sumoto_duben



Na café raceru na nejjižnější bod Chorvatska – a pak ještě kousíček jižněji

Psal se konec června 2020, motorkářská sezóna v plném proudu, svět se vzpamatovával po první vlně koronaviru a já měl za sebou asi nejhorší období v osobním životě. Chtělo to vypadnou a pročistit si od toho všeho hlavu. A nejlépe sám.

Kapitoly článku

Na motorkách mám najeto skoro 100 000 km, ale když nepočítám pár výletů do Rakouska a dvě špatné odbočení, kdy jsem se omylem ocitl na Slovensku, byl jsem moto cestováním po světě nepolíbený. Volba na první vzdálenější cestu tedy padla na daleké nedaleké Chorvatsko a jako cíl jsem si stanovil nejjižnější místo pevninské části Chorvatska – fort Prevlaka. Na motorce, o které by mohl kdekdo říci, že nebyla stvořena pro křížování Evropou, ale jen pro cestu k nejbližší kavárně ve městě – Triumph Thruxton 900. Kromě stažené aplikace Airbnb v mobilu, žádný další plán nebyl.

2. 7. 2020

První den mé cesty. Původní plán byl jasný. Jít v klidu do práce a potom dojet ke kamarádovi v rakouském Grazu, cca 250 km po dálnici. Nic složitého. Kdybych se předchozí den nezrušil jak teenager, který poprvé čuchl k alkoholu. Budím se tedy s neskutečnou kocovinou a sbalenej jsem neměl ani kartáček. Kdybych jen věděl, že to je teprve začátek toho, co se bude odehrávat za pár hodin.

Ryhle se balím, volám do práce, že se dnes neukážu a jdu pokračovat ve spánku, který občas střídám s detoxikací v podobě Coca-Coly. Odpoledne už je kocovina na ústupu a já se chystám vyjet. Na cestě do Grazu mě doprovázel táta, který se druhý den vrátí domů. Cesta do Vídně je v pohodě, sice delší kolona, ale nic hrozného. Za Vídní, u Wienner Neustadt se začíná kabonit, tak dáváme první přestávku a díváme se na radar. Radar hlásí mírné přeháňky, ale nic hrozného. Pro jistotu se dívám do mapy, kde jsou další odpočívadla. Další odpočívadlo cca 3 km od benzínky. Po vyjetí s benzínky to začalo. Největší průtrž mračeň, jakou jsem kdy zažil. Netrvalo ani dvě minuty, abych byl promočen do morku kostí. Asi 5 metrů přede mnou jede autobus Student Agency. Vidím pouze obrysová světla, autobus jako celek vidět není. Kdybych nevěděl, že za pár minut je další odpočívadlo, tak se na té dálnici otočím do protisměru a odstavným pruhem dojedu zpět na tu benzínku. Zpětně to zní jako sebevražda, ale v tu chvíli mi to přišlo jako mnohem lepší řešení, než pokračovat v tomto počasí.

Sušit hadry nemělo smysl. Radar se za tu chvíli změnil k nepoznání. Intenzivní déšť před námi, intenzivní déšť za námi a vyhlídky na lepší počasí takřka nulové. Déšť celý zbytek dne a nejspíš i celý následující den. I přes počáteční otcovu nevoli jsme nahodili nepromoky a pokračovalo se v cestě. Zbylých asi 100 km ke kamarádovi jsme jeli po okresních silnicich. U něj nás pak kromě teplého čaje čekal i výdobytek nejmodernější technologie v podobě sušičky. Díky Bohu za ni. Glády a koženou bundu v ní sice nebylo možné vysušit, ale zbytek oblečení ano.

Než jsem se chystal ulehnout ke spánku, tak jsem chtěl napsat mámě, že jsme dobře dojeli a že zítra pokračuji. Jenže mobil byl mrtvý. Nevydržel nápor deště a odešel do křemíkového nebe. Tedy naštěstí jen dočasně a v průběhu cesty se vrátil k životu, což mi později zase zachránilo prdel. Ale o tom později. Tento problém dočasně řeší kamarád, který mi půjčil svůj starý telefon.

3. 7. 2020

Budím se do deště s jasnou předpovědí. Na celém území Rakouska a Slovinska déšť po celý zbytek dne. Byl bych býval zůstal v Rakousku do dalšího dne, ale předpověď na následující den byla nekompromisní. 4. 7. 2020 Slovinsko zavírá své hranice a sjet z dálnice nebude možné. Za obrovských protestů a obstrukcí svého otce, padá rozhodnutí pokračovat v cestě. To je přesně ten důvod, proč nejraději jezdím sám 😊 

Z Grazu jsem tedy, za doprovodu mírného deště, pokračoval na Maribor a Ljubljanu, směr Postojna. Kousek před Postojnou jsem konečně sjel z dálnice a již bez doprovodu deště jsem přes krásné a klikaté silnice 212 a 213 přešel bez problémů slovinsko-chorvatskou hranici Babno Polje. Již po okreskách následovala cesta na ostrov Krk, konkrétně přímo do města Krk. Zde jsem v jednom apartmánu s výhledem na moře dosušil stále promoklé glády i koženou bundu a dal se na procházku městem

Ve městě se ještě rozhodnu vyměnit nějaké eura za kuny. Když jsem přišel do první směnárny, tak mě mladá sympatická prodavačka vyhodila, ať jdu jinam, že tady mají strašný kurz a majitel tady okrádá hloupé turisty. Tolik k, u nás často nenáviděné, nátuře Chorvatů.

4. 7. 2020

Budím se do prosluněného počasí (jaká změna po předchozích dnech), ve vzduchu je cítit moře, já to balím na Krku a na snídani přejíždím do Bašky, kam jsme s rodiči jako malí jezdívali k moři.

Googluji plán dne. Přes jadranskou magistrálu až do Sveti Juraj, od tama do hor a navštívit muzeum speologie v Krasno Polje, poté přes silnici 5126 do Gospiče, odkud bych se chtěl dostat na ostrov Pag a večer navštívit ráj všech puberťáků, Zrče beach.

Jadranská magistrála byla neskutečná. Asi i vlivem koronaviru, který přinesl odliv turistů, na ní byl minimální provoz a já si tak mohl užít všechny zatáčky s výhledem na moře na maximum.

Za městem Sveti Juraj bylo na čase dát na pár hodin sbohem moři a vydat se do hor. Po pár kilometrech, na jednom z odpočívadel s pěkným výhledem na pobřeží, u mně zastavuje místní motorkář Dean (bohužel to nebyl James Dean ☹) a kochá se mou motorkou. Prý se tyto retro Triumphy v Chorvstsku vyskytují velmi vzácně a sám jej na vlastní oči viděl poprvé. Chvíli kecáme o motorkách, o Chorvatsku, o Česku, dáváme povinné selfie a pokračujeme v jízdě každý svým směrem.

Muzeum speologie v Krasno Polje bylo sice zajímavé, ale asi nestojí úplně za řeč. Jet kvůli tomu do Chorvatska asi nikdo nemusí. V Krasno Polje zadávám do GPS Gospič a chci jet po silnici 5126, která se na mapě jeví jako krásná klikatá silnice lemovaná lesy. GPS hlásí 80 km, ale čas jízdy dvě a půl hodiny. Nevěřil jsem tomu a myslel si, že jde o chybu a vyjel. Zpětně bych si za toto rozhodnutí nejraději lištil. Bylo to jakoby Boubínským pralesem vedla silnice. Všude okolo hustý les, nikde ani noha, sem tam nějaká rozpadlá roubenka, na které už si pochutnávali červotoči. Kdyby tam po mně ze škarpy vyskočil medvěd, tak by mě to asi ani nepřekvapilo. Rychlost, a to i v těch nejrychlejších úsecích, nepřesáhla 40 km/h. A i těch bylo sakra málo. Když už mě cesta nebavila, objevil se v protisměru německý motorkář. GPS v tu chvíli hlásila 30 km do cíle. Zastavuji ho tedy a ptám se, jak daleko je to do Gospiče a jaká je cesta. Říkal, že úplně v pohodě, že za hodinu a půl jsem tam. Tak v tu chvíli už jsem doufal, že mě nějaký medvěd přepadne a sežere. Odměnou mi budiž opravdu krásná a místy až zapomenutá krajina doplněná o nečekaně kvalitní silnici.

Po zmiňované hodině a půl dojíždím do Gospiče, tankuju, doplňuji tekutiny a rezervuji dnešní ubytko v Novalja na ostrově Pag. Při výjezdu z Gospiče mě ještě napadlo zeptat se na cestu u pobřeží, jestli bude lepší se kousek vrátit a jet trajektem a nebo celý Pag objet a jet po silnici. Zastavuji tedy u totálně zapadlé samoobsluhy, kde kromě piva a cigaret nebylo v nabídce nic jiného. V hlavě jsem si už připravoval, jak se obsluhy rukama nohama zeptám na to, co potřebuji. K mému překvapení byla za kasou mladá holka, přibližně v mém věku, a bez mrknutí oka mi plynulou angličtinou doporučila využít trajekt a ještě přidala pár dalších typů na cestu. Zajímavé.

GPS hlásí, že do Novalje je to hodina a čtvrt krásné nové silnice s několika kilometrovými serpentinami na konci. V tu chvíli mi volá domácí, že by za hodinku chtěla jít na večeři s přáteli a kdy dojedu. Popsal jsem jí tedy situaci a slíbil jí, že na to šlápnu. Provoz i kvalita silnice mi dovolila se trochu rozdovádět a to tak, že se mi povedlo udělat žmolky na pneumatikách. Zajímavé, to se mi mimo okruh ještě nepodařilo. Jedna zastávka na panormatickou fotku a jsem u trajektu.

Trajekt na asi 20 minut za 30 kun mi ušetřil 100 km cesty. Dobrej kšeft. 

 

Po vylodění opět nasazuji tempo a po chvíli dojíždím k ubytování, kde mě vítá paní domácí. Věk tak minimálně 60, umělá prsa, vysoká, blond, boty na obřím podpatku. Vypadala, že každou chvíli čeká na svou šanci v Hollywoodu. Přivítala mě domácím proseccem, které dělá její otec. Do teď mám tu chuť na jazyku. Moc příjemná změna oproti tomu hnusu z Lídlu, co většinou piju já.

Sprcha, jídlo a šinu si tu na Zrče beach. Je vidět, že mimo tuto zpackanou sezónu jsou tu zvyklí na jiné návštěvy. Otevřeny jsou asi čtyři kluby z možná třiceti. Na každém sloupu cedule o povinných rouškách a před klubem ostraha s teploměrem. Samozřejmě tato opatření jsou pouze na oko a všichni na ně dlabou. Jak bych popsal Zrče beach? Asi 1 000 Čechů a Němců s věkovým průměrem 19 let paří na docela dost zvláštní a mně nic neříkající hudbu. V mých 29 letech jsem se tu necítil zcela komfortně. Zkouším to přebít nejméně dvaceti džusy s vodkou. Beze změny, tak to balím a jedu domů.

5. 7. 2020

Ráno mě čekalo milé překvapení v podobě oživlého mobilu, který se od Vídně jevil jako mrtvý. Super, lepší foťák, delší výdrž baterie, větší displej. Bohužel bez možnosti se připojit k WiFi. Balím kufry a loučím se s paní domácí. Mimo jiné se zmiňuji, že Zrče beach mě úplně nenadchlo. Politovala mě a říkala, že kdyby věděla, že chci jet na Zrče beach, tak by mi rovnou navrhla, že si můžeme udělat pěkný večer spolu. Nezapomněla dodat laškovní mrknutí a návrh, ať se u ní stavím cestou zpět. Takže nakonec jsem byl rád za tu Zrče beach a cestou zpět jsem se z pragmatických důvodů už Pagu vyhnul.

Ve městě dávám snídani a vymýšlím, jak bude dnešní den vypadat. Plán je jasný, dojet dnes až do Dubrovniku a nad Makarskou vyjet na druhý nejvyšší vrchol Chorvatska, Sveti Jure. Kvůli časové úspoře jedu až do Splitu po dálnici, kde opět sjíždím na jadranskou magistrálu. V Makarské dávám oběd a chystám se na ten brutální stoupák. Vjezd na horu je zpoplatněn částkou 50 kun a výběrčí mě upozorňuje, že cesta nahoru a dolů mi bez přestávek vezme asi 2 hodiny a pokud se potkají dvě auta, tak jedno z nich musí i několik set metrů couvat.

Po přibližně půl hodině cesty do kopce lemované krásnou přírodou a volně žijícími koňmi přijíždím na Biokovo skywalk. Prosklenou vyhlídku otevřenou před dvěma týdny.

Pokračuji v cestě a nedokážu si představit, že tudy jedu autem. Odměnou je mi doslova spektakulární výhled z vrcholu Sveti Jure. Jaké překvapení, že na samotném vrcholu parkuje mini bus.

Cesta dolů mi chvílemi připomíná Indii. Teda né že bych tam někdy byl, ale asi tak nějak to vypadá v zemi, kde jsou krávy posvátné. Když jde kráva středem cesty, tak auto musí uhnout. Pokud jí auto zavazí, tak kráva počká, až se auto uráčí uhnout.

Po sjezdu dolů k Makarské si to nabírám směr Dubrovnik po jadranské magistrále. Za zmínku snad stojí jen zemědělská pánev okolo řeky Neretvy, která je při západu slunce neskutečně fotogenická. Po příjezdu do Dubrovniku už jen padám únavou do postele.

6. 7. 2020

Cíl mé cesty, fort Prevlaka, je zhruba 50 km od Dubrovniku. Házím na sebe jen košili, tenisky, do brašny ručník, plavky a jede se.

O fortu Prevlaka jsem věděl jen to, že se jedná o starou, zničenou, opuštěnou pevnost z konce 19. století, která je volně přístupná pro nejrůznější urbex nadšence. Fakt jsem se těšil. Přesně do toho momentu, kdy jsem tam dojel a zjistil, že okolo fortu je plot, část je zahalena do lešení a na stavbě jsou dělníci. Šel jsem tedy za nimi a zeptal se, jestli mě nepustí dovnitř. Neexistuje. Tak jsem na ně zkusil dojímavou historku o tom, jak kvůli tomuto místu jedu 1 500 km a že bych fakt chtěl nakouknout dovnitř. Jeden z dělníků se smiloval, ale pod podmínkou, že mu tam nechám mobil, abych nic nefotil a že musím být za 5 minut zpět. V ten moment přišla chvíle pro můj promoklý mobil. Šahám do kapsy, dávám mu jeden z mobilů co mám v kapse a jde se na obchůzku.

Nevím, co bych vám řekl k fortu samotnému. Snad jen to, že byl naposledy používán během 2. světové války a pobyt v něm, v aktuálním stavu, asi opravdu nebude nejbezpečnější. Cíl jsem ale splnil.

Po návštěvě fortu jsem měl dvě možnosti. Buď strávit zbytek dne na pláži, což není můj šálek kávy a nebo se zajet podívat do Černé Hory, která byla poblíž sjezdu k fortu. Volba byla jasná. Jede se do Černé Hory. Měl jsem u sebe ale jen občanku, pas jsem nechal na apartmánu. Celník s ní měl teda docela problém, protože je prasklá, ale víc ho zajímala moje motorka. 

Sjel jsem jen do prvního města, Herceg Novi, které na sobě ještě nese stopy po válce v Jugoslávii v podobě dvou rozstřílených výškových budov. Tam jsem se otočil a jel zpět. Zpátky mě celník nechtěl pustit, protože na návštěvu Černé Hory potřebuji minimálně jeden celý den a hodina je málo. No zase to skončilo u mojí motorky a tak mě pustil. Zbytek dne už byl jen relax na pláži.

7. 7. 2020

Balím kufry, mažu řetěz a kvůli plánu vrátit se dnes až do Rijeky najíždím za Bosnou na dálnici. Předpověď je zataženo a silní bura. Větr po cestě nebyl nejpříjemnější, až před Zadarem mě náraz větru skoro vyhodil z dálnice. Za Zadarem byla kvůli bure zavřená dálnice, tak jsem sjel a zbytek cesty až do Rijeky pokračoval po jadranské magistrále. Večer poslední koupání v moři, poslední calamari fritti a šlo se spát.

8. 8. 2020

Včera mi Andrej udělal asi poprvé v životě radost a vyhádal se Slovinci opětovné otevření hranic. Původně plánovaný rychlý průjezd Slovinska se změnil na průjezd Triglavem přes Vršič Pass.

Triglav byl neuvěřitelný, nechápu, že jsem do teď toto místo úplně ignoroval. Řeka Soča má barvu jak z reklamních prospektů, silnice poloprázdné a navíc i kvalitní. V Triglavu jsem určitě nebyl naposled.

Po přejezdu hranic s Rakouskem jsem se u Villachu už jen napojil na dálnici a dojel ke známému do Grazu.

9. 8. 2020

Poslední den už byl jen přejezd zpět z Grazu do Brna. Do Vídně po okreskách, od Vídně po dálnici.

Závěrem snad jen lituju, že jsem si cestu alespoň malinko nenaplánoval. Určitě bych navštívil Mostar, o kterém jsem do té doby neslyšel a taky bych si o jeden den prodloužil pobyt v Dubrovniku a prošel si v něm památky. Co se však nestalo, se může odehrát na další cestě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (27x):
Motokatalog.cz


TOPlist