Jihokardany - sraz Honda NTV 2018

Účastníci:  Jižan (tříkolka Can-am Spyder, přezdívaná velorex + batůžek), Vlastikkal (BMW RT 1200), BaronKM (BMW R 1200), Marťas33 (BMW K), Rogerst (Honda CTX 1300 + batůžek), Mayklord (BMW ST 1200 + batůžek), Kuzmič (Moto Guzzi Norge 1200 + batůžek), Vláďa12 (Honda NTV Deauville 700 + batůžek), Maraevik (Honda NTV Deauville 650 + batůžek), De_Pítr (Honda NTV  Deauville 700 + batůžek), Štefánik (Honda NTV  Deauville 700 + batůžek), Vyna (Honda NTV  Deauville 700), Pišta (Honda NTV Deauville 700), Baboon (Honda NTV Deauville 650).

Přípravy srazu se ujal místní rodák Rogerst a i když se na Vltavu místo v Budějcích kouká už hodně dlouhou dobu v Praze, srdcem je stále Jihočech. Sraz pojal jako ukázku krás a zajímavostí svého rodného kraje opravdu důkladně.  Začal výběrem ubytování v penzionu Alešův Dvůr http://www.alesuvdvur.cz v Hamru u Chlumu u Třeboně, kam se ve čtvrtek 7. 6. večer sjeli první účastníci. Někteří zbrusu noví, někteří mimořádně s batůžky, někteří s novými stroji, někteří noví se „starými“ stroji (Baboon s Vlastikalovou původní Geishou)!

V pátek 8. 6. byla v plánu vyjížďka přes Světví,  Kaplici, kolem Lipna přes Šumavu do Holašovic a zpět k Třeboni. Ráno se vyrazilo a hned v Kaplici přišlo plánované dělení. Vláďa12 musel do Prahy, předal svůj batůžek Irenku do péče Vlastikka a odfrčel pracovat.  Ostatní obdrží bodový itinerář a jedou kolem Vltavy do Frymburku a v Lenoře staví na oběd v restauraci Vlčí Jámy https://www.penzionvlcijamy.cz/. Penzion je celkem originálně vyzdoben obrazy s vlčí tématikou, motorkáře vítá už svými poutači, ale obsluha – resp. kuchyně není z nejrychlejších. Rogerst stačil dojet do Vimperka pro svůj batůžek k autobusu a vrátit se (40km celkem) a jídla ještě nebyla zdaleka na stole. Ve Vlčích Jamách se přidává do party i Jižan se svým zlatým velorexem. On má vždycky extra příjezd nebo odjezd, už si zvykáme. Dál se jede z Lenory přes Borovou Ladu na Kvildu, Srní, Čeňkárnu a přes Svojše na Horskou Kvildu. Nádherné zatáčky jsou trochu namoklé, ale asfalt je parádní,a  celá trasa Jihočeským krajem perfektní, jakoby byla právě čerstvě asfaltována. Na Horské Kvildě činíme zastávku v Hotelu Rankl http://www.hotelrankl.cz/cz/.  Zasloužíme si kávu a něco sladkého. Prostředí je tu moc krásné. Všichni jsou velmi spokojení, asfalt, zatáčky, výhledy a louky kolem – všechno kouzelné. Tak! Konec kochání, jede se dál. Přes Vimperk do Prachatic k perle Jižních Čech, do Holašovic. Vesnici http://www.atlasceska.cz/jihocesky-kraj/holasovice/, zapsané v seznamu UNESCO díky své unikátní ucelené návsi. A my máme štěstí! Ač je podvečer, v jednom ze statků se chystá pravá jihočeská svatba, kterou slaví celá vesnice, svatebčané nás pohostí koláčky a domácí třešňovicí, alespoň tedy batůžky.  Máme zážitek navíc, tohle nikdo nečekal. Tak hodně štěstí nevěstě a ženichovi, my nasedáme a míříme přes České Budějovice a Třeboň k Hamru. V penzionu jdeme na večeři. Najednou Jižan vstává od jídla a kamsi odbíhá…vrací se s Andělkou, svojí novomanželkou, která se vydala zkontrolovat, jak to na takovém srazu probíhá. Jižanovi konečně dochází, proč mu celý den chodily sms typu „kde přesně je ten Hamr“ a „kde mám boty na motorku“. Naštěstí Andělka přivezla i snídani na zítra, tak je bouřlivě uvítána. Vzápětí zvoní telefon Irence, čeká, že zavolá Vláďa12, že se konečně vrací z práce. Ale co to? Vláďa sice volá, ale zpráva je to příšerná. Mezi Voticemi a Miličínem ho srazilo auto, motorka je na odpis a pro něj jede sanitka. Telefonát krátký, zmatený, Irenka v šoku a my ostatní jako opaření. Vše je najednou jinak.  Vzápětí nový telefon, tak teď víme, že ho bolí noha, komunikuje sice trochu otřeseně, ale nebude to tak strašné, jak se všichni obáváme. Vezou ho do Benešova. Nastává logistický rébus, jak Irenku dopravit do Benešova a co pak dál, nakonec, , Rogerst naloží Irenku na motorku se všemi věcmi a frčí soumrakem zpátky ku Praze. My ostatní čekáme s napětím, jak to celé dopadne. Nevíme, jaká zranění Vláďa utrpěl, nevíme, jestli se Rogerst zvládne vrátit a tím pádem co se bude dít další den. Přece jen únava je znát, nervozita z nehody kamaráda také, blíží se tma a to na motorce není příjemné.  A trasa tam a zpátky je dalších 240 km. Prostě čekáme a jsme smutní. Vzápětí přijíždí Kuzmič s paní Colombovou a Baron, další účastníci srazu. Takže znovu vše vyprávíme a diskutujeme, Rogerst je hlavní organizátor srazu, má připravený program, před večeří ohlásil velitelský čas na sobotu a teď je všechno ve hvězdách. Nezbývá, než za pomoci slivovičky držet stráž a čekat na zprávy. Zhruba ve 23.15 přijde od Irenky sms, že Vláďa má naštíplou kyčel, zlomený palec u nohy a naražená žebra, Rogerst míří zpátky. V celé sestavě čekáme, nikdo nejde spát, ulevilo se nám, protože tohle už vypadá dobře. Vláďa bude zanedlouho jistě v pořádku a program v sobotu bude podle plánu. Když přijede Rogerst olepený muškami, už je nám hej a zase vládne dobrá nálada. Diskutuje se, popisuje nehodu, viděl místo nehody i  motorku, Vláďu a dokonce mluvil s policistou, co dělal šetření, takže máme plno zpráv. Všichni jsme si uvědomili, jaké štěstí to vlastně bylo a že to mohlo být mnohem, mnohem horší. Vláďa objížděl stojící kolonu na tradičně ucpané silnici č. 3, když tu jednomu plechovkáři ruply nervy a rozhodl se, že on už tam stát nebude. Prudce vybočil a šlápl na plyn zrovna ve chvíli, kdy byl Vláďa vedle něj. Náraz byl tak silný, že Vláďu odhodil až do pangejtu přes celou silnici.  Štěstí v neštěstí, protože trefil víc motorku a ne nohu.  Jaké budou závěry z vyšetřování nehody, nevíme ale to nás teď zas tak netrápí. Těšíme se na sobotní program, teď už můžeme.

Sobota 9.6. Po snídani přišla očekávaná chvíle. Rogerst na ranním briefingu nastínil průběh orientačního závodu, který je novinkou v pořádání našich srazů a víceméně překvapením.  Účastníci se mohou sdružit do týmů, takže někteří utvořili tým dvou motorek, jinde jede jen pilot se svým batůžkem. Baboon, statečný nováček, jede sám za sebe. Týmů je nakonec 7. Všichni si vylosují startovní časy a obálku s úkoly. Princip je takový, že v určený čas by posádka nebo tým měli otevřít obálku, přečíst si první úkol a vyrazit. Někteří – a to musíme prásknout, nevydrží a rozlepují obálku, aby zjistili, co se tam vlastně skrývá.  Trasa vede památnými místy Jižních Čech, všechna jsou zajímavá a měla by účastníky seznámit s krásou, historií a zvláštnostmi, pozvednout na duchu i pobavit. Všechno by se mělo zdokumentovat, buď fotografií, kresbou nebo případně doplnit údaje z kontrolních bodů do obdrženého itineráře.  Týmy zároveň jedou proti sobě a budou se míjet. Čas dojezdu nehraje největší roli, večer ještě přijde bodově hodnocený kvíz a také každý tým musí složit báseň.

Co budeme povídat, nálada zavládla jak ve škole před písemkou. Ale nakonec všichni spořádaně vyrážejí plnit úkoly a užít si den. Rogerst s Ivetou se neúčastní, vyloučili se ze závodu pro objektivnost výsledků a tak si udělají krátký výlet sami. Po návratu už je čeká Baboon, který je první zpět. Nastává další zábavná část a tou je vyhodnocení. Báseň se bude přednášet večer – „Sobotní chvilka poezie“ proběhne tak, aby si to mohli užít všichni.

Máme z Baboona velkou radost, protože hlásí, že si užil každičký úkol a báječně se bavil, takže Rogerst napjatě vyhlíží, kdo dojede další. A nastává další překvapení, protože příjíždí Deauvillka , trochu neznámá, ovšem na prdelce má přilepenou slovenskou vlajku! Je to Štefánik, který má opět novou motorku a  opět Deauvillku, třetí v pořadí. Ohlásil neúčast, neboť je dlouho přihlášený na sraz Deauvillek v Rakousku, ale najednou mu došlo, že Rakousko je coby kamenem přes rybník Heřman dohodil, takže to vzal z Martina kolem nás. Potěšil! 

Jak dojíždějí další a další, nálada je čím dál lepší. U vyhodnocení se baví všichni. Ukázka úkolu „nakresli znak Rybářství Třeboň“ následuje:

Dále ještě přichází vědomostní kvíz o Jižních Čechách (největší, nejdelší, nejstarší atd.) a na závěr básnická díla jednotlivých týmů.  Všechna jsou vtipná, přednesená s citem, oko nezůstalo suché (pláčeme ovšem smíchy). Rogerst má nelehký úkol při hodnocení, ale všichni byli výborní, zhostili se orientačního závodu se ctí, a jak se zdá, všechny týmy si to vrchovatě užily. Takže jsou po zásluze odměněni hodnotnými cenami, dostalo se i na ty, kteří nebyli přihlášeni a přijeli stylem „ahoj kamarádi, náhodou jsem jel kolem…“  Teď už nastává všeobecné veselí a uvolnění, zvlášť když jsme v průběhu odpoledne mluvili s Vláďou12 v nemocnici a víme, že bude brzy v pořádku. Spát se jde hluboko po půlnoci.

Neděle 10. 6. už přináší jen společné focení a loučení, na zamýšlený program se celkem hromadně rezignovalo a tak se rozjíždíme spokojení domů. 

Závěr: Poprvé jsme se velmi osobně setkali s realitou, že jeden z nás nedojel na místo setkání z důvodu nehody. Vedlo nás to k zamyšlení, sundání ruky z plynu a větší zodpovědnosti. Poprvé jsme zažili, jaké to je, když někdo obětavě připraví pro ostatní zábavnou cestu krajinou, která je navíc prošpikována nějakými úkoly. Rogerst nevěřil, že to může být přijato s takovým nadšením. Ale bylo a pro ostatní je to do budoucna výzva. Poprvé jsme v neděli ráno dali rozchod, potvrdilo se totiž, že už se každý vidí doma a pro příště je třeba s tím počítat. Poprvé bylo několik nových batůžků, pro které to byla nejdelší cesta jejich života. Velká poklona za jejich statečnost a velké poděkování nám všem, že jsme byli tak báječní!

Takže přátelé – příští rok ve stejnou dobu!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE