ČernoHorský výletění

23. květen

Sbaleno mám již od večera, jen ráno vytlačím TAčko ze dveří, naložím vše na něj a loučím se  s rodinou. Večer zlehka sněžilo, ale vše roztálo a je jen ukrutná zima. Odjíždím o hodinu dýl než jsem původně chtěl, ale nic mě netlačí. V Jilemnici ještě kontroluju u benzinky tlak v gumách, lehce přifouknu zadek a razím směr Trutnov a Česká Skalice. První zastávku dělám na Rozkoši. Sundávám zpod helmy kuklu, vypadá to že dnes ji už nebudu potřebovat. U nádrže vyfotím naloženýho alpa, a hned mizím pryč, rybáři ze mě asi nadšeni nejsou, ale co. Další zastávku mám naplánovanou u hradu Potštejn. Sundávám gatě a nechávám na větru oschnout pr...l . to by člověk neřekl co udělá špatně zvolený spodní prádlo. Udělám dvě/tři fotky a spíchám dál na Svitavy. Dál to beru na Letovice, Kuřim a Brno. Dlouho jsem tu nebyl tak si moravskou metropoli projedu centrem. Asi jsem masochista. Začíná mi kručet a tak do Mikulova to beru napřímo, co nejrychleji. Nacpal jsem se polívkou, guláškem, nealko pivkem a kafem a za vcelku příjemných 240,- . Za ty prachy toho byla fakt hromada.
Hranice přeletím jako vítr,  ale do Vídně to beru okreskama. Pod Vídní se stáčím do leva. Silnice z Hof am Leithaberge do Donnerskirchenu je mou dnešní odměnou. Super asfalt, decentní zatáčky a žádnej provoz. Sjedu ještě pár km a do kempu v Oggau dorážím v 8 večer. Za horkou sprchu za 0,8 euro jsem vděčný. Postavím stan, slupnu nějakou tyčinku a jdu chrnět. Příjemný to vyspání za 13,6 euro za stan, mě a motorku.

ujeto 458 km

24. květen

Vstávám v 7:15. Trocha hygieny, sbalit stan a v 8 už opouštím kemp. Je docela kosa, tak jsem se pořádně nabalil. Přes tu zimu je ale modrý nebe, což se podle předpovědi má brzo zkazit. Chci to do dnešního cíle trochu urychlit, tak kupuju rakouskou dálniční známku za 4,8 euro a frčím na Graz. Pár km za Štýrským Hradcem tankuju a vylézám na chvilku z oblečení. Jedu už skoro 100 km v nemoku a zatím ani kapka vody. Ale co kdyby. Napít, vyvětrat a zase obléct a jede se. Během 5 minut se slušně rozpršelo. Prší mi celou dobu, skrze Villach, kde zastavuju u benzinky jen se ohřát u kafe a potkávám tu hromadu pěkných aut jedoucí GUMBALL 3000. Trochu jim ty auta teď závidím. Nasedám a jedu dál. Déšť ustává až v Italském Tarvisiu, kde sice neprší, ale jsou zase 4 nad nulou a já začínám pěkně mrznout.
Dojíždím do Udine, kde hodlám dotankovat. Prsty mám zmrzlý že nedokážu udržet ani pistoli v ruce. Na pomoc ochotně přichází taliánský pumpař. Do místa ubytování to mám ještě pár desítek kilometrů a hned za Udine moknu dnes podruhé, ale tentokrát tak dokonale že to neustál ani nepromok, ale zase jetu už podstatně tepleji než v horách, i když já jsem mokrej až na kůži. Parkuju před hotelem v Lido di Jesolo a čekám, až mi kolegové co dorazili autem přinesou klíč od pokoje. Ubytujeme se a jdeme si pro startovní čísla na sobotní večerní půlmaraton. Vyzvedneme vše potřebné a jdeme si dát večeři. Jsem dokonale zmožen a jdu před půlnocí spát.

ujeto 565 km

25. květen

Sobotu mám naplánovanou volnější. Hotel máme zaplacen už delší dobu předem, tak si konečně vychutnám pořádnou snídani. Vstávání „až“ na 8 je taky fajn. Natlačil jsem toho do sebe co nejvíc, energie bude třeba. Rychle vlítnout na pokoj pro nějaké věci a skáčeme celá banda do auta a jedeme do přístaviště Punta Sabbioni, kde necháváme zaparkovanou dodávku a jedeme přívozem přímo do Benátek. Pár hodin chození po památkách a nezbytné svezení se na gondole.

 

Věci které musí udělat snad každý kdo to tu navštívil. Asi největší dojem na mne udělalo nejprovařenější místo Benátek,  Piazza San Marco  (náměstí svatého Marka) – které bylo zbudováno už v 9. století. Dáme ještě kafe v přístavišti a mizíme zase lodí zpět k autu. Dojedeme na hotel, sbalíme si věci na závod do batohu a mizíme na autobus, který nás zaveze kamsi na start. O závodě samotném se tady rozepisovat nebudu. Ale dřina to byla pořádná. Ale doběhl jsem do cíle, takže ok. Sprcha, večeře, postel a okolo půl jedné ráno usínám.

ujeto 0 km

26. květen

Probuzení vcelku ujde, ale docela cítím ztuhlý a namožený kotníky. Pohled z okna mi ale dělá velkou radost. Většina nebe je modrá, takže to vypadá nadějně. Balím čistý věci co mi přivezli autem na moto a jdu na snídani. Opět se nacpu skoro vším co je po ruce – cesta bude dnes dlouhá. Kluci vyrazili snad nějak před osmou ráno z Velkých Pavlovic, mám oproti nim skluz asi hodinku a půl. Mě čeká cca 590 km na místo setkání. Snad nikde nezmoknu. Poslední kousek Itálie platím ještě 2,2 eura poplatek na mýtný bráně, což mi příjde za ten rychlý průjezd parádní. Frčím směr Lublaň. Hned za hranicemi ve Slovinsku, na první benzínce datankuju za 18 euro mýho alpa, koupím jejich dálniční známku za 7,5 euro na týden a mizím po dálnici. Jedu prakticky sám, svítí slunce a je teplo. Chvílemi se zapomenu a peláším 170kou,ale nikde nikdo tak to moc neřeším. U Lublaně jsem v 13:00, tak dám zadku i nohám odpočinek na odpočívadle. Ihned se sbíhají relaxující kamioňáci a okukují naložený TAčko. Většinou mají srbský a italský SPZky. Protáhnu se, prohodím s nimi pár zdvořilostních vět odkud, kam a proč vlastně jedu a mizím zase dál na Záhřeb. Tankování proběhne za Chorvatskýma hranicemi. Konečně mu zase dopřeju plnou nádrž. Koupím ještě nějakou bagetu a pití a sednu na kraj odpočívadla. Na místo setkání ještě asi 250 km a mám super čas, tak si dopřeju odpočinek a kafe. Stejně tam na ně asi budu čekat, nad Rakouskem je nějak černo. Já to celé podjíždím v hezkém počasí. Na odpočívadlo před sjezdem z dálnice u obce Županja, kde mám spicha s rukama přijíždím v 17:00. Kluci jsou už tady. Prý čekají ani ne deset minut, což je podle nás prakticky dokonalý. Sjíždíme z dálnice a překračujeme hranice do Bosny a Hercegoviny. První překvapení je na světě, mapy v Garminu jsem si sice aktualizoval, ale nenapadlo mne si zkontrolovat jestli mám nahranou i Bosnu a Černou Horu. Navigace mi šedne. Ještě že máme sebou jednu mapu a dvě další, fungující navigace. První dojem je šílený. 20 km jedeme jen prázdnými vesnicemi a nepotkáme nikoho než honící se tlupu divokých psů a spousty napůl postavených domů. Po asi 70 km dojíždíme do kempu Ontario, hned u města Lukavač. Počasí vypadá všelijak tak si raději bereme 3 dvoulůžkový chatky s toaletou a sprchou. Vyjde to na hlavu o 5 euro víc než stan a to jsme ochotni zaplatit. V kempu jsme jediní, přesto nám ještě v půl devátý večer dělají večeři. Dva druhy ryb a pár piv k tomu. V půl jedenáctý se jde spát.

ujeto 700 km

27. květen

Probuzení v kempu v 7 ráno, V 8 už sedíme na motorkách a vyrážíme směr Vlasenica. Po 40 km od kempu nás zastavuje u silnice vůně grilovaného jehněte. Zastavujeme na snídani. Jehně sice ještě není hotové, ale dáváme si 4 porce Plieskavice a 2 Čevabčiči. K tomu každý nějaký nealko a 5 kafí. Platíme neskutečných 30 eur za vše. To je krása. Levné a zároveň vážně chutné.

 Množstvím ale spíše oběd než snídaně. Suneme se dál do Vlasenice a Sokolače. Opět krásné zatáčky, super asfalt a minimální provoz, i když je důležitý si dávat pozor na volně pobíhající ovce, krávy a koně. Nedělají si starosti z náklaďáků, natož z našich motorek. Pokračujeme dál na Rogatica, Goražde, Foča. Ve Foče přejíždíme most a jedeme k hraničnímu přechodu  Šćepan Polje. Cesta sem připomíná spíše okresku, občas chybí asfalt a je tu jen hlína a kamení, ale na to přece endura jsou. Na přechodu mě trochu zaskočilo že chtějí i zelený karty od motorek, pochopitelně ji mám pod sedlem, takže z motorky odstrojuji veškerou bagáž abych se pro ni dostal. Na území Černé Hory vjíždíme ve čtvrt na čtyři. Začíná se nám černit nebe, ale nemoky zatím necháváme v kufrech, i když připraveny. Po 7 km od hranic přijíždíme k mostu přes řeku Piva, po dalších 4km už jsme u Pivského jezera. Je to vlastně umělá nádrž se zákazem koupání – je to zdroj pitné vody pro Černohorce. Než jezero přejedeme, stavíme asi 6krát na focení. Odbočujeme do leva skrze tunely a stoupáme na Durmitor. Cestou nahorů nás staví Černohorec jedoucí autem dolů a že je nahoře sníh že neprojedeme. Rozhodujeme se že jedeme dál až na hranici sněhu. Ta nás čeká v 1700 m.n.m. . Fotíme se se sněhem a zjišťujeme že už je docela pozdě. Pospícháme opět dolů k jezeru a pak směr Jasenovo Polje, Gradac. Nacházíme kemp v Pošćenje, hned za Šavnikem. Kemp se jmenuje Jatak - rozhodně doporučuju!!! 30 eur za dvoulůžkovou chatku se sprchou a záchodem. Vyložíme kufry, dáme rychlou sprchu a jdeme na jídlo. Obsluha milá a snaživá, jídlo výborný, pivka i kořalky taky byly. Přesunuli jsme se pak všichni do jedné z chatek a popili jsme ještě na Petrovi 45 narozeniny. Spát se jde okolo jedné ráno.

ujeto 400 km

28. květen

Probouzíme se v lehce po osmé hodině. Kořalka byla asi kvalitní, protože jsme všíchni ok, tak narychlo balíme a pakujeme se z kempu směr kaňon Tara. Zastavujeme po zhruba 20 km za Žabljakem. Parkujeme motorky u závory a jdeme se pěšky (cca700 metrů) k Černému jezeru. Za parkovné pro 6 motorek a vstup k jezeru platíme dohromady 22  eur. Chvilka posezení u jezera a chystáme se dáll. Ještě v centru Žabljaku zajdeme do krámu nakoupit svačinu na cestu a nějaký lahváče pro příbuzný do ČR. Až ke kaňonu řeky Tara perfektní asfalt a zatáčky. Stavíme u mostu a tu taky snídáme. Kupuju ještě hrnek domů do sbírky a už klesáme podél řeky kaňonem. Jedeme tu úplně sami. Stojí to za to. Vyjedeme z údolí a přijíždíme ke Kolašinu. Pokračujeme kolem monastýru Morača. Vlezný nic nestojí a zanechává ve mně, i jako v ateistovi, silný dojem. Za tu desetiminutovou zastávku to tu určitě stojí. Ještě se vyprázdnit u krajnice, doplnit tekutiny a jede se k Podgorici natankovat. V metropoli Černý Hory dáváme kafe na benzince a domlouváme se na další cestě. Nalevo i napravo od nás prší, tak to je vyřešené. Jede se rovně ke Skadarskému jezeru. Přejedeme most a hned za ním stavíme a fotíme si jezero. Pokračujeme dál k tunelu, je zpoplatněn 1 eurem za 1 motorku. Zaplatíme a projedeme. Přijedeme do Baru. Koukáme kde by jsme zakempovali. Hned u nás zastavuje Černohorec v Octavii a po chvilce domlouvání nám nabízí ubytování za 11 eur na hlavu u něj v pensionu. Souhlasíme. Jedeme za ním „až“ do Ulcinje. Z avizovaných 10 km je to skoro kilometrů 40 a já začínám být trochu nervózní. Snad alespoň to ubytování bude za domluvených 11 eur. Mé obavy se nakonec nepotvrdily a ubytovává nás čistém pěkném penzionu cca 10 minut od pláže, která je ale otevřena jen přes den a zpoplatněna. Tak to jdeme raději na jídlo. Pivko jenom lahvové a pizza dost průměrná, takže večer ještě posedíme na terase s přivezenýma plechovkama piv z ČR a jde se chrnět. A zítra už snad do „civilizace“ . Uvidíme jak a kam nás pustí počasí, ale snad má ještě vydržet, jenže – věř Černohorcům.

Ujeto 290 km

29. květen

Budíček je ve čtvrt na osm. Do 8 chceme už být na cestě. Sice je mírný opar a pod mrakem, ale neprší a je teplo, tak uvidíme jak bude. Jedeme do kopců k Albánský hranici. V sedle u hranic zastavujeme na kochačku, snídani a s Bůčou sundáváme bundy a jedeme jen v košilkách – je fakt teplo a na Alpu mi běží 30 km v kuse sahara. Navíc zjišťuju že mám nějakou mokrou l.p. šavli a navíc mi na kyvce chybí napínák řetězu. Z toho plyne známý pravidlo – nedávat motorku do servisu před cestou!!!! V oparu není skoro nic vidět, tak se najíme a jedeme dál ke Skadarskému jezeru. Cestou nás ještě na chvilku zastaví volně pobíhající osli, nereagujíce na troubení a blikání, tak si je vyfotíme a oni jako na povel ustoupí. Po chvilce ještě jednou zastavujeme a děláme společnou fotku nad Skadarským jezerem a pelášíme dolů do Virpazaru, kde dotankujeme a projíždíme ho směrem na Kruševicu, Rijeka Crnojevica, a Cetinje. Z něj vyjíždíme směr Bjeloši a na Lovčen. Good asfalt a samá zatáčka – moc pěkné, jen občas se z protisměru vyřítí nějakej Helmut na Báwu, takže jedeme opatrněji. Vyjíždíme až k Mausoleu Petra II. Petroviće Njegoše, které leží v 1560 m.n.m. . Dáme 3 eura na osobu za prohlídku mausolea a mizíme do Kotoru. Celý Kotorský záliv objíždíme a hledáme něco na přespání. Nikde, až do Herceg Novi se nám moc nelíbí a tak se dohadujeme že přejedeme až do Chorvatska.
5 minut před sedmou večerní vstupujeme na Chorvatské území a mě se konečně chytá navigace a zase se mi ukazují silnice. Takže CIVILIZACE!!!! Dojíždíme do Cavtatu, kde přes infocentrum seženeme krásný ubytování v apartmánu. 3 dvou-lůžáky zas 110 eur. Ubytujeme se lehce před osmou a jdeme na jídlo – mám už skoro dost hlad. Chvilku korzujeme po pláži až nakonec usedneme. Jídlo, pití, dezerty – žijeme si jak lordi. Účet za všechny, 198 eur. Jdeme se natáhnout. Motorky stojí na ulici před apartmánem, tak raději ještě zapínám falešnej alarm a jdu spát.
Ujeto 297 km

30. květen

Čtvrteční probuzení mi trochu kazí náladu. Prší. Ne moc, ale nepříjemně. A už má pršet asi navždy. Beru na sebe nepromok a uvažuju, že to vezmu nejkratší cestou domů. Vyrážíme v půl desátý. V Dubrovníku  přejíždíme most Dr. Fraňa Tudžmana a hned za ním zastavujeme a fotíme zaoceánský parníky. Stále lehce poprchává. Asfalt dost klouže tak jedeme hodně předpisově. Ve čtvrt na poledne projíždíme posledním Bosenským výběžkem okolo Neumi a jsme definitivně v Chorvatsku. Z ničehonic je modré nebe a černo necháváme za sebou. Sundáváme nemoky a za slunečna se rozhodujeme jet po pobřeží na Makarskou. Cestou ještě fotím Baćinska jezera a stavíme v Drveniku na oběd. Jídlo, pití a jedeme do Podgory. Před benzinkou se stáčíme doprava a stoupáme na Sv. Jure. Před vstupní závorou zastavujeme, platíme 30 eur za 6 motorek a jedeme nahoru. Na vrcholu docela fičí a je vidět asi na 40 metrů, tak čekáme až se tam sejdeme všichni, uděláme fotku a jedeme dolů. O 100 výškových metrů níž už je zase hezky a svítí slunko. Chceme dojet dnes co nejdál tak se shodujeme že pojedeme kus po dálnici. Dva z nás se trhají a jedou po pobřeží. Pauzu dáváme na benzině u Vrpolje. V tom vedru a po dálnici je guma pěkně prohřátá, tak dáváme kávu a chvilku odpočinek. Z dálnice sjíždíme po dalších 12 km a jedeme do centra Šibeniku. Žene se pěkná černota a asi pořádně zmokneme, takže se rozhodujeme dojet do Vodice a tam zůstat. Do Zadaru už dnes nedojedeme. Ubytování sháníme za 15 euro. Jdeme na jídlo a dáváme echo klukům kde jsme ubytovaní. Dorazí za náma s tím že ubytko je o 2 eura na hlavu víc. Prý se majitel domu spletl. Všechno u něj bylo „nou problem“. Uslyším-li ještě někdy chorvata říkat „NO PROBLEM“ mizím pryč. Teď už to neřešíme, najíme se a jdeme spát – Prší už fakt hodně.

Ujeto 379 km

1. červen

Je pátek, lehce po sedmé ráno a já už koukám do stropu a slyším jak za okny prší. No nic, jdu naložit cajky na motorku a ještě než vyrazíme chci skočit na poštu s pohledy pro rodinu.  Déšť trochu ustal, ale nepromok si na sebe raději beru. Jako jediný. Vyrážíme směr Slovinsko, ideálně bychom chtěli dojet do Postojny. Po 50 km se rozprší pořádně a tak u Benzinové pumpy leze do pláštěnek i zbytek výpravy. Dotankovat a jede se dál. Jedeme po pobřeží až do Karlobagu. Kodrcáme se kvůli klouzavýmu asfaltu a v dešti 40kou a to mě přestává bavit. V Karlobagu dáváme hamburger a diskutujeme jak dál. Jsem rozhodnut že toto mě nebaví a navíc směrem na Slovinsko má pršet ještě víc. S Honzou se tedy shodujeme že najedeme na dálnici a pojedeme dom, zbytek bandy chce pokračovat. Dáme ještě něco k pití, popřejeme si šťastnou cestu a loučíme se. Kluci pokračují směr Rijeka a já s Honzou přejíždíme sedýlko nad Karlobagem a sjíždíme do Gospiće a v Lički Osik se napojujeme na A1 a jedeme po dálnici směr domov. Stavíme u Bosiljeva u benzinky. Káva a dotankovat nádrže a jede se dál na Karlovac, Záhřeb a Maribor. Stavíme cestou už jen jednou a pak až v Šentilj. Tam se s Honzou loučíme. Já pokračuju na Štýrský Hradec a Vídeň, Honza odbočuje do leva na Pasov. Stále mi prší, ale i tak v super provozu se dá jet skoro pořád kolem 140 km/h . Při vjezdu do Vídně mi přestalo pršet a v centru je dokonce suchá silnice. Jedu pak přímo na Mikulov a Brno. Hranice s ČR protínám v 21:00. Nejsem unaven, tak jen na Shellce vezmu plnou nádrž a jedu na Brno, Žďár n. Sázavou, Chrudim, Pardubice, Hořice. Tam jsem okolo půlnoci, tak ještě slupnu jeden Kebab od Turka pod náměstím a dojíždím posledních 100 km domů. U dobu vypínám Alpa ve dvě hodiny ráno. Shodit kufry, zaparkovat a hurá do postele.

ujeto 1123 km


A tak shrnutí by asi bylo, že na týdenní cestu to bylo dokonalé, i když některé věci určitě stály za důkladnější prozkoumání, ale i tak, mohu-li mluvit za celou skupinu jsme moc rádi že se nám výlet do Černé hory konečně podařil. Snad někomu můj „cestopis“ pomůže v rozhodování jestli se tam vydat či ne. Za mě dávám jedno velké ANO!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE