Sarajevo 2011

Původně byl odjezd naplánován na čtvrtek ráno, ale nakonec proč nevyjet ve středu odpoledne? Tak se taky stalo. Volám tedy do MOTOTRADE v Číhalíně, zda-li je varan připraven po servisu, a samozřejmě jsem se nezklamal. V novém showroomu MOTOTRADE ještě kupuji rukavice a v 17 hod. konečně startujeme. Kamil jede první, protože z kamionu má mapu v hlavě, uprostřed Vlasta a já jedu poslední. V plánu máme dojet co nejdál do Maďarska.

U Velkého Meziříčí najíždíme na D1 směr Brno, za Devíti kříži následuje česká dálniční klasika – kolona asi 10 km, bereme ji opatrně odstavným pruhem, řidiči aut jsou již poněkud nervózní. Za Brnem najíždíme na mokrou dálnici a je nám jasné, že jedeme do deště. Po mokru, ale bez deště dojíždíme na Shell Ladná natankovat a poradit se co dál. K Bratislavě se táhne černý mrak, evidentně tam prší a my nechceme hned první den pustit vodu pod hadry. Jedeme dál, máme celkem štěstí, těch pár kapek nestojí za řeč. Na OMV Lamač děláme taktickou poradu, začíná se stmívat, vypadá to, že noc strávíme u našich bývalých bratrů. Volíme tedy směr Dunajská Streda – Gabčíkovo, kde se chceme porozhlédnout po střeše nad hlavou. Zastavíme v obci Dunajská Lužná, je už tma a silný provoz. Hledání je neůspěšné, takže pokračujeme do Šamorína, kde nás cedule dovedou před luxusní hotel Kormorán u nádrže Gabčíkovo. Ceny jsou pro našince nepřijatelné, naštěstí po objetí hotelu nacházíme po 1 km penzion, 17 E na osobu a motorky v garáži. Na večeři jdeme pěšky do hotelu Kormorán, zmokli jsme jak psi, naštěstí poprvé a za celý výlet naposledy.
Ujeto 230 km.

Vstáváme brzo, dnes máme v plánu ujet velký kus cesty. Jedeme kolem majestátné hráze Gabčíkova na hraniční přechod Medveďov, kde se dohadujeme, zda-li bude lepší snídaně v Tescu nebo v bistru pro kamiony před hranicemi. Nakonec vyhrává bistro a fazulový guláš je výborný. Při placení Vlasta zjišťuje ztrátu peněženky a mikiny. Že obojí zanechal v Čilistově na posteli se dozvídám vzápětí telefonicky od majitelky penzionu. Dojíme guláš a jedeme všichni 40 km zpátky na penzion, peněženku paní majitelka předává v pořádku, nálezné nechce, tak dostane od Vlasty pusu a po 80 ranních kilometrech odjíždíme znova.

Po dotankování benzínu do plna v Medveďově překračujeme hlavní tok i mrtvé koryto Dunaje a projíždíme starobylé město Györ, musíme jet kousek po dálnici, a  že je třeba v Maďarsku dálniční známka i na motorku, nás vůbec netrápí. Sjíždíme na silnici 82 směr Veszprém, silnice je kvalitní ale dost klikatá a kopcovitá (v Maďarsku!), předjíždíme dost aut a kamionů. Před polednem jsme u Balatonu, ve městě Balatonkenezestavíme u pláže a jdeme se koupat. Jezero je mělké, hloubka začíná asi 150 m od břehu. Je zřejmé, že už je tady po sezóně, protože jsme ve vodě sami. Oběd máme u stánku s langošema a pivem Borsodi, langoš je super, v těchto specialitách nás Maďaři nezklamali.

Následuje pár nudných kilometrů po dálnici M7, pak silnice 65 směr Szekzsárd, která je opravdu typicky maďarská, rovinka 10 km v kukuřičném poli, pak zatáčka a zase rovinka. Za městem Tamási děláme v lese pauzu na cigáro, pak jedeme směr Mohács na hraniční přechod HU-HR Udvar. Na hranicích při pohledu na frontu čekajících kamionů si Kamil zavzpomínal na doby, kdy stejným způsobem kamiony překračovaly hranice i u nás. Fuj. Naše odbavení do Chorvatska proběhlo bez problémů, do Bosny to máme ještě asi 120 km, pokračujeme směr Osijek, krajinou typicky maďarskou. Sem tam ještě jsou vidět rozbité domy z nedávné války. Oproti Maďarsku mně udivuje množství fotbalových hřišť, je vidět, že státy v bývalé Jugoslávii jsou fotbalu zaslíbené.

Z hranic od řidičů víme, že v BiH je lacinější benzín než v Chorvatsku, ale pro jistotu raději tankujeme tady, a jelikož nemáme chorvatské kuny, tak platíme kartou. Že jsme opustili Evropskou unii je znát i podle kouřících nákladních aut, která již na západě Evropy dosloužila, a jízda za takovýmhle čoudícím monstrem je nesnesitelná. Další neplánovaná zastávka je kvůli igelitovému nepromoku z Kamilových bočních brašen, který se uvolnil a připálil se na výfuk. Oprava netrvá dlouho, čoudící Scanie je už vidět na obzoru, rychle nasedáme a držíme směr Dakovo na hraniční přechod HR-BiH Slavonsky Čamac. Hranice jsou v pohodě na obou stranách, vítá nás cedule Republika Srpská, což nás trochu zmátlo, vždyť jsme v Bosně.

Až později zjišťujeme, že se jedná o jakousi federaci Srbů a Bosňáků, která má svou vládu a parlament, hlavní město je Banja Luka. Hranice mezi Republikou Srpskou a Bosnou a Hercegovinou je označena pouze cedulemi a pohyb osob a zboží přes tuto hranici je volný. Měna je v obou státech společná, konvertibilní marka v pevném kurzu 1,96 KM za 1 euro. No nic, mapa snad nekecá.

Na hraničním kamionovém terminálu hledáme banku nebo bankomat, ale neúspěšně, peníze nám vymění až číšník v nedalekém městě Šamac v motorestu Elegance a je nutno dodat, že nás kupodivu na kurzu neokradl. Starší paní za pultem ochotně otevírá výdejní pult hotových jídel, dáváme si guláš z rýží a za motorestem se na terase čepuje pivo Nektar. Začíná se nám tu líbit. Majitel motorestu nám nabízí ubytování v klimatizovaných pokojích - po 14 E na hlavu. Není co řešit. Motorky parkujeme venku pod okny, zamknuté do sebe zámky, provoz motorestu je nonstop, prý nám je budou přes noc hlídat. Den končíme na terásce u točeného s majitelem motorestu, který nám ukazuje, co všechno mu v okolí patří, celníci co sem chodí na jídlo se s ním důležitě zdraví a pan majitel tvrdí, že tady se nemáme čeho bát, protože mafie prý funguje až v Sarajevu.Ujeto 560 km.