Balkánem na 60 dni

Bulharsko

Bulharsko mě vitá horama, no jak jinak.  V Bulharsku jich je požehnaně. A tak mažu údolím řeky Strumy  směrem na Sofiji. Po pravé straně je pohoří  Pirin.  Cesta fakt pěkná okolí také, ale je to hlavní tah z řecka na Sofii a tak i vytížená. Točím doprava  na Razlog s tím že prostě přespím někde  u Velligradu či u Batáku.  Za tmy dojíždím  do Veligradu. Kemp je samozřejmě zrušen. Je to tady samej hotel, lunapark, penzion, vše rozkopané  a staví se zde jak o závod. I hlavní třída je prostě ve výstavbě. Někdy jsem vážně rád   že mam enduro, dá se sice o  vlastnostech XT  jako terenního motocyklu  pochybovat, ale faktem je projede lecos, na rychlosti už tak moc nezáleží.  Takže nic, kemp není,  vyrážím dál,  zkusím kemp,  co je značen na mapě v Batáku. Když ani tam ne,  tak se něco najde u cesty. Přijíždím  do Batáku,  na pravé straně zas kolotoče, na druhé  stany a obytné přívěsy a také oheň.  Sjíždím ze silnice  k ohni. Plameny  osvětlují  tři  postarší muže  u ohně.  Vypínám zapalování a  ptám se po kempu, místu na spaní atd.. Dovídám se že kemp je v podstatě tohle  vše, voda, toaleta zde je a dokonce zjišťuji  kde. Stan ať si postavím  kde chci. Nakonec mě jeden z nich ubytuje  v předsálí svého  karavanu. Spokojen, že  už je dnešní díl  cesty  u konce  sedám na lavičku u ohně  a vařím si kafe.  Vedle mého hrnku přistává  sklenka s něčím zcela čirým,  asi tak dobrá deci. Rakie. Mám pěkný hlad a jsem utahanej  jako pes. To půjde asi rychle.  Tak na to koukám,  pak na ně jak mají své sklenky v rukou, prostě odmítnout se nedá, tak  jen tak povzdechnu : „ no nazdar“  dědouškové to berou jako přípitek, tak praví také : „ no nazdar“ a  prdneme do sebe  první dávku  ohnivé vody. Rakie je fantastické pití. Tak se postupně dovídám, dědouškové  mají klasické  bezbabtur.  Jezděj sem každej rok  na ryby a manželky  nechaj doma. Bohužel zítra bude pohody konec, protože přijedou. Jeden z dědoušů  na vinohrad a  také pálí domácí rakii. To je to co pijeme, fakt je že je vynikající.  Tak pijeme rakiii, k jídlu  jsou  brambory opečené v ohni  a nad námi je obloha plná hvězd.  A v noci byla zima…

Dirty road

Koukám do mapy.  Mám zkratku  k pobřeží, ale  kus cesty  je veden černě. Dirty road, to je ve vysvětlivkách. Trošku anglicky  rozumím,  dirty to je něco jako fakt špatny. No nic jsem hrdý a statečný  jezdec  na  enduru, odkojený  ukrajinským silničním stadartem  a  nějaká dirty road mě přece nemůže rozházet.  Takže vyrážím  směr ten černej kousíček. Ve vesnici naštěstí potkávám domorodce a  ujišťuji se že jedu správně,  domorodec kývá hlavou,  že to je ta správná cesta,  ale že je ve špatném stavu. No dobře to nějak dám a  pokračuji. Napřed zmizel asfat, tedy častečně, občas ještě kus někde je, Občas jedu ve stupačkách, ale jinak pohoda. Najednou ostnatý drát, dobytek, psi a vůbec. Hm asi jsem někde špatně odbočil, kus se vracím a  nalézám malou odbočku. Vydávám se novým směrem. Cesta padá v zatáčkách  dolu do údolí. Koukám do mapy a vypadá to, že cesta je správná. Tak jedu prostě dál.   Cesta se mění v něco co se dá nazvat zlým snem.  Poslední náklaďák  tady projel  tak před 5 lety  a od té doby stačila cesta  ještě pěkně zarůst. Hmyz, hovada bodavý, větve, metrové příkopy, koleje.. prostě hnus velebnosti. Po cca   hodině  jsem dole v údolí,  most už se dávno zřítil.  Naštěstí vody není moc,  nacházím něco jako brod, plyn, jdu do stupaček a   po trošce slalomu  vyjíždím na protější břeh.  Házím moto na stojánek a  padám  na záda. Kdyby   z lesa vylezl medvěd, nedivil bych se, jsem někde v plné prd… jen vím, že jsem někde u řeky dole v údolí. Dokouřím cigáro,  potom se dávám tou „lepší“ cestou zas vzhůru do kopce. Nakonec po další hodině  dojíždím do další mrtvé vesnice. Projíždím vesnicí nahoru a dolu a hledám  buď další cestu a nebo alespoň někoho, kdo mi řekne, kde to vlastně jsem.  Nakonec nacházím starý pár  v malém domku. Ukazuji mapu s přáním  se zvědět kde to vlastně jsem. Zjistil jsem, že jsem  někde  mezi Burgrasem a hranicemi z Tureckem. Bližší lokalizace nebyla možná. No nic  jedu prostě někam dál, benzínu mám dost. Po chvilce potkávám něco, co bylo kdysi žigulíkem.  Nějaký šťastný osud či anděl strážný mě odvedl tam, kam jsem přesně chtěl.  Po  několikráte   už vážně uvažuji, že napíšu Yamaze  děkovný dopis za XTečko., zas mě dostalo z bryndy. Prima jedu dál,  úžasná cesta,  asfalt,  přidávám plyn a  po dlouhé době zjišťuji kolik má XT  vlastně rychlostí. V lese, spíš pralese  se také občas někde  i pracuje. Před jedním  naloženým ZILem s dělníkama  různě  obloženým, skáču s naloženým XT  rovnou do křoví.   Po dalším  asi 20km  nacházím na palouku  pozdrav z ČR v podobě staré Pragy V3S.  Stavím, kafe, cifáro,  malý pokec s předákem party  dřevorubců. Dozvěděl jsem se že ještě asi 30km a budu na  slušné cestě. Prima, kecáme o všem možném. Po dalších 30km  vyhlížení dalšího ZILu  v protisměru  jsem najednou na  silnici z jiného světa. Úžasná, hladká, široká. Kašlu na to  že si zajedu,  ale  tohle bude rychlejší. Otáčím plynem na doraz než  se rychlost vyšplhá  na 150km/hod to stačí. Za chvilku jsem u tureckých  hranic, teď zas nahoru a budu v Achtopoli. Ale ouha,  perfektni asfalt kočí nahrazen  systémem slepených děr. Mam dvě možnosti, buď kličkovat a nebo tu druhou, prostě to přeskákat. Beru tu druhou možnost a  držím plyn, až se  rány od kol změní jen v drncání.  XT  odpusť. Vzpomínám si jak kluci,  po tom co jsem je v Chorvatsku vytáhnul na pěknou vyhlídku  na kopec nad Murterem, byl to kus po chorvatské šotolině, ale nebyl zas tak strašný, meditovali nad mojí motorkou a cestami vůbec..  Po tom všem nepředpokládám, že ještě vůbec přijedou  i když to bylo tak domluveno.  No za pár dní mi přichází SMS : ..no a na dojetí k moři nejak není shoda..vypada to na ustup přes rumunsko..
Před Actopolí je  kemp s názvem Delfín. Skok tak 50 let zpět.  Kličkuji  kempem  a  hledám  důvod své cesty až sem. Nakonec ji nacházím v plavkách na pláži. Objetí  po delší době je vždy nádherné.

Achtopol a spol…

Do Achtopole  to je asi tak 3 min  na moto po silnici  nebo pul hodiny pěšky po pláži. Ještě v Chorvatsku jsem si zlomil malíček na pravé noze. Na motorce to jde, ale pěšky to má svá omezení. Takže když něco potřebuji a nebo je zapotřebí sednu, či sedneme  na XT  a  za chvilku  jsme v Achtopoli.  Přilba a ostatní oblečení na moto  se válí někde ve stanu. Prostě si užívám větru ve vlasech. Kraťasy, triko, sandály a tmavé brýle  to je teď mé moto oblečení. Má to své kouzlo. Slovo „bezpečnost“   je asi nejlepším marketingovým tahem  konzumní západní společnosti. Co všechno  už se muselo nového koupit, prodat či vyměnit  jen z důvodu  této chiméry. Sedím skoro nahý a bez přilby na motorce a  velice dobře si uvědomuji svoji zranitelnost.  80desátkou bez přilby to je jak jet 200 v dobré integrálce. Tak nikam nepospíchám, není stejně kam.  Za chvilku  jsem z kempu  v Achtopoli.

….Nádherná díra! Achtopol je velmi příjemné malé rybářské městečko s přístavem. Příroda v okolí je ospalá a nádherná, útesy divoké. Turistický ruch sem dorazil teprve nedávno, takže spousta věcí je ještě postaru. Ceny ubytování se drží pod bulharským průměrem. Achtopol využívají jako cíl dovolené převážně Bulhaři. Obývají rozsáhlé podnikové areály starých chatiček západně od města…… zdroj: http://bulharsko.evropou.cz/bulharsko/achtopol.html

S textem se dá celkem souhlasit, jen by chtěl trošku aktualizovat.  Turistický ruch možní i dorazil a vzápětí zas odešel. Nevím, jak to bylo po staru, ale řekl bych  že po novu nebude asi lepší. No pro našince  jen samé výhody. Turistů málo,  moře, kdo má rád písečné pláže, vlny a nevadí mu  negativa v podobě  mizerné viditelnosti ve vodě dané zvířeným pískem, tak  pro toho je to zde ráj. Za kemp  platíme 3 leva ( 1 lev/12Kč )  za dospělého a 1,5 lev za dítě, stan libovolné velikosti 7 lev. Když mám dost cákání v moři mizím  na XT po okolí. Velká část pobřeží směrem k Turecku, hranice jsou cca 17km daleko,   tvoří útesy  s travnatou plošinou nahoře. Pro motorku prima terén. Když plošinu rozřízne moc prudké údolí stačí kousek do vnitrozemí a  cesta se zas najde. ,Jen vodu na pití sebou a můžu tady řádit  jak chci, žádné zákazy vjezdu, žádná omezení.  Sem tam narazím  na malé tábořiště nad útesy,  dva tři stany, většinu cyklisté z různých  částí Evropy…. 
Bulharsko a hlavně jeho pobřeží bylo za komunistů nejdostupnější , vlastně skoro jediné dostupné  teplé moře. Další dostupné moře k rekreaci byl studený Balt. Tak  mělo Bulharsko svůj monopol a  vlaky a letadla  z celé RVHP jej  zásobovaly  turisty. Ale  tyto časy jsou pryč.  Proto to tu občas připomíná  letní letoviska po  sezoně. Hotely  tu sice jsou, ale některé nedostavěné, některé nikdy nebyli ani otevřeny a ten zbytek nějak prostě přežívá.   Vesnice pár kilometrů do vnitrozemí  jsou bez lidí…  

Nafta na dvou kolech…

Stalo to vedle cesty, nebudu říkat  na chodníku, protože tam žádny chodník nebyl. Bylo to celkem dlouhé a  byly na tom přidělaný  přepravky na zeleninu. Tak na to koukám,  příbuzné motocyklu to bylo. Slezu z motorky, tohle prostě stojí za foto.  Achtopol je fakt malá  a  tak  za par dni jedu stejnou uličkou. U monstra stoji parta mužů a živě debatují.  Zastavuji a když zjišťuji, že jeden z nich je majitel  stavim  XT  na stojánek a  jdu se také zblízka kouknout na  stroj.  Je to tak zajímavé  monstrum že stoji za to se mu trošku věnovat. Motor  je diselovy stabilák  určený  k pohonu lecčeho. Obsah kolem 300kubiku a výkon cca 5 koní. Převodovka je tvořena  sestavou  zbytků cyklistických přehazovaček,  takže  oplývá desítkami možných kombinací. Aby řetěz obsáhl  takové velké obvodové změny je natažen dvěma napínáky  do podoby velkého X. Nádrž spádová, plus velký rezervní kanystr zasunutý v rámu. Výfuk  je veden přední trubkou rámu. Počet osob  co je to schopné přepravit  je podle majitele  omezen na 4 kusy. Maximální rychlost co to jede  je kolem  80km/hod ale prý 60km /hod je tak akorát. Spotřeba vynikající 1l na 100km.  Konstruktér a majitel v jedné osobě  se celkem ochotně nechá přesvědčit a  tahem za šňůru probouzí  monstum k životu. Skutečně to jede a ne zas tak úplně špatně.  Sedám na svoji motorku a ukazuji mu  na zadní sedadlo, jestli nechce svést. Nejedeme daleko,  jen z Achtopole na státní. Přidávám plyn a jak začneme trošku nabírat rychlost  tak mi řve už při 80km/hod do ucha  : „ opásno, opásno „   ( nebezpečné překl. ) a chce se vrátit.  No na ten jeho stroj  bych také nesedl a když už tak bych byl  lehce připosr..  Vyhovuji a  vracím ho zas tam kde jsem ho naložil. Za par dni vidim jeho stroj jak maže kolem kempu  směrem na  Burgas. Co výbuch to 10m.  Jak starej Norton.

Jatagan

Globalizace  sjednotila  obecné  zboží a i  suvenýry. Vše se vyrábí v  Číně.  Tak co si vlastně přivést jako vzpomínku ? Některé země mají ještě svoji měnu, než je pohltím  Euro. Pár drobných mi také většinou zůstane.   Alkohol  má také většinou  národní naturel, ale nedá se předpokládat, že by  dlouho vydržel. Tak  koukám po blbinách, co bych si mohl z Bulharska přivést. V jednom stánku  jsem mezi  hromadou nožů stánkové kvality zahládl  pár  hand made  výrobků. No šikovnej nůž se vždy hodí tak proč ne.  Cena 15 Lev ( cca 160Kč.) Beru jeden  takový menší akorát na zeleninu do kuchyně. Prodavač na mě kouká. „ nechcete jeden větší ? „  Přikyvuji, : „ jo, proč ne“. Prodavač odbíhá a za chvíli přináší něco zabaleného v novinách. Nůž? Spíše malá šavle. Cena není malé na zdejší poměry,  ale snesitelná. Beru a tak nůž  zjevně hand-made výroby mění majitele. Večer si prohlížím suvenýr  s nápisem azbukou : „ svoboda nebo smrt „   vytepaným do čepele a ptám se  nedaleko sedícího profesora  ze Sofijske Univerzity  co to vlastně mam zač.  Bere nuž do ruky a povídá v ruštině: To je jatagan, zbraň   bulharských patriotů,  hranice s Tureckem byly docela ostré.  Ale tvar čepele a rukojeti přišel původně z islámských zemí.  Jatagan  opět mizí  v novinách, aby se opět zjevil   u mě doma  na poličce v ložnici.

Země bez lidí

Ze šašliku zbyla už  jen jehla a trošku zeleniny. Plné sklenky rakije  jsou na stole. Probíráme všechno možné. Koukám ne protější prázdný dům, na sousední prázdný dům a  vůbec  se mi vybavují vesnice bez lidí co jsem potkal cestou. Nadhazuji tohle téma. „Da“  odpovídá profesor a dál pokračuje. Bulharsko přišlo asi o 2,5 mil  obyvatel. Odešli  do zahraničí, můj syn chce také odejít. Obyvatelé  z vesnic  odešli buď k pobřeží a nebo se stáhli do velkých měst. Vesnice  v údolí  přišli  o 40% obyvatel a  v horách je to horší  tak zmizelo z vesnic až 70 % obyvatel. To co zbylo jsou většinou  staří už důchodového věku. Vím o čem  mluví, jet  krajinou kde odešli lidé,  je úplně něco jiného  než  jet zemí kde nikdy lidé moc nebyli. Když projíždíte vesnicí která se postupně mění v rujny,  kde potkáte maximálně  starou paní  sedící u jednoho  malého domečku….  Někdy si potom připadáte jak hlavní hrdina z amerického filmu Nad Max  která se odehrává po zhrocení civilizace, pro změnu v USA. Koukám na bytelné mříže v oknech  domu před kterým  sedíme a tak  na  svádím téma hovoru na  ocelové pruty v oknech. Ty tam dal kdysi můj táta kvůli cikánům, ale je to zbytečné. Nelíbí se mi to, ale předělávat to asi nebudu. Když jsem odjížděl  z republiky probíhali  právě demonstrace  v Českých Budějovicích  kde i policie přiznala,  že  na demonstracích mlátí  normální lidi a ne jen tvz. extremisty. Bulharsko a  hlavně  Rumunsko  jsou proslulé jako cikánské země. : A máte tady problémy s cikány ? „  nedá mi to a tak se ptám.  “ Ne“, zní odpověď „ žijí ze sociálních dávek  v  ghettech   někde za městem,  sbírají  borůvky, houby, prostě  co tak nějak roste  a prodávají to u silnic. Hlavně v horách. Měli jsme na univerzitě  program  pro cikány, skončil naprostým fiaskem. Ti nikdy pracovat nebudou.“ . Co je to cikánské ghetto samozřejmě vím, viděl jsem jich nemálo.  Říkám profesorovi  že u nás  je stěhujeme do měst a  že ghetta tak vznikají  přímo tam, třeba uprostřed sídliště. Vytřeští na mě oči a povídá : „ éto strašno“. Chvilku o tom přemýšlím, jednou jsem dokonce i spal  vedle cikánského ghetta   kousek od Bruselu.  Místo  žebřiňáku  luxusní přívěs, místo koně mercedes, ale jinak  princip stejný, jen prostředky  jiné  dané bohatším okolím z kterého lze žít.  Nebyli ale agresivní a neměl jsem pocit  ohrožení jaký mívám občas u nás. Jednou jsem se na téma  cikáni a Rumunsko bavil  s jedním napůl tatarem  a  jeho názor  má asi jisté opodstatnění : „ prostě chyba byla jim vzít kola,  jsou to kočovníci a pokud jim kola necháš tak to ještě jde.  V Rumunsko jim komunisté kola nechali. „  no všelék to asi není.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE