Chorvatsko 2018 - neklasická klasická dovolená

První cesta do zahraničí na motorce, první cesta do zahraničí bez rodičů, první cesta do zahraničí s přítelkyní. Hned 3x poprvé.

Kapitoly článku

Příprava a cesta tam

Přípravy na tuhle dovolenou začaly hodně předem. Už minulé léto přítelkyně Lucka pořád žadonila, že by chtěla jet k moři, že u něj byla naposledy jako dítě a tak dále. No, já měl velkou motorku krátce, tak jsem tomu chtěl dát ještě čas, papíry na auto jsem ještě neměl a tak jsem veškeré žadonění přikryl pod „no tak uvidíme.“ Jenže jak to tak bývá, žádné „uvidění“ se nekonalo a hned po konci prázdnin se do mě moje milá kvůli tomu pustila. :-) Tak jsem se naštval a řekl jsem fajn – objednáme apartmán na příští rok. A tak se stalo. Termín padl na 19.6. - 29.6., já budu mít po maturitě a ona už snad hotové zkoušky. A pak následovalo jen dlouhé čekání a pečlivá příprava trasy, včetně míst na tankování – KLE 500 nemá moc velký dojezd na nádrž, kor při dálniční rychlosti ve dvou lidech. Oboje se nakonec ukázalo úplně zbytečné...

Předem upozorňuji, že nejsem ostřílený cestovatel, nejedná o akční cestopis „každý den v pohybu“, ale opravdu o klasickou dovolenou, s tím, že jsme ji jeli na motorce, pouze o něco zajímavější cestou. Tomu napoví asi i to, že v našem vybavení byly i věci jako nafukovací matrace do vody, potápěčské brýle, šnorchly, ... :-D Takže kdo čeká hromadu akce, bude asi zklamán, ostatně nechtěl jsem žádná nepřijemná překvapení – ve svých 19ti letech jsem poprvé vyrazil takhle daleko bez rodičů.

 

Den 0.

Balím a začínám bojovat s místem. Přemýšlím, jestli nenechat nafukovací matračky doma. Nakonec to tam vše nějak dostávám, brašna je napěchovaná k prasknutí a topcase je taky hodně plný. Nevím, jak do něj potom budu dávat bundu. Vyrážím z domu a jedu cca 23 km k Lucce, kde dobalujeme její věci, vše chystáme k odjezdu a přespáváme na další den.

Den 1.

Plánujeme vyjet v 6. Počítám s rychlým přesunem z Vyškova směr Brno, Mikulov, Vídeň, Graz, Maribor, Zagreb, Karlovac a poté kus do vnitrozemí s tím, že přespíme v zabookovaném apartmánu u Plitvic. Nemohli jsme moc spát, hlavně Lucka, tak vstáváme o chvilku dřív. Rychlá snídaně, kontrola dokladů apod. a vyrážíme vcelku na čas. Počasí přeje, je krásně. První chybka – beru to do Brna po D1, takže po chvilce už vystáváme kolonu. Jakmile se dostáváme v Brně na Vídeňskou, cesta se uvolňuje a nám se už jede fajn. Zastavujeme v Mikulově na tankování s naprosto minimálním zpožděním oproti plánu. Přejíždíme hranice a po chvilce už frčíme po Rakouské dálnici. Známku máme elektronickou, takže netřeba ji dále řešit. První kratší kolony přichází ještě před Vídní, ale nic hrozného. Nejhorší je samotná Vídeň, kterou jsme trefili v ranní špičce a stojíme tam fakt dlouho. Začíná se dělat vedro, Lucku navíc škrtí termoprádlo, takže je jí blbě a hlásí mi do interkomu, že je to fakt špatný. Hlavou už se mi honí myšlenky, kam to v nehybné koloně odstavím, jestli mi tu začne zvracet. Nakonec se z Vídně vysekáváme a valíme dál. Z dálnice krátce sjíždíme do města Neunkirchen natankovat. Lucka se převléká, takže se jí dělá líp. Musíme ale valit dál, nabrali jsme zhruba hoďku a půl zpoždění. Najíždíme na dálnici a pokračujeme dál. Projíždíme moc pěknou krajinou, docela mě mrzí, že tady musíme jet po dálnici. Stejně z toho mám ale zážitky jen já, protože jak se později dozvídám, Lucka mi vzadu usíná :-D Aspoň neviděla tu stíhací jízdu…

Sjíždíme do města Neustillmitch, kde nás čeká zastávka se zaslouženým odpočinkem. Ještě rychle tankuji, kupuji Slovinskou známku (při ceně za motorku a faktu, že trasa mimo dálnici přes Ptuj je rozkopaná není co řešit) a mizíme do McDonald‘s (jak jinak – oba dva brigádničíme v tom českým, tak musíme prozkoumat i zahraniční). Vytahujeme rakouské slevové kupony a dopřáváme si zhruba hoďku a půl odpočinek se spoustou jídla, kávy a diskuzí o tom, co mají v Rakousku jinak :-D

No co si budem, znova se nám na motorku moc nechce. Pokračujeme směrem k hranicím a po přejezdu do Slovinska po dálnici na Maribor, Ptuj a nakonec na hraniční přechod Gornji Macelj. Hned za přechodem sjíždíme z dálnice a pokračujeme po okreskách. Nejprve jsou to hezké cesty, postupně se ale zamotáváme do vesniček a cest, které vedou šílenýma kopcema a mají šířku sotva na jedno auto. Po chvíli stavíme na pití, přichází nějaká místní paní, vyptává se kam jedeme atd., tak se s ní chvilku bavíme. Je odpoledne, už jsme měli být skoro v cíli a paní nám hlásí, že na Plitvice je to ještě víc než tři hodiny. Taky zjišťuji, že moje kamera asi nerozdýchala vedro z natáčení a nabíjení zároveň, kousla se a přišel jsem o celý záznam z těch parádně děsivých silniček v kopcích. Škoda. Po krátkém zděšení se raději rychle loučíme, děkujeme a pokračujeme dál směrem na Zagreb, silnice je pěkná, ale vnitrozemí v této části není moc zajímavé a navíc jsou všude neustálá omezení rychlosti. V Zagrebu stavíme na pití, je vedro a sledujeme to obrovské zpoždění, které máme. Nakonec měníme trasu a z časových důvodů najíždíme na dálnici, po které jedeme kousek do Karlovacu. Tam jsem to docela švihal, tak jsem se solidně lekl, když kolem mě projelo neoznačený blikající auto :-) U nás už jsem si na to zvykl, ale že jezdí i v Chorvatsku neoznačení cajti? V Karlovacu znovu tankujeme a po menším bloudění, kudy vyjet, pokračujeme dál, začínáme být unavení, navíc je docela pozdě. Jedeme směrem na Slunj, Grabovac a Drežnik Grad, kde máme ubytko. Silnice je to hezká, ale znova bych tam nejel. Všude omezení rychlosti, navíc často neznačí začátek vesnice, takže člověk ani neví kolik má jet a po cestě čtyři radary, doufal jsem, že falešné. Nejhorší jsou všudypřítomní kamioňáci, jezdící furt cca 80 - 90 km/h, nezávisle na limitu, kteří se na člověka neustále lepí. Nakonec dojíždíme po osmé večer se zpožděním 4,5 h. Kvůli tomu už mi nezbyl čas podívat se na letiště do Željavy, což mě fakt hodně mrzí, nadruhou stranu, po 14 hodinách na cestě jsem měl taky dost a už se mi nikam nechtělo. Krátce se bavíme s majitelem ubytka, říká, že ze čtyř radarů jsou dva pravé a že je přesouvají. Když viděl mé zděšení, že to vážně měřilo, tak mě uklidnil, měří to podle chorvatských poměrů: „Dokud nejedete ve vesnici víc než 80 tak je to dobrý a nic vám nepřijde.“ :-)

Den 2.

Po zkušenosti z předchozího dne vstávám o hodinu dřív a začínám balit. Nakonec nám to k ničemu není, Lucce se dělá hodně špatně a není schopná vyjet, vypadá to jak střevní chřipka. Začínám stresovat, abychom tu nezůstali viset. Řešení naštěstí vezu v tekuté formě, takže jdu do kufru pro českou slivovičku a přes velký odpor mé milé to do ni v docela solidním množství liju :-) Nechávám Lucku odpočívat a zatím dál balím. Pak už jen čekám, co s ní bude. Po nějaké době hlásí, že se ji po slivovici ulevilo, tak ji dávám ještě chvilku, podáváme černé uhlí a vyrážíme na cestu. Vzhledem k velkému zpoždění zavrhuji původní trasu přes Sinj a dál vnitrozemím, jedeme nejkratší cestou do Zadaru. Vnitrozemím od Plitvic k Zadaru už je hezká cesta, pomalu začíná chytat takový ten „jižní“ vzhled se spoustou kamení, silnice hezká a rychlostních omezení taky ubylo. V Zadaru najíždíme na dálnici ale docela dlouho bojujeme s extrémním větrem, který nás občas prostě zatlačí přes veškerou snahu do jiného pruhu. Všude na dálnici je kvůli větru šedesátka. Nakonec se vítr trochu uklidňuje a po tom, co poprvé vidíme moře, tak se zvedá i morálka posádky. Kousek za Zadarem pak ještě tankujeme. Tady taky zjišťuji, že mi umřela USB nabíječka, kterou jsem napájel kameru v nabíjecím pouzdru. Další cesta už není nijak extra záživná, prostě dálnice, po dalších cca 150 km znova stavíme na velké a hezké čerpačce INA a dáváme oběd v podobě balených sendvičů. Hezký zážitek je po sjetí z dálnice průjezd tunelem Sveti Ilija pod národním parkem Biokovo. To je taky jeden z našich cílů v následujících dnech. Po průjezdu tunelem člověk vyjede na pobřeží a najednou je v úplně jinak vypadající krajině, jak kdyby projel teleportem. Kousek za tunelem projíždíme Makarskou a za deset minut dosahujeme cíle – Drašnice, kde máme ubytování na dalších 8 nocí. Po příjezdu se ubytováváme, parkujeme motorku, rychle vybalujeme a jdeme k moři.

Den 3. - 9.

Během těchto dní si dopřáváme odpočinek. Snažíme se být hodně u moře, ačkoliv nám to kazící se počasí komplikuje.

 Na snídani se k nám přidaly želvy. Ukázalo se, že žijí v travnatém plácku před apartmánem.

Za zmínku stojí dva výlety. První, do národního parku Biokovo na vrchol Sveti Jure. Kdo netuší, mrkněte na net a určitě když pojedete kolem, tak se tam stavte. Stoupat do 1762 m.n.m. přímo od moře po silnici široké tak na jedno auto a kochat se místní krajinou, včetně divokých koní – to stojí za to!

Druhý zajímavější výlet je do Bosny na vodopády Kravica. Moc hezká cesta od Podgory. Za vstup se platí okolo 100 Kč na osobu a motorky mohou jet až dolů k jezerům, což zjišťujeme až po kompletním uvázání motorky, takže dolů jdeme nakonec pěšky. Vodopády jsou nádherné a co je nejlepší – ve vodě se může plavat. Vezeme tedy strategicky plavky a jdeme se na chvilku smočit do nádherné, křišťálově čisté (ale hodně ledové) vody. Trochu mě tu zaujímají cedule, která v několika jazycích říká „Zákaz vykonávání náboženských rituálů.“ Holt jiný kraj. Potkáváme docela dost žen v hidžábu (třeba mladé holky, co chrlily do svých iPhonů selfíčko za selfíčkem), ale taky v nikábech. A tečka na závěr, zjišťujeme, že přímo v areálu prodávají místní pálenky, takže za 10€ bereme dvě půllitrovky na ochutnávku :-)

Zpět jedeme skoro stejnou cestou, v Bosně ještě stavíme na jídlo do vynikající pizzerky, opravdu luxusní podnik s příjemnýma cenama. V Chorvatsku pak ale přejíždím odbočku, takže si dopřávám návrat docela šílenýma serpentýnama vedoucíma úplnou samotou.

Po zkušenosti s cestou sem nakonec objednávám ještě jedno přespání a druhý den cesty domů rozděluji, za což jsem nakonec velmi rád :-)

A tak mimochodem. Fakt mě zarazilo jak brutálně v Chorvatsku podražilo, dávat 75 Kč za jedno točený, nebo skoro 200 Kč za malou pizzu, to mi přišlo fakt dost. Zlatá Bosna...

PS: Malá vsuvka k vodopádům – vodopády už nevypadají stejně jako na starších fotkách co jsou na netu, vody tam teče míň a nikdy už se to prý nezmění – slyšel jsem, že tam bylo nějaké zemětřesení, udělala se puklina a voda mizí do podzemí… I tak je to ale pořád nádhera.

Den 10.

Všechno jsme nabalili večer předtím, takže vyjíždíme brzy ráno. Naše cesta vede opět do Podgory a stejnou cestou jako předtím do Bosny. Pokračujeme však směrem do Mostaru, na který se hodně těším. Po příjezdu do něj chvilku bloudíme, ale brzy se chytáme šipek „parking“ a po chvilce už nás týpek v oranžové vestě akčně odchytává a ukazuje nám dvorek, kde můžeme nechat motorku. Jsem rád, že máme motorku mimo ulici a hlídanou, takže tam můžeme nechat helmy, páteřáky apod. Týpek měl na ceduli parking 2€, ale blekotá cosi o 5€ na neomezenou dobu. Nemáme náladu to řešit, jsme rádi, že se nemusíme bát o motorku, dáváme mu 5€ a razíme rovnou ke Starému mostu, který je vzdálený asi 300 metrů. Vcházíme do uličky se spoustou stánků, restaurací a za chvilku už jdeme nahoru na most. Hlavní atrakcí jsou tu páni skokani, kteří stojí na mostě, vybírají peníze a když vyberou dost, skočí dolu do Neretvy. Bohužel asi nedostali kolik čekali, protože skoku jsem se ani jednou nedočkal, škoda. Pokračujeme dál historickým centrem a prohlížíme stánky. Musím říct, že mi přijde fakt odporné co někteří stánkaři prodávájí – použité nože z války, vystřílené zásobníky. Koupit si nůž, kterým dost možná někoho zabili? To fakt ne. A to nejsou jen předměty, ale i předražená promítání apod., všude cedule lákající na válečné věci. Přijde mi že místní prodejci si z války udělali atrakci na lákání turistů, což mi přijde dost hyenistické, zvlášť když jsou tu často k vidění popsané stěny či kameny „Don‘t forget“, „Never forget ‘93“ a podobně. Oproti tomu, malé tančíky a letadla poskládaná z nepoužitých nábojnic mi připadají zajímavá.

Pokračujeme dál centrem a rozdáváme pár kun, co nám zbyly, místním žebrákům, kterých je tu opravdu hodně. Eura ani marky v hotovosti totiž nemáme a hlavně žebráci – děti jsou neodbytní. Dostáváme se pryč z historického centra a jdeme k místnímu nákupáku, jak jinak, než otestovat Mostarský McDonald‘s :-D Naše diskuze se opět stáčí k tomu, co je tu jinak oproti naší práci v česku. V této části města je každopádně hodně viditelný ten „Bosenský kontrast“, o kterém se píše v každém cestopise. Hezký, moderní, několikapatrový nákupák s mekáčem a kinem a vedle něj rozstřílená budova či rozpadající se parkovací garáže. Taky tu je vidět obrovský kříž na kopci. Celkově v Bosně s náboženskými symboly vůbec nešetří, což se týká i křesťanů, i muslimů.

Vyrážíme zpět k motorce stejnou cestou. Lucka si ještě vybírá nějaké drobné „šperky“ a vracíme se k motorce. Nijak neotálíme a hned jedeme, do Banja Luky je ještě dlouhá cesta. Cesta sice dlouhá, ale krásná! Alespoň podel řeky Neretvy, údolím, mezi horama, krása. Jak se přibližujeme Banje tak se krajina horší, jedeme podel nějaké hnusné a smradlavé říčky, silnice jsou často frézované na povrchu (proč?) a motorka na nich s polodrapákem hrozně plave, takže jsme rádi, když konečně večer dojíždíme do Banja Luky a vydáváme se na večeři. Najít na okraji tohoto města otevřenou restauraci, dke berou karty se ukazuje jako docela problém. Nakonec se nám to ale podaří a máme to aspoň i s procházkou. Čtvrtkilový řízek přes půl talíře nestál snad ani stovku, kéž by to takhle bylo i u chorvatů.

Den 11.

Dnes nás nečeká tak dlouhá cesta, protože jsme si cestu rozdělili. Musíme se dostat do Maďarska, do města Hévíz. Večer jsme šli spát pozdě, tak vstáváme až v 9 a jdeme na snídani, kterou máme v ceně. Vyjíždíme až po jedenácté a rovnou do deště, takže nepromoky navlékáme ještě v hotelu. Jedeme směrem na Laktaši a přechod Gradiška, poté na Daruvar a Barcs. Bohužel, moje nové „vodotěsné“ boty Gaerne Adventure nejsou ani voděodolné, takže si většinu cesty čvachtám v botech, nic moc teda. Kdyby aspoň nekecali s nějakou membránou, tak bych je před cestou naimpregnoval… Dojíždíme do Maďarska a podle navigace valíme dál na Hévíz, ani nevím kudy, protože cesta není nic moc. Rovné nudné silnice rozmlácené tak, že se mi na nich povolilo a vymlátilo ložisko řízení, které jsem měnil letos v zimě! Suma sumárum, největším zážitkem z celé cesty do Hévízu Maďarskem bylo asi to, když nám přes cestu přeběhla liška. A taky možná to, když mi při předjíždění v cca 100 km/h uletěl tankvak s kamerou, dvěma telefony a všemi doklady, následné hledání bylo naštěstí úspěšné.

Fotky skoro žádné nemám, s ohledem na nezajímavost krajiny. Tak snad jen trochu zaliskaná motorka.

Den 12.

Opět vstáváme brzy, chybí nám kousek a chceme být brzy doma. Snažím se vyhnout Maďarské dálnici, ale navigace nespolupracuje, tak nakonec za asi 150 Kč kupujeme jejich elektronickou známku a frčíme co to jde směr Bratislava. Motorka dostává na dálnici ve dvou se silným protivětrem solidně do těla, snažím se držet 140 tachometrových, abych jel těch 130 skutečných. Stavíme pak až na Slovensku, kde zjišťuji, že jsem opálil žáruvzdornou barvu ze svodů a moje svody úplně zbělaly. Taky jsem asi trochu vytavil nějakou přepážku ve výfuku, protože motorka chytla chraplavý zvuk a ve výfuku mi něco zvoní. A sladká tečka, utavil jsem gumicuk, který držel pravou brašnu a byl natažený cca 20 cm za koncovkou výfuku. Taky zde tankuji, beru na OMV nějaký stooktan (chtěl jsem motorce trochu dopřát po Bosenských palivech) za 42 korun za litr. Při dálniční spotřebě proti větru přes 7 litrů na sto nic moc. Horko těžko to sychruji aby to vydrželo domů a pokračujeme dál, jedeme na D2 na Brno, což je asi druhá nejhorší silnice za celý náš výlet, hned po maďarských okreskách. Od tama už to máme domů kousek, takže se okolo půl druhé odpoledne dostáváme domů.

Na závěr už jen video z cesty:

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist