Česko - polské pohraničí, aneb jak jsem sjel z asfaltu

Hned na začátek upozorním, že se nejedná o klasický cestopis, ale spíš TNT (tento termín jsem si bez dovolení vypůjčil z dob ČMN: tip na trip). Vyměnil jsem stroj a z B12 skočil na Wětráka. Důvody, kvůli kterým jsem přesedlal na cestovní endurko, jsem popsal v předešlém cestopise „S Boženkou na tripu“ a proto se mi nechce se znovu rozepisovat. Tento krátký výlet s Tazem se uskutečnil ještě před cestou kolem ČR, kterou jsem popsal ve výše zmíněném cestopise. Obrovskou devízou tohoto stroje je nezpochybnitelná možnost projet skoro jakýmkoli (průjezdným) terénem. Po koupi Wětráka jsem jen vyměnil olej a filtry s tím, že další servis se spáchá, jakmile bude potřeba. Dochází totiž gumy a řetězovka, tudíž budeme servisovat ještě před zahájením hlavní sezony.

Den první

Není moc času, ale počasí se dost umoudřilo a veškeré předpovědi slibují nádherný prodloužený víkend. Je pátek sedmého května. Motorku jsem, oproti svým zvyklostem, umyl a naleštil. Naložit báglama Wětráka je otázkou několika minut a čekám už jen na Taze s jeho DR, který mě má vyzvednout něco po obědě.

Uvítací foto a vyrážíme z Louček po naší oblíbené okresce plné zatáček směrem na Vítkov. I když mají moje Battle wingy vzorek na hraně legálnosti, drží se asfaltu jak bezdomovec nákupního vozíku, a vykrajují vingly jako kterákoliv jiná silniční motorka. Z Vítkova jedeme směr Budišov nad Budišovkou, abychom se ve Svatoňovicích odpojili k vodní nádrži Kružberk. Tyto silničky máme projeté a okolí prochozené nesčetněkrát, tak přes hráz jen zpomalíme a ve stupačkách se kocháme pohledem na vodní hladinu. Za hrází začíná být cesta trochu rozbitá, občas zpestřená kočičími hlavami. To ovšem naše univerzální stroje nerozhází. Pomalu si zvykám na projev velkoobjemového jednoválce. Po čtyřech sezonách s 90Nm na dvou tisících je to trochu nezvyk, nenechat motor klesnout pod tři a půl. Když to srovnám s Boženčiným vstřikovým Rotaxem, cítím velký rozdíl. Ale to už uháníme k Bruntáli (Bruntaláci prominou, stále mi to přijde humorné). Jelikož byl Tazi pověřen funkcí velitele zájezdu, jede vepředu a určuje trasu. Po skoro roce přiznávám, že už nevím, jestli jsme jeli přes Vrbno pod Pradědem, nebo přes Karlovu Studánku. Ovšem při volbě kterékoli z těchto tras neuděláte chybu. Těm, co znají, nemusím vyprávět, ti, co neznají, zajeďte si projet tyto silnice. Navíc v této roční době tu není tolik turistů a cyklistů. Každopádně v Jeseníku se stavujeme dokoupit proviant na večer.

Začíná být chladno. To ostatně už od Bruntálu. Konečně se blížíme k Vápenné, kde uhýbáme ze silnice a poprvé se zanořujeme do lesa. Jedeme pouze po lesních cestách. Je to tak nějak proti mému přesvědčení zajíždět přímo do porostu. Naše cestovní rychlost značně klesá. Je květen, plno bahna, a navíc jsou lesní cesty často rozbité od těžké lesnické techniky. Říkám si, co nadělají za škodu dvě úzké pneu oproti lakatoši. Chvílemi, hlavně v hodně rozježděných a blátivých pasážích, si říkám, co to tu kurva vlastně dělám. Já, odkojený asfaltem. Klouže to, plave to a co chvíli si říkám, že je to v prdeli, že jdu na držku. Vždycky to však nějak ustojím a dnes s ohlédnutím za sezonou 2020, můžu s klidem říct, že volba motorky a inklinace víc do offu byla rozhodně správná. No nic, pokračujeme dál, a dokonce potkáváme nějaké turisty. Líbí se jim naše motorky, protože hodně nahlas (asi) chválí (nerozuměl jsem ani slovo) a přátelsky mávají pěstičkami.

Tazi zastavuje a kouká do mapy. Měli bychom jet nahoru, ale cesta je opravdu prudká a mé takřka sjeté gumice nevypadají jako hardcorové obutí do lesa. Co už, zkusíme to. Tazi jede jako první. S odstupem se vydávám za ním, ale to už vidím, jak stojí na místě a hrabe. Ajaj, tak už je to tady, to musím hodit držku. Zastavuji a snažím se otočit. Z vyjeté koleje to jde blbě. Nakonec však, hurá, dostávám motorku ksichtem dolů, bez ztráty kytičky. Vracíme se a po sjízdnější vrstevnici dorážíme do Račího údolí.

Tady máme naplánovaný bivak. V turistickém přístřešku s krbem a ohništěm. Ani nebudu stavět stan. Rozděláme oheň, opečem buřta a děláme družbu se staršími karavanisty, co bydlí na nedalekém parkovišti. Kvákáme dlouho do noci, abychom po trojboji (slivovice, víno, pivo), usnuli spánkem spravedlivých. Dobrou.

Den druhý

Ráno vstávám kolem osmé a nepřiměřeným hlukem budím Taze. Ten není moc nadšený, protože po včerejším trojboji ho bolí hlavička. Poté, co posnídal dva brufeny, vyrážíme pěšky na Čertovy kazatelny. Krátkým výstupem spaluji poslední „zbytkáč“ a už se nemůžu dočkat za řídítka.

Jedeme do Javorníku dočepovat benzín a potom zpět na Jeseník. Po asfaltu. Tazi se chce stavit na židle. Zastavujeme u odbočky. Taz mizí v kopci a já se odhodlávám za ním. Po louce to jde kupodivu snadno. Dojíždím k lesíku a už vidím za zatáčkou kořeny přes celou cestu. Jedu pravým okrajem, kde je krásná pěšinka. Najednou, k mé hrůze, vyvrácený ohradník. Rychle přemítám, jestli to vezmu přes něj a budu riskovat zamotání se do drátu s následným nedobrovolným představením tance svatého Víta, nebo vjet mezi kořeny. V pikosekundě se rozhoduji pro variantu číslo dva a pod plynem vjíždím na kořen velikosti bicepsu páně Schwarzenegera. Ten mi pochopitelně posílá kolo do vzduchu. Jelikož se držím řídítek, jak pitbul nohy nechápavého zloděje, plachtím za motorkou. Už zase, tak už konečně jdu na držku. Nechápu jak, ale stále nepadám. Daří se mi zaklapnout plyn a motorka se zasekává mezi dva kořeny. Nemůžu se rozjet, tak používám všechny vulgární výrazy co znám. Kupodivu to taky nepomáhá. Nakonec se mi daří motorku zhoupnutím dostat přes kořen. Ve chvíli, kdy se Tazi vrací, aby zjistil, co je se mnou, už elegantně vyjíždím poslední travnatý úsek. Na kopci nás čeká překvapení. Židle jsou pryč. Zůstal jen stůl. Nevadí, potřebuju pauzu, třepu se jak drahý pes.

Výhled mi pomáhá zklidnit tepovou hladinu a navíc Tazi objednává pizzu v Jeseníku. Vyzvednem si ji cestou. Po vydatném obědě pokračujeme po silnici co nejblíže státní hranici. Tudy za dva měsíce pojedeme s Boženkou kolem ČR. Jelikož trasu určuje Tazi, opět nevím, kudy se to plazíme. V jedné chvíli sjíždíme na rozsáhlé pastviny a zastavujeme na vyhlídce. Vidím nádhernou cestu loukou po hřebeni a těším se, až budu zkoušet zrychlovat. Vtom Tazi sjíždí neposekanou částí louky k nedalekému lesíku. A ku..a. Prý když po modré, tak po modré. Proklínám Taze, protože jedeme uzoučkou lesní pěšinkou a já mám plné ruce práce. Ještě holt nejsem na tohle zvyklý. Místy je to mezi stromy o zrcátka. Naštěstí se po pár kilometrech napojujeme na asfalt a projíždíme Orličky. Tady je to skvostné. Silnice podél hranic je neskutečná. Tohle si člověk musí užít na jakékoli motorce. Vřele doporučuji.

Orličkami dnešní den pomalu končí. V Teplicích nad Metují sháníme proviant. Je sobota a navíc svátek, takže je vše zavřené. Chvíli na náměstí pozorujeme pomahače a chrániče dávat pokuty lidem bez náhubku.

Vkrádá se mi do mysli 1984 od Orwella. Raději mizíme na benzínku, kde obvykle mají alespoň předražené pivo. No ty vole, Staropramen za 40 fakt nerozdýchám. Hledáme něco jiného a po krátké zajížďce nacházíme malou benzínku, kde mají za dvacet Primátora. To už de. Nakoupit zásoby a rychle k Rozkoši. Na čundráckém fóru jsem se dozvěděl, kde se dá volně tábořit. Zajíždíme lesíkem až k vodě a stavíme stan. Noční soumrak, k tomu dobré pivečko, co víc si člověk může přát. Pohoda není narušena ani proplouvající vydrou, která nás měla na háku jak poslanci svoje voliče. Unaveni celodenním sezením za řídítky, a taky trochu pivem, usínáme za romantického kvákání žab.

Den třetí

Tento den má být už pouze den přesunu. Ráno vyrážíme, tentokrát už po hlavních, k domovu. Zběžně se kouknu do mapy a hele, pojedeme přes Moravskou Třebovou. Kousek odtud mají Chaloupku moji kamarádi. Domlouváme se s Tazem na přepadové akci. Třeba budou doma. Po paměti nacházím odbočku na M…..v (úmyslně nezmíním, ať jim tam nehrkají motky od rána do večera). To je vám vesnička, kde cesta končí ještě před posledním barákem. Ale to už zastavujeme před pohádkovou chaloupkou a máme štěstí. Jsme mile přivítáni, nasyceni, za což dodatečně moc děkujem. Posléze jsme posláni do lesa. Ne, na dříví ne. Zadní cestou přes les a louky do Městečka Trnávka. Tady si začínám uvědomovat krásu cestování mimo silnice. Ještě jsme v Trnávce koukli na motokrosovou trať a po vedlejších silnicích, přes Loštice, najíždíme na hájvej. Zanedlouho už vybaluji stan a spacák doma na terase a nechávám doznít nádheru uplynulého víkendu.

Resumé

Takže, jak bych to shrnul. První výlet, kde jsme se pohybovali taky mimo zpevněné silnice. Bylo to tak 80% silnice a 20% terén. Stejně jako Taziho Mitas 08. Moje Battle wingy za těch pár set km umřely úplně. A tím se dostávám k finanční stránce. Bydlení zdarma. Nějaké to pivo a jídlo z marketu je za pár drobných a benzín, při průměrné spotřebě kolem čtyř litrů taky nestojí za řeč. Silnice začínají být přeplněné, každý druhý potřebuje dokázat, jak má velké……ego, a já se rozhodl, že se toho už účastnit nebudu. Když mi to sem tam ujede, okamžitě si uvědomím marnost svého počínání. Ono už odbočení z hlavní na vedlejší je vstup do jiného světa. Všechno se zpomalí a já koukám jako blázen na tu nádheru, co je všude kolem nás. Když do toho potkáte fajnové lidičky, poznáte, že je na tom světě přece jen dobře. A tak by to asi mělo být.

Jo, ještě abych nezapomněl, obrovský dík Tazimu, který vybral a naplánoval trasu, zejména tu mimo silnice. Bez něj bych to napoprvé takhle nedal.

Bacil

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE