Okolo Česka za pět dní

Okolo Česka za pět dní

Většina z nás má nějaký svůj seznam cest, které chce na motocyklu podniknout. Jsem na tom stejně. Transfagaraš jsem pokořil už před více než deseti lety, v roce 2021 jsem si odškrtl Nordkapp, Route 66 je zatím v nedohlednu, rozhodl jsem se tedy poškrábat dlouhodobé svrbění na mozku v podobě cesty okolo hranic republiky. Protože nejezdím po památkách, ale zajímá mě spíše jen cesta, silnice a okolní krajina, naplánovat cestu co nejblíže hranic netrvalo více než jeden víkend nad mapami. Celková délka hranic české republiky je 2311 km, naplánovaná trasa mi ukázala asi 2100 km. Předpokládal jsem, že silnice nebudou u hranic ve stavu, kde bych mohl denně najet mých obvyklých 500 km a cestu jsem si rozvrhl na 9 dní s nájezdem 250-300 km.

Jako výchozí bod jsem si zvolil Dolní Dvořiště v jižních Čechách, kam se i vrátím, jen z druhé strany. Cestou jsem plánoval navštívit několik kamarádů, kteří jsou rozesetí po celé zemi. I to byl důvod, proč začít ve Dvořišti, protože v předvečer prvního dne cesty jsem na mém GS vyrazil od Plzně a nejdříve jsem se zastavil u kamaráda za Nepomukem jen na krátký pokec a potom jsem již nabral směr České Budějovice, kde přespím u dalšího kamaráda a ráno vyrazím do startovního bodu. Gunman mě uvítal hamburgerovou smrští, oblizoval jsem se až za ušima, díky kámo.

Dnešní prolog měřil pouhých 147 km.

Den první

Ráno mě budí cupitání děcek asi okolo sedmé. Je konec července, takže slunce už je dávno nad obzorem. Na cestu jsem dostal ještě snídani a v osm jsem již v sedle připraven na další dobrodružství na cestách. Protože je neděle, není ranní provoz v okolí Budějovic nijak hustý. U Kaplice se v údolí Malše válí ranní mlha a ranní vlahý vzduch přímo vítá k jízdě.

Před Dolním Dvořištěm uhýbám vlevo a cesta kolem hranic začíná. Vjíždím do lehce zvlněné krajiny, vlevo i vpravo jsou pastviny pro dobytek, kravky se nenechávají vyrušit od své snídaně a já uháním po úzkých silničkách na východ. Poctivě zajíždím do všech výběžků, které hranici tvoří, tedy jen do těch, které se dají projet, do slepých silnic nezajíždím, takový masochista zase nejsem. Dopolední slunce v lesních úsecích prosvítá mezi stromy a já cítím, jak se mi dobíjí moje vnitřní baterie, tohle jsem už dlouho potřeboval. Cesty tu jsou podle očekávání trochu rozbité a úzké, ale provoz je prakticky nulový, přesně to jsem si představoval. Takže se chechtám do helmy a je mi fajn.

Za Českými Velenicemi, obzvláště okolo Chlumu u Třeboně si užívám jízdu mezi rybníky a po jejich hrázích. Provoz tu je o něco hustší, přeci jen je tady příhraniční osídlení o něco větší. Silnice se postupně zlepšuje a cesta odsípá rychleji, než jsem předpokládal. Krajina se tu více otvírá a s blížící se Moravou teplota stoupá nad třicet stupňů. V Nové Bystřici si dávám přestávku a protože teplota stoupá a sluníčko praží, vhod mi přijde i zmrzlina.

Plán byl odpoledne přepadnout kamaráda v Šatově, který dělá skvělá vína ve sklepě U dvou zvířat (jestli to je on s manželkou nebo jejich dva psi, jsem se nikdy nedozvěděl), ale vypadá to, že tam budu již okolo oběda. Takže ve po dvanácté zvoním u dveří, ale odpovídá mi jen štěkot psů za vraty. Rychlý telefonát a dozvídám se, že kamarád je na cyklovýletě po okolí. Jo takhle to dopadá, když se chcete někam neplánovaně vtírnout. Domlouváme si schůzku ve sklípku u známého ve vedlejší obci, mám čas i na oběd, tak doplňuji energii a za hodinku už sedíme na zahrádce. Využívám situace a kupuji lahvinku na večer, protože jsem se rozhodl pokračovat v cestě, kam až to půjde.

Nabírám směr Mikulov a pak Břeclav, teplota se stále drží nad třicítkou, ale příhraniční silnice tu jsou stále široké a v dobrém stavu. Když přijíždím na Valašsko, je už sedm odpoledne a já se těším na sprchu a lahvinku vína. Zkouším ubytovnu v Bojkovicích, ale mají plno. V Brumově-Bylnici se na mě usmálo štěstí a na zimním stadionu nacházím volný pokoj a mají tu i restauraci. Takže plán je jasný. Večeře, na závěr se odměňuji palačinkou a to vše spláchnu dvěma plzničkami. Z terasy koukám na místní výrostky, kteří okukujou moji mašinu na parkovišti, tak doufám, že ji ráno najdu ve stejném stavu. Po chvilce se přesouvají dále a já relaxuji již na pokoji. Únava prvního dne mě dohání a já mířím do peřin.

Dnes najeto 524 km.

Den druhý

Ráno vstávám chvilku před sedmou a venku to vypadá na další hezký den. Bagáž je za chvilku naložena a tak se za nedlouho zapojuji do ranního pondělního provozu. Na Valašsku jsem poprvé a těch prvních sto kilometrů na trase Valašské Klobouky, Karolinka, Horní Bečva a Frýdlant nad Ostravicí mě naprosto uchvátilo. Úzká údolí s řekou, zelené kopce vlevo i vpravo a klikatice u nádrže Šance byly rozhodně jedním z top úseků celé cesty. Jen škoda toho provozu v ranní špičce, ale tady není kudy jinudy jet, tak se s tím musí člověk vyrovnat. Určitě se sem někdy vrátím a přidám k tomu i slovenské pomezí.

V kontrastu k tomu je příhraničí okolo Ostravy. Tady to je už obec za obcí, hustá doprava a úseky cesty jsou bez stínu. Do Českého Těšína přijíždím okolo desáté a je čas na přestávku. Ve stínu na parkovišti u Billy dlabu rohlík se salámem a džusem a pak už zase do sedla. Teplota stoupá přes třicet stupňů a v otevřené krajině není kam se schovat a já se zase koupu jako sardinka ve vlastní šťávě. Za Bohumínem mám asi vlčí mlhu, špatně odbočím a najednou jsem v Polsku. Mám tak alespoň možnost vidět, že benzín tu je asi o deset korun levnější. Škoda, že mám skoro plnou nádrž. Takže Chalupki jen projíždím a po asi dvou kilometrech v zahraničí jsem už zase zpět na domácí půdě. U obce Darkovičky mě upoutá tank T-34 a proto dělám vítanou krátkou zastávku a prohlížím si druhoválečné opevnění.

Po čtvrthodince jsem už zase na cestě a za Krnovem se mi naskytuje už mnohem hezčí pohled. Vidím první kopečky Jeseníků a to znamená jediné – úroveň motorkářské zábavy se opět zvýší. Tady na severu republiky je opět několik výběžků, do kterých budu postupně zajíždět. Sice to cestu prodlouží a zpomalí, ale stejně jako včera se jede fakt dobře a je mi jasné, že pokud vše půjde jako dosud, celá cesta nezabere ani týden. Za Městem Albrechtice tak jedu směr Osoblaha, pak Zlaté Hory a Javorník. Postupně se opět objevují lesní úseky poskytující vítaný stín, silnice se klikatí zvlněnou krajinou a já opět zažívám to pravé motorkářské uspokojení.

Při zastávce v Červeném Potoce jsem si našel online ubytování v Žamberku v hotýlku na náměstí. I když vezu stan a spacák, přepadá mě požitkářská nálada. To znamená skvělou večeři, vínko a pohodlou postel. Kolem osmé parkuji na náměstí a za chvilku si už dávám osvěžující sprchu a v pizzerii u hotelu pizzu a sklenku vína. Na pokoji se mi už chladí lahvinka ze včerejška, přeci ji nepovezu až domů, takže si ji dopřávám při večerním posezení.

Dnes najeto 455 km.

Den třetí

Ráno si kupuji v pekařství čerstvé croissanty a na blízké pumpě kávu a nad mapou zadávám první průjezdné body do navigace. Dnes je pod mrakem, ale neprší a není ani chladno, takže skoro ideální cestovatelské počasí. Nejdříve jedu směrem na Králíky, abych se napojil na příhraniční silnici v místě, kde jsem ji včera opustil a pak už směr Náchod. Právě při zadávání bodů do navigace se ukazuje, o kolik průjezdy výběžky prodlužují celou cestu. Z 210 km na 3 hodinky nejkratší cestou se rázem stává 510 km na celý den. Ale to je cena za splnění jedné výzvy.

Nejdříve mne čeká parádní stokilometrový úsek v Orlických horách. Silnice zde stoupá téměř do tisíce metrů, doprava je téměř nulová a výhledy do okolí jsou nádherné. Po průjezdu Náchodem mířím do Broumova a přes Žacléř pak do Vrchlabí. Ještě před tím si ale v Trutnově dávám lehkou enduro vložku. Cestáři opravují jedinou silnici, po které se dá k hranici dostat a cedule dovoluje na křižovatce průjezd jen místním. Je ale natočená tak, že z druhého směru není viditelná, takže dělám jakože nevidím a pověsil jsem se za dodávku, jejíž řidič evidentně věděl co a jak a po poli a nějaké pěší nebo cyklistické stezce se po čase opět napojuji na správnou silnici. Do Vrchlabí přijíždím zrovna v čase oběda, zajíždím si proto na Pivovarskou baštu ve směru na Špindl na dobrý oběd a hodinovou pauzu. Škoda, že si nemůžu dát k obědu i pivko.

Přes Rokytnici nad Jizerou se dostávám alespoň na chvilku do Krkonošských kopců a pak už směr Jizerské hory. Požár v národním parku České Švýcarsko je cítit až sem a je vidět i lehký opar kouře. Přes České Švýcarsko jsem měl projíždět a měl jsem tam vyhledané i spaní, ale to asi neklapne. Zatím si tím ale nelámu hlavu a zajíždím do Frýdlantského výběžku. Obloha se skoro vyčistila a já si cestu užívám s každým kilometrem a tak mi nevadí dnešní druhá enduro vložka. Uzavírka mě opět nutí hledat objížďku. Rychlý pohled do mapy ukazuje, že bych se musel několik kilometrů vrátit, naštěstí jde okolo mamina s kočárkem a tak se ptám, jestli není jednodušší cesta. Ukazuje někam za sebe a zrovna když vyrážím, chytám se opět projíždějící dodávky. Tentokrát cesta vede nejdříve po poli a pak to vypadá na okraj pozemku místního zemědělského družstva. Po necelých dvou kilometrech se opět napojujeme na silnici a já mohu pokračovat ve směru na Hrádek nad Nisou a přes Varnsdorf do Rumburku do Šluknovského výběžku.

Z okraje Lužických hor je kouř z požáru už jasně vidět a místy se jasný sluneční svit mění na oranžový příkrov. Nyní přijíždím k požáru ze severu. Průjezd do Hřenska je uzavřen a sehnat ubytování je nemožné a asi to není ani rozumné. Situace stále není pod kontrolou a hasiči prý postupně evakuují části obcí v okolí. Pokračuji tak dál na Děčín, kde hned na jeho okraji vidím hezký hotýlek a přilehlou zahradní restauraci. Mají poslední volný pokoj a dostávám na něj i slevu kvůli nefunkční vzduchotechnice. Večer je už tradičně vyplněn dobrým jídlem a pitím a pak hurá do peřin.

Dnes najeto 505 km.

Den čtvrtý

Probouzím se do zamračeného rána. Předpověď říká, že dnes zmoknu. No nebude to poprvé ani naposled a nejsem z cukru. Ranní průjezd Děčínem je i přes ranní provoz bezproblémový a hned vjíždím opět do kopečků směr Sněžník a Petrovice. Krušné hory mě vítají lehkým deštěm a teplota padá o více než deset stupňů. Jen jsem se lehce přioblékl a pokračuji dál. V protisměru potkávám postupně několik závodních dálkových cyklistů, kteří si vezou celou svou výbavu na kole. V tomhle počasí je musím obdivovat.

Po několika desítkách kilometrů se přede mnou otvírá pohled na vodní nádrž Fláje. Tady už konečně neprší a tak si dávám krátkou přestávku. Za slunečného počasí tu jsou výhledy i jízda okolo břehu mnohem úchvatnější, jak vím z předchozích výletů po okolí, tak snad zase někdy příště. Cesty tu jsou místy úzké, ale asfalt není nejhorší a tak cesta zase začíná pěkně ubíhat. Silnici lemují lesy, pastviny a příležitostně narazím na větrné elektrárny. Přes Vejprty se blížím k nejvyššímu bodu trasy okolo Klínovce ve výšce zhruba 1150 metrů, dále na Boží dar a projíždím okolo Špičáku.

Krajina je i nadále kopcovitá a zalesněná a přes zataženou oblohu si jízdu opravdu užívám. U Františkových Lázní a Chebu se krajina opět trošku otvírá a je vidět více polí. U Tachova ale začíná Český les a prostředí se opět mění k lepšímu. Dlouhé úseky v lese se střídají s pastvinami nebo políčky. Dokonce i počasí se vyčasilo a už je jen oblačno a sem tam jedu pod sluncem.

Při průjezdu Šumavou začínám přemýšlet, jestli dnes okruh dotáhnout a zajet k přespání opět u Gunmana, nebo to vyřešit jinak. Nakonec se rozhoduji nikam nespěchat. Přijel bych pozdě, kamarád jde zítra do práce a zítra má být hezké počasí, tak proč si cestu i nadále neužívat. Takže po projetí Nýrska a Železné Rudy začínám hledat ubytování. V hotelu Annín v Anníně uhádám slevu na pokoj, je to nejluxusnější bydlení na celé cestě. Zrovna tak jejich restaurace je výtečná a steak na oslavu téměř závěru cesty mi přijde jako dobrý nápad. Jídlo si vychutnávám na terase při západu slunce a dnes více ke štěstí nepotřebuji.

Dnes najeto 540 km.

Den pátý

Ráno vstávám už zase do slunečného dne. Vyrážím směr Modrava a Volary a na chvilku se zastavuji u Lipna. Je tu ale hlava na hlavě a doprava jak na Václaváku, takže rychle zase sedám do sedla a nechávám nádrž ve zpětném zrcátku. Odtud do Dolního Dvořiště to je už jen kousek, takže chvilku po jedenácté uzavírám okruh okolo hranic naší země. Tak tohle svrbění si už mohu také odškrtnout.

Na oběd se zastavuji za kamarádem v Budějovicích. Jako motorkář se zajímá o cestu a moje zážitky. Škoda, že jeho mašina zrovna prodělává ozdravnou kůru v servisu, s parťákem je to vždy lepší. Po indickém vypalováku je čas dotáhnout tento výlet do konce. To už jsou jen pohodové dvě hodinky směrem k Plzni, kam dorážím kolem třetí hodiny.

Dnes najeto 301 km. Celkem 2472 km, okruh okolo hranic cca 2107km.

Cesta motorkou příhraničím se dá v klidu zvládnout za jeden týden i s nějakým tím okouněním po památkách. Pokud chcete jenom jet, tak se to dá zvládnout i za čtyři dny. Jestliže máte méně času, nejlepším úsekem je podkova příhraničních hor Jeseníky – Orlické hory – Krkonoše – Jizerské hory – Lužické hory – Krušné hory – Český les – Šumava. Výlet je to parádní a výhodou je, že pokud potřebujete, můžete cestu kdykoli přerušit a být ten samý den doma. Cestou asi narazíte na místa, kde jste dosud nebyli a určitě to stojí za to. Silnice jsou vhodné pro skoro všechny motorky. Já jsem na BMW R1250GS neměl nejměnší problémy, ale některé úseky nejsou pro sportovně laděné podvozky, kvalitu silnic si můžete zkontrolovat třeba na mapy.cz s funkcí Panorama. Já osobně si tuhle cestu rád zopakuji třeba v opačném směru.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE