Vzhůru (zpět) na Balkán - 2. díl

Bosenská chladná romantika

Probudil jsem se do chladného bosenského rána. Ještě bylo šero, když jsem se vylopotil ze stanu a začal na sebe soukat další vrstvy oblečení, abych se zahřál. Kafe na mém malém plynovém vařiči mi vždy udělá dobře. Mám vyzkoušeno, že musím mít alespoň 1,5 litru vody s sebou na jeden večer. Z toho uvařím polívku na večeři a ráno horkou vodu na kafe a zaliju si v termosáčku müsli. Pro mnohé z vás budu za totálního exota, když teď řeknu, že nekouřím, ani nepiju alkohol a nežeru maso. Ono to má své výhody, víte kolik ušetřím peněz? 😊 Takže mé žití a bytí na cestách je docela jednoduché, paštiky se mi nezkazí a když mám hlad, tak se vydám do lesa na kořínky 😊. Na snídani mám müsli, které dokupuju v místních prodejnách, k tomu buď kafe nebo čaj a na oběd nebo brzkou večeři si vždy najdu nějakou hospodu, kde mi udělají omeletu z vajec a nějaký salát. Nestěžuju si, že místní pivo nemá říz nebo že není dost studené a nejsem nevrlý, když ho večer po jízdě nemám. Tak si žiju. Jo a k tomu cvičím jógu, no prostě hrůza. Ještě, že jezdím sám a nikoho tím neotravuju. 😊

Stojíce vedle stanu jsem musel počkat, až mi sluníčko trošku usušilo omrzlou plachtu, dobalil jsem a vyrazil zase dál. Nový den začal skvěle, sluníčko začalo hřát a opět jsem se ocitl na místních horských plošinách, kde by živáčka nedohledal. Obligátní selfíčko, nějaké krátké video a pořád jsem to mazal dál a dál. Já to prostě miluju. Ve stupačkách, když je to trošku horší terén, nebo v sedle a jen se vezete a máte ten úsměv v helmě. Je to takový ten rohlík, který mi naskočí na ksichtu, když jsem zhulený nebo hodně spokojený. Vše šlapalo, jak mělo. V Kalinoviku jsem dotankoval, dal si pizzu v místní restauraci, abych utratil poslední bosenské peníze. Jak to tak bývá, vše nemůže trvat bezchybně věčně a mě se uklepal drátek napájení GPSky. Už jsem to nechtěl řešit, tak jsem se rozhodl, že GPSka pojede na baterky. Takže jsem ještě dokoupil 6 baterek do zásoby a říkal jsem si, že bych mohl zase namazat řetěz. Ze zahrádky restaurace, kde jsem jedl, byl vidět malý pneu servis. Seděl jsem venku, jelikož uvnitř v restauraci to bylo jako v plynové komoře a i když sám jsem 2 dny neměl sprchu, nebyl jsem zrovna připraven na uzení cigaretovým kouřem. Pánovi v pneuservisu jsem ukázal na mobilu ocelák a pak ukázal na řetěz. Mou skvělou bosenštinu hned pochopil a s úsměvem mi ho podal. Já si očistil řetěz, vytáhl sprej a vše krásně namazal, neboť kdo maže, ten jede. Za jeho námahu jsem mu nabídl krabičku cigaret, které vozím právě pro tyto účely nebo diskuzi s policií. Pak jsem s ním ještě dal řeč, co a jak v ČR a u nich, od politiky k ekonomice, on zavřel krám a že musí na dřevo. 

Kdo nekrade v lese dřevo, okrádá rodinu

To je kapitola sama pro sebe. Každé roční období na Balkáně je specifické. Tak například podzim se vyznačuje tím, že do místních lesů vyrážejí muži s motorovkami, sekyrami v podomácku upravených pickupech. Za některé místní kreativní výtvory by se mnohdy nestyděli ani ve filmu Mad Max. Samozřejmě, najdete v lesích i legální těžaře, aspoň to o sobě sami tvrdí. Takže se topí dřevem a k tomu se pálí na polích zbytky trávy, sláma, plevel. Krásně modrý, trošku štiplavý odér, který je dobře vidět z vrcholku hor, kde jsem často jezdil. Zapomeňte na žluté, modré a zelené kontejnery na tříděný odpad nebo ty velkoobjemové na bio odpad. Tohle je na Balkáně ještě jedno velké sci-fi. Alespoň co jsem já zažil a viděl. Škoda, protože přírodu tam mají nádhernou. Krom zhoršeného ovzduší si musíte dávat pozor, abyste někde v lese nepolíbili nějaký tahač, nebo lakatoš. Většinou je potkáte tam, kde to nejméně čekáte.

Z hor jsem sjel na asfalt a jelikož hned vpravo následovaly serpentiny, tak jsem tomu začal nakládat. Krásných bratru asi 20 km jsem to brousil pravá, levá v rychlém sledu, než jsem zjistil, že jedu špatným směrem. Ale taková zajížďka nemrzí, času i benzínu jsem měl dost. TET cesta se táhne na sever vlevo od řeky Drina a pak ve městě Brod přejede most a zase jede zpět na jih po druhé straně řeky. V Brodu bylo ještě poslední tankování za opravdu poslední peníze a už jsem stál na čáře u obytné buňky, kde jsem se rozloučil s Bosnou a jejími celníky. Zase přejel most a v Šcepan Pole vjel do Černé Hory. I přestože TET trasa vede hned u hraničního přechodu doleva, já jsem mířil na noc do Plužine, na břehu přehrady na řece Piva. Už za hranicemi se vám zjeví malá říčka v kamenitém korytu olemovaném strmými skalami. V přehradě mě překvapilo, jak tam bylo málo vody. Večer jsem se dozvěděl, že ji záměrně odpustili o cca 25 výškových metrů, jelikož dělali v elektrárně nějakou revizi a opravu. Špekuloval jsem a nakonec skončil v chatkách v Plužině přímo na břehu přehrady. Voda byla teda hodně daleko od kempu, k tomu v noci kolem nuly, ale v létě to tam musí být fajn. Se stoeurovkou v ruce jsem se vypravil koupit chleba na večeři. Nakonec jsem skončil v jedné restauraci, kde se mě paní servírce zželelo a dala mi kus chleba zadarmo. Jo pro ty z Vás, kteří se do Černé Hory chystají, tak vězte, že Černohorci nemají svou vlastní měnu a používají Euro a kartu Vám vezmou skoro na každé benzince a supermarketu.

Ráno jsem se kousek za Plužinou napojil na TET trasu a musím říct, že tak, jak jsem byl nadšený z Bosny, stejně tak mě u srdíčka chytla Černá Hora. Měl jsem plnou nádrž, takže jsem se už jen kochal, dělal fotky a tahal za plyn. Krajina byla jiná, méně stromů a zeleně. Ale zase skály, občas nějaké ovečky pasoucí se na zažloutlých pastvinách a do toho pár chaloupek rozsetých po okolních kopcích. Krásně to ubíhalo, než se za mnou občas vydali ovčáčtí psi. Dvakrát se mi stalo, že taková ta velká chlupatá potvora, která je větší než vlčák, mi lízala zuby lýtko. Naštěstí jezdím ve vysokých motokrosových botách, takže jsem to přežil bez úhony. Člověk se na ně nemůže zlobit, je to vlastně jejich práce. Ale příjemný pocit to není.

A pane Lorenc, zvládnu to i já?

Když jsem se tak ve stupačkách bavil skoro celý den, přemýšlel jsem, co bych řekl lidem, kteří tady ten balkánský TET nejeli, jak je to vlastně náročné. Napadlo mě jedno přirovnání. Jestli jste někdy byli na akci, kde trasu najížděl Hajnej, jo náš Jiřík na Africe, ať už tady v Čechách nebo na Ukrajině, nebo někde jinde, tak si dokážete představit, jak to asi může vypadat. Jedete, bavíte se tím a najednou vám tam padne takový výjezd, nebo sjezd, kdy si musíte otevřít helmu, aby se ten příval sprostých slov mohl dostat ven. Stažený žaludek a prdel, ale když jsem to projel já na Africe, tak to musí projet každý. Já jsem měl Hajného trasy rád a musím se přiznat, že ten Motoráj maraton na Ukrajině byla jedna z nejlepších akcí, kterou jsem kdy jel. Ale zpět k té náročnosti. Já jsem spokojený se svou 690-tkou. Doma mám ještě Transalpa, taky bych to asi všechno ujel i na Alpovi, ale pomaleji a trpěl bych jak já, tak má oblíbená Honda. Na velkém GSu jsem nikdy pořádně nejezdil a i když jsem se na tomhle výletě válel po zemi jen výjimečně, tak si nedokážu představit, jak tu německou bestii sám někde na nějaké kozí stezce uprostřed ničeho sám zvedám. Ale tohle záleží na jezdci, limity jsou mnohdy jen v našich hlavách. Já prostě nejsem typ člověka, který by si pořídil motorku a vybavení za půl milionu korun a pak s tím někde mlátil o zem a ještě si to točil na video. Takový masochista nejsem.              

Jeden ze sjezdů byl fakt táhlý a příkrý. Takový ten hrubý makadam, na kterém nemáte grip, přední kolo si jede skoro kam chce a zadní na tom poskakuje tam a sem. Serpentina za serpentinou, na jedničku a spojku, něco ve stupačkách, něco v sedě, jak mě už bolely nohy. Začal jsem si říkat, jestli bych to vůbec vyjel opačným směrem? Možná jo, ale naštěstí jsem se vracet nemusel a ani neměl energii si něco dokazovat. Když to trošku povolilo a začal jsem sám sebe chválit, jak jsem dobrý a že vydat se tady autem, tak to musíš mít fakt dobrého offroada a pořádný koule. V tu chvíli se vyřítila do protisměru Lada Niva 4x4 na úzkých letních gumách. Čtyři lidé v ní, kteří museli bydlet někde v těch kopcích, vraceli se z nákupu. Limity jen v tvý hlavě jsou, uteč jim…. Jak zpívá ve své v jedné krásné písničce skupina Narvan.

Sjel jsem to do údolí, zase se objevily domečky, řeka, cesta byla širší a prašnější a já si ještě pořád užíval horského vzduchu. A najednou rána do nosu jak od Mika Tysona. Nemyslím, že by mě něco fyzicky trefilo, ale já se plně nadechnul zplodin nějakého náklaďáku po okraj nacpaného dřevem, který si to pomalu řinul přede mnou. Hovado. Jestli jste se někdy dobře nadechli u výfuku staré Avie, tak asi něco takového. Jel krokem, hulilo se mu z toho a já ho nemohl předjet. Cesta úzká, na obou stranách břeh, který bych jen tak nepřeskočil. A pak se mi nabídla malá skulinka, sice vpravo, ale byla tam. Takže jsem podřadil, zápěstí brnklo po plynu a můj oranžový jednoval mě poslal s lehkostí dostihového vraníka před modrou čoudící obludu. Za mnou se údolím jen nesla ozvěna z mého Akrapa. Už to bylo jen kousek na hlavní silnici, kde jsem si chtěl odpočinou, skouknout mapu a vybrat místo na nocleh. Tak tam stojím, piju, koukám do mapy a přikusuji energetickou tyčinku. Najednou u mě zastaví 2 chlápci v náklaďáku a hned jdou ke mně. Ten ze strany spolujezdce něco na mě zhurta hrne, nejde mu moc rozumět. Jak bych Vám to popsal. Oni byli dva, zpocená trička, Adidas tepláky, jeden kroksy a druhý nějaké pantofle. Jejich jedna ruka byla jak mé dvě, byli sice menší než já, ale nevypadali, že by jim má výška byla překážkou. V hubě ti dva dohromady měli tolik zubů jako já sám a mě začalo docházet, že se právě tam u cesty budu muset asi rozloučit s některými z mých bělásků. Pak mi to došlo. To bylo to auto, které jsem předjel tam dole. A co mu vadilo? Stalo se vám, že jste někdy jeli třeba na kole a najednou se z poza vás vyřítí motorka? To s jedním pořádně škubne, když to nečeká, že? No tak si myslím, že místní Černohorci se vraceli z lesa, byl pátek odpoledne, kolem půl třetí, oni pěkně porobení, určitě vedli duchapřítomnou konverzaci o monetárních nástrojích centrální banky, dojímali se krásou okolo nich, přemýšleli, jak si doma večer otevřou knížku nebo zahrají scrable a najednou se kolem nich mihne za zvuků hromů nějaký blbeček na motorce. A ještě zprava. To by se z toho mohl jeden klidně i posrat. Jelikož mám své zuby rád a nejsem konfliktní typ, tak jsem se mu začal omlouvat, že „všicko dobro“, že mě to mrzí, že už stejnak vlastně jedu pryč a že by bylo škoda si kazit tak krásné páteční odpoledne. Ten druhý se začal usmívat, plácnul po rameni toho, který pořád zatínal pěstičky a byl kousek od toho, aby se mu splašily kladiva. Nasedli do auta, ještě něco pronesli směrem k mé maličkosti a jeli pryč. Toť asi nejhorší zážitek z cest.

Čínská invaze v Černé Hoře

Já jsem také pokračoval v cestě. Naštěstí jsem věděl, že mě s tím jejich naloženým čmoudem nedohoní, ale i tak jsem zvolil svižnější tempo. Teď jsem měl zase já ten okamžik, kdy jsem nevěřil svým očím. Uprostřed lesa betonový most a obrovské staveniště. Tam, kam mě hnala GPSka, se nedalo jet a navíc na mě začali mávat dělníci ze stavby, že tudy ne. Tak jsem se otočil a pustil to po blátivé, rozježděné cestě mezi náklaďáky a bagry. Ty vole, vždyť to auto řídí nějaký Asiat! A tady jsou další. Co se to děje? Nejsem rasista, ale šance že zrovna v Černé Hoře potkáte v lese na stavbě Asiata, je asi taková, jako že vyhrajete Euromiliony. A přeci tam byli. Až po pár kilometrech jsem si přečetl nápis, že stavbu provádí Čínská korporace pro cesty a mosty a budují dálnici do Podgoricy. To mě poser, asi si podám sportku.

Na noc jsem dojel do Kolašinu, malého městečka na soutoku řek Tara a Svinjača. Jelikož jsem už neměl čas na Albánii, začal jsem se tlačit na sever, kde jsem měl v plánu ještě jeden den na TET trase v Srbsku. V místní sámošce jsem se zeptal na nějaký kemp, jelikož nabídka na přespání v místním penzionu byla za hranicí toho, co jsem byl ochoten zaplatit. Jo holt neviditelná ruka trhu zvyšovala ceny i v tak zapadlém místě, jelikož poptávka ze strany zahraničních pracovníků byla asi vysoká. Paní prodavačka ani já jsme neuměli žádný kemp v mapě najít, tak mi řekla, že místní policista, který právě dokončil nákup, mě autem doprovodí na nějaké místo, kde můžu přespat. Přes město jsem se prohnali jako gangsteři, bylo těžké s ním držet tempo. Nebyl to kemp, ale nějakých pár chatek, louka a koně v ohradě. Poděkoval jsem policajtovi, zaparkoval motorku na louce a jal se hledat někoho, abych se zeptal zdali a za kolik zde můžu postavit stan. Až v poslední chatce mi otevřel starší pán, který uměl dobře anglicky, zavolal svému synovi, kterému to mělo patřit a řekl, že klidně ať zůstanu, že za to nic nechce. Tak jo. Začalo se stmívat a rychle se ochlazovalo. Stan stál v cuku letu, krunýř, chrániče, bunda a oblečení letělo do stanu a já se převlíkl do suchého a teplého oblečení. Ten starší pán si mě pak ještě fotil, když jsem se převlíkal a začínal si vařit polívku. Mi to bylo úplně jedno. Zapadl jsem do stanu, domů poslal zprávu, že jsem v pořádku a kde zrovna jsem. Nasadil zimní čepku, spacák zapnul až ke krku, vypnul čelovku a usínal spánkem nevinného dítěte.

Ráno byla taková kosa jako doposud žádná jiná. Námraza byla na všem, co zůstalo venku. Vycházelo sluníčko, starý pán se probudil a zase si mě přes otevřené okno vyfotil. Cena za to, že neplatíte za nocleh, ale jste pro ně něco jako atrakce v ZOO. Předešlou noc jsem si v Base Campu udělal splán své trasy, jak se po lokálních cestičkách a lesních stezkách dostat k Srbským hranicím. Dal jsem si na to celý den, navečer jsem chtěl být někde za hranicemi v Srbsku. Takže jsem se rozloučil, ve městě ještě dotankoval a vyrazil. S údivem jsem stoupal do místních kopců, abych viděl jedno velké staveniště, hotely, sjezdovky, nové sedačkové lanovky a cesty. Jedno velké prašné staveniště. Ale naštěstí cesty byly široké, takže stačilo bliknout a zatroubit a naložené kamiony, které odvážely zeminu a přivážely štěrk uhýbaly vždy, když to bylo jen možné, takže jsem ten prach nikdy nežral moc dlouho. Z uježděných cest se staly menší cesty, z cest se staly stezky a mě začalo vrtat hlavou, jestli jedu správně. Nejen na Balkáně se vám může stát, že cesta v lese nebo v horách je záměrně přehrazena násypem zeminy a kamení, aby tam buď nejezdili lidi autem, nebo aby tam nejezdili ti nelegální dřevorubci. No jo, ale později ten den jsem ještě pochopil, že někdy to je opravdu z důvodu, že už tam cesta dál nevede. Ale vyznejte se v tom, co je co. Takže jsem neohroženě přejížděl násypy na cestě, abych přijel k místu, kde sesun půdy vzal s sebou do údolí i mou lesní cestu. Teď se ve mně začalo prát ego s mým opatrný já. To dám, ne? Vždyť je tam vyšlapaná cestička. Prošel jsem si to kritické místo několikrát, abych začal kopat ocelovou špičkou bot do země a vylepšovat sjízdnost některých míst. Odlehčil jsem motorce a přenesl nejtěžší zavazadla na druhou stranu. Svým Rambo nožem jsem odřezal větve a kořeny, které vadily v cestě. Ještě jsem se naposledy rozhlédl a slyšel motorové pily zakousávat se do stromů nedaleko mě. Nic, kdyby se něco stalo, tak tady pořád někdo někde je. Jedu! Nic těžkého, na endurové motorce s partou kamarádu jezdíte mnohem horší věci. Jedu! Teď se už otáčet nebudu, dopřál jsem si zase kuráže. Se spojkou a plynem jsem se mazlil jak se zadkem puberťačky, žádný velký akce, lehce a opatrně. A pak přišlo to kritické místo. Přední kolo se dostalo přes, ale zadek mi sjel po srázu. Naštěstí jsem s tím padnul na dobrou stranu, ke svahu. Vypnout motor a zjistit jak na tom jsem. Tahal jsem to za přední kolo jak babička s dědou řepu. Vytahoval jsem to za zadní kolo, jak Ivánek ze studny vědro plné vody. Když jsem doznal, že už by to mohlo být dobré, tak jsem to zase nastartoval a lehoučce, ale opravdu lehoučce, jsem na dvojku začal pouštět spojku, abych to dostal zpět na tu úzkou cestičku. Pot se ze mě řinul a já si slíbil, že pokud to přejedu, sjedu na nejbližší asfaltovou cestu a pojedu tam, i kdyby to mělo být delší. Povedlo se! Haleluja. Újmy byly minimální. Lehce poškrábaná Safari nádrž, kufry a já trošku od bláta. Ale když mi tam má oranžová láska ležela na pravém boku, zjistil jsem, že jsem vytřepal šroub, který drží tu plastovou nádrž pod sedlem. Takový jsem s sebou neměl, tak se budu muset někde zastavit, koupit ho a spravit. Byl jsem na sebe pyšný. Bůh se ale rozhodl, že si mě ten den ještě vyzkouší. O pár metrů dál jsem dojel k padlému stromu přes cestu. Tohle jsem ještě nějak podjel, ale bylo to téměř jak na okruhu, motorka skoro ležela, já dřel koleno o zem, přilbu o strom, ale povedlo se. A do třetice všeho dobrého zase ten násyp, tentokrát z druhé strany. Ti hajzlící si na tom dali tak záležet, že jsem se zase zapotil, než jsem přes to motorku přetáhnul. Jen pro upřesnění, tohle bylo mimo oficiální TET trasu, někde v lesích mezi Vranjak a Berane. 

Ja su krajan, z Prahy!

Jak sem si slíbil, tak jsem ukonal. Přeplánoval jsem trasu a dál pokračoval po asfaltu. V Berane jsem si dal u benzinky oběd a v lokálním něco jako Bauhausu, koupil ten šroub na uchycení nádrže. Pojal jsem se to opravovat, když ke mně přistoupili nějací dva starší páni. Ohlíželi motorku a já pochopil, že nemůžou najít o jakou motorku vlastně jde. Moje SPZetka byla zablácená a jediný nápis, krom mých samolepek se Stepy’s Adventures, který byli schopní přečíst, byl „Safari“. Hned jsem je pyšně opravil, že tohle je rakouská KTM. Nějak jim ale spadl úsměv na tváři. „Rakouská“, opáčili.  Načež jsem bez zaváhání pokračoval „Já jsem ale z Prahy, z Čech!“. Úsměv byl hned zpět a ještě přidali: „Ty si naš, Čech!“ Hned jsem využil situaci a oba je zapojil. Přizvedli mi motorku zezadu, abych tam mohl šoupnout ten šroub. Slovani si přeci vždy pomůžou, když si teda zrovna nechtějí rozmlátit držky. K hranicím už nebylo daleko. Můj cíl na nocleh bylo Brodarevo v Srbsku, jelikož právě tam se zase můžu napojit na srbský TET. Měl jsem před sebou poslední den v terénu a řekl si, že už žádný stan. Potřeboval jsem postel a teplou sprchu.

Ráno v Brodarevu jsem nepotřeboval ani budíček. Probudily mě motorové pily, mužské hlasy a smích. I v Srbsku se místní muži vypravovali do okolních lesů zajistit otop na zimu. Já jsem moc nepospíchal, přechozí dny ukázaly, že nejlépe je začít jízdu mezi devátou a desátou hodinou, kdy už není taková zima. Večer jsem si zase nahrál do GPSky nové trasy s ambiciózním cílem lehce pod 300 km nájezdu. Ono to nevypadá jako nějaká řacha. Ale v cizím prostředí, s naloženou motorkou v terému, který neznáte je i takováto porce kilometrů v offroadovém modu hodně. Musím se přiznat, že jsem byl docela naivní, když jsem si myslel, že budu na Balkáně denně jezdit delší trasy a to si nemyslím, že jezdím pomalu nebo trávím zbytečný čas vysedáváním po hospodách a vyhlídkách. Na ten den jsem měl i záložní plán. Zkratku, ke které bych přistoupil, kdyby se začalo stmívat. Asfal pod koly ubíhal jen chvíli a brzy jsem byl zase v lese, na prašných kamenitých cestách. Opět typ terénu, který mě baví nejvíce. Báječně to ubíhalo a najednou uprostřed ničeho v lese auto a u něho sedí týpek se zlomenou flintou. Nezastavuju, neohlížím se. Raději jedu dál. A za chvíli druhý, stejně takový. Nic neposunkoval, nechtěl abych zastavil, tak jsem jel dál. Možná měli nějaký hon. Na co, nebo na koho nebyla moje starost. V kopcích se mi otvíraly nádherné výhledy do údolí, nad kterými se nesla do modra zbarvená mračna, která stoupala z polí a komínů, jak tomu Srbové zatápěli. Jejich země, jejich pravidla. Škoda, ale co s tím můžu dělat.  

Dostával jsem se do tempa, zastavoval jen abych si odlehčil nebo udělal nějakou tu fotku. Přijel jsem na místo, kde se potkávalo několik cest a stezek. Nebyl jsem jsi moc jistý kam dál, ale poslal jsem to přes říčku za níž byla něco jako cesta. Jsem přeci dobrej, ne? Vody nebylo moc, ale ty oslizlé kulaté kameny v písku se ukázaly jako větší problém, než jsem si myslel. A samozřejmě to byla špatná cesta. Takže jsem se brzy musel otočit a přes vodu zase zpět. Bych si nakopal do prdele. Naštěstí teď jsem to už trefil a mířil k jezeru Zaovine. Je to tam krásně namotaný a já si slíbil, že se do Srbska ještě musím vrátit. Už to mám vymyšlený. Příště pojedu TET v Srbsku a Albánii, 10 až 14 dní. Sluníčko pomalu zapadalo a já měl natočených jen lehce přes 200 km. Plán B. Co nejrychleji na asfalt, protože s tou mou bludičkou bych toho moc neviděl a buď bych se někde potmě vyválel, nebo bych musel jet pomalu jak důchodce. Na nocleh jsem si vybral místo hned u přehrady Vrutci, Staparski Sorrento. Penzion, který by podle Mapy.cz měl být přímo u hráze. Ale chyba lávky. Na místní krajinu padla tma tmoucí, když jsem tam dorazil a začal to hledal. Jezdil jsem tam a zpět, ale nic nenašel. Nakonec jsem skončil v kanceláři hrázného, který čuměl na televizi a taky nevěděl, kde to je. Byl tam sám, tak jsme si super pokecali 😊 Spát jsem tam u něho na zemi nechtěl, tak jsem se vydal dál až do města Užice. Byla neděle večer, ve městě právě uklízeli po bleších trzích, no nehorázný bordel. Obešel jsem pár lidí a míst, ptal se na nějaký hotel, ale buď měli plno, nebo zavřeno. Až před místním fastfoodem jsem zastavil a zeptal se dvou, podle mě příjemně zkouřených mladíků, kteří mi poradili hostel Eko Hostel Republik. Po všech těch tipech a doporučení, které mě hnaly o čerta k ďáblu, jsem byl trošku skeptický. Ale co mi zbývalo. Hostel tam opravdu byl, dokonce mě nechali zaparkovat motorku v jejich garáži. Společnost mi dělali baťůžkáři z celého světa. Já jsem se šel ale najíst do nejbližší pizzerie a hned na kutě. Už mi zbývaly 2-3 dny na cestách, dlouhé štreky po asfaltu a dálnicích, proto jsem chtěl být ráno čerstvý. Hostel vám určitě doporučuji, čistý, malý, se snídaní za méně než 15 EUR.

Ráno jsem v Užici na benzině umyl motorku a vyrazil směr sever, hraniční přechod Subotica. Tohle je pro mě nutné zlo. Sedět na tom na těch rovných cestách, kolem a proti Vám divočáci v autech a kamionech, ale nezbývalo mi moc času, takže jsme jel v rytmu, buď 2 hodiny, nebo 200km, pauza, záchod, jídlo, benzín a tak celý den. Na noc jsem zůstal v motelu u města Kecskemet v Maďarksu. Kromě mě tam bydleli nějací stavební dělníci, protože okolo města se staví dálnice a průmyslové zóny, zase jedno velké staveniště. Jelikož bylo pondělí a to je zapotřebí pořádně oslavit, s vodkou a za zpěvu ukrajinských písní bylo veselo. Naštěstí mě jejich dobrá nálada probudila jen jednou. Na druhý den už začalo poprchávat, takže jsem se tomu snažil ujet. Sledoval jsem 2 aplikace, plánoval a přemýšlel, abych nakonec stejně promoknul na kost. Ale už jsem věděl, že musím dojet za známýma u Brna, kde to usuším a přespím v teple. Na druhý den D1 jela dobře, zima byla docela solidní, takže jsem byl skoro jako rampouch, když jsem dojel domů do Prahy.    

A na závěr….

Dnes na internetu najdete od různých návodů, jak co nainstalovat nebo spravit, skvělých rad a tipů nepočítaje, téměř všechno. Jestli je něco, o co bych se já rád s Vámi podělil, asi to bude následující. Minimálně stejný čas a peníze, které investujete do motorky, investujte do sebe. Jestli plánujete delší cestu, tak se naučte aspoň nějaké protahovací cviky. Před a po jízdě to bude stačit. Jestli se teď smějete, tak si na Facebooku, nebo na Instagramu najděte nějakou svou oblíbenou motorkářskou hvězdu, abyste viděli, jak makají oni, když zrovna nesedí na motorce. Nejezděte každý den na krev. Jste tam abyste si to užili. Jestli sice jezdíte pravidelně, ale ne s kurfama a plnou nádrží, tak vězte, že těch 50 a více kilo navíc a větší rozměry udělají s motorkou své. Jestli to na vašich tlumičích jde, tak to nezapomeňte naladit a upravit. Nezávoďte a v terénu si dejte mezi sebou větší rozestupy. Není nic lepšího, než když se s tím vyválíte na kamenité cestě a ještě vám po zádech pojezdí kamarád, který je nalepený na vašem zadním kole a nedobrzdil. Nejezděte do světa bez úrazového pojištění, které kryje úrazy na motorce mimo zpevněné cesty. Určitě nechcete, aby vás kamarádi se zlomenou nohou táhli z lesa na hlavní cestu, jen proto aby Vám to pokryla pojistka. Dnes najdete tisíce článků a diskuzí o gumách, foukání a podobně. Buďte k sobě kritičtí. Jestli jedete třeba do Turecka, tak ty špalky určitě nepotřebuje obouvat už v Praze. A jestli jedete 80/20 asfalt/offroad, tak bych alespoň já volil více cestovní gumy. Dneska téměř kdekoli v Evropě koupíte různé vzorky, typy a velikosti gum, i v tom Turecku. Takže není žádná hanba začít na cestovním vzorku, třeba i tu Vaši současnou gumu dojet a pak přezout. Ale chápu, že fotka na Instagramu s naleštěnou motorkou před garáží, plně naloženou a k tomu ty nové špalky, to jde fakt těžko odolat. Jestli máte u zadku pojištění a gumy neřešíte, tak hlavně aspoň jezděte na lehko. Pokud vás jezdí více, tak ne každý z vás musí mít 2 šroubováky, kleště, duše, žárovky, 10 konzerv, 5 piv, atd. Jediné, co si do budoucna pořídím a budu s sebou vozit já, je malý dron. Někdy takové krátké video z ptačí perspektivy, obzvláště v horách, vydá za několik fotek.     

Jak jsem již uvedl v na začátku prvního dílu cestopisu, Balkán je pro mě srdcovka. Skvělé offrouďácké poježdění, dobře najeté TET trasy, chutné jídlo a příjemní lidé. Za mě palec nahoru. Neváhejte, sedejte na své oře a jeďte tam. Šťastnou cestu.               

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE