Ardeny - tanky, pivo, pralinky

Po loňském povedeném výletu okolo Slovenského Ráje jsem oprášil svůj plán zajet si do Belgie. Světluška se smířila s tím, že výlet bude v duchu tanků, obrněných vozidel a památek po bitvě v Ardenách. Ale aby to nebylo tak jednotvárné, zařadil jsem do itíku i nějaký ten klášter. Samozřejmě s pivovarem. Jelikož to je přeci jen kousek dál, oslovil jsem kolegu (Mízu) z našeho motoklubu, jestli by tentokrát nejeli s námi. Vzal si čas na rozmyšlenou. Když se pozvolna blížila zima, začal jsem pomalu řešit, jak tentokrát budeme cestovat. Jestli klasicky zvolíme ubytování po kempech nebo to pořešíme jinak. Důležitý bod v rozhodování byl, kolik nás pojede. Míza s Dášou potvrdili svoji účast, a tak jsme začali špekulovat o něčem jiném než o stanech. Bohužel chatičky byly beznadějně obsazené. Nakonec moje dilema rozhodla poslední dvojice, která se k nám přidala. Jarda s Jitkou dělali parťáky Mízovi a Dáše v loňském roce. A tak jsem po několik večerů bořil zrak do nabídek Bůůůkingu, až jsem našel pěkný domek s třemi ložnicemi ve vesničce Savy pět kilometrů od Bastogne. Za velmi, ale velmi solidní peníz. Učinil jsem patřičnou rezervaci a navázal kontakt s majitelkou. Po té, co jsem jí osvětlil, že pojmem „bajkeři“ jsem mínil uživatele motocyklu a nikoliv bicyklu, nám byla poskytnuta i garáž. Co víc si přát. Termín byl tradičně na začátku letních prázdnin, a tak nezbývalo než jen přečkat zimu a těšit se na poslední červnový den.

Den první: 30.6.

                Konečně den D. Školní povinnosti naší ratolesti nám nedovolovaly vyjet už ráno. Proto jako první skupinka vyrazili Míza s Jardou a baťůžkama. Jejich cesta je vedla po okresních silničkách se zastávkou v Mělníku a cílová destinace byla Přimda. My jsme vyrazili až odpoledne, bohužel dálniční trasou Hradec – Praha – Plzeň – Přimda. Cesta naštěstí dobře ubíhala, teplota příjemná, provoz mírný, akorát vítr byl poněkud silnější. S ostatními jsme se potkali kousek od ubytování. Po uvítacích pozdravech jsme se rychle zabydleli a mazali za ostatními do Modré Laguny. Mě již byl tento podnik znám, neb jsme zde obědvali při naší motodovolené s klubem letos na jaře. Tož, popili jsme lehce chmelového extraktu a mazali na kutě. Zde nám Světluška na dobrou noc převyprávěla pohádku O perníkové chaloupce. Někdo se ani nedočkal konce. No, byl to pěkný den.            Ujeto 313km.

Den druhý: 1.7.

                Budíček, něco jako ranní hygiena, snídaně a balení. Před osmou vyrážíme směr německé hranice. Zde na pumpě zelené barvy nezbytná ranní káva a pak už frčíme po A6 na Heilbronn. Kousek před Mannheimem se mi zavaří navigace a stáhne nás z dálnice přímo do centra města Speyer. Protáhne nás přímo okolo prahu monumentální katedrály a uzoučkými uličkami s klouzavou dlažbou. Naštěstí se tato zajížďka setkala s kladnou odezvou. Tomku (navigaci) jsem nechal vychladnout a pokračovali jsme směr  Kaiserslautern, dál po A62 okolo letecké základny v Ramsteinu na Trevír – pokračujeme na Bittburg a hranici do Lucemburska překračujeme v městečku Roth an der Our. Lucembursko už je bez dálnic, naštěstí, protože za celý den jich bylo až dost. Projíždíme Bettendorf, Ingeldorf a po super okresce č.27 Dirbach. Při pauze volám do ubytování, že jsme asi hodinu od cíle. Jsme všichni docela vyšťavení. Po N15 dojíždíme do Bohey a hranici do Belgie překračujeme pozdě odpoledne. V Bastogne zrovna končí nějaký festival, tak je zde trochu hustší provoz. V cíli nás už čekají majitelé, následuje uvítání, chvilku pohovoříme, parkujeme oře do garáže a jdeme se zabydlet. Cesta proběhla bez problémů, akorát bylo dost vysilující vedro. Inu, další pěkný den.               Ujeto 745km.

Den třetí: 2.7.

Vstáváme a po snídani z vlastních zásob vyrážíme do Bastogne. Parkujeme v centru a opět se potvrzuje, že na západě berou motorkáře jako běžnou součást silničního provozu. Na parkovišti nejenže jsou pro motorky vyhrazená místa, ale jsou zde i boxy na helmy a oblečení, samozřejmě uzamykatelné. Navštěvujeme místní infocentrum. Procházíme centrální třídou a navštěvujeme nedaleký kostelík sv. Petra, děláme první fotky u tanku, u památníku, u kostela. Hledáme prodejnu s pralinkami. Zjišťuju, že všechna kavárenská zařízení otvírají až po jedenácté. Dáváme si svačinku a naší první belgickou kávu. Poté se přesouváme do nedalekého muzea Bastogne War Museum – vstupné 12,5 Eur na osobu. Celá expozice je pod zemí a je proložena třemi 3D projekcemi. S ohledem na něžnou polovičku výpravy, na kterou to celé působilo trochu depresivně, jsme celou prohlídku stihli zhruba za dvě hodinky. Nakoupili jsme nějaké ty suvenýry a navštívili vedle stojící památník padlých amerických vojáků. To už nás brutálně tlačil hlad, takže jsme se urychleně přesunuli do blízkého Carrefouru, něco nakoupit. Pozdní oběd jsme tak pojali jako piknik v trávě ve stínu vrby a obchodního centra. Paráda. Natankovat jsme si zajeli do Lucemburska a v tamním Lidlu jsme dokoupili zásoby. Hurá bydlet. Opět další pěkný den, teda až na to vedro. Ujeto 35km.

Den čtvrtý: 3.7.

                Cíl dnešního dne bylo opatství v Chimey, proto jsme si přivstali. Tomka si na začátku trochu zazmatkovala a zavedla nás rovnou do místního JZD. Jak se později ukázalo, ne naposled. Ale pak jsme už uháněli po okreskách mírně zvlněnou krajinou plnou lesů, luk a malých vesniček. U Menuchenetu jsme najeli na N819 a první zastávka byla v Rochehautu. Nádherná vyhlídka na údolí a vesničku Frahan. Pokračujeme údolím řeky Semois, vjíždíme do Francie.  Dáváme sváču. Projíždíme Monthermé, Revin a vracíme se zpět do Belgie. U Scourmountu odbočujeme na opatství Chimey. Klášter je sice přístupný, ale protože je stále obýván mnichy, tak pouze po zahradě a kostel. Součástí je samozřejmě pivovar, ten přístupný není. Možná po předem dohodnutém termínu. Přesunujeme se o kousek dál do restaurace Espace de Chimey. Zde se dá koupit veškeré zboží spojené s klášterem. Pivo, sýry, suvenýry, atd. Nakupujeme a objednáváme si kávu. To byla bída! Radši nekomentovat. Jelikož je opět úmorné vedro, trochu měníme trasu a zajíždíme k jezeru Lac de l´Eau d´Heure. Tady ochlazujeme uvařená těla a plníme hladové žaludky. Vracíme se opět okresními silnicemi. Tomka zase vaří, a tak někdy vymýšlí docela kruté zkratky. Musím si na ní holt dávat bacha. Cesta pěkně ubíhá, kocháme se krajinou a vesničkami. Spokojenou jízdu mi překazí místní vidlák v offroadu rumunské provenience vyjíždějící z vedlejší silnice. Parník jsem sice ubrzdil, ale i tak se moje levá bota necitlivě potkala z jeho pravým blatníkem. Nic. Nezastavil, nezpomalil, prostě nic. Přežili jsme, sice otřeseni, ale v pořádku. Kluky tlačí nedostatek benzínu, a tak ještě po cestě tankujeme. K domečku dojíždíme okolo půl sedmé večer. Je vedro, a tak sedíme na terásce a konzumujeme nakoupené speciálky, rozebíráme dojmy a užíváme pěkného večera. Pro změnu, pěkný den.         Ujeto 365km.

Den pátý: 4.7.

Se vstáváním nespěcháme a po tradičních rituálech vyrážíme. Cíl dnešního dne jsou Malmédy. Znalcům nemusím vysvětlovat, neznalým poradím, aby si vygůglili „masakr v Malmédy“.  Nebe bylo poněkud zatáhlé, ale aspoň se nebudeme jednou vařit ve vlastní šťávě. A opět po okreskách v kvalitě našich cyklostezek brouzdáme krajinou. Zastavujeme v malebném městečku La Roche-en-Aredenne. Procházíme uličkami, okukujeme válečné památníky, kostelík, obchůdky. S Jardou a Jitkou zajdeme na kávu, Dáša okukuje suvenýry a Míza studuje mapu. Pohodička. Nevěda, objednávám pro mě a pro Světlušku, kávu Ardeny. Presso s velkým panákem whiskey a šlehačkou. No nic, popereme se s tím. Jarda místo kafe zase dostane pivo. Sranda musí být. Co mi je platný, že mluvím jakž takž anglicky, když místní mluví jen po svém? Z toho plyne, že když mluvíte rukama a pantomimou, tak se domluvíte možná líp. Opouštíme městečko a pokračujeme k cíli. Obloha je čím dál tmavší, a tak po chvíli zastavujeme na občerstvení. Tomka se úplně zbláznila a zase končíme v JZD, předtím nás protáhla nesmyslnou enduro vložkou (slabší povahy chtěly vystoupit). Dojíždíme do Malmédy, ve městě je dopravní špička a mě opět nějaký hňup málem sestřelil. Přijíždíme k oné křižovatce. Uzavírka. Z křižovatky bude kruhový objezd. Parkujeme na nedalekém parkovišti a obhlížíme památník. U parkoviště je hospůdka a muzeum. Za vstup chtěli 8,-€ což mi přišlo trochu dost. Kafíčko si taky nedáme, bo mají zavřeno a spustil se liják s bouřkou. Chvilku posečkáme a pak vyrážíme. Než cesta oschne, je jízda mírně nepříjemná. Před Houffalize zastavujeme na kafíčko. Míza se trhá a jedou s Dášou městečko prozkoumat. Pak už frčíme dokoupit zásoby a jedeme bydlet. Chvilku polemizujeme, zda jet, či nejet tankovat. Nakonec to odkládáme na ráno. Sotva za sebou zavřeme vrata od garáže, spustí se taková průtrž s blesky a s kroupami, jakou jsem dlouho nezažil. Ještě že jsme nejeli. Míza opravuje spojkové lanko, polovičky chystají večeři, popíjíme pivní speciálky. Pohodička. I přes ten déšť to byl pěkný den.                                Ujeto 187km.

Den šestý: 5.7.

                Klasický ranní rituál. Počasí vypadá nadějně. Vyrážíme do Lucemburska, první zastávka na pumpě. Pokračujeme do Schumannsecku, kde odbočujeme na silnici 26. I když je kvalita silnic v Belgii slušná, v Lucembursku je přeci jen ještě o level výš. Přes Surré přijíždíme opět k hranici s Belgií. Warnach, Triamont… a spousta menších vesniček. Míjíme i několik vojenských hřbitovů z Velké války. To už se ale blížíme k cíli dnešního dne, opatství Orval. Abbey d´Orval je zmiňováno už v desátém století. Dodnes v jeho zdech žijí a pracují členové řádu Cisterciáků. A samozřejmě vaří pivo. Přístupné jsou ruiny původního opatství, je zde expozice historie vaření piva, pěkně zachovalá lékárna a v podzemí kostela je k prohlédnutí celá historie opatství. Vstupné je 6 Eur na osobu. Pokud se budete někdy potulovat v těchto místech, určitě se zde zastavte. Místo má jedinečnou atmosféru. Jo, jo, fakt pěkný. No, dá se tu koupit nějaký ten suvenýr i pivečko. Vedle je hospoda, co má tři patra a ceny stejně vysoké. Další nedaleká hospůdka, která byla daleko malebnější, byla zavřená. A tak na kávičku zastavujeme ve Florenville. Světluška si dává i něco sladkého do sosáčku a Míza nutně potřebuje ochutnat Orvalské pivo. Vždyť jsme na dovolené. Konečně se nám daří najít prodejnu s čokoládou, kde mají pravé, ručně dělané pralinky. A mají otevřeno. Nakupujeme. Pak najíždíme na N85, která nás dovede až do Bastogne. Bohužel několik kilometrů před koncem mokneme. Neskončili jsme v JZD a máme pralinky - ale jo, byl to pěkný den.    Ujeto 150km.

Den sedmý: 6.7.

                Dnešní den je ve znamení návratu, vstáváme tedy časně a balíme. Loučíme se s ubytovateli a vyrážíme k domovu. Kousek od Savy najíždíme na dálnici A26 směr Arlon. Asi 17 kilometrů jedeme jen jedním pruhem, bez možnosti odbočení nebo zastavení. Jsem trochu překvapený, to bych tu nečekal. Naštěstí je provoz zatím plynulý. Před Arlonem jsou první zácpy, je pátek dopoledne a špička vrcholí. Parník naštěstí proráží cestu a drtivá většina řidičů nám umožňuje průjezd. Včetně kamioňáků. U nás nezažijete. Před Lucemburkem se situace opakuje. Na jednom místě se nevejdeme, řidič kamionu troubí na řidičku osobního auta, aby nám kousek uhnula. Ta se uhýbá a v okýnku vidím, jak se usmívá a gestem dává najevo, že se omlouvá, že nás neviděla. Začínám věřit na zázraky. Pak se jedna buchta v kabrioletu neuhnula ani o centimetr, takže je to cajk, jsme na zemi. Ale jinak mazec. Musíme tankovat, vybírám stylové místo, Schengen. Volný pohyb osob je, dle mého názoru, jedna z mála kladných věcí, které nám členství v EU přineslo. Napájíme naše oře a dopřejeme si i kafíčko. No a hurá do Německa. Po dálnici to frčí, projíždíme pár ucpaných úseků, ale stále jsme hluboko na západě, takže není problém a zdržení je minimální. Děláme několik občerstvovacích a tankovacích zastávek. Není tak úmorné vedro jako při cestě do Belgie, takže se jede daleko příjemněji. U Norimberku poznáte, že se blížíte do Čech. I kdyby tam nebyla jediná značka. Všichni jako když dáte bejkovi rudej hadr před oči. Fakt jako prasata. Chvílemi jsem se začal bát. Naštěstí jsme v pořádku dorazili do Přimdy, kde jsme měli nocleh jako první den. Večír to jdeme spláchnout Plzní od Haliny v Modré Laguně. Na dobrou noc pohádka od Světlušky, tentokrát O neposlušných kůzlátkách. Skvělý závěr, zase jeden pěkný den.           Ujeto 668km.

Den osmý: 7.7.

Po snídani balíme, na místní Benzině se nakrmí i naši miláčkové a přesuneme se na zelenou pumpu na hranici, kde si dáme dobrou kávičku. Plánujeme oběd v Kersku, takže mažeme po dálnici na Prahu. Cestou míjíme spousty H-D, pak mi dochází, že mají v Praze sraz, a tak si chvilku hrajeme s myšlenkou tam nakouknout. Nakonec ji zavrhujeme a mažeme na Kersko. V hospodě beznadějně narváno, teda jen venku, uvnitř je asi šest prázdných stolů s cedulkami Reservé. No nic, kapitalismus po česku. Další plán, restaurace v Lysé nad Labem, Míza dokonce ověřuje, jestli mají otevřeno a vaří. Bohužel, most přes Labe je uzavřen a objížďka má asi 20km. Nic, jedeme směrem k domovu a v Kostomlatech „Na place“ se velice chutně najíme. Zastavujeme se v Bikers Crownu a závěrečnou kávu si dáváme v Havlovicích v Americe. Varánka dávám do garáže okolo páté odpoledne. Sice poslední, ale i tak pěkný den.           Ujeto 335km.

Závěr:

                No, co říci závěrem, dovolená na západ od nás bude vždycky trochu jiná. Ať už jde o chování řidičů na silnicích, ceny v obchodech nebo způsob života. Pokud mohu mluvit za nás, my jsme si to parádně užili. V oblasti Arden je v každé vesničce nějaká ta připomínka toho, co se tam během obou světových válek událo. Spousty měst je vystavěno znovu. Krajina nám hodně připomínala tu naši. A určitě by se tu našlo spousty pěkných míst, co stojí za to navštívit. Důležité je, že jsme se v pořádku vrátili a máme zas o několik pěkných zážitků víc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE