Na ČZ po CZ

Nějaký čas jsem přemýšlel, zda naše trampotní putování zapsat pouze do deníku, stejně jako to, které proběhlo vloni (viz můj deník) nebo z něj vytvořit plnohodnotný cestopis. Nakonec jsem se rozhodl pro cestopis, který doufám zaujme a neurazí, ačkoliv nevoní cizokrajnými dálavami, jen dýmem dvoutaktu.

Kapitoly článku

Naše stálá parta, nevím proč, opět dala přednost cestování na dvoutaktech, i přesto, že každý z nás má v garáži normální ( čti japonskou, anglickou nebo německou ) motorku. Je to úchylné? Možná. Vloni tedy skončil náš výlet po CZ dříve, než jsme zamýšleli. Do Strakonic jsme nedojeli. Tak tedy letos. Ke Strakonicím jsem ještě v plánování přidal několik dalších míst, které dle mého soudu stojí zato navštívit. Podle toho jsem sestavil i plán a trasu celé cesty.

Co předcházelo nynější výpravě aneb úryvek z deníku:https://www.motorkari.cz/motorka/?mid=101749&act=moto-denik-detail&ddid=77205 a také krátký film.

 

Náš tříčlenný gang Já ČZ 477, Jirka J. ČZ 477 a Čenda ČZ 487 jsme rošířili o moravský element, Jirku H., který měl jet na zapůjčené Jawě 250. I tady plán selhal. Čenda nestihl včas dát do provozu svou 487 a nabízely se dvě možnosti. Buď pojede na Kleopatře ( moje ČZ 250/485 ), nebo na své Tenerce. Vzhledem k tomu, že moje druhá Číza nebyla nijak odzkoušená, jel jsem s ní po koupi jen na technickou kontrolu, nepřišlo mi to jako dobrý nápad. Byl by to velice nestabilní prvek naší výpravy. Také na moravské straně došlo k přehodnocení sitauce, Jirka H. by to dle jeho slov na Jawě nedal, a tak že pojede na svém BMW R 1150 a na Jawě pojede jeho švagr Mirek. Dobrá tedy, jde nám hlavně o utužení přátelství a je vcelku jedno, kdo na čem pojede.

 

Den 1.:

Luštěnice - Ketkovice

 

S Čendou jsme vyjeli z Luštěnic a směřovali jsme do Nymburka, kde se měl připojit Jirka J.. Motorka jela bez problému. V Nymburce se připojil Jirka J. a už jsme chtěli vyjet na cestu, když přišla první závada. Na mé ČZ praskla pojistka. Závada, která se objevuje nahodile. No nic, vyslali jsme naší motospojku Čendu na Tenerce pro zásobu pojistek. Opětovný start se vyvedl, ujeli jsme 200 metrů a na nymburském náměstí lup! A motorka zase stojí. Za přihlížení obecenstva jsme se jali odhalit závadu praskající pojistky a začali motorku rozebírat. Tu se k nám přitočil maník v tričku Jawa a jestli potřebujeme pomoci. S díky jsme odmítli jeho nabídku. Chvilku s námi pokecal, pak zmizel a za pět minut se vrátil s šiškou lovečáku a čtyřmi klobásami. Prý na cestu. Byl to řezník z nedalekého řeznictví. Také vlastní ČZ 477, takže v budoucnu se určitě připojí k nám, až někam pojedeme. Žádnou viditelnou závadu jsme nenašli, tak jsme tedy zaizolovali všechna možná problematická místa, kde by se mohl tvořit zkrat, a jeli dál.

Trasu vybírám pokud možno po silnicích druhé třídy. Nymburk - Sadská - Kouřim a pak lup! Pojistka. Sakra. Takto daleko nedojedeme. Byl jsem upozorněn, že mi nějak divně poblikává žárovka v zadním světle. A ejhle, příčina praskající pojistky byla odhalena. Plusový kabel se zkroutil a na nerovnostech se občas dotýkal kostry. Taková blbost! Na velké úpravy nebyl čas, prostě jsem vyndal žárovku, kabel zaizoloval a nechal to tak provizorně. Od té doby byl klid.

Jako první cíl v první den byla sklárna v Tasicích, národní kulturní památka. Točil se zde seriál Synové a dcery Jakuba skláře. Prohlídka byla zajímavá, výklad poutavý. Na prohlídce jsme byli my tři a jeden manželský pár, ideální, žádné davy. Po prohlídce jsme koupili pár suvenýrů. Paní nám na cestu ještě dala láhev vody na pití. Cestování na motorce po Vysočině miluji. Původně jsme se chtěli zastavit i na zámku v Polné, ale časová tíseň nám to nedovolila. Přesto přišla malá zastávka ještě v Ledči, protože Jirkovi z Čezety za jízdy upadl boční kastlik, když se vlivem vibrací povolil šroub. Jako úplná banalita se jeví povolené víčko karburátoru u Jirkovy Čezety, které na pár minut z důvodu přeplavení karbce znepojízdnilo jeho stroj.

Začal se zvedat vítr, bohužel protivítr, který brzdil naše stroje. U Velkého Meziříčí to vypadalo, že slejváku neujdeme, ale nějakým zázrakem jsme se mu vyhnuli. Den se chýlil ke konci a my konečně dojeli do prvního místa přenocování. V Ketkovicích už na nás čekal Jirka H. s manželkou. Co psát, zkrátka moravské uvítání. Slivovice, grilovaný kapr, zase slivovice, pak nějaká čiliovice. Ta mi vehnala slzy do očí a oheň do útrob. Až po půlnoci nás únava zahnala na kutě.

 

Den 2.:

Ketkovice - Čenkovice

 

Ráno nás čekala vydatná snídaně. Při snídani jsme ještě debatovali o tom, kam pojedeme, protože Meteoradar nám v plánované trase předpověděl bouřky a lijavce. A tím začala improvizace, která nás doprovázela celou cestu.

Padlo rozhodnutí jet na severovýchod místo na západ. Ale co navštívit? Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem, to je nápad! Ostatně jsme to měli v plánu v roce 2013, kdy jsme objížděli republiku kosodélníkem https://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/ceska-republika/kosodelnikem-po-cr-28955.html. Poté jsme se rozloučili s Ketkovicemi mračnem modrého dýmu a přes Kuřim a Blansko dojeli až do Čech p. K. . Zrovna jsme natrefili na začátek prohlídky. Úžasné muzeum. A průvodce? Toho maníka musíte slyšet, takový výklad jsem ještě nezažil a poprvé jsem nelitoval, že musím mít na hubě roušku, jinak bych se býval smál na celé kolo. Bylo krásné počasí a jet přímo do dalšího místa přespání se nám nechtělo. Do Loštic je to asi 20 km a tvarůžky, ty my milujeme...tedy až na Jirku H..

Propletli jsme se kopcovitým krajem až do rovinaté Hané a do Loštic. Náměstí v obležení lidí, tvarůžky jsou tu opravdu lákadlem. Byli jsme hladoví, takže rychlé občerstvení přišlo vhod. Hotdog s tvarůžky byl fakt lahůdka. Ti odvážnější z nás si dali i tvarůžkovou zmrzlinu. Navštívili jsme Muzeum tvarůžků, které vtipně a nesložitě představí historii výroby této jedinečné pochutiny. Co je opravdu účelné, že východ z muzea vás vyplivne přímo do podnikové prodejny. Pak už je těžké odolat a nic nekoupit.

Slunce se již pomalu sunulo za horizont, my jsme práskli do koní a silničkami přes Jevíčko, Moravskou Třebovou a Choceň jsme se kvapem blížili do Čenkovic, kde nám švagr Jirky J. poskytl chatu na přespání. Čenda chtěl zadronovat, krajina Orlických hor k tomu vyloženě svádí. Že jste dlouho nečetli o závadě? Ano, přišla. Jirkova ČZ přestala startovat. Takže během dronování jsme sjeli kopec dolů bez motoru a pak již nastala rozborka. Otázka zněla, kde je jiskra? Nějak se nám ztratila, potvora. Nicméně po výměně svíčky motorka ožila a zase bylo veseleji. Pak už jsme se jen zabydleli a šli hledat podnik, kde by nás nakrmili a napojili. Jeden jsme našli, dali si obligátní smažák s hranolkami a pár piv, abychom mohli probrat a zhodnotit náš první den na cestě v plném obsazení. Jelikož jsme si zřejmě u piva nestihli sdělit vše, pokračovali jsme v konverzaci na chatce při svíčkách - kecám, při klobásách a slivovici. Spát se šlo hodně pozdě.

 

Den 3.:

Čenkovice-Strakonice

 

Pondělní ráno bylo jak vymalované. Dali jsme dohromady zásoby jídla a udělali si opulentní snídani. Plán dne byl prostý, dojet do Strakonic. Navštívit nebylo co, jelikož je v pondělí vše zavřené, čili nás čekal čistě tranzitní den. Ale nic není tak jednoduché, jak to vypadá. Za prvé to dávalo kolem tří set kilometrů a samozřejmě se to neobešlo bez závady. Ale postupně. Jízdu přes Vamberk a Choceň až do Vysokého Mýta jsme si užívali, naopak z Mýta do Chrudimě to bylo díky provozu utrpení. Jakmile to bylo možné, sjeli jsme na silnice nižších tříd. Kolem Seče do Chotěboře a pak...kousek za Chotěboří, na konci vsi Kamenná Lhota Jirkovi J. přestala jet Číza. Škoda, že to bylo v místě, kde nebyl stín a navíc vedle kravína. Během této neplánované zastávky, kdy jsme se opekli na slunci, prohrabali všechno, co by mohlo způsobit nepojízdnost motorky, jsme neztratili ani náladu, ani optimismus. Nebudu napínat. Byla to svíčka, tentokrát doopravdy. Den předtím jsme si to jen mysleli. Další závadou bylo chcípací relé na Vapéčku, které si dělalo, co chtělo. Inu, největší problémy paradoxně způsobila součástka, která byla výrobně nejmladší. Samozřejmě jsme zkoušeli všechno možné měnit, takže jsme rozebrali i mojí motorku, protože oba máme VAPE. Když se sejdou nezávisle na sobě dvě závady, je to fakt na...špatné.

 

Po odstranění závad jsme se vydali znovu na cestu. Díky velmi chaotickému značení objížděk před Ledčí nad Sázavou jsme najeli asi o padesát kilometrů více, než bylo v plánu. Nakonec jsme se ocitli v Havlíčkově Brodě a byli jsme nuceni použít hlavní tah do Humpolce. V kopcích jsem trochu brzdil kamiony. Z Humpolce jsme to střihli na Pacov a to je motorkářský ráj. Téměř nulový provoz, pěkné silnice a hezká panoramata Vysočiny.

Samosebou jsme nejeli v kuse, dávali jsme si pauzy na pití a na cigárko.

Už jsme začali být unavení, velké teplo bylo uspávající. Blížil se večer a nám ještě dost kilometrů zbývalo dojet. Dali jsme to, cítil jsem hřejivý pocit na prsou, když jsem na své ČZ míjel ceduli s nápisem Strakonice. Sice s pětiletým spožděním oproti původní myšlence sem jet, ale na to se historie ptát nebude. Jirka J. znal kemp, kde bychom se mohli ubytovat a dovedl nás tam. Chatku pro nás měli bez problémů, z dvaceti chatek byla obsazená jedna, my vzali druhou. Trochu nás zneklidnily nálety tisíců komárů, kteří se na nás slétli hned po příjezdu do kempu. Blízkost Otavy je znát. Vyhládlí a žízniví jsme se rychle přesunuli ke kempové restauraci, kde nám byl nabídnut jelení guláš a strakonický Dudák. Guláš jsme vyloženě zhltli. Jinak dobré pivo vaří ve Strakonicích. Po setmění komáři zmizeli jak mávnutím kouzelného proutku a my mohli v klidu spát s otevřeným oknem, aniž bychom byli sežráni dotěrným hmyzem.

 

Den 4.:

Strakonice - Sušice

 

Probudili jsme se do dalšího slunného rána. V plánu bylo navštívit strakonické muzeum, kde jsme očekávali nějaký prostor věnovaný místní fabrice ČZ. Dojeli jsme k muzeu a šli dovnitř. K našemu překvapení je muzeum v rekonstrukci a tudíž nepřístupné. Slečna na informacích nám dala telefonní číslo na pána přímo v Čezetě, abychom mu zavolali a případně se domluvili na prohlídce síně slávy přímo ve fabrice. Z počátku to nevypadalo nadějně, ale nakonec pán souhlasil a my mohli jet. Mohli, ale nejeli. Jirkova Čezeta opět zazlobila, tak jsme rozhodli, že ničemné relé vyměníme a zabráníme tím dalším nepříjemnostem. Lehko se to řekne, ale kdo by byl řekl, že sehnat šestivoltové relátko může být opravdu problém? I přesto, že jsme prošli a projeli všechny možné obchody s díly na auta i motorky, jsme relátko nesehnali. Jako náhradní řešení se ukázalo chcípat motorku přes kvalt a ne klíčkem. Od té doby byl klid.

Dobrali jsme se do fabriky a vyčkali pana průvodce. Menší obstrukce se vyskytly kvůli testům na Covid, ale i to se vyřešilo. Pak už jsme měli pro sebe strakonickou síň slávy i s průvodcem. Ačkoliv nám pán řekl, že na nás má čas asi půl hodiny, tak jsme tam pobyli téměř dvě. Prohlédli jsme si stěžejní motocykly vyrobené ve Strakonicích, veterány, krosky, silniční soutěžáky i prototypy, které měly pozvednout námi uctívanou značku a , bohužel, skončily nezrealizované v propadlišti dějin. Při prohlížení jsme poslouchali výklad našeho průvodce, dlouholetého pracovníka v ČZ. Musím podotknout, že celé vyprávění o fabrice a výrobě motocyklů nebylo završeno happy endem. Fabrika stojí, vyrábí, ale ne motocykly. To je již uzavřená kapitola asi jednou provždy. Smutné a zajímavé zároveň. Srdečně jsme se rozloučili a nastalo další loučení. A to s Jirkou H. a Mirkem. Končila jim dovolená a museli jet domů na Moravu. Naše parta se zcvrkla na trojici.

 

Díky zdržení s hledáním náhradního relé jsme museli opět improvizovat v našem plánu. Vlastně byly dvě hodiny odpoledne a my se dívali, jak zaměstnanci ČZ odcházejí z ranní směny. Po dohodě jsme jeli do Hoštic u Volyně, které určitě není třeba nijak zvlášť představovat. Na návsi Michala Tučného jsme postavili motorky, udělali dvacet kroků na hřbitov k hrobu výše jmenovaného, ujistili se, který dům měli Škopkovi, koupili nějaké tretky a jeli dál. Z Hoštic jsme zamířili do Sušice. Krásná příroda, slušné silničky nahoru dolů, krásná jízda. Při příjezdu do Kašperských Hor přímo udeří do očí majestátní silueta hradu Kašperk. V Sušici jsme si našli střechu nad hlavou v chatové osadě Luh. Byli jsme tam naprosto sami, chatka pro naše účely vyhovující. Měli jsme ještě moře času, a tak jsme sedli na motorky a jeli do Železné Rudy - Alžbětína, podívat se na místní vlakové nádraží, které je vyjímečné tím, že polovina budovy je v České republice a polovina v Německu. Nejen budova, ale i nástupiště. Čas pokročil, otočili jsme stroje a směřovali zpět do Sušice. Trochu nás děsil temný mrak za našimi zády, ale Mrakomor se slitoval a poslal na nás jen pár kapek. U chatky jsme odstavili motorky a šli na večeři do města. Hezká procházka a protažení nohou přišlo vhod. Zakotvili jsme v restauraci U Švelchů s malým pivovarem. Hamburger k večeři skvělý, ochutnali jsme několik druhů nabízených piv, prostě pohoda. Již za tmy jsme odtud odcházeli, tak jsme si ještě prohlédli sušické náměstí v noci. Hezké městečko. Po návratu z města jsme zaujali spací pozice a rychle usnuli.

Den 5.:

Sušice - Orlík

 

Cesta nebyla tak přímočará, jak by se mohlo zdát. I přes všechnu možnou snahu nám strašně dlouho trvá, než se ráno připravíme k odjezdu. Ze Sušice jsme přes Prachatice a Český Krumlov dojeli až do Kaplice, kde začala stávkovat moje Číza. Na vině byl nedostatek paliva. Kohout na rezervu nepropouštěl žádný benzín. Sakra. Dopili jsme vodu, abychom měli nádobu na benzín a vyslali náš pohotovostní vůz, čili Čendu, na benzínku. Psát, že benzín došel v místě, kde to bylo nejméně vhodné, je myslím zbytečné. Trochu jsme se s Jirkou J. pekli na prudkém slunci jako topinky na pánvi. Benzínová patrola naštěstí přijela rychle zpátky a my se mohli pohnout vstříc dalšímu cíli, kterým byla technická památka Buškův hamr u Trhových Svin. Mezitím jsme ještě stihli na benzínce oslnit partu zhruba dvaceti Němců v těsně předdůchodovém věku, kteří tam takřka dokonale sladění přijeli na strojích GS 1200. Blamáž se nekonala, Čezety chytly na první šlápnutí a my za sebou zanechali jen oblak modrého dýmu. Na hamr jsme přijeli akorát včas na začátek prohlídky, kde jsme byli sami a měli ji celou pro sebe. Průvodce byl příjemný a čas prohlídky uběhl jak voda. Je neuvěřitelné, co naši předci uměli, co vytvořili a jak žili. Určitě to nebyla procházka rajskou zahradou. Dali jsme si v občerstvení hamernickou klobásu, vyuzenou přímo na hamru. To byla dobrota. Zneklidňovala nás předpověď počasí, která nevěstila vůbec nic dobrého. Zatažená obloha a velmi tmavé mraky to jen potvrzovaly. Nu což, stejně tu nemůžeme zůstat věčně. Čenda si dokonce oblékl i nepromok. Já a Jirka J. ne, stejně jsme žádný neměli. Je to až neskutečné, ale celou cestu z Trhových Svin, přes Třeboň, Veselí nad Lužnicí, Týn nad Vltavou až do Milevska jsme se dešti úspěšně vyhnuli nebo na nás spadlo opravdu zanedbatelných pár kapek. Od Milevska už slunce pálilo a my nechali temné mraky za sebou. Řekli jsme si, že si ubytování najdeme někde u Orlíku. Obvolali jsme pár kempů. Nakonec jsme našli jeden s názvem Popelíky, kde nás přivítali s otevřenou náručí, dali chatku, a ještě poradili, kam se jít najíst, protože kempová restaurace ten den zrovna nefungovala, ačkoliv měla. Stánek U Bohuny na hrázi přehrady, kterému vládla paní Bohuna pevnou rukou, nebyl tak honosný jako pivovarská restaurace v Sušici, ale nám hladovým a žíznivým pocestným to plně dostačovalo. Místní pivo Herold nebyl tedy žádný zázrak, ale to bylo zapříčiněno nejspíš nedostatečnou údržbou trubek, než kvalitou samotného piva. U chatky jsme ještě chvilku poseděli, ale únava z cesty nás přemohla rychle. Musím ještě podotknout, že jsme stačili vyzkoušet vodu v přehradě, ale na začátku června její teplota není ideální.

 

Den 6.:

Orlík - domov

 

Před námi byl poslední den cesty. Ráno jsme vytahali na stůl vedle chatky poslední zásoby a vše snědli k snídani. Poslední bod zájmu byl Památník Vojna u Příbrami. Nejprve zajatecký tábor pro německé vojáky po druhé světové válce, po únoru 1948 lágr pro vězně, hlavně ty politické. Politiku sem nechci tahat, nicméně si dovolím jednu myšlenku: v době padesátých let bych žít nechtěl. Prohlídka byla poutavá a zajímavá. Jak jsem zvyklý všude dost fotit, tak v tomto prostředí mi to nepřišlo vhodné, snad z úcty k lidem, kteří tam trpěli. Po prohlídce už nebylo na co čekat a vydali jsme se k domovu. Za nás všechny mohu prohlásit, že to byla zdaleka nejhorší cesta. Jako úsměvný moment si dovolím napsat o ztrátě RZ z mé Čízy. Kdyby za mnou nebyl jel Čenda, byl bych musel jít na DI zažádat o novou. Co je zajímavé, šrouby, které držely značku zůstaly na místě, ale značka se vlivem vibrací uklepala kolem nich a navíc se skoro rozlomila na dvě poloviny. Fakt jsou Čezety vibrátory, pověsti nelhaly. Od Jílového u Prahy až do Říčan utrpení svatého Šebestiána. K poskakování v nekonečných kolonách se přidal hustý a prudký déšť. Poslední den, to už přežijeme. I tak jsme promokli opravdu na kost. Před Českým Brodem jsme se rozloučili s Jirkou J. a už jen já a Čenda pokračovali dál do Luštěnic. Z ničeho nic bylo po dešti a od Brodu jsme jeli s jasnou oblohou nad hlavou. Defakto, než jsme přijeli v Luštěnicích před garáž, byli jsme suší, kromě bot.

Tak jsme to dokázali. I přes komplikace, které však nebyly fatální, jsme to zvládli. Na počítadle kilometrů je téměř o 1500 km více. Máme další společné zážitky. Utužili jsme naší partu. Viděli zajímavá místa a poznali zajímavé lidi.

Malý rezultát k naší cestě: pokud v budoucnu pojedeme po vlastech českých, tak v červnu. Kempy prázdné, ale fungující a během týdne na památkách minimum lidí.

Co ještě dodat? Snad jen, že za rok zase někam, i když ještě nevíme kam.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):
Motokatalog.cz


TOPlist