Tour evropou do Durmitoru

13.08.2011 Sobota

Spaní bylo na jedničku! Otevřený stan s výhledem na moto a jezero. Šumění vody a větru.... luxus. Raníček ale přišel brzy, to když se vycházející slunce vyhouplo nad hladinu jezera a začalo mi svítit do xichtu :) bylo teprve šest hodin ráno. Nevadí, alespoň jsem měl ráno brzy sbaleno a než začalo pořádně připalovat, mohl jsem vyrazit na cestu. Dnes to snad oslavím u moře s bandou! Projel jsem po jižní straně jezera směrem na Sinj a dále na Baška Voda. Cestou k makarské riviéře začala doprava exponenciálně houstnout a cca 30km před Baškou už jsem se téměř ploužil v koloně turistů zavřených ve svých klimatizovaných plechovkách. Jedni nervózní z dlouhé cesty a vidiny brzkého cíle, v protisměru rozmrzelci kterým skončila dovolená... O nějakém předjíždění nemohla být řeč, protože provoz byl tak hustý, že se prostě nebylo kam vmáčknout. Nakonec ještě těsně před výjezdem na pobřežní silnici č. 8 se utvořil na křižovatce špunt, který řídili přehřátí policisté, na které troubili klimatizovaní řidiči. A chudák rozpálený motocyklista, aby se upek!  Po té, co asi 3km dlouhou kolonu předjela už třetí motorka a vdálce pod sebou jsem viděl, že jim to u místních bezpečnostních složek prošlo, jsem vyjel taky. Kývnutí na pozdrav a příslušník mne pouští přes ucpanou křižovatku. Vítej makarská riviéro! 

 V Bašce jsme se střetli s auto-bandou přímo na ulici, kde měli sjednané ubytování. Po nekonečném čekání pod stromem a marném pokusu mne na jednu noc propašovat k nim na apartmán jsem musel začít hledat levné ubytko v nejpřeplněnějším turistickém centru na pobřeží! Nakonec se nade mnou slitoval jeden "parkingář" když mi výsostně pronajmul místo na svém parkovišti pro karavany za "přátelských" 10E na noc. Postavil jsem stan na kamenité cestě napůl pod borovicí a napůl pod olivovníkem. Kousek vedle bylo nablito, asi od poláků z toho VW od naproti. :( Co už. Když si to tak zpětně promítám, s tím jak jsem se vožral, jsem mohl klidně spát na pláži a ušetřit 10E!

Autobanda se potřebovala po 14ti hodinové jízdě vyspat, tak jsem si šel nakoupit a projít si okolí. Při odstrojování motorky jsem zjistil, že mi odešla redukce nabíjení z auto-zásuvky na USB = žádný telefon, žádná navigace. Navigace mne ani tak netrápila, říkám si, mám mapu a nejsem přece debil! Ale šlo hlavně o telefon. Přeci jenom, sám, na cestě přes Bosnu, Srbsko (v těch dnech zrovna vypálili ten kosovský hraniční přechod a začalo tam být znovu horko), Černou horu atd... A tak jsem to vyřešil po svém, napsal jsem domů, že jsem bez mobilu a že se ozvu, až budu moct. Kdybych do týdne nedojel, vyhlašte pátrání. Mobil jsem šupnul klukům do apartmánu naposledy nabít a hurá do moře.Voda super, večerní párty ještě lepší! Jak zpívá Jarek Nohavica: "...štery litry vodky i mnužstwo piv, bardzo fajny kolektiv!" Ani nevím jak a v kolik jsem se dopravil do stanu. 

Dnes velmi slabých 113km

14.08.2011 Neděle

Ráno nebylo z nejveselejších, nechybělo mnoho a přidal jsem svůj díl k výtvoru výše zmíněných poláků poblíž mého dnešního nocoviště. Šel jsem se nechat vystřízlivět mořem. Okolo třetí hodiny odpoledne se již cítím natolik fit abych udržel řidítka a vyrážím. Bez Péti je mi najednou nějak smutno, když projíždím pobřežím směrem na jih k Bosenským hranicím, padá na mne jakási melancholie. Naštěstí jen na chvíli, západ slunce v zádech a klikatící se pobřežní silnice č. 8 kde je stále na co se koukat mne dovede až k bosenským hranicím. První hraniční prohlídka probíhá VELMI rychle, projíždím oním kouskem Bosny kde mají bosňáci přístup k moři a za chvíli jsem zase v Chorvatsku abych se po průjezdu Dubrovníkem zase do Bosny vrátil.  Cesta pobřežím při počínajícím západu slunce je nádherná, vše se zbarvuje tak nějak do oranžova z moře v dálce vystupují oblouky ostrůvků jako hrby nějaké obrovské zkamenělé lochnesky a pofukuje vlahý letní větřík.  Těsně před městem Dubrovnik stavím v zákrutě z níž je krásně vidět město, přístav a hlavně most. U mostu potkávám 2 rakouské moto-kolegy, kteří právě jedou z Albánie a vraceli se mimo jiné i přes Durmitor, který je mým letošním pomyslným cílem. Domlouváme se anglicky a já sockuju veškeré dostupné info. Spolu nad mapou probíráme kudy nejlépe přes Durmitor projet a kde si dát pozor na příslušníky s laserovými radary.  Při průjezdu Dubrovníkem se v mírném stoupání neklamně ozve nefunkční pumpa a nedostatečný přísun paliva a tak toho využívám a fotím. SAM_4938a.jpg Po krátké pauze, kdy se zase nakrmily hladové karburátory vyrážím k nejbližší pumpě. Po dotankování za městem odbočuji první možnou cestou č. 223 směr BiH (Bosna i Herzegovina) směr město Trebinje.  (Zde si dovolím malou poznámku k mapovým podkladům jinak úžasného Google. Dodnes nechápu, proč je BiH tak odbytá a route plánovač ji prostě nebere v potaz! )
Okolo sedmé večerní překračuji hranice do BiH a hned mě čeká nepříjemné překvapení! Veškeré cedule jsou v azbuce!  :-D Já, mladý cucák, který se učil už jen němčinu a později angličtinu jsem byl jak to říct slušně... no prostě v P*DELI!  Naštěstí cesta byla sice krásně klikatá, ale vesměs přímočará a přes Ljubovo mne vedla až to Trebinje přes krásné pohoříčko, klikaté serpentinky s kvalitním asfaltem a nulovým provozem. Musím říct že západ slunce nad bosenským pohořím patřil asi k druhým nejkrásnějším zážitkům po cestě. Fotky se bohužel moc nepovedly, neměl jsem čas si hrát s foťákem. 

  Nějak se mi nechtělo zůstávat v té divočině, ani ne tak kvůli zvěři, jako spíš kvůli místním ozbrojeným složkám, které o sobě dávaly vydatně vědět v každém městě a tak prásknu do koní a mířím k hranicím s Černou horou (MNE - Monte Negro). Na jednom odpočívadle, byla už úplná tma,  jsem již uvažoval o přespání v divočině, ale světla města a podle mapy blízká jezera mne přinutila znovu nasednout a vydat se hledat camp k jezerům okolo města Nikšič. Ve městě zastavuji u nejbližšího hotelu u cesty, vypadal luxusně a tak jsem hned věděl, že sem si jdu pouze pro informace. Vstřícná recepční mi nabízí pokoj za 40 E který s díky odmítám a ptám se na campy v okolí. Prý tu žádné nejsou, jen jeden levnější hotel Onogošť.   Okolo půl desáté v noci se ubytovávám v post-komunistickém hotelu za přijatelnějších 20 E se snídaní.  Prohlídku špinavého nočního města vzhledem k pokročilé hodině zavrhuji a ihned po fotodokumentaci mého dnešního nocležiště ulehám. Byť jsem to nezažil, tak si v hotelu Onogost připadám jako bych se vrátil zpět o minimálně 40 let. Viz foto. Hotel má kupodivu Wi-fi a tak podávám zprávu rodině a známým. Přes noc nabíjíme všichni baterky, já i mí elektroničtí kumpáni.

Dnes cca 280km (přesně nevím)

15.08.2011 Pondělí

Ráno po hygieně hurá dolů na snídani. Po delší době spánek v posteli dobil baterky na max. venku zase pálí sluníčko tak je dobrá nálada. Na snídani jsme se sešli jen tři. Postarší číšník a kuchař v jedné osobě vypadá jako bychom mu vadili už od pohledu. Jazyky nevládne, ještěže jsou ty slovanské řeči tak foneticky podobné, objednávám omeletu se sýrem a šunkou, platím hotel (pouze hotově, ještě že byl přes ulici bankochmat) a vyrážím. Nabitý Péťa dostává instrukce aby mne vytáhnul z města a tak se bez problémů dostávám na hlavní tah směrem k Durmitoru. Ve dne vypadá Nikšič ještě špinavější než v noci. Jedu na sever po E762 a pak odbočuji na východ přes Šavnik a Banski Stanovi. Na půl cesty mezi Banski Stanovi a Žabljak je odbočka na Pašina Voda do národního parku a vesničky Trsa na jeho druhém konci. Tuto cestičku mi ukázali rakušáci které jsem potkal před Dubrovníkem a tímto bych jim chtěl poděkovat, je to úžasná scénická cesta napříč téměř nedotčenou krajinou kde v půli projedete sedlem ve výšce přes 1900m.n.m.  Obrovské pusté pláně kam až oko dohlédne, připadal jsem si tam jako někde v mongolsku, se zvedají do štítů hor po jejich bocích se klikatí úzká cesta. Povrch je kvalitní, ovšem často zasypaný jemným štěrkem splaveným ze skal. Ale kdo by tu chtěl brousit slidery, když jsou tady tak krásné výhledy! Nejel jsem tou cestičkou snad víc než 40km/h a s hubou dokořán koukal všude kolem a fotil a fotil... To modré auto pod srázem je snad na fotkách všech, kteří tudy projeli (i tady na Motorkářích už jsem ho viděl :D ) okolo pasoucí se krávy v rozestupech několika stovek metrů a jedna zarostlá chajdaloupka na 50km čtverečných. Krása. Na vrcholku v sedle si mne hned vyhlídnul jeden místní chytrák, že prej 2 E za vstup do národního parku. Žádná visačka, placka, ani nijak zvlášť označené auto, tak jsem mu jen ukázal prázdnou peněženku a zamával mu před nosem kreditkou. Pochopil , jen mávnul rukou a jal se zvyšovat si svůj pochybný příjem dalšími turisty.  Po projetí parkem se napojuji opět na silnici E 762 a podél kaňonu řeky Piva směřuji na sever  na Sarajevo.
Serpentinky svažující se do jednoho z nejhlubších kaňonů v Evropě občas odkryjí až nepřirozeně zbarvenou hladinu řeky. Její modrá je prostě úchvatná!   Oči přivyklé na prudké letní slunce ještě znásobené odrazem od všudypřítomných bílých skal si jen velmi pomalu zvykají na tmu tunelů, kterých je po cestě dolů a pak i podél řeky nespočet. Jelikož bez palubního nabíjení je kamerka v helmě vybitá dřív než řekneš Montenegro, pořizuji záznam o sjezdu ručním foťákem. Má to jednu výhodu,  tmě tunelů se přizpůsobí mnohem rychleji než moje unavené oči. Tak se stane, že některými delšími tunely (všechny jsou neosvětlené) projíždím s očima přilepenýma na displej foťáku více než na cestě, protože foťák se rozkoukal do vteřiny, kdežto moje oči tak do 5ti. Cestou na sever je přehrada Brana Martinje.  Její nezatopená strana ukazuje zrezivělé žebříky, průchody a polorozpadlé lávky. Tunýlky vykutané ve skále, prostě úplný Mordor :-D  Kousek dále po proudu je most přes řeku, který nabízí opět neskutečné výhledy, tentokrát na již nespoutanou řeku plnou peřejí, obřích balvanů a stromů. Ráj pro vodáky, pro které zde vznikají početné kempy. Přes most s železnou konstrukcí, ale dřevěnou podlahou, které mimochodem chybí pár fošen, opouštím černou horu a vjíždím opět do BiH.Nutno podotknout že pěkně pomalu a za veledůležité asistence místních celníků a policistů (začínám na ně být alergický). Jeden z nich mne ještě po téměř půl hodinovém čekání v 35 stupňovém vedru v černé kombinéze, po předložení všech dokladů nechává kompletně vybalit jeden můj kufr, poněvadž moje NE na dotaz, jestli převážím nějaké cigarety nebo alkohol, se mu nezdálo dost přesvědčivé. Grrr...  >:-(  Tak opět v Bosně, podél řeky stále na sever, okolo početných vodáckých kempů, po téměř prašné cestě za dvěma polskými jeepy které mne vydatně krmily prachem.  Ve městě Brod opět překračuji řeku a mířím do hlavního města Sarajeva.  Po silnici 18 klikatící se toutéž kopcovitou, zalesněnou krajinou s rozstřílenými a opuštěnými  osadami podél. V jednom domě na mne ze dveří kouká téměř dvoumetrová laň! Zvláštní pocit.  Sarajevo mne vítá okolo třetí hodiny odpolední úžasnou dopravní špičkou. Péťa nastartovaný a jedeme přes město, které mne ničím nezaujalo. Taková škaredější a špinavější Ostrava.  Blížící se večer, horko jak cyp a vidina nocování v této špinavé a pro mne ne příliš vábné zástavbě mne vede k myšlence najetí na dálnici a rychlému přesunu odsud. Za městem se ptám místních náčelníků jak je to tu s motorkou na dálnici, prý za dvě eura na mýtné bráně. Tak si říkám, že to zkusím. Na mýtu sedí šedý vlk v modré uniformě a nastavuje dlaň. Když mu dám svoji jedinou dvacetieurovku (místní měnu jsem neměl) začal na mě zběsile gestikulovat a mávat těma jejich markama. Snažil jsem se odmítat, ale prostě na vrácení neměl. Tak jsem skončil s hromadou bosenských marek :( Dálnice směrem na Zenica byla super, prvních asi 20km. Pak to přišlo. Pumpa není a samospádem se 72kW ve 130km/h neuživí... takže potupně stojím v odstavném pruhu ve 40 stupňovém vedru a čekám. Dalších 20 km jedu do 80ti ať stačí dávat. Jenže po těch 20ti km se dálnice mění na staveniště s prašnou vozovkou o 2 pruzích a pomalu se vlekoucími vozidly všech druhů.

 V protisměru to překvapivě sviští a místní kamioňáci neváhají valit přes rozbitou prašnou skoropolňačku i osmdesát. To mne samozřejmě opět krmí prachem. Z celé cesty přes Bosnu mám jeden poznatek. Nikdo tam nenosí helmu! Od dědy na babetě až po chlápka v montérkách na velkém enduru. Když jsem ukazoval vedle uveřejněnou fotku, všichni se smáli jakej že jsem to klasický úchylák že si fotím dívčí zadečky na motorce, ale nikoho nenapadlo se podívat, že slečna má sice ledviňák, ale ani jeden z nich nemá helmu!A to prosím ta kolona jela určitě přes 80 a borec si s předjížděním přes plnou rozhodně hlavu nelámal. Asi jinej gang! Zajímaly by mě jejich policejní statistiky :D

Tak jako u nás v každé vsi kostel, tak u bosňáků minaret. Samozřejmě jdou s dobou, tj. bílé BMW, mešitka má plastová okna a z minaretu na ochozu nevyřvává muezzin ale hezky elektrifikované tlampače.  Cesta ubíhá pomalu a vesnice a městečka po cestě jsou jednotvárná.  Těsně před osmou hod večerní zastavuji u obchůdku u cesty a zbavuji se posledních bosňáckých marek nákupem ovoce a pár plechovek místního rezavého moku na zkoušku. Nakoupil jsem hafo drobností, sladkosti, ovoce, pivko, zapalovač, žvýkačky a přesto mi nějaké marky zbyly. Tak jsem tam paní nechal dýžko cca 3 bosňácké... byla z toho tak nadšená, že mi zabalila ještě pytlík švestek a čoko-tyčinku RUM :-DTo už jsem ale téměř na hranicích s Chorvatskem a jak tak při pojídání tyčinky čumím do mapy, hned za hranicema jsou nějaké jezera! Hurá, moje další nocování.  Po příjezdu do města Slavonski Brod se ptám rukama nohama v první hospodě, kde že si tady můžu postavit šátor (stan). Dozvídám se že kousek za městem je jezero, že tam to určitě nebude nikomu vadit. Přijíždím k jezeru Petnja Chvíli korzuju okolo až dojedu k místu které vypadá jako kemp. Stojí tam pár motorek a hromada beček (sudů od piva) a dalšího chlastu. Zastavuju a ptám se, jestli si tu můžu postavit stan. Hned se ke mě vyřítí jeden plešatý hromotluk a v napřažené ruce mi podává otevřené pivko! :D Prý jsem tady vítán a ať jdu s nima do hospody!  Zdvořile odmítám a zůstávám se zbytkem bandy, která zůstává hlídat proviant, který zbyl po jejich motosrazu. Přátelé, nebudu to tu moc rozepisovat. Další nádherný večer ve společnosti chorvatských motorkářu  z klubu Nightmares Croatia kterým bych chtěl touto cestou poděkovat za pohostinnost!

16.08.2011 Úterý + Středa - dojezd

11:30 po koupeli v jezeře odjíždím směr Balaton v Maďarsku, kde mělo být mé další nocležiště. Monotónní cesta rovinatou krajinou ubíhala pomalu. Ve čtyři jsem byl ve vsi Balatonvilágos a dal jsem si tu výborný gulášek a polévku k tomu :) v ceně 13ti éček. Pak objíždím jezero, hledajíc vhodný kempingplatz, ale nenacházím nic než uzamčené zahrádky a penzion-hotelové komplexy.  Když jsem pak přijel v jednom místě až k vodě, málem jsem se zježil. Voda byla křídově bílá až béžová. Rozhodně nebyla průhledná, navíc byla i dost studená.  No nic, hodinka popojíždění, hledání a nakonec tohle zklamání  mě tohle místo znechutila. Rychlý kuk do mapy, nějaká ta matematika a bylo rozhodnuto. Projel jsem toho už hodně. Z dovolené mi zbývají sice ještě necelé tři dny, ale už toho mám taky dost. Jedeme domů! Sedlám kozu a jedeme směr Komárno. Jakmile se začalo stmívat poznal jsem, že můj miláček asi nesvítí tak jak by měl. Kolem osmé večerní tedy měním na pumpě Slovnaft Nové Zámky prasklou H4ku, protahuju kostru, kupuju Ice Tea a můžem mazat dál směr Prievidza, Bytča, Frýdek-Místek a Ostrava.
Noční přejezd Beskyd to byl další zážitek. V 11:30 odjíždím ze severu Chorvatska za teplot přesahujících 30 stupňů celsia, někdy o půlnoci přejíždím beskydy, kde nebylo víc jak 7 stupňů! Mlha, že nebylo vidět  přední kolo a všude slizko a mokro. K tomu už celkem něpěkná únava, no nejelo se moc dobře. Po přejezdu kopečků se dostávám ve Frýdku na dálnici a mažu si to prázdnou cestou na Ostravu. Tady se mi podařilo ve 120 km/h chytit mikrospánek, který málem nedopadl dobře (ještěže byla ta silnice prázdná). Netřeba se takhle přepínat a už bych to nikdy neudělal. Život za těch pár km nestojí! Nakonec, po 14ti hodinách téměř nepřetržité jízdy jsem doma. V zadku za den přes 715km po okreskách! Stav tacho na konci dovolené 47832 km. Jsou dvě hodiny ráno a já jdu chrnět. Vybalím zítra. 17.08.2011
Ráno, při obhlídce motorky zjišťuju, že nejspíš shodou okolností lehce podhuštěného zadního kola a špatně vyvážených kufrů (už na dálnici do Ostravy mě to táhlo na jednu stranu) jsem si nepěkně sjel gumičku na jednu stranu. No co už, tuhle sezonu bude muset doklepat.

Co dodat závěrem? Z prvotního strachu z neznáma zůstaly jen úžasné vzpomínky na nádherná místa na naší planetě, dobré (i zlé) lidi, noví přátelé a spousta fotek :)

Pár poznatků:
Detailní plánování nepotřebuji, vyspím se kde to jde (kolikrát i kde to nejde ;) ) Dobrá krimatka a spacák je základ, pak jde všechno.
Na cesty po evropě nepotřebuji cizí měnu, všechny pumpy mají platební terminál, a v každém i menším evropském městečku je bankochmat. Když náhodou potřebuji hotovost, vyberu si v dané zemi bez poplatků a s kurzovým rozdílem v řádu desetihaléřů což mne rozhodně při výběru v řádech MAX pár tisíc nezabije.
Lidé jsou v podstatě dobří, mluvte s nimi, komunikujte všemi prostředky, většinou rádi pomohou i když nerozumí cizí řeči.

Ride safe ! 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE