Montenegro 2011

Ráno vstáváme v 7 hodin, dobalujeme jídlo, kontrolujeme veškeré doklady a vyrážíme směr Bratislava po dálnici D2. V Hustopečích ještě tankujeme poslední CZ benzín a pádíme dál, ať nám to dnes utíká. Potom už pokračujeme pouze po okreskách. Jedeme kolem Balatonu, směrem dolů na Chorvatsko (hraniční přechod Udvar).
V Chorvatsku na hranicích naštěstí není žádná kolona a celníci kontrolují pasy jen letmo. Po překročení hranic pokračujeme svižnějším tempem stále dolů směr Bosna a Hercegovina, přece jen je už dost hodin a dnešní plán, dorazit do města Tuzla, chceme splnit.
Na hraničním přechodu do Bosny a Hercegoviny (Županja) už nemáme takové štěstí. Je tu docela fronta a celníci kontrolují veškeré doklady.
Z počátku dodržujeme rychlostní limity, protože jsem byl varován na časté měření rychlosti. Po chvilce si však zvykáme a jedeme svižněji. Přece jen dodržovat jejich neustále sníženou rychlost na 60km/h je otrava, navíc zde velmi dobře funguje upozorňování na policii od protijedoucích aut.
Dnešní plán se nám daří splnit a v obci Ljubače nacházíme směrovku k motelu, který na nás po příjezdu působí jako uzavřený, což potvrzují i zamčené dveře. Než se ale stihneme napít, vyjde ze dveří pán a tak se ptáme, zda má otevřeno a volný pokoj. Domlouváme se na ceně 20 euro za pokoj. Kuchyně ovšem nefunguje, protože tam probíhá rekonstrukce. Motorku parkujeme uvnitř ve vstupní hale, prý ji bude hlídat. Na pokoji potom zjišťujeme, že výborné domácí kuřecí řízky jsou podruhé usmažené a raději je vyhazujeme.

Den 2 - neděle 10.7.2011 (Ljubače – Žabljak – 347,6 km)

Budíček volíme na 7:30 hod. Z vlastních zásob něco málo posnídáme a zhruba o hodinu později už vyrážíme dál. Chceme to dnes stihnout do Žabljaku. Ráno jsme plní sil a cesta začíná být konečně zajímavá, tak si to patřičně užíváme. Ve městě Kladanj se dáváme směrem na Vlasenica, není tu skoro žádný provoz a cesta je plná zatáček. Ve městě Sokolac tankujeme a poprvé cítím divný zápach benzínu, na který si později zvykám. Je stejný v celé Bosně i Černé Hoře. Obsluha nám radí kudy dál, za což jsem později velmi vděčný, neboť pár křižovatek není vůbec značených.Ve městě Foča špatně odbočujeme, neboť cesta opět není značená a tak si dopřáváme naši první šotolinu. Po chvilce bloudění stavíme a ptáme se na cestu směr „Montenegro“. Pán nám ukazuje, že na rozcestí máme jet doprava, což nám po jeho odjezdu zase vyvrací místní paní a navádí nás úplně jinudy, naštěstí však dobře. Před překročením hranic do Černé Hory se zastavujeme na oběd. Na grilu vidíme krásné maso a tak si objednáváme. K našemu překvapení nedostáváme maso z grilu, ale nějaké studené a gumové. Po nepříliš vydařeném obědě pokračujeme dál na hraniční přechod Šcepan Polje. Na horší cestu jsme byli upozorněni, ale i tak nás místy dokáže zaskočit, úzká, rozbitá a místy dokonce chybí. Na hraničním přechodu kontrolují pasy a chtějí vidět i zelenou kartu, kterou si ani nestihnou prohlídnout a vrací mi ji, že můžeme jet. Jak ovšem zahlídnou foťák, hned nám zakazují fotit most, po chvilce se nedivíme, protože občas čekáme, kdy se pod náma propadne.Hned po vjezdu do Černé Hory nás uchvacuje Pivská přehrada, je to opravdu krása. Po cestě je spousta tunelů, ve kterých není ovšem skoro vidět, což je dost nepříjemné. Po prohlídce Pivského Manistiru tankujeme a vracíme se kousek cesty zpět do tunelu směr Durmitor. Cesta je plná překvapení, občas potkáte v protisměru ze zatáčky pěkně rozjeté auto, šutry a nebo kravské lejno, toho je tu asi nejvíc :-D. Občas nám skříží cestu kráva, ovce, nebo koza, ale naštěstí je to po chvilce přestane bavit a pustí nás dál.Po příjezdu do Žabljaku zkoušíme najít kemp a tak projíždíme město křížem krážem a zjišťujeme, kde se nám bude líbit nejvíc. Nakonec jedeme do doporučeného kempu „Mišo“. Už na rozcestí na nás mávají, ať jedeme k nim (cena 20eu za pokoj na noc). Cesta do kempu, který na nás ani jako kemp nepůsobí, vede hodně ostře vzhůru.
Po ubytování sundávám kufry, zítra budeme výletit jen v okolí. Večeři si dáváme v kempu, dostáváme výbornou domácí polévku, maso, sýr, zeleninu, pečivo a na konec nám paní donese ještě misku jahod z její zahrádky a prý je to grátis speciálně pro nás. V kempu je spousta Čechů, tak zjišťujeme, co kde je. Potkáváme zde Michala a Kláru, kteří jsou tu autem, jsou kousek od Jihlavy. Mají podobné plány a tak s nimi trávíme večer a vyměňujeme si plány a zážitky.

Den 3 - pondělí 11.7. 2011 (Žabljak – 161,4 km)

Ráno ještě snídáme Majku z domova. Namázneme řetěz a jedeme se podívat do hor na „Mala Crna Gora“. Jednou špatně odbočujeme, ale aspoň vidíme okolí i z jiné strany. Cesta je trochu horší, jede se převážně na 1 nebo 2, okolí nám to ale vynahrazuje.Není tu skoro žádný provoz, asi 2 auta za celou dobu, vzhledem k té kráse je to zvláštní, žádní turisté. U cedule „Mala Crna Gora“ zkoušíme na rozcestí rovně, ale cesta nikam nevede. Nebo spíš po chvilce mizí asfalt a pak už jen šotolina. Vracíme se na rozcestí a zkoušíme druhý směr, který nás po chvilce dovede ke kaňonu Sušice.

Po malém odpočinku se vracíme dolů a zkoušíme se dát směrem na „Curevac“. Cesta je lepší a o hodně kratší. Dál ale vede pouze vyhlídkový okruh (pěšky), za který se platí, a nebo šotolinová cesta směr „Tepca“, kterou se zkoušíme vydat. Asi po 4km to vzdáváme, tak trochu donuceni, protože nám přestává brzdit zadní brzda, která je přehřátá (aspoň doufám, že je to jediný problém, proč nebrzdí). Vracíme se tedy do Žabljaku a dopřáváme si tu oběd. Konečně si napravujeme chuť „Durmitorským steakem“, je to steak plněný pršutem a sýrem (350g). Po výborném obědě se jedeme podívat do města Šavnik, kde by měl být podle internetu v okolí vodopád. Nějak se nám ho nedaří najít, ani obsluha na benzince neví a tak se vracíme zpět se zajížďkou do kaňonu Nevideo. Opět krása, nedotčená příroda, to se prostě musí vidět.

Další výlet zkoušíme na „Crno Jezero“, kam se nám nedaří dostat se na motorce, všude je jen cesta pro pěší. Vracíme se do kempu s tím, že se převlékneme do civilu a půjdeme tedy na výlet pěšky. Cesta lesem nám zabrala asi 30 minut. Jezero je pěkné, ovšem do vody bychom nevlezli. Kraje jsou obrostlé a voda je studená.

Po pauze se vracíme zpět do kempu, kde opět potkáváme Michala a Kláru, kteří se již také vrátili z výletů. K večeři máme chleba a vysočinu z domova, která nakonec padne k pálence od místních. Doporučujeme si vzít s sebou něco proti komárům a proti štípnutí (např. Fenistil), protože zatím co my koštovali pálenku, komáři si pochutnávali na nás.

Den 4 - úterý 12.7.2011 (Žabljak – Plav – 291,8 km)

Prvním dnešním bodem je návštěva bodu v Durmitoru pro „Interphone tour“, kde uděláme jen pár fotek. Za to, že jsme zastavili, nás kasíruje místní správce o 4 eura za průjezd Durmitorem. Chvilku se s ním dohadujeme, nakonec mu dáváme jen 2 eura a jedeme zpět.Další zajímavostí je most přes řeku Taru, kde zastavujeme a děláme nějaké fotky. Potom pokračujeme dál kaňónem Tary směr Mojkovač a dál směrem Berane. Rozepisovat se zde, že je cesta kaňónem nádherná, je asi už zbytečné. Je to tu prostě krása všude.

Našim dalším zajímavý místem je národní park „Biogradská Gora“. Po cestě jedeme asi 3x po šotolině, ale už nám to přijde celkem normální. K této zemi to patří, to byl i jeden z důvodů, proč jet právě sem. Příroda je tu zelenější než si dovedete představit. V místním hotelu si dáváme konečně oběd, k pití dostáváme vodu z místního pramene. Tyto prameny jsou skoro všude a voda z nich je chutnější než balená. Pan majitel si s náma vypráví odkud jsme a kde jsme už byli a kam pokračujeme a snaží se nás přesvědčit, abychom zůstali přes noc. Musím říct, že jsme to hodně vážně zvažovali, ale všechny výlety jsou zde pro pěší a tak nakonec jedeme zpět a pokračujeme v našem plánu přespat u jezera Plav.

Po příjezdu na Plavské jezero je ještě málo hodin a tak se pokoušíme najít prvně zajímavosti, které jsme měly vytypované. Po cestě dostávám pokyn k okamžitému zastavení. Netuším, co se děje. Zastavuji a Kamča okamžitě sundává bundu. Dostala se ji tam někudy asi vosa a schytala 4 bodance do pravé ruky. Bloudíme jak jen to je možné, občas nám někdo poradí, ale i tak je to jedno rozcestí za druhým a tak bohužel vodopády, které mají být někde u obce Vusanje vzdáváme a vracíme se do města Plav hledat ubytování, které nakonec nalézáme hned z kraje (pokoj za 16euro na noc). Kemp zde opět nevypadá jako kemp, který většina z nás zná. Stan si můžete postavit na zahradě majitelů domu a pokoje k pronájmu mají vybudované v suterénu domu. Po ubytování si jdeme alespoň prohlédnout pěšky město a také udělat nějaký nákup základních potravin.Večeři si dopřáváme u domácích, krásně to tam voní. Při pohledu do jídelního lístku zjišťujeme, že mají pouze snídaňové a obědové meny. Ceny jsou v pohodě a tak zkoušíme obědové meny. Dostáváme předkrm, potom rajskou polévku, pečeného pstruha na česneku a nakonec ještě palačinku s marmeládou posypanou strouhanýma ořechama. Uf, ani to všechno nešlo dojíst. Musíme uznat, že lepší rybu jsme nejedli, paní vaří opravdu úžasně. To vše stálo jen 6 euro pro jednoho.

Den 5 - 13.7.2011 středa (Plav – Danilovgrad – 305,8 km)

Ráno si dopřáváme snídani ze včerejšího nákupu z pekárny a pochutnáváme si na buchtě s jablky. Po snídani se jedeme podívat do města na „Kula Redžepagica“. Další zajímavé místo „Oko Skakavice“ nám místní řekli, že je dostupné jedině pěšky, takže jej vylučujeme a jedeme se podívat na „Hridsko jezero“. Po cestě zastavujeme a ptáme se místního pána na cestu. Ten se nás ihned zeptal, zda jsme Němci nebo Rusi. Odpovídáme že ne. Bez mrknutí očka se otáčí a odchází aniž by poradil. Naštěstí nás instinkt vede dobře. Cesta se pomalu ale jiste zhoršuje a zhoršuje, asfaltu ubývá až zmizí úplně a prodíráme se dál přes hlínu, šotolinu a dřevěný mosty. Cca 4,8 km před cílem ač neradi, to vzdáváme, cesta je stále horší a představa, že se tam budeme dál tímto tempem prodírat a pak to ve finále nenajdeme, nás demotivuje.

V Plavu se dáváme směr Andrijevica a dál směrem Kolašín. Cesta je, už jak jsme zvyklí, rozbitá, úzká a samá zatáčka. Benzinka nikde a rezerva už svítí, naštěstí brzo vjíždíme do města Kolašín, kde hned tankujeme a pokračujeme dál směr Podgorica kaňonem Morača. Opět krása. Nekonečné zatáčky, místama horší cesta, ale celkově je cesta pěkná a kvalitní.V Podgorici se dáváme směrem na Nikšic, před kterým chceme navštívit klášter Ostrog. Cesta mimo hlavní silnice je opět klasicky úzká a …. Kolem 14 hodiny si dáváme konečně oběd. Nó opět si dopřáváme, „Montenegro sword“ (700g masa, pro dva). Opravdu vynikající maso, plněné pršutem, sýrem, houbama a ještě něčím (cena 15euro s hranolkama).
Oběd - "Montenegro Sword"

S takto plným břichem pokračujeme ve šplhání se na Ostrog, cesta je samá vracečka a stoupáme pěkně vzhůru. Po příjezdu doplňujeme vodu do flašek z místního pramene, je to opravdu výborná voda.

Už je ale docela dost hodin a tak jedeme na „Krupačko jezero“ s úmyslem se tam někde v kempu ubytovat. Smůla, nikde nic, jen obrovské davy lidí a tak pokračujeme dál na „Slansko jezero“. Štěstí nám nepřeje ani tady, žádný kemp, žádné ubytování. Rozhodujeme se tedy, že pojedeme směrem, který byl v plánu na zítřek a po cestě něco najdeme. Po cestě ještě tankujeme a zkoušíme zjistit od místní obsluhy, zda tu není nějaký levný motel nebo penzión. Neví o ničem. Pak si nás všímá místní mladík v autě a dává se s námi do řeči, umí parádně anglicky. Po chvilce se dovídáme, proč. Je to policejní strážník, ve službě jezdí na Fazeru 600 a dokonce podle naší SPZ správně hádá Brno. Prý tu byl a Brno se mu moc líbilo. Doporučuje nám zkusit asi 3km po cestě *** Hotel nebo potom až v Podgorici, ale že už tam bude trochu dráž. Nakonec tedy zůstáváme v hotelu u cesty (35euro za pokoj na noc se snídaní), alespoň je tu klima. K večeři si dáváme poslední domácí Majku.