Tour de Adria 2013

Plánování

Každý, kdo někdy propadl cestám za dobrodružstvím v sedle motorky to dobře zná.  Nová cesta začíná bezprostředně  po návratu z té poslední . Když se jeden sen stane skutečností začíná se snít nový.  Začíná nová plánovací fáze, spousty hodin s Google Maps, čtení cestopisů a ježdění prstem po mapě. Já osobně jsem po loňském Pyrenejském dobrodružství  měl těch snů hned několik. Ve hře byla Skandinávie, Sardinie a také Balkán s největším lákadlem v podobě Černé Hory a pohoří  Durmitor.  Svoje plány jsem postupně začal sdílet s kamarády, kteří by mohli mít zájem podobné dobrodružství  absolvovat.  Po loňské cestě jsem věděl , že Tomáš je parťák do nepohody a určitě nezklame. Zbývalo přesvědčit další potenciální účastníky zájezdu.  Jak už to tak bývá, na začátku je zájemců spousta, ale postupně začínají odpadat. Letošní cesta nebyla výjimkou. Nakonec se počet statečných ustálil na číslovce čtyři. V sestavě Tomáš, Vašek, Laco a moje maličkost jsme začali plánovat detaily. Vzhledem ke kolektivní neochotě mrznout a moknout,  zvítězila ta delší z obou jižních variant, která spojovala krásy Jadranu na obou jeho březích. Trasu jsem naplánoval přes Itálii s hlavním cílem projet divoké Apeninské pohoří a po následném přesunu trajektem dál přes Černou Horu, Bosnu a Chorvatsko zpět do Čech. Bohužel  doprava trajektem mezi Itálií a Černou Horou není zrovna intenzivní, což se ukázalo být dosti limitující. Trajekt z Ancony do Baru totiž jezdí v sezóně jen dvakrát týdně, a to zrovna ve dnech, které nám do našich plánů nezapadaly.  Znamenalo by to, že na projetí  Balkánu a cesty domů by nám zbyly jen čtyři dny což se jevilo jako nerealistický scénář.  Jediná šance jak vše stihnout byla tedy oželet Černou Horu a využít namísto trajektu do Baru podstatně frekventovanější spojení z Ancony do Splitu. Trasa tedy měla být zhruba následující: z Prahy se rychle přesunout do Garmisch-Partenkirchen, projet průsmyk Timmelsjoch, přes Madonnu di Campiglio dojet do Boloni a užít si toskánských kopců a zatáček.  Následně pak zakončit italskou část výletu  pod nejvyššími Apeninskými vrcholy v regionu Abbruzzi a poté se co nejrychleji přesunout do Ancony. Noční trajekt přes Jadran nás měl vyplivnout ráno ve Splitu, odkud jsme měli pokračovat do Mostaru a podél řeky Neretvy zpět na Chorvatské pobřeží. Návrat domů jsme pak naplánovali, jak jinak než přes Alpy, a to konkrétně přes Rakouský Soelkpass. Když je plán hotový, zbývá už jen jediné – realizovat ho. Den D byl tedy naplánován na 3. srpna 2013. Pro mě osobně začala cesta již 2. srpna a to docela smolně. Několik týdnů před cestou jsem si udělal radost a upgradoval svoje černé BMW R1200 GS za novější model ve slušivé bílé barvě. Motorku svých snů jsem dovybavil všemi možnými doplňky, padáky počínaje a novými BMW vario bočními kufry konče. Druhého srpna jsem se tedy odebral z Prahy na chalupu v jižních Čechách. Před odjezdem jsem se tu totiž měl potkat s řemeslníky kvůli rekonstrukci a druhý den se připojit ke zbytku výpravy v Klatovech. Na chalupu jsem dorazil o něco později než jsem plánoval a to mělo mít nepříjemné důsledky pro moje nové GS. Motorku jsem ve spěchu postavil na hlavní stojan na měkké travnaté podloží s tím, že až vše vyřídím s řemeslníky, o motorku se postarám. Pár minut to vydrželo, ale pak už bylo slyšet jen žuchnutí. Motorka to sice ustála bez problémů, ale plná váha dolehla na pravý boční kufr. Kufr se nepěkně odřel, ale to nebyl ten největší problém. Originál BMW vario kufry totiž visí na malém umělohmotném držáku, který se samozřejmě rozlomil. Co teď?  Pátek odpoledne den před odjezdem. Naštěstí mě napadla spásná myšlenka zavolat mému servismanovi Radkovi, který je největším žijícím specialistou na GS široko daleko a shodou okolností v tomto případě ne až zas tak strašně daleko. Radek bydlí kousek od Domažlic, což pro mne znamenalo 70km tam a 70km zpátky. Na rozdíl od BMW servisu ochotně zvedá telefony téměř kdykoliv a nikdy nikoho nenechá na holičkách. Měl jsem kliku, Radek ten držák měl ( poslední kus ) a během 5 min. mi ho vyměnil. Takže tradá a zase 70km nazpátek. Díky Radku!

 

Den 1. ( Praha – Garmisch Partenkirchen )

Konečně je ráno a já vyrážím směr Klatovy. Kolem deváté se po menším nedorozumění konečně potkáváme v plné sestavě. Kromě mojí maličkosti a mého GS ještě Tomáš na Yamaha TDM, Vašek na Yamaha FZ800 a Laco na BMW F800S. Po krátkém občerstvení a dotankování vyrážíme směr Železná Ruda a Deggendorf. Tahle část Šumavy je podle mě vždy skvělá rozcvička před Alpskými passy. V Rudě jen krátká pauza a hurá do Bavorska. Zakrátko nastává první drobná komplikace. Já a Vašek jsme se totiž před cestou vybavili interkomem F4 a tak si celou cestu po bavorském lese fascinováni tímto skvělým vynálezem povídáme. Cesta nám tak líp ubíhá, ale bohužel nečumíme na cedule ani na navigaci, a tak vesele mineme odbočku na Deggendorf. Tomáš jel první a poctivě zahnul tam kde měl a směřuje k nábližce na dálnici na Mnichov. Nám ostatním se už nevyplatí vrátit se, a tak křižujeme zapadlé vesničky v Bavorském lese. Co chvíli navíc s Vaškem musíme zastavit a čekat na Laca, který je přes všechnu snahu o něco pomalejší a navíc nemá jako jediný navigaci ani mapu a v podstatě tak netuší kudy a kam jedeme.  Laco proto při každé příležitosti nešetří nadávkami, mluví o jednom týmu který se rozpadá během prvního dne. My s Vaškem zase kontrujeme faktem, že vyrazit na 4000km dlouhou cestu bez navigace a mapy není zrovna dobrý nápad. Podobné kočkování nám s menší či větší intenzitou vydrží až do konce cesty. To už ale trochu předbíhám. Když se konečně s Vaškem dostaneme na dálnici, musíme neustále hledat Laca ve zpětném zrcátku. V panické hrůze aby nepřekročil zdejší rychlostní limit se totiž opět drží v uctivé vzdálenosti za námi. Nakonec všichni tři sjíždíme na správném sjezdu, kde se dle dohody setkáváme s Tomášem. Teď už konečně v plné síle pokračujeme směrem na Rosenheim a GaPa, tak abychom se vyhnuli Mnichovu. Po cestě zastavujeme v poctivé bavorské knajpě. Dávám si sýrové špecle a vynikající Paulaner Weissbier, pochopitelně alkohol frei. Laco si dává pořádnou porci vepřového kolene, což způsobí, že je mu po zbytek dne tak nějak divně. Když se napojujeme na slavnou Deutsche Alpen Strasse  ( DAS ), která nás má dovést do GaPa, je už 37 stupňů a někteří toho začínají mít plný kecky. Kávička nás postaví na nohy a musíme pokračovat dál. GaPa jako cíl je pro dnešek absolutní minimum. Tajně jsem doufal, že dojedeme dál, ale nevypadá to. V domnění že na DAS se není až do GaPa kde ztratit taháme za plyn a skupinka se poněkud roztrhá. DAS zůstává daleko za očekáváním. V tomto úseku vede kolem jezer přes velká rekreační střediska zacpaná auty a kromě toho nabízí několik alternativních cest. A tak chvíle kdy se nám Laco ztratil na sebe nedala dlouho čekat. Přes SMS se nakonec domluvíme na srazu v GaPa. Když konečně do GaPa dorazíme snažíme se Lacovi dovolat, ale telefon je vypnutý. Začínají nás pronásledovat obavy, jestli se mu něco nepřihodilo. Nakonec se ale ukáže, že se mu jen vybil iPhone. Potkáváme se v místním McDonalds a jedeme hledat hotel. Už se stmívá a začíná pršet.  Nakonec sežename pokoj pro čtyři v hotelu na okraji města. Mezi tím se strhnul slejvák. Vyrážíme do hospůdky naproti hotelu na jídlo a pivko. Laco je ale tak vytočený, že nás posílá rovně a jde raději spát. Hospůdka je malá a útulná. Přesto že nás před tím majitel srovnal za to, že mu túrujeme motorky před jeho podnikem, chová se k nám tentokrát velice vlídně. Ukazuje se, že sám je motorkář ( na fotce nám ukazuje svého haryka ) a dokonce se zdá, že má kladný vztah k Čechům. Bavorské klobásky na grilu tak přijdou k chuti a pokec s panem hostinským je příjemným zakončením večera.

 

Den 2. ( Garmisch Partenkirchen – Lago di Tenne )

Ráno je po dešti jasno a obloha je blankytně modrá. Motorky, které jsme nechali stát před hotelem jsou v pořádku, a tak není na co čekat. Nejdřív tankujeme u Shellky pár metrů od hotelu, a s plnou nádrží pak vyrážíme ve směru na rakouský Nessereith a Imst. Za chvíli pak přejíždíme rakouskou hranici a pomalu se blížíme k průsmyku Timmelsjoch nebo chcete-li italsky Passo Rombo.  Dříve než silnice začne stoupat k Passo Rombo, svištíme údolím po dlouhých, táhlých, přehledných a tudíž i rychlých zatáčkách. U místního McDonalds dáváme pauzu na Frappé a potkáváme desítky především rakouských motorkářů mířících na Timmelsjoch. Osvěženi začínáme konečně zdolávat stoupání k průsmyku. Zatáčky jsou ostřejší a silnice nejprve vede lesem. Nad hranicí lesa se pak za mýtnou bránou noříme do lehké mlhy. Míjíme stádo krav a klopíme stroje do krásných a přitom čitelných vraceček. Za chvíli jsme v průsmyku. I přes mírnou mlhu a zimu, která je ve výšce přes 2500m pochopitelná je docela slušný výhled. Je tu dost rušno. Všude spousty motorkářů a motorkářek fotících stejně jako my svůj povinný vrcholový snímek. Cesta dolů mi přijde ještě o něco zábavnější. Cesta je o poznání klikatější, silnice užší a propasti hlubší. Nějak se nechávám unést a pouštím to celkem svižně dolů. Co chvíli brousím botu o silnici a předjíždím přibývající plechovky. Vašek se drží kousek za mnou. Nakonec se přes interkom domlouváme, že lehce zvolníme. Je fakt, že adrenalin trochu začíná převažovat nad zdravým úsudkem. Chvíli na to nás v totálně nepřehledném úseku předjíždí borec na R1 s baťůžkem na sedadle spolujezdce. Zřejmě slušnej oddíl. Ojediněle se na předním plexy začínají objevovat kapky. Při pohledu do zpětného zrcátka se zdá, že obloha za námi pěkně potemněla a původně modrá barva nebe se změnila v kovově šedou. Nad průsmykem visí těžké mraky a vypadá to že tam prší. V údolí směrem k Meranu ale pořád svítí slunce. Zastavujeme u silnice v typické jihotyrolské knajpě a dáváme pivko a polívku s játrovými knedlíčky. Sedíme na zahrádce a příjemně relaxujeme. Vedle našich motorek stojí dvě monstrózní tříkolky jak ze staré německé komedie „Dva nosáči tankují super“ s Thomasem Gotshalkem. Atmosféra je líná a klidně bych seděl a pozoroval okolo svištící motorky celé odpoledne. Plán cesty je ale nelítostný, a dneska nás ještě čeká pořádná porce kilometrů. Sedáme tedy na motorky a pokračujeme dolů do Merana.  Odtud pak stoupáme zalesněnými úseky směrem na Madonnu Di Campiglio. Tuhle cestu někteří z nás jeli před dvěma lety v opačném směru. S Vaškem využíváme výhodu permanentního spojení přes interkom a při předjíždění si navzájem hlásíme jak to vypadá. Nezasvěcenci se tak může zdát naše předjíždění trochu na hraně, ale ve chvíli kdy člověk ví co je za zatáčkou, za kterou nemůže vidět, hned je jízda plynulejší. Samozřejmě, že to vyžaduje jistou dávku důvěry v parťáka vpředu, odměnou je ale vyděšený pohled šokovaných řidičů plechovek. Za chvíli se nicméně objeví menší problém. Uvědomuji si, že v téhle oblasti se zrovna nedá čekat benzínka každých 500m a dojezd mého GS se začíná limitně blížit k nule. Signalizuji tuto nemilou skutečnost kamarádům, a tak po krátké poradě  nastavuji na Garminu jako cíl nejbližší pumpu. Pěkně nás to protahuje po postranních horských silničkách, Garmin co chvíli přepočítává a pumpa nikde. Nakonec nás však navigace přece jen zavede do zapadlé vísky se samoobslužnou pumpou. Tradičně zápasím s tímhle fenoménem pumpy na kreditku, ale nakonec se všem kdo už dojížděli na poslední kapky ( v mém případě snad už jen páry ) daří úspěšně natankovat. Konečně si mohu oddychnout a  nic mi nebrání pokračovat v cestě. Nakonec dojíždíme do Madonny. Fotíme se před vápencovými masivy v pozadí, a čekáme na Laca, který nás asi za 2 minuty dohání. Projedeme Madonnou a pak klesáme dolů směrem k Lago Di Garda. S ubývající nadmořskou výškou začíná být docela vedro. Je pozdní odpoledne a pro dnešek toho máme plný řidítka. Zastavujeme na kafe a zmrzku. Čekají nás poslední desítky kilometrů před Gardou. Sehnat v srpnu v neděli večer ubytování na Gardě se jeví stejně pravděpodobné jako potkat v místní kavárně Pamelu Anderson, a tak se dohodneme, že od teďka bereme ubytování na první dobrou. Přijíždíme k Lago di Tenne, malému jezeru asi 15km nad Riva del Garda a naši pozornost tak logicky upoutá několik místních hotelů, rozprostřených kolem velkého parkoviště. K mému velkému překvapení je hned první pokus úspěšný a cena přijatelná. Není na co čekat. Motorky dáváme do garáže, zavazadla na pokoj a běžíme skočit do průzračných vod jezera Tenne. U jezera jsme úplně sami a to osvěžení po celodenní jízdě je k nezaplacení. Den pak uzavíráme bohatou večeří na terásce našeho hotýlku s výhledem na jezero. Italská servírka jménem Lucrecia si dokonce nic nedělá z obvyklých Lacových sexistických poznámek a reaguje na ně s úsměvem a vtipem sobě vlastním. Zítra nás čeká dálniční přesun do Boloni a pak už jen krásy Toskánských zatáček.

Den 3. ( Lago di Tenne – Sita )

Těch pár kilometrů na Gardu přes vesničky, navlečené na klikaté silnici jak korálky na šňůrce ubíhá celkem rychle. Kousek za Riva del Garda se to ale celé zadrhne. Silnice kolem jezera jsou ucpané a kolona se dost špatně předjíždí, protože na úzké silnici panuje i v protisměru značný provoz. Stoupání z Torbole je opravdu o nervy. Pomalu se suneme dopředu a nad Torbole dáváme pauzu na místní vyhlídce a pořizujeme nezbytné fotky jezera zařízutého mezi skalní masivy. Ztrácíme víc času než bychom chtěli, a tak po nájezdu na dálnici do Boloni musíme trochu tahat za plyn. Laco se lehce loudá, ale nakonec se daří se neztratit a potkat se u dálniční pumpy před Boloňou v plném počtu. Slunce už nesnesitelně pálí a všechno nasvědčuje tomu, že budou padat teplotní rekordy. Loňských 37 stupňů při průjezdu Milánem mi připadalo jako extrém. Letošní teploty v Toskánsku však měly posunout hranici toho, co se dá na motorce v plné polní přežít ještě o kus dál. Jízda po dálnici je sice mega nudná, ale brzy nás dovede až na okraj Boloni. Rád bych se někdy do Boloni podíval, ale dovolená na motorce, ať se to někomu líbí nebo ne, je o ježdění, a ne o prohlížení památek. Město tedy míjíme po dálničním obchvatu, který je naštěstí ucpaný jen v protisměru a konečně vjíždíme na Toskánský venkov. Krajina začíná být kopcovitá. My ale projíždíme údolní silnicí a vlečeme se za cisternou, která se prostě nedá předjet. Je zhruba 40 stupňů a utrpení je dokonalé. Snad po 10km se nám konečně daří dostat se před tohle monstrum. Všichni ale umíráme vedrem a kluci signalizují pauzičku. Zastavuji v blízké vesnici a vzápětí dostávám vynadáno, že tu nic není a nedá se tu ani najíst. Konstruktivní kritiku miluju, zvlášť když kritici nenabízejí alternativu. Mezi tím nás předjela cisterna a tak je na čase vyrazit. Předávám vedení Tomášovi, který má najít příjemnou hospůdku na oběd a odpočinek. Po krátké exkurzi po místních vesnicích zastavujeme u něčeho, co vzdáleně připomíná občerstvovnu, ale ve skutečnosti je to jen místní komunitní centrum. Tentokrát je terčem  kritiky Tomáš a tak jsme nakonec všichni rádi že největší  kritik se ujímá iniciativy. Jestli se něco Lacovi musí přiznat, tak je to jeho výjimečná schopnost najít během chvilky dobré jídlo nebo ubytování. Za pět minut tak nakonec sedíme ve stínu na zahrádce příjemné pizzerie a objednáváme si jídlo, vodu s ledem a nakonec i zmrzlinku. Příjemně relaxujeme a nikomu se moc nechce zvednout a oblékat páteřáky a bundy, nebo nedej bože  nasazovat helmy. Cíl je ale ještě daleko, a tak nezbývá než vyhoupnout se do sedla a nechat se  osvěžovat horkým vzduchem. Stoupáme do toskánských kopců po neuvěřitelně úzké a klikaté cestě s nekvalitním asfaltem na úrovní středočeské okresky. Provoz veškerý žádný, ale přesto zůstává toskánská silnice daleko za očekáváním. Občas potkáme osamělou skupinku motorkářů případně místní zemědělce s traktorem, ale jinak je krajina pustá a nikde ani živáčka. Nakonec sjíždíme na další příjemně zakroucenou údolní silnici s výrazně lepším povrchem. Na výjezdu z vesnice se ocitám za místním borcem na Moto Guzzi Griso. Jede docela zostra a tak to beru jako výzvu. S obtížemi se držím za ním, neboť frajer maximálně využívá znalost domácí trati. Svezení je to ale příjemné. Nakonec nás navigace zavádí mimo hlavní do nekonečné pavučiny místních okresek. Trochu bloudíme. Zastavujeme v městečku s omšelou benzínkou, která už má nejlepší léta za sebou. Tankujeme abychom vzápětí zjistili, že se musíme o dobrých 20km vrátit. Teploměr mého GS ukazuje rovných 42 stupňů. Zastavujeme tedy u místní gelaterie. Kupujeme vody a osvěžujeme se. Vyndavám z tankvaku vodu, která má snad 50 stupňů a liju si ji na hlavu. Žádná velká úleva se tedy nekoná a hlava mi z toho vedra třeští jen se rozskočit. Je na čase pokračovat. Ukrajujeme další kilometry a míříme na Dicomano. Ani nevím kdy a jak se to stalo, ale najednou se charakter silnic úplně změnil. Všude jakoby mávnutím kouzelného proutku dokonalý asfalt a neskutečná klikatice před námi. Tedˇ to teprve začíná být dokonalý požitek.

 

Tady si našinec může užít parádní střelbu. Provoz je velmi malý a povrch i zatáčky luxusní. Lacovi, který je přede mnou se daří mě vyprovokovat k závodění. Snažím se dostat před něj, ale Laco má soutěživou náladu a nechce mě pustit. Nakonec se mi podaří dostat se před něj a postupně stahovat náskok na vedoucí dvojici. Všichni se pak potkáme na kopci nad Dicomanem s nádherným výhledem do krajiny. Stojí tu VW transportér s česko-ruskou smíšenou posádkou. Ta ruská blonďatá polovička s dlouhýma nohama vzbuzuje náš obdiv a tak s párečkem prohodíme pár slov. Pak už sjíždíme do Dicomana, kde zastavujeme a domlouváme se, že ubytko zkusíme najít až o pár kilometrů dál. Určujeme směr a vysíláme Laca jako předsunutou hlídku s cílem najít hotýlek. Laco je ale k nezastavení a pokračuje dál a dál. Slunce už se kloní za obzor, když přijíždíme do městečka Sita. Celkem rychle se nám daří najít ubytování v celkem basic, nicméně čistém hotýlku v centru. Ve dvoře je zahrádka, kde nás pan domácí nechá zaparkovat za velkými vraty přímo mezi stoly. Vynášíme věci do patra, dáváme rychlou sprchu a pak už relaxujeme u večeře a u vína. Stará paní domácí nám říká ,že její dědeček byl za války v Čechách. Radši se ani neptáme na čí straně. Nakonec příjemně unavení uléháme do postele. Vašek má sice tendenci vytáhnout nás na místní nepřeslechnutelnou diskotéku, ale nikdo k tomu po náročném dni nenachází sílu. Zítra nás opět čeká dlouhá cesta přes Umbrii do Gran Sasso d’Italia v kraji Abruzzi.

Den 4.  ( Sita – Campotosto )

V Sitě ještě ráno natankujeme a pak vyrážíme. I dneska to vypadá na pořádný pařák. Cesta vede převážně po rovině, která je lemována  kopci, na jejichž vrcholcích zpravidla ční věže starých kamenných hradů. Je pořád na co se dívat, i když z jezdeckého hlediska je cesta docela nuda. Směřujeme k městu Arozzo. V Arozzu zastavujeme u podivné benzínky, kde je snad 10 boxů s kompresorem na dofouknutí pneumatik. Zajímavá specializace. Celá cesta Umbrií je nudná a pomalá. Projíždíme dlouhými vesnicemi a po toskánských kopcích a zatáčkách ani památky. Kolem poledne přijíždíme do Perugie. Vedení má na starosti Tomáš a k našemu velkému překvapení nás namísto objížďky města vede přímo do centra. Hlavní náměstí je vysoko na kopci a po cestě se naskýtá krásný výhled na město a jeho kostely a chrámy. Teplota se blíží 40 stupňům a pobyt v centru je dost vyčerpávající.

 

Navíc tu absolutně není kde zaparkovat a tak po pořízení fotodokumentace mizíme směrem na Assisi. Stavíme u pumpy za Perugií a občerstvujeme se. Laco se chce podívat do Assisi a naopak vynechat Apenini. Domlouváme se tedy že nás na následující dva dny opustí a potkáme se až u vjezdu na trajekt v Anconě. My pokračujeme rovinatou a nezáživnou krajinou převážně po neplacených dálnicích směrem k pohoří Gran Sasso d'Italia, které je součástí apeninského masivu, táhnoucího se italskou botou od severu k jihu. Po cestě tankujeme u samoobslužné pumpy IP. Já a Vašek se necháme pěkně napálit. Kupujeme si kredit 20 Euro abychom vzápětí zjistily, že cisterny jsou prázdné. Každému se podaří vymačkat benzín za 2 éčka a konec. Sice nám to vytiskne kupón s kreditem na zbytek částky, ten je nám ale k ničemu, protože se dá uplatnit pouze u této konkrétní čerpací stanice. Takže s tím cárem papírku se můžeme tak akorát vyfotit. S firmou IP jsme tak skončily. Nakonec přece jen sjíždíme z dálnice. Neplacená verze je sice ještě horší než česká D1, ale i tak díky za ní. Konečně nás navigace vede do kopců, které jsou stále vyšší a vyšší. Charakter silnice připomíná Toskánsko, ale kopce se zdají být vyšší a strmější. Nikde ani živáčka natož pak plechovky, takže se dá jet docela rychle. Znervózňuje nás nicméně temně modrá obloha před námi. Vypadá to že se slejváku nevyhneme. V horách zastavujeme u malého kiosku s občerstvením na trochu toho Red Bullu. Majitel je zjevně fanoušek Valentina Rossiho, neboť vlajku s číslem 46 třepetajícím se ve větru nelze přehlédnout. Kromě několika kapek přímo u kiosku nám nicméně štěstí přeje. Žádný slejvák se nekoná. Cesta je stále zábavnější a zatáčky jsou rychlé a plynulé. Před námi se už rýsují majestátní vrcholky Gran Sasso. Z městečka Posta nás navigace vede přes krátký a mírný offroad zpátky na silnici. Na asfaltu přidáváme na tempu, povrch silnice je ale podivně kluzký. Najednou mi zadní kolo v zatáčce ulítne snad o půl metru a srdce pumpuje adrenalin do žil na plné obrátky. Za chvíli to pořádně ujede Tomášovi. Tomáš je z nás sice možná největší střelec, jakmile to ale sebemíň klouže, zásadně neriskuje a jede na jistotu. My z Vaškem se ale rychle oklepeme a tak Tomášovi trochu ujíždíme. Konečně jsme ve vesnici Campotosto u stejnojmenného jezera. Jezero je nádherné a strmé zelené kopce kolem působí impozantně. Zkoušíme první penzion na kraji vesnice a hned s úspěchem. Vypadá to jako taková old school horská chata, je tu ale čisto. Penzion provozuje manželský pár latinos odněkud z jižní Ameriky, takže se mi hodí oprášit moje chatrné znalosti španělštiny. Tomáš nás samozřejmě mezitím dojel a tak bereme pokoj pro tři. Vesnice je klidná a působí příjemně ospalým dojmem. Navíc je tu vzhledem k nadmořské výšce i snesitelná teplota. Jdeme na náves a dáváme si dobrou večeři a pivko. Celý večer je tu rušno a místní teenagers pod lampou provozují rozličné míčové hry. Zdejší atmosféra působí jako balzám na duši. Daleko v horách od moderního světa, žádný stres, italská venkovská pospolitost, nebe plné hvězd a temné siluety hor rýsujících se proti tmavé obloze. Kdybych si chtěl někam jet odpočinout, asi bych zůstal právě tady. My ale musíme ráno pokračovat v cestě, takže ještě procházka k penzionu a pak rychle na kutě.

 

Den 5. ( Campotosto – Ancona )

Vstáváme a den je znovu jako vymalovaný. Nakládáme bagáž na motorky a podél jezera Campotosto vyrážíme směrem k pohoří Gran Sasso d'Italia. Silnice se vine podél jezera, které je hned za vesnicí lemováno množstvím karavanů. Jak ale stoupáme, karavany necháváme za sebou a před námi se tyčí liduprázdné Apeniny s nejvyššími horskými štíty. Silnice je klikatá, povrch solidní a viditelnost perfektní. Zastavujeme ještě ve vesnici před odbočkou na Campo di Imperatore. Tam někde byl na sklonku války vězněn Benito Musollini, který byl následně osvobozen odvážnou operací speciálního německého komanda, vedeného nechvalně proslulým vídeňákem Otto Skorzenym. Ještě než budeme pokračovat v cestě, musím si vyfotit traktor značky Laverda, který vzbuzuje vzpomínku na tuto legendární dnes už zapomenutou italskou motocyklovou značku.


Traktor spolu s prastarým kombajnem obdělává pole velikosti 10x20 metrů, což samo o sobě vyvolává otázku, jestli tak těžká technika není na tak malé políčko kanón na vrabce. Kdybych měl ale traktor Laverda, asi bych si to také užíval. Za chvíli již stoupáme na náhorní planinu pod Campo di Imperatore. Horský vzduch je příjemně chladivý a zatáčky prudké, ale přehledné. Provoz je tu minimální, jen pár výletníků mířících k obzervatoři na vrcholu. Je to fajn svezení. Proti Alpám jsou zdejší hory divoké a turisty málo kolonizované místo. Přímo před námi se tyčí impozantní vápencový zub nejvyššího vrcholu Apenin - Corno Grande. Je to dechberoucí pohled. Nahoře u observatoře je nádherný výhled. Je tu spousta stánků s párky, sýry, pohledy a různou veteší, literaturu o Musollinim nevyjímaje. Sám si kupuji výletní vrcholové samolepky, abych s nimi vylepšil svě odřené kufry. Proti Alpám to působí příjemně nekomerčně. Když se nabažíme výhledů, sjíždíme zpět dolů na náhorní planinu a ještě se fotíme s Corno Grande a stády ovcí v pozadí.

Čas nás ale neúprosně tlačí, protože večer se musíme nalodit v Anconě na trajekt. Sjíždíme zpět k civilizaci směrem na Pescaru. Kousek za Campo di Imperatore se ale kvalita silnice radikálně mění k horšímu. Je to tu samá díra a šotolina, což není v lesních zatáčkách zrovna příjemné. S klesající výškou nebezpečně stoupá teplota a teploměr rychle přelézá 30 stupňů. Za chvíli mě ale čeká nepříjemné překvapení. Moje GS ukazuje pokles hladiny oleje a tak stavím u nejbližší venkovské pumpy, abych doplnil olej. Z kufru vytahuji notebook, abych nalistoval v PDF manuálu typ oleje doporučený chlapci z berlínské továrny. U pumpy nic takového nevedou. Tady je k mání maximálně olej do skútru, a tak nezbývá než pokračovat dál. Stavím u další pumpy, ale ta má zas pro změnu polední siestu. Otevřené je jen bistro, kde si alespoň dopřávám studenou kolu. Tomáš mě za chvíli dojíždí, ale Vašek nikde. Nakonec se ukáže že po cestě se Vašek ztratil a tak mu po telefonu vysvětlujeme, jak se k nám dostane. Po cca 20min nás nakonec úspěšně dojíždí a tak již společně klesáme dolů k pobřeží do města Pescara. Už je zase příšerné vedro. Zastávkami a kufrováním jsme ztratili dost času, a tak musíme rezignovat na plánovanou odbočku do další části Apenin. Posíláme to tedy rovnou po dálnici na Anconu a taháme za plyn. U dálniční pumpy konečně po krátké telefonické konzultaci s mým skvělým servismanem Radkem konečně dolévám ten správný olej. Jsem ale nervózní z faktu, že 2000km po výměně oleje musím dolévat. Holt to soudruhům z NSR nějak žere. Moje staré GS tak hladové nebylo. Co se dá dělat, zbytek oleje bereme ssebou. Míříme na sever a po pravé straně se modrá moře. Za chvíli sjíždíme na Anconu a míříme do přístavu. Je to celkem ošklivé město a ani přístav není zrovna malebný. U trajektu už je rušno a potkáváme se tu s opět s Lacem. Laco je tentokrát v dobré náladě a zrelaxovaný pobytem u moře. Italský trajekt už je přeplněný a tak bereme Jadroliniji. Střídáme se ve frontě na lístky a zbytek hlídá motorky. Při posledním střídání přibíhám s občankou přímo k okénku s pokladnou, kde mi drží Tomáš místo. Bába ve frontě za mnou se tak rozčiluje, že vypadá jako by jí mělo klepnout. Jinak klidný Tomáš se do ní celkem zostra pustí. Operace ale proběhne tak rychle že se nikdo ani nenaděje a už stojíme s lístky na trajekt u motorky. Vedle mě je expediční GS adventure s plechovými kufry, italským motorkářem a jeho sličnou přítelkyní, o které by jeden můj kolega bezesporu prohlásil že to je sice starší knížka, ale pořád pěkná pohádka. Provizorně se oblékáme a jedeme k trajektu. Nalodění je celkem rychlé. Laco s Vaškem mají pronajatou kajutu a tak ji využíváme k uskladnění svršků nás všech, takže se chlapcům bude určitě dobře usínat. V palubní restauraci si dáváme dobrou i když poněkud předraženou večeři. V kraťáskách jdeme potom k baru na palubě a ve vlahé noci u drinku probíráme zážitky z uplynulých dní. Ancona za námi  už je jen chaotická změť světel. Ve tmě někde před námi je Split. Kolem jedné hodiny uléhám do spacáku na palubu a příjemně unavený usínám na bedně s plovacími vestami.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE