Do Jeseníků a zase zpět...

Byla sobota 24. března 2011 dopoledne, kolem deváté. Já si tak říkal, kam mě dnes cesta povede. Na návrh kamaráda "pojeďme ty Jeseníky" jsem popravdě neměl moc chuť, přišla mi to moc nálož a po jeho slovech "vzteklou jízdou, za 8 hodin jsme zpátky" se mi chtělo ještě míň, páč můj skill je trochu někde jinde než jeho a ta jeho "vzteklá jízda" je pro mě "wtf?".

Po prvotní nechuti se mi ten nápad zalíbil a to ze dvou důvodů, jednak - neměl jsem jiný plán a druhak bylo nádherně, chuť na delší projížďku se každou minutou stupňovala. Pochybnosti jsem ale měl, jednak o vzdálenosti a jednak o času, který bude proti nám, ale jakmile kamarád řekl, že silnice č.11 je něco jako moravská Liběchov-Dubá, jen tam není takovej nával, nalákal mě... tak jsme vyrazili asi kolem půl jedenácté, cesta vedla skrze Pardubice, Holice, Jablonné, Šumperk a cíl byl Karlova Studánka. Na 11ku jsem se těšil, páč tudy moje cesta ještě nikdy nevedla a prostředím Jeseníků stejně tak.
Až do Jablonného to byla cesta poměrně všední, pak ale začala zábava. Tu cestu jsem si opravdu užil, ale pokud bych měl říct, že splnila moje očekávání, lhal bych. Bylo to mnohem úžasnější než jsem čekal a to řikám jako rodilej Pražák, ano opravdu, 11ka mě nadchla už od prvních zatáček! Narozdíl od 9ky skutečně žádnej nával - VOLNO - kam až oko dohlédlo.

Cesta vedla dál a s každým dalším nadmořským metrem klesala teplota, no však v horách stále ještě ležel sníh, kdo by to byl řek'. Místy i metr, ale silnice byly suché, až na místa, kde to tálo, a jet se dalo naplno (není naplno, jako naplno).

Na zpáteční cestě mi vznikly tři problémy: prvním byla únava. Už chápu, proč se říká, že profi jezdci mají fyzičku jak maratonci. Druhým byla tma. Jelikož jsme vyjeli ve dne, měl jsem sluneční brýle, ale jenom ty sluneční (s dioptrickou vložkou). Takže jsem jel ve slunečních ve tmě... ze tmy jsem tak měl ještě větší tmu... heh, docela nedobrý, když jsem de facto jel jen podle světel před sebou a podle svodidla, jenž lemovalo mou pravou ruku. A třetí problém byly mrtvý kočky (čtyřnohý). Na cestě tam jsme jich po dálnici napočítali 9, poměrně neobvyklý úkaz na délku úseku cca 70 km... Měl jsem opravdu docela hrachy, že nějakou potkám, vlítnu do ní a bude hotovo.
Nestalo se, dorazil jsem vpořádku, unavenej, bolavej, ale v pořádku. Se zážitkem z cesty cca 600 km v kuse, se zážitkem z nejhezčí silnice kterou jsem doposavad v ČR jel, se zážitkem s úžasnýho prostředí a pohledů, který se nedají popsat a vidět je bylo super, co na to říct víc... snad jen "kua blbej sníh, zašpinil jsem si o jeho roztékající skupenství svojí naleštěnou motku"... Ale stálo to za to, takže přátelé, hurá na 11ku a ať to lítá!