Byli jsme az tam, kde silnice konci (mnoho jich bylo i dal)

6.den

Po snídani opět všechno balíme a skládáme na motorky. Já toho ani moc nemám, dvě plastikové tašky ze supermarktu, spacák a karimatku. Kamil s Karin toho mají dvakrát víc, jsou ale rychlejší než já. To dá rozum, když jsou dva! Vyjíždíme směrem na sever po Adrijské magistrále, která se táhne po pobřeží. Jedeme pomalu směr domov, projíždíme Budvou a směřujeme k Dubrovníku. Máme v plánu, usadit se na dva dny někde u Dubrovníku, prohlédnout si ho, koupat se a jet dále při pobřeží na sever.
Screeny nám posílá SMS-ku, že s námi dál nepojede, nevyhovuje mu nás datum návratu. Už se s ním nesetkáme. Jede hlouběji do Albánie a vrátí se o dva dny déle než my.

 Ubíráme se pohodlnou jízdou k Dubrovníku, když to jde, zastavíme u moře na krátké koupání. Potom jedeme dál. Opouštíme Montenegro a vstupujeme do Chorvatska. Celníci nám nedělají nikde potíže, kouknou do pasu, řeknou : „Aaaa Harley!“ a pokynou k další jízdě. Skoro se dá říct, že Harley otevírá všechny brány. Na to jsem ale přišel já, ostatní by to ani náhodou nenapadlo.

Po přejezdu hranice jsme vjeli na nejhorší úsek na naší cestě. Snad pět kilometrů písečné a kamenité silnice ve výstavbě. To byl ten nejhorší úsek. Projeli jsme ale i to a už jsme se blížili k Cavtatu, asi patnáct kilometrů jižně od Dubrovníka. V centru nám slečna v turistické informační kanceláří zprostředkovává ubytování v apartmánu, Kamil s Karin si berou ložnici, já fasuji gauč v kuchyni. Opět za deset euro na osobu, tentokrát trochu dál, možná tak necelé dva kilometry a hlavně do velikého vršku, na což trochu později velice doplácím. Sundáváme věci z motorek a jdeme se vykoupat. Ležíme na betonovém a kameném molu a opět slyšíme nic než ruštinu. Ale co? I ruské holky jsou hezké. Pomalu se smráká, jdeme nakoupit něco k jídlu a pití a já po cestě ale hlavně až dole kupuji velikého melouna. Stál zhruba dvěstě korun, mě to bylo ale v té chvíli jedno, jelikož jsem měl na něj chuť. Prodavač mě asi trochu napálil, ale což, držel jsem melouna a nesl tu neforemnou kouli nejdříve asi do padesáti schodů a potom dále do vršku. Pot ze mě jen lil a Kamil se smál, že ten meloun má třicet kilo. Když se ale vychladil v ledničce, byl zralý a lahodný. A jedli jsme ho ve třech celé dva dny. A byla to krása, dát si k snídani, obědu a večeři jako přílohu pěkně vychlazeného melouna! Večer sedíme na málem balkónku, dáváme si pivo z PET-láhve, která se zu rozšířila po celé Evropě. Je krátce po půlnoci, teplota je kolem 30°C, když si Kamil vzpomene, že je mu zima, dojde si pro spacák a kompletně celý se do něj balí a libuje si, že je mu konečně zu teplo. My s Karin, polonazí jen kroroutíme očima. Ale přežili jsme i to. Kamil zu spí, Karin se začíná plést jazyk do řeči, jdeme spát.

7.den

Ráno odmítá Kamil vstávat, jdeme se koupat sami. Jdeme na naše betonové a kamenné molo k našim ruský mluvícím turistům. Trávíme tam celé dopoledne a začátek odpoledne. Když se vrátíme, je Kamil ještě v posteli a spí. Budíme ho, a jdeme opět dolů k přístavu a jedeme lodí za asi 15 euro do Dubrovníku.
Menší loď tak pro padesát turistů se pohupuje na vlnkách, občas zajíždí ke břehu ke kotvišti a přibírá další turisty. Aši po hodině a deseti minutách přijíždíme do malého přístavu v Dubrovníku. Kamenné krásné staré město rozžhavené odpolením sluncem. Jdeme kousek rovně, zahýbáme do leva, jdeme tak dvěstě metrů rovně a doprava, procházíme kolem pěti prodejních stánků a přicházíme na malé náměstíčko, které je kompletně zastavěno slunečníky s reklamami na pivo a coca-colu. Stolky a židličky, pěkně barevné odlišené patřily čtyřem hospodám. Sedli jsme si a objednali pivo a espresso. Po půlhodině jsme museli jít na loď zpět, bylo už sedm hodin večer a chtěli jsme ještě stihnout nákup něčeho k jídlu a piva. V noci dostávané SMS pozdrav od Šamana a Hanky, že dojeli v pořádku a akorát na posledních dvěstě metrech promokli na kost. Za to my absolvujeme celé dny v absolutním horku, modré nebe bez jediného mráčku a jezdíme v tričkách. Jinak to snad ani nejde. Pozdě v noci jdeme spát.

8.den

Ráno jsme vyřídili potřebné maily protože v apartmánu bylo WIFI, dopili kafata a dojedli chlebíčky, které připravila Karin, sbalili svoje věci, přivázali pavoukama k motorkám a vyrazili směrem na sever po Adrijské magistrále na Ploce a Makarskou.
Projeli jsme asi 15 km Bosnou a Hercegovinou, která má po válce kousek moře. Na celnici ukazovali opět celníci ať jedeme dopředu a hned nás pustili, samozřejmě protože viděli Harleye. Brzy jsme projeli druhou celnici a Bosnu opět opustili. Po cestě byla nějaká skvělá hospůdka a kolem ní to vonělo grilováním, ale Kamil to kalil a vypadalo to, že ho nějaké vůně vůbec nezastaví. A já bych si tak rád zakouřil. Omis, Split. Občas se zastavili a vykoupali se, za Makarskou v jednom městečku jsme zajeli dolů k pláži, dali si kafe, vykoupali se a já jsem tak blbě z vršku zajel k chodníku, že jsem nemohl motorku vůbec vytlačit. Musela mě pomoc Karin a potom jsme už jeli zase dál, minuli Split a před Šibeníkem jsme začali hledat nějaký apartmán. Zeptali jsme se v kempu, tam už chtěli 25 eur za osobu a chlapec v recepci vůbec nevěděl, jak spočítat cenu. Řekli jsme NE a jeli dál.
Čím jsme se víc blížili na sever, začali ceny stoupat, aparmány ztrácely na vybavení, byly omšelejší a omšelejší a lidi nebyli zrovna moc ochotni. Navíc nám nikdo nechtěl pronajmout apartmán na jednu noc. Byli jsme už ve Vodicích, v jedné hospodě chtěli 50 eur za noc za všechny tři, já bych to i vzal, už se stmívalo, ale spolucestující chtěli ještě hledat. Zajeli jsme dál do Vodic, tam se kdesi zeptali a narazili na Slovenku, které pronajímala apartmán. Chtěla také padesát euro, tak ji povídám, že jsme už dlouho na cestách a ještě jsme tolik nikdy neplatili. A když slyšela, že chceme jen na jednu noc, už s ní nebyla vůbec řeč. Nakonec nás poslala o pár domů vedle za kamarádkou, prý má asi volno. Jedeme tam. Také Slovenka, která se tam, jako asi všechny vdala. Dala nám apartmán za čtyřicet pět euro. Celý dům omšelý, zastaralý, na pokoji jen postele, jedna kuchyň pro všechny apartmány. Bylo vidět, že jsou s manželem již staří a už se o nic moc nestarají.
Byli jsme v tom horku žízniví, bylo to asi na kilometr vidět, vedle byla hned jedna slovenská rodinka a ti nám hned dali dvě vychlazená piva s citrónovou limonádou. Šli jsme se projít ven. Podél přístavu se promenádovalo ohromné množství lidí, byli tam veliké hotely a hned bylo vidět, že jsme zakotvili v oblíbeném turistickém centru. Kdesi jsme si dali kebab a pomalu šli opět promenádou domů. Trochu jsme popovídali se slovenskou rodinkou a potom na mě čekala dětská dvoupatrová postel. Prej nemám spát nahoře, aby to nespadlo. Nasoukal jsem se tedy dolů a i v tom hicu usnul.

9.den

Dopoledne jsme vstávali, o snídani se svědomitě a dobře starala Karin. Zůstali jsme ještě jeden den, nikam jsme nepospíchali a šli se koupat. Odpoledne jsme vyrazili na motorkách do národního parku Krka, podívat se na vodopády. Trochu se nám procházka protáhla a druhý konec parku jsme už nestihli, protože park zavírali. Po cestě jsme nakoupili a já čekal snad hodinu až ty dva všechno v chorvatském Špáru našli. Večer jsme šli do hospůdky na večeři a potom si ještě dali doma nějaké pivo. Pod náma trochu vpravo byla jedna místní zvláštní křižovatka a tak jsme se asi hodinu bavili koukám na speciální křižovatku kde snad každé auto průjezdem porušilo nejméně pět předpisů. A potom jsem se zase soukal do dětské dvoupatrové postele.

10.den

A ráno jsme opět vyjeli. Směr Zadar a potom Plitvicka jezera.
Někdy jsem hledal odbočku k zastavení, abychom se mohli vykoupat, člověk ji spatří většinou na poslední chvíli, tak musí dupnout na brzdu a rychle odbočit, aby to stihnul, jinak odbočku přejede a může hledat dál, jelikož se nikomu nechce otáčet se na silnici. To člověk udělá jen kvůli krásné ženské. Jako já tudle, jedu pohodlně, po týdnu deště svítilo slunce a tak jsem si vyjel, a jak jedu, tak jsem si zastavil na cigaretu. Tu jsem v klidu vykouřil a blížila se ke mě nějaká šlapka, co u nás stávávají u silnice a kterou jsem chvíli před tím minul, a jak už chci jet, tak začala na mě strašně mávat. Měla to ke mě ještě sto metrů, tak jsem to holt otočil a jedu k ní, a když jsem byl u ní, musel jsem to otočit ještě jednou. A ona hned povídá:
„Ahoj, vezmi mě do Dolňáku, prosím, prosím.“
No, stejně jsem neměl co dělat, tím myslím nic lepšího než vést tři kilometry nějakou šlapku do Dolňáku do bordelu a tak ji povídám:
„Tak si sedni.“
„ A kam dám nohy?“
„No ty dáš na stupačky, tady...“ a ukazuju ji kde jsou stupačky
„A kam si sednu?“
„Přece na blatník“, usmívám se a ukazuju za sebe na blatník
„To budu špinavá jako kráva.“
„To budeš“, směju se, a dodávám „taková hezká holka jako ty přece něco vydrží!“
„No to neeee! To si stopnu raději ňákýho rakušáka s autem, ale přesto děkuji“
„Tak jo, tak stopuj a ahoj“, zařadil jsem a jel jsem zase někam dopředu za nosem.
Jak vidíte, někdy to člověk otočí i dvakrát ale ne kvůli odbočce. A tak jsem na to dupnul a odbočil a za mnou hned Kamil a když jsem zastavili, sundal si helmu a prej:
„Víš proč máš blinkry?“
Co jsem mu měl říct? Tak jsem mu řekl, že šetřím žárovky, jelikož jsem mu nechtěl dlouho vysvětlovat, že nemuhu předvídat, že zrovna tady bude odbočka a příhodný místo na koupání. A navíc, na Harleyi bejt blinkry vůbec nemusí, že jo! To dá rozum.
„Tak do tebe příště nabourám!“ Já ale věděl, že nenabourá, jelikož je mladý a pohotový, ale stejně jsem pro jistotu potom, když jsem jel první a nezapomněl jsem, jsem holt ty blinkry občas zapnul.
A tak jsme se vykoupali a byli tam v tom moři ježci a tak jsme si házeli boty abysme tam mohli vlézt a zase vylézt a Karin, jak slyšela slovo ježci, tak se hned zase oblékla a vůbec se nekoupala. Já kdysi četl, že s ježkama, to jsou takový černý koule, když na něj šlápnete, je to tuze špatný ale tu zkušenost jsem ještě neměl a ani nechtěl zkusit.

A zase jsme popojeli k Zadaru, ten jsem minuli a jeli jsme směr Plitvice, moje navigace už v Chorvatsku fungovala a spolehlivě nás vedla mimo dálnici. Tam jsme měli sraz s Lumasem a Míšou, kteří se vraceli odněkud z Krku kde se celý týden váleli u moře na jednom místě a co nás opustili hned na Balatonu a nechtěli s námi jet po všelijakých tramtáriích.
A přijeli jsme do Plitviček na parkoviště a Lumas s Míšou tam už byli a tak jsme zaparkovali a kupodivu parkování pro motorky bylo zdarma a tak ti čtyři šli na túru po plitvických jezerech.
Já jsem tam byl už před dvouma rokama a tak se mě nechtělo se po jezerech zase trmácet a i když jsou hezké, tak nejsou zase tak hezké, abych se tam trmácel každý dva roky. A tak jsem hlídal motorky, lehnul jsem si na karimatku a usnul a kolem chodili lidí, někteří šli tam a jiní už zase zpět, a když jsem se vzbudil, tak jsem je nějakou dobu pozoroval a když mě to přestalo bavit, šel jsem dopředu kde jsou prodejní stánky a koupil jsem si hamburger a vcelku jsem se celé čtyři a půl hodiny nudil. Potom už konečně přišli, už byl podvečer, tak jsme nasedli a že ještě chviku pojedeme a časem budeme něco hledat ke spaní. A dojeli jsme do druhý vesnice a tam snad každý barák pronajímal apartmány a tak jsme se taky zeptali a hned jsme něco našli v jednom domku. Myslím, že jsme zaplatili osmdesát euro za pět lidí. Karin s Míšou se šli kouknout, jesti je to bydlitelné a vrátili se a říkali že ano, tak jsme slezli z motorek a vybalili to nejnutnější.
Já zase dostal místo u Kamila s Karin a koukám, to byla postel,nebo raději místo tak 80 x 80 cm.
„To snad nemyslíte vážně! Na tom mám spát?“ ptám se spolubyldlících a kroutím hlavou
„Prej se to dá rozložit“ povídá Karin
Tak jsem to ňákou dobu rozkládal až se mě to podařilo a byla to drevotriska a s papundeklem navzájem scvakany s drátovými sponami. No ale co, spát se a tom nechalo celkem pohodlně.
Potom jsme jeli do místního krámu nakoupit něco k jídlu a pití a tam skoro k jídlu nic neměli a my tedy nakoupili jen nějaké buřty a starý chleba a pivo na večer.
A povečeřeli jsme ty buřty a potom si dali pivo, ty dva z Krku šli hned spát, Karin také a my s Kamilem jsme se bavili dlouho do noci při představě, jak použít nákupní tašky a odpadové pytle v dešti místo nepromoku.
Sousedi vedle měli zřejmě nějaký mejdan, nás ale nepozvali a tak jsme museli chtě nechtě jít také někdy už spát.

11.den

Ráno jsme vyjeli směr Zagreb, já jsem chtěl někde asi padesát kilometrů před Zagrebem odbočit a jet přes Slovinsko a Rakousko přímo domů, ostatní na Balaton, tam přespat a druhý den hurá na severní Moravu.
A tak jsme se po pár hodinách před Zagrebem rozloučili a já odbočil směr Slovinsko a jel jsem po pěkných vesničkách a krásné krajině na Krško a Drasko a potom mě zase někde vypověděla navigace, protože jsem jel a tak koukám, že se mapa na navigaci najednou vůbec nehýbá a tak jsem ji vypnul a zapnul a znova naplánoval a ona hlásila, že čeká na signál ze satelitu a satelit si udělal asi pauzu nebo co, pro mě to ale znamenalo, že vůbec nevím kde jsem a bůhví kam jsem si až zajel, tak když začala navigace zase fungovat, vedla mě po úzkých silnicích prakticky od jednoho selského stavení k druhému ale musím uznat, že tam byla skutečně krásná krajina. Až jsem přijel na nějakou hlavní silnici, to je poznat podle šířky a lajnování silnice a to jsem se už blížil k rakouským hranicím. Projel jsem Dravograd a už jsem byl v Rakousku. Skrz Lávámünd do Sankt Andra. A to je už podhůří Alp, ještě svítilo slunce ale v dálce jsem viděl, jak se dělají nepříjemné mraky. Až sem jsem celou trasu projel v T-shirtu.

A teď jsem si vzpomněl, jak jsem se jel včera projet, na odbočce do Horňáků, kde vždycky stojí ta nejkrásnější slečna, teda, ona je cikánka, ale je moc hezká, no to některý mladý cikánky hezký jsou, to dá rozum, tak na jejím místě stalo černý Audi a jak jsem se blížil tak u toho Audi začal někdo poposkakovat a děsně na mě mával. A tak si říkám, tady se asi něco děje a zastavil jsem, ale bylo to dost nakvap, tak jsem zůstal stát až nějaké čtyři až pět metrů za tím Audi a koukám že má německou s-p-zetku, a tak si říkám, že má asi problém domluvit se s tou hezkou cikánkou s dlouhými černými vlasy až do poloviny zad, a on ke mě běžel, byl to nějaký němec tureckého původu a asi tak pětatřicátník.
„Benzín“, křičel na mě, „you speek english?“
„Ye“, und deutsch auch“, povídám mu.
„Hast du kein Benzín?“
„Ja, kein, ist leider aus.“
„No problem, ich holle dir Benzín, drei, vier Kilometer sind zwei Tankstellen.“
„Das wäre super,“ odpovídá mě němec tureckého původu
„Gib mir geld und in viertel Stunde hast Benzín.“
„Nein, Geld nachher“, odpovídá Turek
„Nix nachher! říkám mu, Vorher!“
Turek kroutí hlavou a vrací se zpět k Audi.
„Dobrá, jak chceš“, tak si tady stůj dál čur...u, odpovídám mu, dávám jednotku a odjíždím. Je mě to jedno. Když jsem se za čtyři hodiny vracel, už tam nestál.

Abych se ale vrátil k těm Alpám. A tak jsem jel směrem Alpy stále dál a ty se přibližovaly a přibližovali se i mraky, začalo být trochu chladno a docela i vlhko, místy byla silnice i mokrá a já si říkám, co teď? Buď si začnu hledat něco ke spaní ale je ještě docela brzo a domů to mám už jen necelých tři sta kilometrů a podle navigace bych měl být v devět večer doma a nebo to zkusím jet dál a třeba budu mít štěstí a pršet nebude. A já jsem se rozhodl pro druhou možnost a přidal jsem trochu plyn, abych dojel za světla co nejdál. A minul jsem u silnice informační tabuli, kde bylo napsáno: Gefährliche Streke! a byl u toho obrázek náklaďáku, a tak si říkám, pro motorky to snad tak nebezpečný nebude. A potom jsem minul další tabulku: Hohe Tauern a byla u toho šipka a ta ukazovala v mém směru. A tak jsem si zase říkal, že silnice nevedou přece přes hory ale v údolích, tak ať mě nestraší.
A já viděl přede mnou na obloze úplně fialový horizont a jak jsem tak jel, na některých místech se válela mlha nebo mraky po silnici nebo co to k sakru bylo a silnice se trochu stočila doprava a tak si říkám, je to dobrý, jedu od toho fialova pryč a určitě to minu, jenže potom se silnice stočila zase doleva a já jsem jel přímo nosem do fialova. U jedné odbočky jsem zastavil a musel jsem si už oblíknout koženou bundu, kterou jsem celou cestu zbytečně vláčel sebou a musel furt přivazovat a odvazovat spolu se spacákem.
A jel jsem dál a zrovna když jsem byl uprostřed krajiny, spustil se najednou veliký déšť a já jsem byl během dvaceti vteřin celý durch und durch mokrej. Cítil jsem, jak mě po zádech stéká voda a teče proudem přímo tam, kde sedím.
Vůbec jsem neměl kam se schovat, kolem dokola byly jen louky a nějaké keře. Konečné jsem zahlédnul autobusovou zastávku a sem tam nějaké roztroušené domky. Zajel jsem k ní, vlezl jsem dovnitř, i když už vlastně nebylo co schovávat. A pršelo a pršelo a hodně. Za půl hodiny přiběhl do budky nějaký promočený klučina v tričku.
„Ahoj, to je zase počasí!“, povídá
„To mě povídej, stojím tu už půl hodiny.“
„ Tady když prší, tak prší dlouho. Před týdnem jsme tady měli hrozný záplavy“
„A já jsem se před týdnem koupal v moři, vlastně ještě předevčírem.“
„ Nemáš cigaretu?“
„Kolik ti je?“ ptám se ho. Nechci dávat cigarety dětem s povinou školní docházkou
„Šestnáct“
„Tak to jo“, dávám mu jednu a škrtnu a držím mu zapalovač.
Ptám se ho, kde je tady nejbližší benzínová pumpa. Prý dva kilometry.
Chvíli ještě povídáme, potom přijíždí autobus, zastavuje vedle mé motorky, chlapec nastupuje a odjíždí.
Déšť trochu polevil, říkám, že tu mohu takhle stát také do rána, už se hodně smrákalo a začalo být šero.
Startuji a jedu v dešti na pumpu. Ted je to už stejně jedno, mokrej už jsem. Dojíždím k pumpě, teče ze mě voda. Za barem sedí jeden místní a soucitně na mě kouká a říká cosi o počasí. Přikyvuju, dávám si kafe, mají tady WIFI, tak se chvilku bavím lovením obrázku počasí že satelitu, píšu pár nutných mailů. Po necelé hodině přestalo pršet, zvedám se a jedu dál. Později zastavuji u stánku s Kebabem, který má ale zavřeno a oblékám na sebe všechno co mám, to znamená ještě jedno tričko. Už je mě docela zima. Mokré oblečení chladí docela rychle. Začíná mě být zima. Kůži na prstech mám už celou rozmočenou a svraštělou, je to vcelku nepříjemný pocit. Ještě tak hodinku a bude tma. Musím natankovat. Ani se na pumpě neohřeju, pospíchám, abych za světla dojel co nejdále. Zase prší. Jestli stačilo něco trochu oschnout, je už opět všechno mokré. Už prší hodně, zastavuju v autobusové zastávce, vykouřím dvě cigarety, déšť trochu poleví, tak jedu dál. Jedu pomalu, asi šedesát, a za mnou, už několik kilometrů kamión. Najednou mě napadne, že mě nechce předjet, jelikož ví, že mě zahrne vlnou vody. Sakra, to je ale slusnej šofér! Na příhodném místě zajedu za krajnici a ukazují mu, že má jet. Děkuje mě klaksonem. Třeba to byl taky motorkář, nevím. Většinou si ale plechovky s vodní sprchou nedělají starosti. Přejedou kolem mě klidně stovkou a darují mě tak krásnou vodní sprchu. Možná ani neví, co to dělá. Už je tma. Půl hodiny prší, deset minut ne. Potom zase všechno dokola. Zimou mě už cvakají zuby a vibruju dvakrát tolik než celej Harley. Jak na chvilku uvolním svaly, hned se celý roklepu a ještě drkotám zubama.
Už jen nějakých dvě stě kilometrů. To musím už vydržet! Projíždím Hohe Tauern. Trochu serpentiny, leje jako z konve, je tma. Některé zatáčky projíždím i na jednotku či dvojku, sotva něco vidím, stěrače nemám, obzvláště když míjím auto, musím téměř zastavit, vůbec nevidím kam jedu. Po nějakém čase zjišťuji, že se nejlépe jede bez štítu i bez brýlí. Snad mě netrefí nějaká můra do oka. Navigace už ukazuje čas v cíli na půlnoc. Už mám zdržení tři hodiny a stále stoupá. Projíždím Trieben. V Liezenu vbíhám do benzínové stanice, dám si housku se sekanou, kafe, jsem jako vodník a říkám obsluze v tričku:
„Já se tady musím trochu ohřát.“
Vibruju jako sto vibrátoru, cvakám zubama jako smrtka, akorát mě asi schází kosa. Obsluha se tváří soustrastně, ale jinak si myslím, že je ji to úplně jedno. Kůži na prstech už mám natolik rozmočenou že pomalu ztrácím cit. Už jedu téměř čtyři hodiny v dešti, místy na chvilku přestane. Cesta neubíhá rychle, musím jet pomalu, navigaci mám v kapse bundy a někde kde tolik neprší ji mohu na chvíli zapnout a zkontrolovat směr. V Liezenu jsem se zamotal a jel jsem zase zpět. Zjišťují to podle navigace a tak se asi tři kilometry vracím.
Silnice začíná mít méně zatáček, více rovných úseku, Alpy mám za sebou. Linz je sedmdesát kilometrů. Už je po půlnoci. Prší, chvíli neprší, potom zase prší. Mohu jet už trochu rychleji. Přichází rovina, i když z ní nic nevidím. Jen bílou čáru na silnici. Jsem v Linzi, domů ještě třicet osm kilometrů. Za Linzem přestává pršet, je mě jen a jen zima, celý se třesu a chci být už ve vaně s horkou vodou. Pět kilometrů před domovem začne opět silně pršet. Teď je to už jedno, už mohou padat klidně trakary. Posledních tři sta metrů domů má po polní cestě do vršku. Cesta je rozmoklá, je to dost obtížné za sucha, a teď prší. Vjedu na cestu a nějak se mě podaří nechtěně zastavit, asi jsem jel moc pomalu. Zkouším se rozjet, zadní kolo se na štěrku protáčí a motorka se nechce rozjet. Najednou se chytne a já vyrazím dopředu a jen tak tak vybírám po pražcích zatáčku a málem jsem zkončil v louce. Sakra, říkám si, já si na poslední tři sta metrech ještě rozbiju hubu. A jsem nahoře u garáže. Klíče jsem nechal doma abych je neztratil, mám na návštěvě mámu, tak jsem si myslel, že se nic neděje.
Bouchám na dveře. Nic. Bouchám ještě jednou. Nic. Bouchám na okno. Nic. Kurva! Běžím kolem domů a bouchám z druhé strany. Votevři!!! Kurva, vzbuď se. Je půl třetí ráno a já řvu na celé okolí. Nic.
Běžím k motorce pro telefon. Vytáčím číslo mámy. Nechám telefon snad půl hodiny vyzvánět. Nic.
Já se asi zcvoknu! Řvu na celý okolí, ale nikdo mě neslyší. Bydlím na samotě.
Nedá se nic dělat, musím jít pěšky kilometr dolů z vršku k sousedovi pro klíče, které jsem u něj nechal pro případ, že by třeba hořelo.
Buším u souseda na dveře. Nic. Buším znova.
„Kdo je“?
„To jsem já Franto, děj mě klíče!“
Ospalý soused otevře dveře. „ Co chceš?“
„Klíč! Děj mě klíč od baráku! Nemohu vzbudit mámu. Buším na dveře jako debil a nemohu ji vzbudit.“
Franta si přinese svazek klíčů a jeden z nich vyndává.
„Nechceš deštník?“ ptá se mě
„K čemu ty vole? Já v tom jedu už šest hodin.“
„Tys teď přijel?“ ptá se mě ospalé
„Hele díky, běžím nahoru, už chci do horký vody“
Ještě kilometr pěšky domů a odemykám
Dům je prázdný, máma nikde. Otevírám kohoutek s horkou vodou, lehám si do vany, nohy si dám nahoru na vanu. Zapálím si cigaretu a říkám si:
„A je to!“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE