Tour de Adria 2013

Den 6. ( Split – Buško Jezero )

Krátce po rozednění je vidět Split a tak nezbývá než rychle vstát, sbalit a hurá do podpalubí. Za chvíli už vyjíždíme z trajektu a ocitáme se v horkém chorvatském ránu.  Chorvatsko je čerstvě v EU, ale do Schengenu ještě nepatří. V přístavu tedy musíme projít pasovou kontrolou. Satisfakcí za toto zdržení je nicméně super sexy chorvatská policistka, která si pohlíží se zájmem moje doklady. Za pár minut už projíždíme liduprázdným ranním Splitem a míříme na Omiš. U pumpy si dáváme snídani, tankujeme a zdravíme se s italskými motorkáři na KTM Adventure. Cesta na Omiš je hrozná. Nedopatřením totiž projíždíme krokem všemi letovisky na pobřeží a neskutečně se to vleče. V Omiši pak konečně odbočujeme a stoupáme po kvalitní horské silnici podél vápencových skal k bosenské hranici. Je to skvostná cesta i když chorvatský asfalt trochu klouže. Ještě že je úplně sucho. Krajina je překrásná a pod námi se jako modrá stužka vine řeka Cetina, vlévající se mohutnými skalními vraty do moře. Čím více se blížíme k bosenské hranici, tím je cesta užší a krajina pustější. U městečka Imotski překračujeme hranici Bosny a Hercegoviny. 


Je to jen dřevěná bouda a závora. Pokus o focení je tvrdě zastaven bosenskými celníky. Následuje zevrubná kontrola dokladů a pak už opouštíme hranice EU. Bosna a Hercegovina je o poznání chudší než Chorvatsko. I v této chudé zemi jsou ale mnohem lepší silnice než u nás, což je docela trpké poznání.  Příroda už není tak divoce malebná jako chorvatské pobřeží a všude jsou až nesmyslná rychlostní omezení, takže nezbývá než nastavit si vlastní pravidla. Jsme v části Hercegoviny a blížíme se k Mostaru. Sjíždíme z hor a pohled na město je úchvatný. Mostar není velký, ale je to město s unikátní atmosférou. Je jen těžké si představit, že se v této oáze klidu relativně nedávno střílelo, a že z okolních kopců pršely dělostřelecké granáty. Po příjezdu do města se nás hned ujme naháněč místní restaurace a za 5 EUR nám nabízí hlídání motorek a svršků po dobu naší procházky centrem. Vzhledem k tomu, že je 42 stupňů celsia se to jeví jako skvělý nápad a tak mu dáváme důvěru. Snad se s věcmi ještě shledáme. Převážně muslimský Mostar s množstvím minaretů je bezesporu perla vsazená mezi kopce, a jeho úzké dlážděné uličky mají kouzelnou až pohádkovou atmosféru. Na legendárním starém mostu fotíme odvážné mladíky, vrhající se za pár EUR do hloubky pod mostem, aby se za několik vteřin jejich svalnatá těla zanořila do průzračně čisté vody řeky Neretvy. Pak už míříme do místní osvěžovny. Pánovi objednávkou osmi alkohol frei pivek děláme čáru přes rozpočet, protože má v lednici jen tři kousky. Zbytek nám prý doplní ledem. Prostě jiný kraj jiný mrav. Po cestě zpátky k motorkám upoutávají mojí pozornost stánky se suvenýry nabízející trička a cetky s portréty Tita. Tito tu symbolizuje zlaté a dávno ztracené, ne však zapomenuté časy staré dobré Jugoslávie. Když se vrátíme k motorkám, všechno je v pořádku tak jak má být a tak jdeme na doporučení naháněče do vedlejší restaurace na vynikající oběd. Po obědě jdeme k motorkám, kde se na naše parkovací místa už tlačí partička tureckých motorkářů. Rychle se oblékáme a vyrážíme do vnitrozemí podél řeky Neretvy. Silnice je pořád velmi kvalitní a v údolí Neretvy je pořád na co se dívat. Po cestě směrem na Gornji Vakuf moje GS hlásí pokles tlaku v zadní gumě. Zastavuji tedy u nejbližší benzínky a dofukuji. Nezbytný Red Bull a jede se dál. Po pár kilometrech se ale situace opakuje. Pokles je ale mírný, tak to snad nebude žádné drama. Možná je to tím vedrem. Pro jistotu ale i tak stavím u silnice a jdu se na to mrknout. Shodou okolností stavím před pneu servisem, což ovšem není taková náhoda, neb je to v těchto končinách překvapivě frekventovaný druh podnikání. Stavím motorku na hlavní stojan a prohlížím zadní gumu. V tom můj pohled spočine na něčem, co by asi součástí mojí zadní pneumatiky být nemělo. Přímo uprostřed je totiž v gumě až po hlavičku zaražený obrovský hřebík. Syčení spojené s unikajícím vzduchem je nepatrné. Pokud jsem hřebík zarazil v Mostaru, je s podivem, kolik jsem toho s takovým kusem železa ujel. Můj odhad je tak 50km. Po vytažení hřebíku vzduch z kola rychle uniká a tak začínám oceňovat fakt, že stojím přímo naproti pneu servisu. Místní hoši mi za deset EUR zalepí gumu něčím, co připomíná černou žvýkačku. Nutno však poznamenat, že to po dofouknutí funguje perfektně. Nejen že jsem s touto provizorní opravou bez problémů dojel dalších 2000 km do Prahy, ale dokonce jsem přidal dalších 1000km po Čechách a do chvíle kdy píšu tento cestopis guma drží. Trvá mi než dohoním zbytek skupiny, který jsem mezi tím ztratil. Potkáváme se opět v obci Donji Vakuf, kde se již společně občerstvujeme u benzínky a dále pak pokračujeme na Bugojno. Cesta do Bugojno vede divokou krajinou připomínající americké prérie, včetně divoce se pasoucích koní. Po cestě se nám ztratil Laco a tak na něj dost dlouhou dobu čekáme v Bugojnu a to pro změnu před místním pneu servisem. Když už se začínají objevovat obavy, objeví se Laco okouzlený místní krajinou a tudíž v dobré náladě. Dohadujeme se, že dnešní cestu ukončíme na břehu obrovského umělého jezera Buško. Po pár kilometrech jsme u jezera, ale předpoklad že tu bude nějaká vesnice nebo hotýlek, kde bychom složily hlavu je zcela mylná. Nikde není ani přístup k vodě, natož pak hotel. Za chvíli u silnice narazíme na restauraci, kde nám dává typ jakýsi místní mafián jménem Roko. Před tím než se nasouká do svého Mercedesu nám stačí sdělit, že někde u přehradní hráze je penzion. Jedeme tedy doporučeným směrem k chorvatské hranici. Trochu bloudíme a musíme se vracet, nakonec ale hráz najdeme. Jedeme asi 2km po hrázi a na konci je skutečně krásný penzion, kde jsme téměř jediní hosté. Vše je úplně nové a pokojíčky luxusní. To vše za těžko uvěřitelných 10  EUR. Majitel je velice pohostinný. Ptáme se proč si neudělá webové stránky a nějakou tu reklamu. Mávne jen rukou, že možná příští rok. Tady se prostě nikam nespěchá. Dopřáváme si nádhernou a osvěžující koupel v jezeře. Pak jdeme na večeři do restaurace, která má krásnou zahrádku a je luxusně zařízená. Po setmění se lokál plní převážně mládeží z okolí a party začíná. Dáváme si večeři a to co dostáváme nám vyrazí dech. Majitel nám nese mísu grilovaného masa všech druhů, grilované klobásky, zelenina a hranolky bratru pro 10 lidí. Je to opravdu královská hostina. K tomu vychlazené pivko a vlahá noc, co víc si cestovatel může přát. Při placení se žádný šok nekoná a cena je víc než férová. Bosna se nám začíná líbit. Škoda že zítra musíme tuto krásnou a pohostinnou zemi opustit.

 

Den 7. ( Buško jezero – Ilirska Bistrica )

Po přátelském potřesení rukou s panem domácím vyrážíme směrem k chorvatské hranici. Ta je jen kousek odsud a je tu docela fronta. Chorvati si evidentně vychutnávají svoje čerstvě nabyté členství v EU. Všude tu vlají evropské vlajky a ochrana vnější hranice  je víc než příkladná. Vjíždíme do Chorvatska.  Cesta je celkem nudná až do chvíle, než najedeme na starou silnici č.1, která je díky dokončení nové dálnice zcela prázdná. Řítíme se tak nádherným chorvatským vnitrozemím rychlostí 160km v hodině a cesta příjemně ubíhá. Krajina je divoká, krásná a pustá. Silnice je skvělá a provoz řídký. Jen průlety vylidněnými a rozstřílenými vesnicemi působí depresivně. Tady se asi jizvy války hned tak nezahojí. Konečně zastavujeme v obydlené vesnici a dáváme si oběd. Pak už rychle míříme na Gračac. Už si přesně nevzpomínám jak se to stalo. Myslím že jsem hledal benzínku. Výsledkem nicméně bylo, že jsem se v Gračaci ztratil a ani Garmin mi nepomohl najít správný směr. Nakonec jsem se ocitl na uzoučké asfaltce a bloudil kdesi v horách. Stačil jsem zmoknout, ale nakonec se mi podařilo najít hlavní silnici na Senj. Konečně serpentinami sjíždím z hor k pobřeží. Provoz je hustý. Já ale spěchám a předjíždím v zatáčkách jedno auto za druhým. Nakonec kluky dojíždím u pumpy v městě Senj a společně pak vyrážíme po pobřežní magistrále směr Rijeka. Provoz je hustý a tak předjíždíme celé kolony aut. Po levé straně nás provází pohled na blankytně modré vody Jadranu. Nakonec úspěšně projíždíme po obchvatu Rijeky a pokračujeme na sever ke slovinské hranici. Ve Slovinsku už není takové horko a to je příjemná změna. Kvalita silnic je nicméně v této alpské zemičce nížší než v Chorvatsku a chvílemi připomíná neblaze proslulý český standard. Blíží se  večer a my přijíždíme do Ilirské Bistrice. Bohužel se nám nedaří najít ubytování a tak již za soumraku stoupáme klikatými zatáčkami dál směrem na Postojnu. Nakonec se nám podaří najít ve vesnici poblíž obce Pivka krásné ubytování v soukromí. Postarší manželský pár domácích nás vítá rozličnými alkoholickými nápoji a vede nás do našeho pokojíčku. Mezitím padá na vesnici tma a my vyrážíme pěšky k místní hospodě Na Mostě, kde s chutí povečeříme. Laco přivádí do rozpaků místní servírku, když jí vysvětluje že namísto vyšitého loga restaurace s nápisem „Na Mostě“ na jejím tričku by se lépe hodil nápis  „Na Koze“. Slečna se červená až za ušima. Když už jsme v restauraci nějakou dobu poslední hosté, balíme a odebíráme se  do postele.

Den 8. ( Ilirska Bistrica – Murau )

Ráno vyrážíme směrem k jezeru Bled a rakouským hranicím. Cesta je zpočátku dost nudná a provoz značný. Všude jsou vidět upoutávky na Postojnu jamu, což je místní turistická atrakce. Té se ale vyhneme a posíláme to na Podjamski Grad. Chvíli bloudíme po vedlejších silničkách neboť tato atrakce není moc dobře značená, ale nakonec hrad přeci jen nacházíme. Je to celkem pěkný hrad přilepený jakoby pod skálou a kupodivu není obležený davy turistů. Nemáme zrovna času nazbyt a tak se rychle fotíme a vydáváme se na další cestu. Slovinské údolní cesty nejsou zrovna v perfektním stavu. Jsou dost často popraskané, ale pro rychlou jízdu je to pořád lepší než rakouští asfaltový hadi, na kterých to občas nepěkně klouzne. Můžem si tedy dovolit jet hodně svižně. Cesta je klikatá, zatáčky střídají jedna druhou. Jsou nicméně hodně otevřené a rychlé, a tak s Vaškem točíme hodně akčních záběrů. Jsme tak zabráni do jízdy a filmování, že si ani nevšimneme, že jsme ztratili zbytek skupiny. Silničky stoupají do hor a po té co narazíme na objížďku s kterou si Garmin neví rady jsme totálně ztracení. Nechceme se vracet a tak volíme jedinou možnou cestu přes kopec a doufáme, že nás zavede zpět do údolí. Jsme docela vysoko a cesta se najednou proměňuje z úzké rozbité asfaltky na prudce klesající horskou kamenitou cestu plnou výmolů od vody. Nezbývá než se s touto off-roadovou výzvou vypořádat. Cesta je hodně strmá a plná serpentin. Moje GS to ještě vcelku zvládá, ale Vaškův Fazer se ocitá na hranici limitů podvozku, který na to opravdu není stavěný a pro motorku i jezdce je to utrpení. Po 6km se konečně se sevřenými půlkami ocitáme zpátky na asfaltu a co čert nechtěl, z druhé strany přijíždí po asfaltce Tomáš a Laco. Jsme rádi, že jsme se zas našli a tak zastavujeme uprostřed prudce klesající asfaltky a sdělujeme s dojmy. Nakonec se konečně rozhodujem pokračovat v cestě směrem dolů. Pak se to ale stane. Při rozjezdu ze strmého svahu mi najednou nestačí levá noha a naložené GS se poroučí k zemi a to tak nešikovně že je hlavou ze svahu. Všude kolem teče najednou olej. Na první pohled škoda není velká, jen odřený padák a kufr, niméně všude přítomný olej je dost znepokojivý. Pracně zvedáme motorku a já zasypávám olejovou skvrnu hlínou a pískem. Nikde není vidět průraz ani zjevné poškození, ale olej teče z motorky dál. Motor na otočení klíčku chytá, ale z výfuku se valí zlověstný černý dým. Rozhodujem se, že zkusíme sjet pomalu dolů do civilizace a pak se uvidí. Někdo z kluků jede vždy za mnou a kontroluje jak moc velká oblaka dýmu se za mnou táhnou. Nekonec úspěšně dojedeme do Bohinjské Bistrice a zastavujeme na parkovišti. Pod mojí motorkou se okamžitě dělá loužička. Nechávám ji odpočinout a jdeme si dát pizzu do blízké restaurace. Skvělá Bohinjská pizza mi zlepšila náladu, ale i tak co chvíli chodím kontrolovat motorku. Zdá se, že únik oleje se zpomalil, ale pořád to odněkud kape. Sundavám sedlo a celé to prohlížím. Nakonec jsem dospěl k závěru, že to kape od baterky. Zdá se že při pádu toho dost nateklo do vaničky k baterce a odtud to postupně kape. Ten černý dým byl evidentně spojený s nasátím oleje do airboxu a následným spálením ve výfuku. Celé jsem to pořádně vytřel, olej jsem doplnil a zdá se že je po problému. I tak ale vystavím moje GS bedlivému pozorování. 
Pokračujeme tedy dál směrem k jezeru Bled. Těsně před jezerem Tomáš jen tak tak ubrzdí Volvo, které mu to tam bezostyšně pošle z výjezdu od nějakého hotelu. Pohled na jezero je nicméně úchvatný a tak dáváme krátkou pauzičku. Teplo je tak akorát a lehký vítr vytváří na jezerní hladině třpytivé vlnky. Počasí svádí ke koupání, ale času není nazbyt. Díky incidentu s olejem jsme dost ve skluzu a tak pokračujeme do Rakouska. Dáváme ještě pauzu na hranicích,kde se občerstvuje několik rakouských motorkářů a pak pokračujeme na Klagenfurt. V Klagenfurtu nás navigace vede na rozkopanou silnici s uzavírkou, a tak nám chvíli trvá než se z města vymotáme a Garmin se znovu chytne. Stavíme ještě u benzinky a pak rychle svištíme korutanskou krajinou směrem do městečka Murau, kde je cíl naší dnešní cesty. V podvečer se dost ochlazuje a tak se přioblíkáme. Silnice jsou super rychlé a točité a tak je jízda potěšením. Ještě štěstí že rakouští policajti jsou dnes zalezlí. V Murau nacházíme malý penzion, a před ním parkuje hejno motorek s maďarskými SPZkami. Laco, který z nás jako jediný hovoří plyně maďarsky se vydává na průzkum. Zjišťuje, že celý pension patří Maďarům, kteří se do zdejšího kraje tak zamilovali během svých opakovaných návštěv, až tu koupili budovu staré pošty a přetvořili jí na penzion. Nic tedy nebrání tomu abychom se ubytovali, neb místo pro čtyři motorky se tu ještě najde. Večer vyrážíme do centra Murau na jídlo. Zakotvíme v pizzerii na náměstí. Mám hroznou žízeň a tak si objednám půllitr koly. Slečna to nicméně nějak špatně pochopila a přinese mi půllitry hned čtyři. Stávám se sice terčem posměchu kamarádů, ale co už. Po večeři se odebereme do postele a těšíme se na zítřejší přejezd Soelkpassu, který ma být naším posledním velkým alpským průsmykem na této cestě.

Den 9 ( Murau – Praha )

Ráno vyrážíme poměrně brzo. Je chladno ale slunečno. Ideální počasí pro zdolání 1700m vysokého pasu. Pod mojí motorkou se v noci ještě udělala malá loužička oleje, zdá se ale, že to je to poslední co ještě mohlo vytéct. Cesta k průsmyku je hezká, ale na rakouské poměry dost rozbitá. Alespoň tu ale není tak rušno jako ve velkých alpských pasech. Výhled nahoře od kapličky je okouzlující.
Vysoké zelené kopce kam až oko dohlédne. Po cestě dolů pak panoramata točím na kameru. Sjezd dolů je dlouhý a příjemný. Po cestě ještě zahlédneme slávu místních hasičů. Převážně starší pánové důstojně třímající hasičské zástavy. Inu prostě Rakousko jak má být. Poslední etapa je vždycky nekonečná. Laco se od nás odděluje a bere to směrem k dálnici na Linz. My pokračujeme zajímavější cestou směrem na Bad Altersee a hallstadtská jezera. Kolem jezer je dost rušno a tak musíme jet pomalu. U rakouské pumpy si ještě dáváme sekačku a nealko pivko a pak svištíme na Passau. Projíždíme městem a míříme k šumavským kopcům. V Bavorsku potkáváme několik policejních hlídek. Přestože nejedeme zrovna předpisově se nám daří proklouznout bez ztráty kytičky. Pak už jen poslední společná káva u OMV ve Strážném, oficiální rozlučka a tedˇ už každý sám za sebe domů. K večeru konečně parkuji u garáže v Praze. Jedna krásná dovolená skončila a nezbývá než naplánovat ještě lepší na příští rok.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE