Balkánem na 60 dni
Text: tuareg | Zveřejněno: 24.12.2013 | Zobrazeno: 25 291x
Kapitoly článku
Chvíli po svém návratu z cesty po západní Evropě jsem začal přemýšlet o cestě obdobnéh charakteru směrem na východ. Prostě na Ukrajině to střihnout dolu až do Řecka a obloukem se přes Chorvatsko se zas vrátit. Nápad tak nějak zůstal v hlavě a časem se ke mně přidali ještě další tři kluci. Cestu jsme poměrně dost dlouho plánovali a protože jsme se v podstatě neznali, byl i čas na jednu společnou vyjížďku po Českém severu. Dohodli jsme se na odjezdu kolem půli srpna, návrat tak o měsíc později. Moje přítelkyně bude tou dobou u Černého moře kousek od Achtopole. Malá zastávka u moře nevadila naštěstí nikomu, mě už vůbec ne.
Život je samá změna. Měsíc před odjezdem, když jsem neměl doma v podstatě do čeho píchnout, prostě dovolené všude a tak v práci mrtvé období, jsem dostal nabídku měsíční existence na potápěčské bázi v Chorvatsku.
Potápění je můj dlouholetý koníček a tak, když jsem se kluky dohodl na změně směru, prostě nezačneme Slovenskem, ale Rakouskem, balím o měsíc dříve a odjíždím na měsíc do Chorvatska. Kluci za mnou přijedou a budeme spolu pokračovat dál, tak alespoň zněl plán.
Na XT jsem ještě kromě obvyklé cestovná výbavy přibalil ještě kompletní potápěčskou výstroj, jen bez lahve a závaží. Našťouchal jsem to vše do velkého námořnického pytle a přivázal za sebe na sedačku. Troška pohodlí šla sice stranou, ale je to jen 900km. Cestu naplánoval strejda google, jen měl zakázané dálnice, na nich jezdím autem autem pořád. Moto patří na dálnici jen v případě nouze. Za dva dny jsem byl na místě, obec Tisno na ostrově Murter,
Chorvatsko. Měl jsem před sebou cca 30 dni pracovní dovolené v pozici divemastera na zdejší potápěské bázi. Lehčí cestovní enduro ve stylu XT je v podobných destinacích k nezaplacení. Když mám čas tak hupnu do sedla a mizím na výlety po okolí. Černá barva XTečka pomalu zmizela pod nánosem bílého prachu z vápence, z kterého, když není celé Chorvatsko, tak pobřeží určitě. Jízda po zdejších šotolinových cestách je ale trošku jiná liga než jsme zvyklí z našich polních a lesních cest. Vápenec je prostě jinej šutr a v podstatě pořád klouže. Prostě cesty z vápencových šutrů nejdou utáhnout jako naše šotolina a chovají se stále jako živé. Také nástrahy války jsou stále ještě živé . Také obvyklé moto oblečení pod vlivem zdejšího počastí doznalo změn. Vysoké boty se změnily v sandály, dlouhé kalhoty přešly v kraťasy a bundu nahradilo pouhé tričko.
Když se přiblížil termín příjezdu kluků, dostalo XT novou náplň oleje včetně nového filtru, smyl jsem nánosy prachu a namazal řetěz. Potápěčské krámy jsem zas nacpal do lodního pytle, vrátí se do domu jinou cestou. Když kluci dorazili, rozloučil jsem se s majitelem a personálem báze večer panákem rakie a ráno byl připraven vyrazit. Bylo mi zde sice fajn, ale cesta mě už lákala a také jsem se těšil na svoji polovičku v Achtopoli.
Tak ráno zaduněly v malé chorvatské uličce motory čtyř strojů KTM 990 Adventure, BMW 1150, Yamahy TDM a XT 660 r a malá kolona se mohla vydat na dlouho plánovanou cestu.
O tom že je Chorvatsko v
letních měsících vyhledávanou turistickou destinací není pochyb. Tomu samozřejmě odpovídá i provoz. Je děsný i mimo dny hrůzy, dny střídání turistických turnusů, sobota a dny přilehlé. Na moudrou radu jednoho neznámého motorkáře mizíme z pobřeží a prodlužujeme si cestu do Černé hory přes Bosnu. Prostě točíme na Mostar. Je to sice dál a o to horší cesta, ale v Bosně jsem ještě nebyl. Pekelné horko, jedu jen v triku, bundu mam pod síťkou na zadním sedadle. Jedem pustou stepí, v dálce hoří zbytek porostu na horském úbočí.
Krajina jak z jiné planety, trošku připomíná fotografie Marzu, jen ta troška vegetace kazí dojem.
Přechod do Černé Hory je bez problému. Boka Kotorská je něco, co stoji za zhlédnutí. Přejíždíme, spíše přeplavujem se na trajektu. Na záliv je nejlepší pohled p
okud možno s velkým výškovým odstupem. To naštěstí není velký problém, série serpentin vás po chvilce velice zajímavé jízdy vyveze dostatečně vysoko.
Černá Hora to jsou hlavně hory, jméno země nekecá.. Moře je sice také supr, ale hory jsou po měsíci naložení ve slané vodě fakt lepší. Divoké a pusté. Sem tak zbytky lidských obydlí v postupném stavu rozkladu. Cesty jsou různé, od širokých s perfektním povrchem až po ty hrůzné. Obě se vlní všema směry. Jízda v koloně má své plusy i minusy, zákony a pravidla. Když jedete v koloně s někým kdo je nejen zná, ale i respektuje je to paráda.
V opačném případě je to slušně řečeno únavné. Xt má řadu vhod, ale také nevýhody plynoucí z vlastností podčtvercového jednoválce. Prostě rychlost 95 km/hod je přesně na hraně 4 a 5tky. Buď to řve a nebo zas nejede. Několikrát se snažím domluvit zvýšení rychlosti kolony alespoň na 100km/hod, ale marně, zas v kopci a na tacháči přesných 95. Chvilku řadím 4 a 5 pořád dokola. Nakonec problém posléze řeším otočením zápěstí pravé ruky a nechávám kluky na silných stojích mizet za sebou. Pouze s TDM v závěsu si užíváme nádherných širokých zatáček vedoucích užasnou přírodou. Občas stavíme a čekání na dojíždějící kluky si krátím buď s foťákem v ruce či cigaretou….
Zavírám kolonu, jedeme pomalu horskou silničkou klikatící se mezi skalami. Hledí odklopené, jen brýle proti slunci. Za chvíli se mi pohodlí vymstí a v oku končí svoji cestu pekněj šutr. Musím zastavit, přilba jde dolů, brýle také, teprve dávka vody vyplavuje kus skály z oka. Sedám zas na stroj a vyrážím za kluky. Čekám, že na ně narazím za nejbližší zatáčkou, ale nic. Jedu sám horským terénem a na počitadle km naskakují další a další km a hlavou se mi honí všechno možné. Napřed vztek vystřídá zklamání. Kilometry stále naskakují a jezdci bez zpětných zrcátek jsou stále v nedohlednu. Když mám za sebou už 50km sólo jízdy v horách docházím mi, že jedu sám. Zas tak moc to vlastně nevadí, najezdil jsem sám na cestách už nějaký ten tisíc kilometrů a pár navíc, už mě nepřekvapí. Po cca 80km dojíždím čekající skupinu. Na chvilku stavím, prohodím pár slov, že jim asi nevadí, že mě ztratili na 80km v horách a jedu dál. Po pár km stavím na parkovišti u velkého jezera.
Vedle staví TDM. Chvilku čekáme. Super výhled na jezero. Za chvilku přijiždí BMW s KTM v závěsu a bez zaváhání pokračují v cestě. Poslední okamžik, kdy jsem je na této cestě vlastně viděl. Pokračuji dále s TDM. Stavíme na pumpě, beru plnou, snažíme se ještě domluvit telefonem s kluky co bude dál, ale ve mně už se uhnízdilo rozhodnutí. Pokračovat dále tímto způsobem je poměrně nešťastné. Oznamuji, že jedu dále sám. OK sejdeme se v Achtopoli zni domluva.
Otáčím XTčko a mířím rovnou směr Albánie. Na jednu stranu cítím nádherný pocit volnosti a nezávislosti na druhou čeká mě dlouhá cesta zeměmi, které mohou být považovány z mnoha hledisek za zajímavé a i snad nebezpečné.
Jak jsem někde četl země orlů, dodal bych také Mercedesů. Jednoduše pravý Albánec jiné auto než Mercedes prostě neznává. Na stáří, technickém stavu a dalším drobnostech prostě nezáleží, hlavně když má auto ve znaku hvězdu. Albánie je bezesporu zajímavá země. Nádherné a divoké hory, krásné pobřeží. Na jedné straně středověk, na druhé moderní komunikace a architektura. O Albanii a horách bylo už napsáno dost. O Tiraně také, s doporučením se jí pokud možno vyhnout. Neodolal jsem a jak vidím ceduli Tirana, věděl jsem, že jsem na správné cestě. Tirana je v podstatě kus orientální muslimské afriky prdnutý do Evropy.
Koňský potah v protisměru, směr rotace na kruhových objezdech je zcela náhodný, ale na druhou stranu nutno uznat, má to své kouzlo. Sedíte v zahrádce před kavárnou, pijete výbornou kávu za cca 15 Kč. A po pravé straně zcela normální moderní evropské město. Směs nerezoceli, chromu, skla a asfaltu. Po chodnících s betonovou dlažbou, stejně jako u nás má 9 z 10 procházejících dam v ruce mobilní telefon. Na levé straně táhle ošuntělý domorodec na spagátu plně naloženého osla či nějake tomu podobné zvíře. Stačí jen otočit hlavou a přeskakujete století jak ve stroji času.
Člověk jedoucí provozem Tirany musí ztratit trochu pudu sebezáchovy a vrhnout se do proudu vozidel tak trošku po hlavě. Pak to kupodivu začne fungovat, nějak se pro vás vytvoří místo, kamion uhne či přibrzdí, prostě to nějak jde. Také jsem někde četl, že Albánci jsou prima lidi. Byl jsem v Albanii jen krátce a tak nemohu soudit, ale i když jsem se několikrát octl v situaci, kdy bych byl u nás zcela oprávněně terčem nadávek, tak se vše vyřešilo úsměvem a mávnutím ruky. Psát o cestách v horách Albánie je asi skutečně zbytečné. Bylo napsáno více než dost, ne že by si to nezasloužila, hory jsou skutečně úžasné a hlavně divoké, zcela postrádají zatím pachut instatní kávy civilizace západní Evropy. Civizace zapadního typu přinesla po pádu asi nejtvrdšího totalitního režimu v Evropy vše co se Albancům nedostávalo. A tak Mercedesy, autoservisy, pneuservisy zavalené hromadami litých kol a to vše kam se lidské oko podiva. Silnice lemuje naprosto neuvěřitelné množství benzínových čerpadel, z nich je ale tak ¾ mimo provoz a v různém stavu rozpadu. Silnice jsou také extrém buď přímo excelentni a nebo zcela opačné. Nesmí vás překvapit, že statní cesta kvality 1A se okamžikem změní v totálně rozsekanou šotolinku. Zaprášené mercedesy asi nelahodí oku a tak je snad v každém stavení kolem cest myčka v podobě malé plochy a wapky. To, že se tam mejou auta poznáte snadno. Na znamení, že jsou k dispozici nechávají stříkat prou vody k nebesům. Někdy vypadá průjezd vesnicí jak návštěva aqvacentra. Všud
e přítomné odpadky
, pach hořících skládek v blízkosti vesnic a měst, to je další odvrácena stránka společnosti jenž je vystavena náporu komerce na který nebyla zvyklá. Ale to je obrázek společný celému Balkánu.
Spím ve stanu na břehu velkého jezera, na druhé straně na mě poblikává Ochrid ( Makedonie ).
Řecko. Je pro mě jen tranzitní zemí. Srdce mě táhne čím dál tím víc do Achtopole za mojí polovičkou, ale mam to ještě přes 1 000 Km. A nejedu zrovna po dálnici. Obloukem přes Řecko míjím Makedonii a potom hurá na východ. Zas hory.
Přejezd hranice naprosto bez problémů. A jsem v Řecku a také pořád v horách. Silnice perfektní, okolí také, počasí přeje. Cedule kolem cesty varuji, že zde v lese se můžete stát i součástí potravinového řetězce a ne zrovna na jeho poslední pozici.
Provoz také není nijak silný, po cca hodině potkávám první auto. Projel jsem jen malou částí Řecka, ale na první pohled je zde vidět, že ruka EU zde byla hodně štědrá. Perfektní cesty, po kterých nikdo nejezdí, obchvaty vesnicemi bez lidí. Křižovatky s osvětlením v pustině. Vrcholem byla obrovská benzinová pumpa dálničního typu, stará pár let, jeden stojan funkční, zbytek zarůstá travou. Jedu dál, trošku bloudím, ale nakonec mířím přímo vzhůru, do Bulharska.
Život je samá změna. Měsíc před odjezdem, když jsem neměl doma v podstatě do čeho píchnout, prostě dovolené všude a tak v práci mrtvé období, jsem dostal nabídku měsíční existence na potápěčské bázi v Chorvatsku.
Na XT jsem ještě kromě obvyklé cestovná výbavy přibalil ještě kompletní potápěčskou výstroj, jen bez lahve a závaží. Našťouchal jsem to vše do velkého námořnického pytle a přivázal za sebe na sedačku. Troška pohodlí šla sice stranou, ale je to jen 900km. Cestu naplánoval strejda google, jen měl zakázané dálnice, na nich jezdím autem autem pořád. Moto patří na dálnici jen v případě nouze. Za dva dny jsem byl na místě, obec Tisno na ostrově Murter,

Když se přiblížil termín příjezdu kluků, dostalo XT novou náplň oleje včetně nového filtru, smyl jsem nánosy prachu a namazal řetěz. Potápěčské krámy jsem zas nacpal do lodního pytle, vrátí se do domu jinou cestou. Když kluci dorazili, rozloučil jsem se s majitelem a personálem báze večer panákem rakie a ráno byl připraven vyrazit. Bylo mi zde sice fajn, ale cesta mě už lákala a také jsem se těšil na svoji polovičku v Achtopoli.
Tak ráno zaduněly v malé chorvatské uličce motory čtyř strojů KTM 990 Adventure, BMW 1150, Yamahy TDM a XT 660 r a malá kolona se mohla vydat na dlouho plánovanou cestu.
O tom že je Chorvatsko v
Přechod do Černé Hory je bez problému. Boka Kotorská je něco, co stoji za zhlédnutí. Přejíždíme, spíše přeplavujem se na trajektu. Na záliv je nejlepší pohled p
Černá Hora to jsou hlavně hory, jméno země nekecá.. Moře je sice také supr, ale hory jsou po měsíci naložení ve slané vodě fakt lepší. Divoké a pusté. Sem tak zbytky lidských obydlí v postupném stavu rozkladu. Cesty jsou různé, od širokých s perfektním povrchem až po ty hrůzné. Obě se vlní všema směry. Jízda v koloně má své plusy i minusy, zákony a pravidla. Když jedete v koloně s někým kdo je nejen zná, ale i respektuje je to paráda.
Zavírám kolonu, jedeme pomalu horskou silničkou klikatící se mezi skalami. Hledí odklopené, jen brýle proti slunci. Za chvíli se mi pohodlí vymstí a v oku končí svoji cestu pekněj šutr. Musím zastavit, přilba jde dolů, brýle také, teprve dávka vody vyplavuje kus skály z oka. Sedám zas na stroj a vyrážím za kluky. Čekám, že na ně narazím za nejbližší zatáčkou, ale nic. Jedu sám horským terénem a na počitadle km naskakují další a další km a hlavou se mi honí všechno možné. Napřed vztek vystřídá zklamání. Kilometry stále naskakují a jezdci bez zpětných zrcátek jsou stále v nedohlednu. Když mám za sebou už 50km sólo jízdy v horách docházím mi, že jedu sám. Zas tak moc to vlastně nevadí, najezdil jsem sám na cestách už nějaký ten tisíc kilometrů a pár navíc, už mě nepřekvapí. Po cca 80km dojíždím čekající skupinu. Na chvilku stavím, prohodím pár slov, že jim asi nevadí, že mě ztratili na 80km v horách a jedu dál. Po pár km stavím na parkovišti u velkého jezera.

Otáčím XTčko a mířím rovnou směr Albánie. Na jednu stranu cítím nádherný pocit volnosti a nezávislosti na druhou čeká mě dlouhá cesta zeměmi, které mohou být považovány z mnoha hledisek za zajímavé a i snad nebezpečné.
Albánie.
Jak jsem někde četl země orlů, dodal bych také Mercedesů. Jednoduše pravý Albánec jiné auto než Mercedes prostě neznává. Na stáří, technickém stavu a dalším drobnostech prostě nezáleží, hlavně když má auto ve znaku hvězdu. Albánie je bezesporu zajímavá země. Nádherné a divoké hory, krásné pobřeží. Na jedné straně středověk, na druhé moderní komunikace a architektura. O Albanii a horách bylo už napsáno dost. O Tiraně také, s doporučením se jí pokud možno vyhnout. Neodolal jsem a jak vidím ceduli Tirana, věděl jsem, že jsem na správné cestě. Tirana je v podstatě kus orientální muslimské afriky prdnutý do Evropy. 
Spím ve stanu na břehu velkého jezera, na druhé straně na mě poblikává Ochrid ( Makedonie ).
Řecko
Řecko. Je pro mě jen tranzitní zemí. Srdce mě táhne čím dál tím víc do Achtopole za mojí polovičkou, ale mam to ještě přes 1 000 Km. A nejedu zrovna po dálnici. Obloukem přes Řecko míjím Makedonii a potom hurá na východ. Zas hory.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz