polovička s Pájou bála a ještě ji protáhl nějakým křovím, takže měla odřenou nohu, inu kdo chce kam, pomožme mu tam. Dali jsme si nějaký ten drink z vlastních zásob a začali jsme přemítat, jak změnit plán, abychom byli déle v Chorvatsku, pěkně u moře. Nabídl jsem modifikaci, která zahrnovala o den méně Balatonu a o den více Gornji Karin, tahle modifikace se nakonec uchytila a po dohodě s Miladou jsme ubytování protáhli ze dvou nocí na tři. Přichystali jsme věci na grilování, od Milady jsme dostali čerstvé již nakořeněné ryby, Tom přivezl z výletu víno a mořské plody a večer mohl začít. Parádně jsme se nadlábli, pokecali jsme, popili a v povznesené náladě jsme šli usnout.

 

Den šestý

Den šestý probíhal obdobně jako pátý, akorát po ranním koupání jsme se natáhli chvilku do postele a batůžek už byl pak tak koženej, že nechtěl vyrazit na odpolední vyjížďku do Novigradu. Jeli jsme tedy pouze s klukama a musím říct, že toho nelituji. Novigrad je kousek a je to moc hezké městečko s přístavem, promenádou a krásně čistým mořem. Dali jsme tam koupačku a pak jsme vyrazili okružní jízdou kolem Novigradského moře zpět do Gornji Karin, po cestě na prázdných silnicích jsme udělali fotky za jízdy a nakoupili jsme domácí víno a pálenku. Večer jsme zase podpálili oheň, pogrilovali jsme zbytek masových dobrot ze včerejška a dopili alkoholické zásoby. Další den už nás čekalo loučení a cesta na Bašku Vodu, takže jsem šel spát trochu s těžkým srdcem, ale nakonec jsem se i přes úmorné vedro dobře vyspal.

Den sedmý

Ráno vydatně posnídáme a balíme. S ohledem na dnešní malou porci kilometrů nijak nespěcháme. Loučím se s Miladou, které platím „nějaké to euro“ za ubytování a slibuji jí, že její ubytování budu doporučovat komukoliv kdo by chtěl vyrazit do Chorvatska (v případě, že by měl někdo zájem, klidně se na mě obraťte, nakontaktuju vás).
Vyrážíme směrem na Šibenik, kde se máme potkat s Tomem. V Šibeniku dáváme kafe v přístavu, kde stavíme naše ověšené stroje vedle skútrů na chodník. Volám Tomovi a zjišťuji, že jsou ještě v národním parku Krka, kam jeli koupit od místních výborné víno a pálenku. Příští místo srazu Primošten. Cestou do Primoštenu jedeme po pobřeží, takže nádherná projížďka, kterou nám zkazí pouze chvíle, kdy najedeme do kolony, která se vytvořila, jak jsme posléze zjistili na vlastní oči, díky hodně krvavé bouračce dvou Poláků v golfu, kteří to naprali do svodidel a do stromu v protisměru. Pohled na tu spoušť nejvíc rozhodil mého batůžka, který se špatné nálady zbavil až někdy pozdě večer. Přijeli jsme do Primoštenu a zastavili jsme u vstupu do starého centra, kde jsem prohlídl zadní gumu a zjistil jsem, že dál už to nepůjde, holt Chorvatské silnice prostě žerou gumu, kromě toho, že také dost kloužou. Kluci kontrolují svoje gumy a zjišťujeme, že nejsem sám kdo má problémy. Kabyho přední guma je na bocích sjetá asi dvakrát tolik co ve středu a nerovnoměrný vzorek vytvořil jakési schody, které klepou do řízení v zatáčkách, no alespoň, že má nějaký vzorek na rozdíl ode mě. Za chvíli přijíždí Tomáš a vyrážíme na prohlídku centra. Dle mého názoru má centrum Primoštenu asi největší atmosféru ze všech měst kde jsem kdy v Chorvatsku byl, mají tam taky nádherný hřbitov na skále s výhledem na moře. Okřídlená hláška „víš co, Bedřichu, zajeď si do Pelhřimova a prohlédni si tam krematorium, ať víš, do čeho jdeš“ zde dostává nový rozměr.

U kafíčka domlouváme další postup. Svěřuji svou drahou polovičku Tomovi do auta a v předstihu vyrážím směr Split s tím, že po cestě vyhledám servis a nechám si gumu vyměnit. Zbytek vyráží směr Rogoznica a sraz je domluven ve Spiltu. Ještě v Primoštenu tankuju a dle informací obsluhy je nejbližší pneuservis na motorky v Trogiru, to není tak daleko. Vyrážím na cestu a kochám se pobřežím, před Trogirem spatřím hned u cesty pneuservis, tak tam zajedu a ptám se na výměnu gumy, frajer vypadá, že ví co dělá a asi na deset minut zmizí v kanceláři. Když se vrátí, říká mi, že má na výběr dvě gumy, ať si jdu vybrat. Jedna z nich je silniční Pirelli a druhá Michelin Anakee. Chtěl jsem původně přezout doma na Metzelery tourance, ale na Anakee jsem taky četl jen samou chválu. Úplně mě překvapí cena, která je takřka srovnatelná s cenou u nás. Výměna i s prací vyjde na cca 3800,- Kč. Plácneme si a Chorvat o povídá, že do deseti minut na tom začnou pracovat a tak do hodinky to maj hotový. Po zkušenostech s obsluhou v hospodách mu nevěřím ani slovo, ale domlouváme se, že se půjdu podívat někam na pitivo a za hodinku jsem zpátky. Našel jsem příjemnou hospůdku, dal jsem si desítku, zavolal jsem domů a asi po padesáti minutách jsem vyrazil zpět do servisu. Po cestě mi volá Tom kde jsem, že od silnice viděli motorku a čekají na mě v servisu. Když jsem došel, motorka už byla připravená s krásnou novou gumou a já jen čuměl na pracovitost lidí v tomhle servise. Zaplatil jsem kartou, poděkoval jsem a už jsme drandili směr Split. Batůžek stále v autě, protože se nechtěl oblíkat do motohadrů a chtěl si trošku odpočinout. Chtěl jsem se zastavit ještě v Trogiru, ale nebyl čas.

Dojeli jsme do Spitu a trošku mě zaskočilo, že město bylo větší a hezčí než jsem si ho pamatoval. Tady mě potkala taková malá krizovka, když jsem se snažil motorku zaparkovat v kopci tak aby neupadla, málem jsem se i s ní složil v nulové rychlosti, trošku jsem se u toho zapotil, než jsem vzepřel ty kila zpátky do rovnovážné polohy a Kaby mě u toho s hrůzou v očích pozoroval kalkulujíc, zda mě bude sbírat, či nikoliv. Ve Splitu jsme zašli na procházku do centra, něco jsme pofotili, najedli jsme se (Pája si dal vysněného seabasse) a s ohledem na časovou tíseň jsme se jali cestovat opět dál směrem na Bašku Vodu. Začínalo se šeřit a do Bašky to přece jen bylo ještě pár desítek kilometrů. Pobřeží jsem si fakt užíval. V jednu chvíli navigace ukázala 30 km rovně do cíle a když mě pak ještě předjel nějaký zběsilý chorvat, tak jsem na to trošku šlápnul a klukům jsem ujel. U cedule Baška Voda doprava jsem pak zastavil a počkal jsem na ně. Dal jsem si cigárko a vyprázdnil jsem se na místní keř u cesty. Trvalo to pár minut něž kluci dojeli a mě zase čekaly Pájovo stížnosti, jaký že jsem vůl (tak slušně to neřekl) když jim takhle ujedu. Marně jsem argumentoval, že nebylo kam špatně zahnout. Pravidlo, které už mu předtím vysvětlil i Tomáš, že dokud máš moře napravo, víš že jedeš dobře, taky nezabralo. No jeli jsme shánět ubytování. Tak nějak jsem počítal, že auto je ještě daleko za námi a bude dobrým skutkem, pokud již přijedou do zařízeného. Sjíždím skoro až k promenádě a stavím u prvního baráku s nápisem „Sobe“. Odstavujeme motorky a po chvilce vylézá postarší pani majitelka, které vysvětluji, že potřebujeme apartmán na jednu noc pro šest lidí. Chvíli si nás s nedůvěrou prohlíží, pak říká, že sama nemá a vyráží telefonovat po známých. Za chvíli se někomu dovolala a vypráví mu cosi o tom, že má před barákem tři velký, plešatý a potetovaný na motorkách co potřebujou ubytovat na jednu noc, pak se mě ještě mezi řečí zeptá, kde že je ten zbytek, tak dodávám, že přijedou autem a že tam jsou dvě děvčata, to jí trošku uklidní. Ukončí rozhovor a říká, že máme chvíli počkat. Při čekání na nás z terasy domu začnou mluvit nějací češi, tak se pozdravíme, prohodíme pár slov a sklidíme jednu vtipnou poznámku týkající se našeho vzezření, které za tmavé noci vnáší strach do srdcí Chorvatů. Po chvíli přichází milý děda, který nás vezme opodál do uličky, ukazuje nám kam si máme zaparkovat motorky a auto a následně nám jde společně se svou paní ukázat ubytování. Ubytování je to moc pěkné a prostorné se dvěma koupelnami a kuchyňkou, cena je 20E za osobu a noc, není to úplně málo, ale také to není přemrštěné, obzvlášť s ohledem na náš pozdní příjezd a pouze jednu požadovanou noc. Plácneme si a tak volám mou drahou polovičku, která mi místo díků spílá do telefonu, že jsme jim nezavolali dřív, marně jsem vysvětloval, že jsme se akorát ubytovali. Po hygieně vyrážíme k moři na něco k jídlu a noční koupání. Nevěřili byste, o kolik je noční koupání lepší, když sebou máte flašky s alkoholickými nápoji. Ve vodě jsme mezitím upekli, že když vynecháme Daruvar po cestě zpátky, můžeme ještě o den déle zůstat v Bašce. Vidina té honičky po cestě zpátky mě zrovna klidem nenaplňuje, ale představa zítřejšího odpočinku u moře mě ukonejší. Jedním z důvodů proč zůstat den na Bašce bylo také to, že Kabymu za jízdy prý bouchá něco v přední vidli, tak to chce zavézt do servisu. Následuje procházka po pláži a ještě jedno noční soukromé koupání.

Den osmý

Ráno vstáváme domlouváme ubytování na dnešní noc včetně slevy a ostatní vyrážejí někam k vodě. Chvilku nám trvá než se vyprdelíme, ale pak si uděláme hezkou procházku po promenádě, kde se najíme a dáme si pivo. Zpátky jdeme po totálně narvané pláži a snažíme se dovolat někomu z druhé skupinky, bohužel marně. Objevili jsme je čistě náhodou a s Kabym jsme se dohodli, že půjdeme zkusit vyřešit ten servis. Na radu místňáků dorazíme do servisu přímo v Bašce. Auto na zvedáku evokuje dojem, že práce je v plném proudu, ovšem oba mechaniky nacházíme za rožkem s nohama na stole. Vysvětluji jednomu z nich jakousi slovenštino-chorvatštinou, že máme problém s předními tlumiči. Kupodivu mě pochopil a potom co jsme mu řekli typ motorky, odkázal nás na nějaký servis v Makarské. Osedlali jsme tedy stroje a vydali jsme se na neplánovanou projížďku. V podstatě jediný kdo chtěl při cestě vidět Makarskou byl Kaby, takže jsme spojili příjemné s užitečným a už jsme se zde pak nemuseli zastavovat při cestě do Bosny.

Po pár dotazech na místňáky jsme servis objevili. Slečně, která přijímala objednávky jsem vysvětlil stejně jako mechanikovi předtím, kde máme problém, ale buď byl problém ve mně nebo v ní a absolutně to nepochopila. Naštěstí to vyřešila angličtina. Slečna nás poslala na hodinku pryč s tím, že mechanik má pauzu, taky nám ale nezapomněla sdělit, že nám s tím pravděpodobně na počkání nic neudělá a jiný servis nikde v dosahu není. Někdy v průběhu mi volá moje drahá polovička, že se jí ztratil zbytek party a že si koupila zmrzlinu, kterou asi nedokáže sama sníst, vyjádřil jsem jí hluboké porozumění a ujistil jsem jí že budeme brzo zpátky. Zajeli jsme tedy do Makarské na promenádu na kafe. Kaby se podíval na proslulé letovisko a asi za hodinku jsme vyrazili zpět. Mechanik dorazil tak pět minut po nás a vůbec se neusmíval. Vysvětlil jsem mu kde je problém a on se na to šel mrknout. Zkušeným okem se podíval, pak si vidli skoro jako doktor asi na třech místech poslechl a povídá, že je tam něco špatně, ale že to není nebezpečný, zároveň dodal, že na to stejně nemá díly a i kdyby je nakrásně měl, tak nemá čas. Kaby byl alespoň trochu uklidněný sdělením, že to není nebezpečné. Nakopli jsme to a jeli jsme zpátky na Bašku.

Po příjezdu na Bašku už byli zase všichni pohromadě u apartmánu a přemýšleli, že bychom se jeli někam podívat. Volba nakonec padla na Brelu. Všichni až na mě a batůžka se vměstnali do auta a vyrazili. My jsme si půjčili Kabyho choppera a vyrazili jsme chvíli po nich. Hlasitě si bubláme krajinou, každé zařazení vydává zvuk, jak když spadl pytel cementu do prázdné studny a sluníčko nás pěkně prohřívá. Po těch pár kilometrech v sedle peklostroje mi napadají tři věci. První věcí je, že hlučná motorka mastodontího vzezření se spoustou chromů dodává člověku pocit, který předtím musel zažít snad jen Arnie Švancík když sedlal Harleye Fat boy ve druhém terminátorovi nebo Lorenzo Lamas jako Odpadlík. Druhou je, že chopery nebrzdí, nezatáčí, blbě se parkují a řídí se jako zahradní traktůrek. Třetí věcí která mi vyvstala na mysli pak byl údiv nad tím, jak je možné, že Kaby na tom dojel až sem do Chorvatska a to ještě na některých úsecích byl schopen držet velmi slušné tempíčko.


Brela je stejně jako Baška moc pěkné letovisko, ale přecpané turisty. Největší problém je tam s parkováním, blíže k vodě jsou pouze placená a předražená parkoviště, choppera někde odstavit musím, tak odchytávám pikolíka z parkoviště s tím, že mu zaplatím parkovné jako za auto. Borec mě rozstřelí s tím, že na tomhle parkovišti smí parkovat jen auta. Ptám se ho na radu, kam to mám teda zaparkovat a ten mi povídá, že si mám popojet někam blíž k vodě. No jedu teda k vodě a po cestě narážím na skupinku skútrů natěsnaných v relativně malém prostoru u schodů. Peklostroj je sice velkej, ale když se chce, nacpe se motorka i do nevídaně malých prostor. Tradičně následuje koupání, foto a nějaká ta procházka. Večer zpátky v Bašce tak nějak ve znamení klidu.

Den devátý

V noci prší a ráno tomu není jinak, balíme tedy relativně pozdě, když už se počasí trošku umoudří. Loučíme se s paní domácí a jejím manželem a stejně tak i s Tomem, který dále pokračuje směrem na Albánii. Sedáme na motorky a vyrážíme směr Mostar, navigace nás kousek za Baškou svádí do tunelu vedoucího skrze kopce do vnitrozemí, o kterém jsem neměl ani potuchy. Platíme asi 2,5E na mýtnici a valíme na Bosnu. Za tunelem jsou suché silnice, což kvituju s povděkem. Na Bosenské hranici jsem udělal pár foto a už ke mně letí chorvatský celník, že to takhle nejde, tak schovávám foťák, aby ho náhodou nenapadlo něco mazat. Přes hranici projíždíme celkem bez problémů, akorát musím z pod sedla lovit zelenou kartu. Za hranicema je trošku problém s rychlostí přesunu, všude samá vesnice a policajti za každým rohem, ani nevím, jestli měřili. V Mostaru se seznamujeme s drsnou realitou bosenského provozu, který mě dohání k šílenství. Každý si jezdí jak chce a to i přesto, že jsou na některých křižovatkách semafory. Jedeme do starého města podívat se na legendární most. Při parkování nás zkouší popravit o peníze nějaký chytrolín co se tváří jako kdyby byl schopen zajistit netečnost policie vůči parkování v zákazu vjezdu, po chvilce dohadů směřujeme do starého města pěšky. Staré město i most jsou fakt pěkné a stojí za vidění, bohužel i takto frekventovaná turistická atrakce nese ve svém okolí stopy po ozbrojených konfliktech. Druhým negativem, které na mě působí je množství turistů tlačících se všude kolem a „trhovectví“ místních obyvatel. Opět děláme nějaké ty fotky a vyrážíme zpět k motorkám. Vymotáme se bez úhony z Mostaru, za městem se občerstvujeme na benzínce a jedeme dál směr Jajce. Po nějaké době přijíždíme do údolí řeky Neretvy a musím říct, že nedotčená příroda Bosenských hor mě neskutečně oslovila. V kopcích ovšem začíná pršet a nálada trochu poklesla, naštěstí se asi po hodince zase vyčasí a my opět usycháme. Královské město Jajce vypadá při příjezdu zajímavě, ale při bližším ohledání Vám veškerý dojem zkazí stopy po bojích a celková neupravenost. Město Jajce má nádherné vodopády, ale jejich okolí je podobné některým panelovým ghettům v ČR. Dáváme jídlo a vyrážíme do Banja Luky, kam je to podle navigace asi sedmdesát kilometrů. Bohužel hned za městem nás místní policista obrací na objížďku z důvodu vážné nehody na komunikaci do Banja Luky. Banja Luka je velké město, ale neřekl bych, že zrovna turisticky atraktivní, žádné velké zajímavosti k pokoukání, pouze spousta mladých lidí v ulicích. Stavíme v centru na cigárko, zdravíme se s místňáky a pak hned vyrážíme směrem na Daruvar. Při přejezdu hranice do Chorvatska potkáváme asi nejpřísněji se tvářící celníky, ale až na nějaké průpovídky při Kabyho odbavení, kterým samozřejmě nerozuměl a jel dál, jsme projeli na pohodu. Po Chorvatských silnicích to opět valíme co to dá. V Daruvaru opět zastavujeme jen na chvíli, projížďka po promenádě, kafíčko a zase na koně. Je mi to trošku líto, protože původně jsem si chtěl s batůžkem užít večer v místních lázních a trochu relaxovat.



Pálíme to na Maďarsko s úmyslem dojet až na Balaton. Ještě v Chorvatsku nás zase chytá slejvák, který mi bere chuť jet. Začíná být tma a kluci za mnou dost zpomalili, což mi nevyhovuje, jelikož při vyšších rychlostech mi alespoň neprší do klína. Před přejezdem do Maďarska tankujeme a přemýšlíme jak dál. Přichází návrh najít nějaké ubytování co nejblíže. Jedeme a po cestě hledáme cedule, které by naznačovaly prostory k pronájmu. Déšť a tma nám tento úkol značně znesnadňují. Poměrně záhy dorážíme do Maďarska, hranice opět v pohodě, ale s ohledem na skutečnost, že Maďaři vesměs neumí anglicky, ale pouze německy a maďarštině není rozumět, snižuje se naše naděje na handlování rozumného ubytování. Maďarské silnice jsou vesměs rovné a jelikož je noc a prší, hlídek se nebojím, proto, vesnice nevesnice, jedu tak, jak jen počasí dovolí. Kluci se za mnou pořád někde ztrácí a začíná mi docházet trpělivost, když musím pořád zastavovat. Párkrát jsem se vyřval do helmy a při nejbližší příležitosti zintenzivňuji hledání ubytování. Po nějaké době narazíme na jakousi vesnici apartmánů, která se ukáže být areálem termálního koupaliště. Náš příjezd probudí obsluhu kempu, která nám navrhuje přespání ve stanu za 200,- Kč na osobu. Domluva je to trošku složitá, jelikož pán je typický Maďar a Pája, jediný němčinář výpravy, zjišťuje, že nedá dohromady souvislou větu. Promočení na kost s díky odmítáme a dotazujeme se na ubytování v apartmánu. Borec pochopil a jal se budit telefonem nějakého kamaráda z přilehlého penzionu. Po chvíli vylézá relativně mladý Maďar, který kupodivu umí anglicky docela dobře a sděluje nám, že má tři různé volné pokoje. Říkám mu, že bychom si teda vzali dva z nich a ptám se na cenu. Borec chvíli usilovně přemýšlí a evidentně počítá. Po chvíli praví, zda to chceme se snídaní nebo bez, tak povídám, že bez snídaně. Borec se opět na chvilku odmlčí a povídá, že 100E za všechny čtyři osoby. No přijde mi to na Maďarsko fakt dost, ale tak nějak nemáme na vybranou a to i s ohledem na to, že jediný způsob, jakým jsme schopni v tu chvíli zaplatit je kartou. Nejdříve v duchu proklínám toho Maďara a následně sebe, že jsem ho neutáhl aspoň na snídani za těch 25E na osobu. Než jde Maďar spát, ještě z něj doluju nějaké lahvové pivo a platím ubytování. Ubytování je docela pěkné, tak se vykoupeme a sedneme si na karty a u trochy toho alkoholu probereme dnešní zážitky. Před spaním se rozloučíme, jelikož kluci plánují vyrazit brzo ráno a dotáhnout to až do Prahy, resp. do Mostu.

Den desátý

Vstáváme kolem deváté a venku mírně prší. Dávám si kouřovou a pak už slyším kluky, jak vyrážejí na cestu. Čeká nás asi 460 Km, tak i navzdory dešti balím věci na motorku a něco po desáté vyrážíme směrem na Keszthely u Balatonu. Věci jakž takž uschnuly a skoro neprší, takže se cítím docela dobře, bohužel ne na dlouho. Při příjezdu do Keszthel začíná velmi, ale velmi vydatně pršet. Sedím v loužičce a předjíždím kolony turistů. V Keszthlech zjišťuji, že Balaton vypadá skutečně jen jako větší Mácháč a hledám nějaké místo, kde bychom se ohřáli a najedli se. Když už jsem chtěl podlehnout zoufalství, objevili jsme skoro na konci města mekáč. Cpeme se s batůžkem instantními burgry a zaléváme to kolou. Ceny v mekáči jsou sice vyšší než u nás, ale takřka všeho je dvojnásobná porce. Po jídle nastavuji navigaci na Brno, ale místo očekávaných 350 Km mi to ukazuje asi 500 Km. Zkoumám, kudy nás to vede a že prý na dálnici přes Budapešť to bude nejlepší. Hraju si chvíli s nastavením a výsledkem je přijatelných 327 Km s přejezdem přes Rakouský Pamhagen a Bratislavu. Nasedáme na moto a vyjíždíme, déšť se zmírňuje, až nakonec ustane úplně. Pomalu osycháme a najednou začíná být extrémně větrno, projíždíme mezi všudypřítomnými poli a já si říkám, už po druhé na tomto výletě, že nebýt toho počasí, byla by to fakt pěkná projížďka. Na průjezdu Rakouskem vítr fouká tak, že musím jet maximálně 90 a stejně mám co dělat, abych se udržel na silnici. Chvílema mám pocit, že Rakušáci ty silnice schválně vystavěli kolmo na vítr. Napadlo mě, že když trochu zalehnu, zmenším boční odpor a budu moct zrychlit, blbý to nápad. Sice jsem zmenšil boční odpor, ale jen v horní části siluety, takže vítr mě neposouvá po silnici celým objemem, ale pouze spodek motorky. Je to docela nepříjemné, když Vám najednou kola, která máte pod sebou, zmizí o třicet čísel jinam.

Před hranicema se Slovenskem musím ještě natankovat a pak najíždíme na Rakouskou dálnici, začíná zase poprchávat a tak zavrhuji myšlenku, že bych si na těch 15 Km do Slovenska přece jen koupil dálniční známku. Valím co to dá a než bys řekl Švec, stavíme za pěkného počasí na pumpě v Bratislavě. S určitým úlevným pocitem si vychutnávám cigaretu, zatímco má drahá polovička telefonuje domů, že se právě nachází na rodné hroudě. Před odjezdem ještě telefonuji klukům, abych zjistil jak jsou na tom a dozvídám se, že jejich náskok jsme docela stáhli. Nachází se akorát u Brna a jedou v největším slejváku za celou cestu.

Pálíme to směrem na Brno a cca 50 Km od Brna najíždíme znovu do deště. S ohledem na předešlý varovný telefonát to zapíchnu na pumpě, dáváme si kafe a čekáme až se trochu vyčasí. Na pumpu dojíždí Borec tušim z Trutnova na Báwu 650, kterej to v tom marastu pálí z Řecka už 1600 Km. Chvilku pokecáme a mě se zlepší nálada, jelikož už vím že mých 470 Km je pěkný prd a na silnici jsou tvrdší frajeři za kterýma nemůžu zaostat Počasí se uklidňuje a bouřka táhne někam nad Rakousko, frčíme teda do Brna a ubytováváme se u kamaráda Petra, který mel jet původně s námi. Večer jdeme na večeři dobře se najíme, povyprávíme nějaké ty historky z cest a pak valíme spát.

Den jedenáctý

Probouzíme se do pěkného rána, balíme a soukáme se do již vyschlých motověcí. Jediné co neuschlo jsou moje boty, tak pojedu v keckách. Poděkujeme za úbytko, rozloučíme se a asi 80 Km za Brnem teprve stavíme v mekáči na jídlo. Jízda po dálnici polyká nějak víc benzínu, takže rovnou tankuju na Shellce předražený palivo. Vtipný bylo placení. Zastavil jsem u posledního stojanu č. 8, pumpa prázdná, natankoval jsem asi za 800 Kč a jdu platit. Stojím tam tak u pokladny, když se najednou jedna z pokladních probere a s děsem v očích povídá: Hele Blaženo, asi nám někdo ujel na osmičce.“ Tak se ohlížím směrem ke stojanům a nikoho nevidím. Pak mi došlo, že motorka je schovaná za stojanem a ani obsluha jí nevidí, tak paní uklidňuji s tím, že jsem ujel, ale zas ne tak daleko.
Dál už následuje jen dlouhá nudná cesta po těch schodech, kterým se u nás říká dálnice. V odpoledních hodinách unavení dorazíme k ceduli Most a děláme poslední foto našeho výletu jako dokumentaci našeho šťastného návratu. S ohledem na odstávku vody se vykoupeme u našich, najíme se a pak zajdeme „na jedno“ české pivo. Je sobota a my krásně usínáme s dobrým pocitem v naší vlastní posteli.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE