moto-care



Po hranicích cestou, necestou

Týden v sedle po malebném českém pohraničí.

Kapitoly článku

Pondělí 14.8., 306 km

Konečně nadešel toužebně očekávaný TÝDEN v sedle motorky. Během rána balíme nezbytnou výbavu: spacáky, stan, oblečení… V devět vyrážíme po dálnici (!) směrem na Louny. Spěcháme, protože jsme domluvili návštěvu u tety v Košticích s příjezdem v deset. To se tedy moc nepovedlo. Hned v úvodu cesty nabíráme zpoždění. Navíc se krátká návštěva výrazně protáhla ☹, a tak se stalo, že Koštice opouštíme až po poledni.

Jedeme přes Libochovice, kolem Litoměřic a Úštěku do České Lípy. První zastávku děláme až v místě napojení na plánovanou trasu: pár kilometrů před Jiřetínem, v Nové Huti u Svoru. Trochu svačíme, odkládáme nějaké přebytečné vrstvy oblečení a nepatrně upravujeme zavazadla. Počasí nám zatím přeje. Není nesnesitelné vedro a pršet v dohledné době nemá.

Po uzoučké silnici s hladkým asfaltem vyrážíme na východ podél hranic asi ve tři hodiny. První navštívené pohoří na naší cestě jsou Lužické hory, trošku upozaděné ve stínu Jizerských hor a Českého Švýcarska. Je tu ale nádherně! Přímo se tetelíme blahem. Lesní partie střídají pastviny a louky s výhledy. Po čase hory mizí. Projíždíme mírně zvlněnou krajinou Frýdlantského výběžku. Kačka začala řešit nedostatečné zabezpečení našich zavazadel proti případnému dešti. V nějaké venkovské samoobsluze chce koupit plastový ubrus. Zatím mi to ale připadá předčasné a doufám, že časem narazíme na něco lepšího.

Jako vstupní bránu do Jizerských hor můžeme brát Hejnice. Tady nás ovšem čeká nemilé překvapení: rekonstrukce mostu přes Smědou v Bílém Potoce a objížďka přes Liberec a Jablonec. Naštěstí se neradi vzdáváme. Po poradě s místními obyvateli využíváme alternativní silnici, vedoucí podél té uzavřené. Začínáme opět stoupat do kopce. Zapadlo slunce. V horských partiích kolem vodní nádrže Souš už je docela chladno. Je na čase hledat místo na přespání. Za tímto účelem mám v mobilu výbornou aplikaci: Camp.cz. Díky ní nacházím v našem směru, jen kousek od trasy, „Autokemp Zátiší“ v Jablonci nad Jizerou. Následuje několikakilometrový sjezd k Jizeře s téměř čtyřmi sty metry převýšení.

Do Jablonce dorážíme za soumraku. Stavíme stan, zabezpečujeme motorku a jdeme na večeři do místní restaurace. Po jídle a hygieně zalézáme do stanu, abychom byli dobře vyspaní na další den.

 

Úterý 15.8., 422 km

Po docela chladné noci přišlo vlhké horské ráno. Na všem leží vrstva rosy. Vstáváme už kolem sedmé, balíme věci, sušíme motorku a hned vyjíždíme. Na cestách jsme zvyklí snídat až někde u samoobsluhy. Nejinak tomu bylo i dnes. Za dvacet minut už stojíme na parkovišti v Rokytnici a dlabeme čerstvé rohlíky.

S překročením Jizery včera večer jsme vlastně vstoupili do Krkonoš. Na silniční motorce se v tomto našem nejvyšším pohoří můžete dostat až do dvanácti set metrů na Špindlerovce. To je ovšem slepá silnice, a protože cílem naší cesty je kopírovat hranice republiky, bereme zavděk dvěma výjezdy do horských partií – na Benecko a do Strážného. Byla by velká škoda, nezajet až sem, jelikož na rozdíl od spodní cesty po silnici číslo 14 přes Vrchlabí si do sytosti užijete klikatých silniček, horských luk a lesů a malých vísek s roubenkami. V Lánově doplňujeme benzín a trošku oddechujeme před stoupáním na Pomezní boudy. V Janských Lázních míjíme zajímavou atrakci: Stezku korunami stromů. Jsou tu sice davy lidí a naprosto přeplněná parkoviště, mít ale víc času, určitě bychom se tu zastavili. Na přechodu do Polska se nám na chvíli otevřel pohled na vrcholek Sněžky. I tady je velká spousta lidí, převážně Poláků a stále přijíždí další. Vypadá to tu, jako by měl přijet Papež! Přejíždíme hranici, protože na české straně bychom si zbytečně zajeli.

Při sjezdu z hřebene do údolí kroutím hlavou nad zvláštním úkazem: téměř v každé zatáčce je u vnitřní strany rozsypaný jemný štěrk. Opakuje se to prakticky v každé prudší polské zatáčce, takže si musíme dávat velký pozor, abychom neklopili víc, než je zdrávo. Nakonec jsem došel k názoru, že si místní řidiči prostě zkracují zatáčky a ty, motorkáři, si jeď krokem, ať sebou nešlehneš!

Po necelých dvaceti kilometrech, za městem Lubawka, se vracíme zpět. Hory na nějakou dobu ustoupily. Projíždíme jakýmsi širokým údolím: napravo v dálce mizí Krkonoše, nalevo začínáme tušit Broumovsko. V Trutnově si díky modernizaci mostu zajíždíme asi dvacet kilometrů. Adršpašské skály jsou stejně jako Pomezní boudy v polském obležení. Je nám to trochu divné, a tak se Kačka při obědové přestávce v Teplicích nad Metují zeptala místní prodavačky, jestli je to tu normální… Dozvěděli jsme se, že teď mají v Polsku nějaký svátek a využívají volno k cestování.

Za Broumovem jsou nějaké uzavírky, takže trošku bloudíme, ale nakonec se nějak do Náchoda dostáváme. Odtud začínáme pozvolna stoupat do Orlických hor. Musím tu zmínit pěkný úsek silnice 311 z Deštné směrem do Orlického Záhoří. Hezký, hladký asfalt a příjemné zatáčky. Zhruba dvacet kilometrů pak jedeme údolím Divoké Orlice, s jednou malou zastávkou v Neratově. Mají tu totiž velmi neobvykle opravený kostel s pohnutou historií, který určitě stojí za zhlédnutí. Za Zemskou bránou opouštíme Orlické hory. Za Českými Petrovicemi děláme desetikilometrový neplánovaný výlet na polskou stranu. Navigace si prostě řekla, že tudy to bude lepší…

Přes Kralický Sněžník bohužel nevedou žádné průjezdné silnice, takže jedeme až k Hanušovicím, odkud se vracíme po 446 na hranice. Na mapách se mi tato silnice moc líbila, takže jsem tudy naplánoval další přejezd do Polska.

Sotva jsme ale přejeli hranici, začala svítit kontrolka paliva.

„Dochází nám benzín.“ povídám.

„Co budeme dělat?“ blondýna na to. 😊

„Natankujeme někde tady – v Polsku.“ upřesňuji.

„No, jestli mají kvalitu benzínu stejnou, jako kvalitu potravin, tak jsme dojezdili. To naše Šedivka nerozchodí…“ uvažuje Kačka.

Vzápětí, k našemu velkému pobavení, kontrolka zhasla!

 

Myslíme si, že nám motorka rozuměla a rozhodla se to raději vydržet… Polskem jedeme něco málo přes dvacet kilometrů a dobrá polovina cesty je do kopce, tudíž s vyšší spotřebou. Předpokládám, že za normálních okolností bychom na rezervu měli ujet padesát kilometrů, ale nikdy jsem to nezkoušel, takže kdo ví? Slunce zalezlo za obzor, začíná se smrákat. Mírný stres z nedostatku benzínu potlačuje blažené pocity z jízdy. Krásy Rychlebských hor vnímáme tak napůl. Od hranice do městečka Javorník jedu často bez plynu, jen na neutrál. Hledáme pumpu. V Javorníku ale žádnou nemají a další je na naší trase žalostně daleko – až ve Zlatých Horách, což je až za čtyřicet kilometrů! Nejbližší (mimo trasu) je třináct kilometrů jižně odtud, v Žulové. Nedá se nic dělat, musíme se vydat tam. Záhy ale přichází nemilé překvapení: mají zavřeno! Co teď? Musíme dál… Večerní šero pomalu přechází ve tmu a my navíc řešíme, kde přespíme. Jedeme do Jeseníku. Dalších patnáct kilometrů. Konečně se na nás usmálo štěstí v podobě otevřené Agipky. 55 kilometrů od prvního bliknutí kontrolky. Je tma, zima a nevíme, kde budeme spát. To se ale záhy vyřešilo. Kousek zpátky je na břehu Staříče autokemp Bobrovník. Na recepci dorážíme dvě minuty před zavřením. V místní občerstvovně si dáváme utopence (nic jiného už neměli). Stavíme stan, myjeme se a jdeme spát.

 

Středa 16.8., 368 km

Podle předpovědí počasí měl dnešek přinést přeháňky. Naštěstí se ráno na úpatí Jeseníků tváří slunečně. Těch pár mraků podobajících se lehkému závoji nám strach nenažene. V místním kiosku si kupujeme snídani: pečivo, máslo, sýr. Při jídle necháváme trošku oschnout noční rosu ze stanu, pak všechno balíme a vyrážíme zpět k hranicím. Na plánovanou trasu se napojujeme v Mikulovicích. V kopci za Zlatými Horami potkáváme dva motorkáře. Otce se synem. Na odpočívadle u Petrových bud se s nimi dáváme do řeči. Ukázalo se, že máme stejnou cestu – také objíždějí hranice. Jen po trošku jiných silnicích. Naše trasa (měřící 2300 kilometrů) se jim zdá poněkud dlouhá. Navíc oni na to mají jen pět dní. To nám našich šest bude stačit jen stěží! Prý chtějí být dnes večer někde u Novomlýnské nádrže. To bychom museli lít do nádrže RedBull… Popřáli jsme si vzájemně šťastnou cestu a pokračujeme dál každý svou trasou a rychlostí.

V příštích hodinách projíždíme Osoblažský výběžek. V podstatě jsem do dnešního dne nevěděl o jeho existenci. Jo jasně, takový ten „cancour“ nad Jeseníkem… Ale jak to tam vypadá? V podstatě se dá říct, že je to jako někde v Polabí. Nížinná, zemědělská oblast. Občas nám cestu zkříží vlaštovka, co se chová jako malý opeřený delfín skotačící před motorkou. Třešničkou na dortu této části republiky jsou Slezské Rudoltice s překrásným zámkem. Projíždíme Krnov (s obědovou přestávkou), Opavu a Opavskou pahorkatinu s několika krátkými přejezdy do Polska. Docela vtipná je malá silnička kousek před Bohumínem, kde jedeme po úplně rovném úseku, vlevo domy na polské straně, vpravo škarpa coby státní hranice a dál české pole. Text Jarka Nohavici: „Mluvila by polsky a trochu česky pár slov německy a smála by se hezky…“ tu opravdu dává smysl.

Projíždíme Bohumín, Orlovou, Karvinou, Český Těšín, Třinec. Děláme jen zastávku na doplnění provozních kapalin (nás i motorky). Za Jablunkovem si zajíždíme několik kilometrů k nejvýchodnějšímu výběžku České republiky. Mají tu vybudované malé parkoviště, ze kterého je to k hraničnímu kameni asi pět set metrů. Kačka čeká u motorky a já jdu udělat pár snímků. Začínáme mít obavy z počasí. Mraků přibylo a meteoradar nevěstí nic dobrého. Definitivně se loučíme s polskou hranicí. První ze dvou výletů k bratrům Slovákům je do Čadce. Z naší strany čáry totiž leží masiv Moravskoslezských Beskyd, který bychom museli dalece objíždět přes Frýdek – Místek. Slovenskem to je sotva poloviční vzdálenost. Ve vzduchu je cítit voda a každou chvíli čekáme déšť. Ten ale naštěstí nepřichází. U Horní Bečvy je velká rekonstrukce silnice – na semaforech čekáme snad deset minut. Jinak tu ale mají silnice ve skvělém stavu. Je radost po nich jezdit. V Makovském průsmyku, se sochou partyzána, hledáme přes internet dnešní nocleh. Jako ideální se jeví kemp „U splavu“ v Hovězí. Je přímo na naší trase asi hodinu odtud. Projíždíme dlouhým a malebným údolím Vsetínské Bečvy. Chvílemi si připadáme jako někde v rakouských Alpách. U jedné benzínky Kačka „vyžebrala“ dva modré pytle do odpadkových košů, kterými obalíme zadní bagáž, až začne pršet. Zatím to tedy na déšť nevypadá, ale člověk nikdy neví a štěstí přeje připraveným.

Do kempu dorážíme se západem slunce. Stavíme stan a jdeme do kempové restaurace na večeři. Mají výtečnou valašskou kyselicu (zelňačku). Po jídle se sprchujeme a už za tmy zalézáme do spacáků

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 30x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist