Retro Moto Gang - kolem čáry.

Vzhledem k tomu, že jsme již dostatečně dlouho leštili naše čerstvě zrenovované mašiny v garážích a o výletech do pořádných dálek stále jen mluvili v hospodě u pivka, rozhodli jsme se letos k prvnímu pořádnému výletu dál od komína. Původní plán dojet k moři, jsme si nakonec nechali v záloze pro další sezónu a i díky nižšímu počtu účastníků zvolili variantu na „jistotu“, po luzích a hájích českých. Nicméně, když už po Čechách, tak alespoň tu nejdelší variantu. Hezky pěkně po čáře, ať máme představu, jak je ta naše země vlastně veliká.

1. Den

První den jsme měli naplánovaný sraz na devátou hodinu. V půl desáté jsem marně přemýšlel, jak přifouknout Páva, abych tam narval zbylou polovinu připravených věcí. V deset hodin dorazil Marek na Manetu, kde se jako loudáme. Naštěstí jsem už měl (po vyvinutí nadlidské síly) zaklapnuté víko, takže jsme mohli prověřit „ranní“ startování a vyrazit pro dalšího člena výpravy. Pavel, alias Inženýr, neměl pro jistotu zabaleno na své ČZ vůbec nic. Start se tedy nakonec konal v krásných jedenáct hodin. No co, alespoň si do oběda tolik neosedíme zadky. První zastávku jsme udělali v pekelných dolech. Dali jsme rychlou klobásu na tácku a já jsem byl nucen udělat první úpravu stroje. Před startem jsem totiž namontoval na nosič brašnu, která zakryla blinkry (že já je na tu motorku vůbec dával). Naštěstí měla kabeláž rezervu, takže jsem je posunul na konec nosiče a bylo vyřešeno. Pak už jsme na rozloučenou jen zanechali v jeskyních trochu dvoutaktního odéru a vyrazili přes Kamenický Šenov do Hřenska.

Tam, pro změnu, vytahoval nářadí Marek. Uvolněná matka na výfuku byla během deseti minut vyřešená a jelo se dál. Pozdní oběd jsme dali ve Sněžníku a pak jsme se snažili držet co nejvíce u Hranice a pomalu hledat, kam složíme hlavu. Na původních pohraničních stezkách jsem měl trochu obavu o Pávíka, jelikož jeho zadní kolečko trávilo ve vzduchu více času, než na asfaltu, ale ubírat plyn se mi nechtělo. Přeci jen se den krátil a vhodný pension, kde bychom mohli složit hlavu a schovat naše plechové oře se stále nedařilo najít. Minuli jsme Cínovec, udělali pár fotek u vodní nádrže Fláje, a když už to vypadalo na přenocování pod širým nebem, usmálo se na nás štěstí v Brandově kousek od Německé hranice. Příjemný pension, doslova pár metrů před koncem obce, mile překvapil. Mašiny jsme mohli schovat do garáže, pokoj byl pěkně vybavený a hospůdka hned v přízemí neměla chybu.

2. Den

Druhý den se vstávalo trochu obtížněji (přeci jen nezůstalo večer pouze u piva), ale hemenex k snídani a trocha kofeinu naštěstí odvedli svou a po deváté už jsme tahali mašiny z garáže. Vyrazili jsme hned k hranici s vidinou dokonalého asfaltu na Německé straně. Musím přiznat, že díry na silnici si na státní příslušnost moc nehrají a bylo jich pár i tady. Ve Vejprtech jsme se vrátili zpět do vlasti a přes České Hamry to vzali na Klínovec. Škoda té zdevastované budovy na vrcholu, takové krásné místo si to nezaslouží. Udělali jsme nějaké foto a hurá dále na Nové Hamry, Bublavu a Kraslice. Tam jsme dali oběd, a rozhodli se udělat ještě jednu zkratku přes našeho západního souseda. Díky tomu jsme mohli navštívit Aš a nejet zbytečně dvakrát stejnou cestou.

V Aši jsem (jelikož jsme už dlouho nespravovali) pro jistotu „poladil“ karburátor. Trochu mě totiž vyděsila spotřeba naložené Jawičky s Pavem (5,5l na 100). Samozřejmě seřízení nemělo na výkon a spotřebu vliv, ale měl jsem hned lepší pocit, že snaha byla. Z Aše jsme se rozhodli jet chvíli po hlavní silnici, což mělo neblahý vliv na Markova Maneta. Zvednuté napětí na dobíjení bylo ideální na krátké pojížďky kolem komína, ale po hodinové jízdě pod plným plynem už baterka odmítla dále spolupracovat a zařídila nám neplánovanou přestávku. Naštěstí hned u vodní nádrže Jesenice, takže jsme mohli rozpálenou baterku omotat mokrým hadrem. Pavel vyrazil na ČZ shánět voltmetr a my s Markem jsme zatím drželi solidaritu s baterií a chladili se ve stánku u kempu. Po dvou hodinách byla baterie studená a opět funkční. Dobíjení seřízené na cestovatelskou rychlost (stále plný plyn, na tachometru 60, smrt v očích a dýmovnice v zrcátkách) a mohlo se jet dále.

U Tachova jsme, díky zpoždění, využili moderní technologie a místo hledání přespání na „blind“ omrknuli nabídku booking.com. Na naší trase byl nejblíže pension Hubert v Nových Domcích u Rozvadova. Po telefonu nám bylo přislíbeno zaparkování strojů pod střechou, tak jsme neváhali. Musím říct, že po předchozí zkušenosti, to byl docela rozdíl. Cena rozhodně neodpovídala kvalitě služeb. Přístřešek pro motorky byl přinejmenším hodně svérázný a ve finále se jednalo o nejslabší ubytování z celého zájezdu. Jelikož se zde nevařilo, tak jsme dojeli na něco teplého do žaludku přes les do Rozvadova. Zvěřinové medailonky neměly chybu a pivo jenom zasyčelo. Cestou zpět jsme ještě vyzkoušeli osvětlení strojů, jelikož se hrozně rychle setmělo. Občas jsem i viděl na cestu, takže přední 6V bludička účel splnila.

3. Den

Třetí den jsme se těšili na Šumavu a chtěli dojet někam k Lipnu. Zpočátku jsme se snažili kopírovat hranice co nejvíce, ale stav příhraničních cest nás vyhnal přeci jen kousek dále na sjízdnější okresky. Také už mi nezbývalo moc oleje v předních „šavlích“, jelikož mi netěsnil vypouštěcí šroub (u obou…). Pavel zatím neměl na své Čezetě žádnou závadu, tak si alespoň nechal dát žihadlo od vosy do levého ucha, aby se také jednou muselo stavět kvůli němu. Pak už jsme ale frčeli bez závad. Jen nás trochu zbrzdilo stoupání před Železnou Rudou. Dvojka to naštěstí s vypjetím všech sil pobrala, a tak jsme dali na vrcholu za odměnu rychlý oběd, pivo bez piva a jelo se dál.

Z Železné Rudy jsme to pálili po krásných cestách až na Horskou Kvildu (před ní opět nějaký ten kilometr na dvojku). Tam udělal jeden z obdivovatelů poctivých československých strojů velikou radost Markovi, když poznal na dálku Maneta (pravdou je, že takovýchto znalců cestou moc nebylo). Nicméně nebyl čas na kochání, takže po krátkém pózování a rozdávání autogramů (no dobře, na autogramy nedošlo :-)), jsme pokračovali přes Kvildu a Volary na Lipno. Kilometry ubývaly jako na běžícím páse a za chvilku už jsme se chladili v Horní Plané na zahrádce s domácí limonádou. Čas jsme měli luxusní a tak padlo rozhodnutí dojet za Dolní Dvořiště a začít hledat nocleh. Evidentně jsme stejný nápad nedostali sami, jelikož všechny pensiony po cestě měly plno. Těsně před setměním nás zachránil Pension Hejtman v Chlumu u Třeboně. První dojem z venku nic moc, ale ubytování bylo nakonec moc příjemné. Motorky jsme mohli hodit do kolárny a už za tmy jsme sedli na večeři u místního rybníka. Kapr byl povinnost a jeden panáček na zapití úspěšného dne také.

4. Den

Ráno nás potěšila luxusní snídaně, která jen završila celkově dobrý dojem z narychlo sehnaného ubytování. Předpověď nevypadala nejlépe, a jelikož se na nás z Rakouska valila bouřka, tak jsme původně plánovanou zkratku přes naše jižní sousedy vynechali. Vzali jsme to přes Staré Město pod Landštejnem a pokračovali k Vranovské přehradě. Cestou konečně došlo i na ČZ, která po pár kilometrech přestala svítit. Chtěl jsem být solidární, a tak jsem si alespoň ulomil stupačku, aby se nestavělo jen kvůli jedné motorce. Světlo se podařilo po chvíli přemlouvání přepínače a kontaktů patice vrátit do funkčního stavu. Stupačka byla horší, přeci jen svářečku jsme nepřibalili. Naštěstí nás zachránil ochotný majitel nedalekého autoservisu v Jemnici. Sice jsme ho vyrušili na dovolené při sekání trávy, ale ochotně otevřel dílnu a stupačku mi „přisrmknul“ (drží do dnes jako přibitá). Tímto na dálku ještě jednou díky.

Mračna nevěstila nic dobrého, tak jsme zamířili na Vranovskou přehradu. Když už voda, tak pořádná. Až na tu zelenou barvu vodní plochy, to bylo pěkné zpestření trasy, takže jsme ještě sjeli pod hráz a vzhledem k pokročilé hodině zastavili na oběd. V restauraci s výhledem na Zámek jsme plánovali přečkat déšť, který nás od rána pronásledoval. Samozřejmě nepřišel, takže jsme po hodině a půl pokračovali dále. Mraky stále stejně kovově šedé, ale zatím nám štěstí přálo. Kousek od přehrady je muzeum starých motorek, tak jsme se stavili omrknout konkurenci. Upustili jsme slinu nad 500 OHC, zavzpomínali na začátky s „Pařezem“ a pak jsme se shodli, že ty naše stroje jsou stejně nejhezčí ;-).

Ubytování jsme měli domluvené v Bavorech u Mikulova, a jelikož radar hrozil, že už opravdu zmokneme, tahali jsme za heft, co to šlo. Bohužel před Mikulovem se zvýšené tempo opět a tentokrát už definitivně podepsalo na Markově baterce. Manet zhasnul a bylo vymalováno. Z baterky nešel ani Volt (natož Ampér :-)). Takže to vypadalo špatně. Pak se ale projevila výhoda cestování na starých strojích. Po pár minutách u nás zastavil na „kukačku“ jeden místní fanda do veteránů a hned se dal do řeči o motorkách. Když jsme ho seznámili s problémem, kouknul na hodinky, naložil Marka a už se jelo pro novou baterku. Než se vrátili, přibrzdili u nás další dvě auta, že se chtějí podívat na motorky a pán z nedalekého bufetu nám dokonce nabízel ubytování i s garážováním motorek v místním kulturáku. Tohle prostě člověk na Japoncovi nezažije. Za hodinku bylo opraveno a jelo se. Ještě jsme udělali v Mikulově rychlý nákup a pak už konečně přišel déšť. Naštěstí Bavory jsou hned za rohem, takže pohoda. Večer nám ještě majitel udělal prohlídku vinařství včetně degustace a ve finále z toho byl nakonec super den. Ani se nám nechtělo jít spát.

 

5. Den

Ráno jsme si trochu přispali, ale vzhledem k tomu jak veku pršelo, to nebyl problém. Po krátké konzultaci nad radarem a předpovědí, která slibovala déšť až do pozdních odpoledních hodin, jsme rádi využili nabídku prodloužit si pobyt na jižní Moravě ještě o jeden den. Motorky tedy dostaly volno a my jsme vyrazili autobusem do Mikulova. Původně jen na oběd, ale nakonec se to protáhlo až do večeře. Jen jsme, pro jistotu, vyměnili víno za pivo. Den utekl jako nic, kolem šesté vykouklo sluníčko a už jsme se zase těšili do sedel.

6. Den

Na šestý den jsme měli naplánovaný nejdelší přesun. Chtěli jsme dojet až do Jeseníku, kde jsme měli domluvené ubytování. Vzdušnou čarou na mapě nám to přišlo jako celkem rozumný nápad. Realita na silnici už byla o něco „málo“ krušnější. Trochu se ochladilo, ale jedna vrstva oblečení navíc to spolehlivě zvládla. Tedy až na Pavla, který nemá na ČZ ani „revmaplech“, a tak mu trochu namrzaly intimní partie, přesně jako tomu Japonci ("fičiminakule"). Jeli jsme směrem na Hodonín a přes Valašské Klobouky až k vodní nádrži Šance u Starých Hamrů. Cestou jsme na chvilku (doslova) omrkli i slovenské silnice a pak už rychle na sever, jelikož čas se neúprosně krátil. Ostravu a severovýchodní cíp republiky jsme vynechali („bo nebyl čas, pičo“) a jeli rovnou na Opavu. Tam už se začalo lehce stmívat, což nás vzhledem k počtu zbývajících kilometrů, trochu vyděsilo. Každopádně Pavel v rámci zachování svých reprodukčních schopností musel zamířit do nejbližšího obchodního domu a koupit patery trenky, které si okamžitě nacpal do kalhot. Po krátké poradě v MC Donaldu, nad něčím co vzdáleně připomínalo Burger, jsme se rozhodli, že nejsme žádná másla a Jeseník dobijeme.

Nohy už mě bolely takovým způsobem, že jsem si musel vyklopit zadní stupačky a zaháknout je za ně, abych se trochu protáhl. Úleva se skutečně dostavila. Bohužel se mi to po pár kilometrech v Heřmanovicích málem vymstilo, když cesta podél Opavice znenadání uhnula přes mostek na druhou stranu, což jsem díky přede mnou jedoucí Pavlově čezetě zpozoroval až na poslední chvíli (to bylo překvapení, když najednou uhnul prudce do leva). V záchvatu paniky jsem vzal vší silou za přední brzdu – kdo jel někdy na starší Jawě, tak ví, jak bláhový to byl nápad, myslet si, že to bude mít nějaký dramatický vliv na rychlost. Naštěstí se mi podařilo dostatečně rychle vyprostit nohu ze zadní stupačky a dupnout i na zadní brzdu, takže přeci jen k jistému zpomalení došlo a pár centimetrů od zábradlí jsem se i s pávem protáhnul šikanou na druhou stranu.

Do Jeseníku jsme dorazili ve čtvrt na deset a jen jsme hodili motorky pod střechu, tak byla tma jako v pytli. Azyl nám poskytl Pavlův spolužák ze školy, takže jsme měli i průvodce po místních podnicích. Nicméně s Markem jsme po večeři odpadli a dalších radovánek v restauračních zařízeních se neúčastnili. Celkem jsme najeli něco přes 430km a musím říct, že více bych už asi na jeden zátah s Jawou absolvovat nechtěl.

7. Den

Ráno jsem zjistil, že mám prasklý úchyt na nosič (vařil jsem ho sám, takže nebylo komu nadávat…). Dopoledne jsem tedy musel znovu do servisu se svářečkou a pak další hodinku u pumpy montovat nosič zpět. Počasí se naštěstí umoudřilo, udělalo se teplo a na následující parádní úsek přes Jeseníky a Orlické hory tak slibovalo ideální podmínky. Vzali jsme to přes Staré Město na Králíky a v Mladkově uhnuli na minimálně frekventovanou asfaltku s novým povrchem, která vedla podle hranice až na Deštnou. Zvažovali jsme ještě cestou návštěvu Dolní Moravy a místní atrakce „Stezka v oblacích“, ale po včerejších zkušenostech s pozdním dojezdem, jsme to raději zavrhli. Nicméně i zdálky byla stezka krásně vidět a působila opravdu monumentálním dojmem. Příště se určitě stavíme.

Marek zahlásil, že když jsme v horách, tak by si prosil oběd s pěkným výhledem. Myslím, že Kašparova chata na Adamu to splňovala dokonale. Cestou jsme ještě rychle omrknuli Zemskou bránu a kostel v Neratově. Z Deštného jsme to vzali na Olešnici v Orlických horách a dále do Polska, kterým jsme si cestu zkrátili až do Náchoda. Nekonečné tržnice v Polsku podél hranic stále frčí a reklama s Trojanem a stromkem („telefon komůrkovy, amerikánsky“) tedy nekecala ;-). Poláci mají to kšeftování prostě v krvi. V Hronově jsme dali na náměstí malé občerstvení a cestou na Adršpach chvíli závodili s dalším cestovatelem na Betce. Co z té padesátky dokázal vyždímat, bylo neuvěřitelné. Až teprve ve větším kopci nám dal šanci ho předjet. Nevím, kam jel, ale nabaleno měl také slušně, takže klobouk dolů. Z Adršpachu jsme přejeli do Trutnova a pak už po nudné hlavní do Svobody nad Úpou. To nám pro dnešek stačilo, takže jsme ještě za světla využili pohostinnost jednoho z místních pensionů a jelikož byl poslední večer, vyrazili jsme na bowling, kde jsme řádně oslavili uplynulé dny. Uběhlo to, ani jsme nemrknuli a už nás čekal jen poslední den a dojezd domů.

8. Den

Po ránu nás z bowlingu bolel celý člověk, více než za celý týden v sedle. To byl zase nápad. Každopádně jsme si chtěli poslední den ještě užít. Na benzínce jsme doplnili nádrže, já dolil poslední zbytek oleje. Sice mi naložená Jawička i s Pavíkem celý týden „žrala i trávu u cesty“, ale rozhodl jsem se, že už dnes tankovat nebudu (a překvapivě to vyšlo - asi o půl deci před rezervou :-)). Jánské Lázně jsme ještě projeli v mlze, ale pak už vykouklo sluníčko a bylo nádherně až do večera. Bohužel Krkonoše už se nikudy „skrz“ projet nedají, takže jsme je museli podjet přes Vrchlabí, Hrabačov a Rokytnici nad Jizerou, ale poté jsme si spravili chuť průjezdem kolem přehrady Souš a dále až do Nového Města pod Smrkem (tady by ovšem měli silničáři na tom asfaltu ještě trochu zamakat…). V Chrastavě jsme se konečně po týdnu začali od hranice opět vzdalovat a přes Český Dub a Mladou Boleslav jsme to natáhli až zpět do Čakovic.

Ve čtyři odpoledne jsme dali rozlučkové pivko v Třeboradicích u „Čébi“ a shodli se, že to stálo za to a že už se těšíme na další dovolenou na československých motocyklech. Vezly nás spolehlivě (no dobře, občas bylo potřeba něco lehce poladit) celých cca 2 200 kilometrů a když jsme potřebovali, tak se na ně dalo spolehnout. Je vidět, že ti naši dědkové něco uměli, a i když každý z nás na ten svůj stroj alespoň jednou nadával, tak bychom je neměnili ani za nic.

P. S. Tady je ještě pár záběrů z cesty, ale jelikož si se střihem videa moc netykám, tak prosím o přimhouření oka nad kvalitou. Spielberg ze mě asi nebude ;-).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE