Expedice Střední Asie 2006 – část třetí
Text: Radovan Jirků | Foto: Radovan Jirků | Zveřejněno: 6.9.2007 | Zobrazeno: 25 265x
Po odbavení na tádžické celnici jedeme asi 20 km „pásmem nikoho“. O cestu se tu nikdo nestará, jedeme hlubokým bahnem, po dešti řádně rozmoklým a při křížení řeky nás občas místo mostu čeká brod. Konečně přijíždíme na kyrgyzskou celnici, ale nikdo tu není. Postává tu jen pár nudících se kluků. Ptáme se kde jsou celníci a dozvídáme se že na obědě. Po dvou hodinách čekání si i my vyndáváme vařič a děláme si hrachovou polévku k obědu. Při jídle se konečně z oběda vrací i celník a říká nám, že se máme v klidu najíst a až pak vyřídíme formality. Prohlíží si pasy a ptá se kde máme víza. Několikrát odpovídáme, že do Kyrgyzstánu víza nepotřebujeme, ale celník je stále vyžaduje. Zabere až argument: „Do Kyrgyzstánu jedeme už potřetí a nikdy jsme víza nepotřebovali“. Uznává, že máme asi pravdu a můžeme jet. Nedostaneme ani vstupní razítko do pasu, nemají ho tu, jsou prý jen malý přechod.
Kapitoly článku
Stále prší a je docela chladno, ale pomalu začínáme klesat dolů do údolí. V malé vesnici kupujeme benzín přímo z kanystru u silnice. Pomalu přestává pršet, zvyšuje se teplota a snižuje se nadmořská výška. Po několika hodinách konečně vysvitne i sluníčko. Krajina se od hranice celkem rychle mění, narozdíl od Tádžikistánu jsou kopce porostlé lesy a kolem silnice jsou postaveny jurty, letní obydlí místních pastevců, a popásají se stáda krav a koní.
V městečku Gulche nakupujeme a kousek odsud si pod průsmykem rozděláváme stany. Za chvíli k nám přijíždí Lada Niva a motorka BMW. Souhlasíme se společným noclehem a poznáváme tak redaktorku německého Supermota Karin a jejího přítele. Ráno se krajina prudce mění a sjíždíme do Ferganské kotliny, nejúrodnější nížiny ve Střední Asii zasahující částečně do Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. Naším dnešním cílem je město Oš, ve kterém v loňském roce začaly i protivládní demonstrace. Samo město je velmi staré, leželo na jedné z větví hedvábné stezky a díky tomu bylo dosti bohaté. Kromě památek jsme zvědaví i na největší, pět kilometrů dlouhý, bazar ve Střední Asii. Je celý krytý plachtami, které zmírňují vedro, a rozkládá se podél říčky. Celý den se procházíme po tržišti, prohlížíme si výrobu všeho možného, od výroby oken, nábytku, tepaných výrobků, potřeb pro domácnost až po šperků a suvenýrů. Zastavíme se i v jedné restauraci na oběd a dáváme si samsu – kapsu z těsta plněnou skopovým masem, zeleninou a kořením.
Po náročném horkém dni relaxujeme v jedné z čajoven. Najednou přichází tlustý policista a začíná se o nás zajímat. Musíme s ním jít do jeho kanceláře, ale ne pohromadě, každý zvlášť. Radek je tam podezřele dlouho což se Aleně nelíbí. I místní nám říkají, že je to „zlý policajt“ a že bude určitě chtít peníze a dělat problémy. Alena jde tedy také dovnitř a policista protestuje. Na argument „mám právo být se svým manželem“ ale nemá odpověď a tak jsme propuštěni. Předtím před něj musel Radek vyndat všechny věci co nosí u sebe, policistu zajímala především kapsička na krk s pasy a penězi. Prý má za úkol kontrolovat pravost stodolarových bankovek, protože se v poslední době vyskytuje hodně padělků. Naštěstí má u sebe Radek jen 10 USD a nějaké eura, zbytek je ukryt v motorce. Byl to takový klasický pokus policisty obrat cizince, naštěstí jsme nenaletěli. Každopádně to byl ale nepříjemný zážitek a raději rychle odjíždíme z města směrem na Jalalabad. Na nocleh se zastavujeme u jezera Ayon Susuk, ve kterém se konečně pořádně umyjeme. Přichází nás pozdravit asi šedesátiletý pán, který má domek hned vedle tohoto jezera. Má přehled a vyptává se na život a způsoby zemědělského hospodaření v Čechách – třeba na dojivost krav, výnosy obilovin z jednoho hektaru a druhy zemědělské mechanizace. Přináší nám čerstvě nadojené mléko a jako poděkování mu dáváme do jeho sbírky mincí naší a slovenskou korunu, ze kterých je u vytržení: „Z takové dálky, to ještě nemám, musím je večer ukázat klukům v čajovně.“ Ráno nám ještě přináší čaj a loučí se. Víme, že zanedlouho začneme stoupat zase do hor a ubude skvělých zahradních restaurací a možností dát si teplé jídlo. Zastavujeme se tedy na oběd v Ozgoru a dáváme si vydatnou snídani v místní jídelně – plněné papriky, salát, palačinky s masem a čaj. Ještě u překupníka na tržišti měníme peníze a pokračujeme do Jalalabadu.
Tady odbočujeme do hor a kousek za křižovatkou se zastavujeme u cedule „zákaz vjezdu“. U obchodu se ptáme místních co to má znamenat a dostává se nám ujištění, že silnici sice před několika lety poničila velká voda, ale my s motocykly ji bez větších problémů projedeme. Kousek za vesnicí Dimitrievka končí asfalt a silnice začíná stoupat podél říčky. Krajina je opravdu nádherná, louky kvetou ve všech možných barvách, občas míjíme jurtu a okolní kopce mají výšku okolo 3000 m.n.m. Po prašné cestě plné děr vyjíždíme až do průsmyku Kaldama Ashuu do výšky 3062 m.n.m. Nahoře zastavujeme a čekáme na Filipa a Šárku, kteří jedou podezřele pomalu. Dozvídáme se, že jim již poněkolikáté praskl rám na BMW a v nejbližším městě budeme muset najít svářečku. Sjíždíme napřed do údolí a u jedné jurty se ptáme asi čtrnáctiletého kluka na možnost opravy. Kluk je tu na prázdninách u svého dědy a bydlí ve městě Kazarman asi 40 km odsud. Svářečku tam prý mají a bez problémů tam rám opravíme. Dostáváme i adresu jeho rodiny kdybychom měli nějaký problém.
Ráno nás hned po sbalení věcí zastihne silná bouřka. Jízda po šotolinové cestě plné děr, louží a bahna není vůbec příjemná. Do Kazarmanu vjíždíme za deště a policisté nás posílají ke svářečce. Kazarman bylo dříve zlatokopeckým městem, jeho někdejší slávu připomíná už jen několik „stylových“ barů. Dáváme si něco malého k jídlu a mezitím svaří rám a i počasí se lepší. Po šotolině vyrážíme zase do hor, projedeme tři průsmyky, ze kterých je nádherný pohled do údolí. Pak naše silnice začíná kopírovat řeku Naryn. U vesnice Ak-Tal začíná konečně asfalt.
Druhý den vstáváme brzy, protože máme v plánu dohnat včerejší zdržení způsobené svařováním. Naneštěstí několik kilometrů před městem Naryn nachází Filip další prasklinu. Vjíždíme tedy do města a hledáme opravnu. Najdeme jednu, která je sice skromně vybavená, ale její majitel je opravdový machr. Má jen dva nástroje – svářečku a kladivo a s jejich pomocí svařuje, vrtá i řeže. Šárka s Filipem se věnují opravě a my si zatím prohlížíme centrum, především náměstí, pomník Lenina a budovu Sovětu. V místní restauraci si dáváme to nejdražší co mají – maso pečené v zapékacím pekáči a k tomu boršč a salát. Jídlo je opravdu vynikající.
Vracíme se zpátky za Filipem, ale oprava motorky ještě není hotova. Jdeme si tedy ještě prohlédnout mešitu a právě tady se nám stane jedna úsměvná příhoda. Motorku zaparkujeme před mešitou, věci si necháváme na ní a jdeme si ji jen nafotit. Okolo nikdo není, jen pár kluků si nedaleko kope míčem. Obejdeme tedy mešitu, nafotíme pár snímků a vracíme se zpět k motorce. Radek najednou zjišťuje, že mu chybí rukavice na motorku. Jsou sice starší a opotřebované, ale ty druhé co sebou veze jsou zimní a jet v nich by bylo v třicetistupňovém vedru dost nepříjemné. Kluci, kteří nedaleko hráli fotbal tu už nejsou a tak je nám jasné kdo by asi mohl být zlodějem. Vyrážíme do nedaleké ulice a potkáváme dva asi třicetileté muže. Říkáme jim co se stalo a oni hned začínají s vyšetřováním. V nedalekém domě se zeptají asi čtrnáctiletého kluka kdo si tam s ním kopal, potom shromáždí podezřelé a začíná výslech. Nakonec jeden kluk odběhne, vyšplhá na nedalekou střechu, šáhne někam do díry a přináší Radkovy rukavice. Prý je tam schoval jeden kluk co s nimi hrál fotbal a nyní se odmítá ukázat, protože ví, že by dostal nařezáno. Rukavice prý chtěl používat jako brankářské. Děkujeme a jsme překvapeni jak rychle a že se vůbec rukavice našly.
V bance si chceme vyměnit peníze, ale narážíme na nečekaný problém. Nejmenší bankovka, kterou jsou ochotni vyměnit je 100 USD. My ale potřebujeme vyměnit maximálně 50 USD. Obejdeme postupně všechny banky a v té poslední už jsme tak nepříjemní, že nám raději vymění než aby se hádali.
Odpoledne konečně vyrážíme na další cestu. Po pěkné asfaltce přijíždíme do Balikchi a pak odbočujeme vlevo k jezeru Song-Kol, nejkrásnějšímu jezeru v zemi. Jsme v místě, kde bychom měli odbočovat k jezeru, ale ukazatel tu chybí. Ptáme se proto místních a ti nám říkají: „Je to tak 5 až 50 km vlevo.“ Opravdu přesné určení! Za chvíli naštěstí potkáme i ukazatel. Cesta se klikatí až do výšky 3400 m.n.m. a samotné jezero má hladinu ve výšce něco málo přes 3000 m.n.m. Občas se kolem začínají objevovat sněhové závěje a na okolních loukách se pasou stáda jaků. Jak, zvíře vzdáleně podobné naší krávě, je schopné žít i ve výškách okolo pěti tisíc km nad mořem a snáší i zdejší velké mrazy.
Z průsmyku před sebou vidíme hladinu jezera, ve kterém se zrcadlí okolní kopce. Chceme zajet co nejblíže jeho břehu. Louka okolo jezera vypadá pěkně, a tak si to namíříme rovně. Po několika stech metrech se ale začínáme propadat a louka se mění v mokřinu. Přijíždí k nám několik mužů na koních a radí nám, ať se vrátíme na cestu a pak jedeme po cestě až k vodě. Stany si stavíme na louce kousek od břehu a je dost chladno. Oblékneme si většinu toho co sebou máme, na hlavu narazíme čepice a před spaním si jdeme zaběhat abychom se zahřáli. V noci je pár stupňů pod nulou.
V městečku Gulche nakupujeme a kousek odsud si pod průsmykem rozděláváme stany. Za chvíli k nám přijíždí Lada Niva a motorka BMW. Souhlasíme se společným noclehem a poznáváme tak redaktorku německého Supermota Karin a jejího přítele. Ráno se krajina prudce mění a sjíždíme do Ferganské kotliny, nejúrodnější nížiny ve Střední Asii zasahující částečně do Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu. Naším dnešním cílem je město Oš, ve kterém v loňském roce začaly i protivládní demonstrace. Samo město je velmi staré, leželo na jedné z větví hedvábné stezky a díky tomu bylo dosti bohaté. Kromě památek jsme zvědaví i na největší, pět kilometrů dlouhý, bazar ve Střední Asii. Je celý krytý plachtami, které zmírňují vedro, a rozkládá se podél říčky. Celý den se procházíme po tržišti, prohlížíme si výrobu všeho možného, od výroby oken, nábytku, tepaných výrobků, potřeb pro domácnost až po šperků a suvenýrů. Zastavíme se i v jedné restauraci na oběd a dáváme si samsu – kapsu z těsta plněnou skopovým masem, zeleninou a kořením.
Po náročném horkém dni relaxujeme v jedné z čajoven. Najednou přichází tlustý policista a začíná se o nás zajímat. Musíme s ním jít do jeho kanceláře, ale ne pohromadě, každý zvlášť. Radek je tam podezřele dlouho což se Aleně nelíbí. I místní nám říkají, že je to „zlý policajt“ a že bude určitě chtít peníze a dělat problémy. Alena jde tedy také dovnitř a policista protestuje. Na argument „mám právo být se svým manželem“ ale nemá odpověď a tak jsme propuštěni. Předtím před něj musel Radek vyndat všechny věci co nosí u sebe, policistu zajímala především kapsička na krk s pasy a penězi. Prý má za úkol kontrolovat pravost stodolarových bankovek, protože se v poslední době vyskytuje hodně padělků. Naštěstí má u sebe Radek jen 10 USD a nějaké eura, zbytek je ukryt v motorce. Byl to takový klasický pokus policisty obrat cizince, naštěstí jsme nenaletěli. Každopádně to byl ale nepříjemný zážitek a raději rychle odjíždíme z města směrem na Jalalabad. Na nocleh se zastavujeme u jezera Ayon Susuk, ve kterém se konečně pořádně umyjeme. Přichází nás pozdravit asi šedesátiletý pán, který má domek hned vedle tohoto jezera. Má přehled a vyptává se na život a způsoby zemědělského hospodaření v Čechách – třeba na dojivost krav, výnosy obilovin z jednoho hektaru a druhy zemědělské mechanizace. Přináší nám čerstvě nadojené mléko a jako poděkování mu dáváme do jeho sbírky mincí naší a slovenskou korunu, ze kterých je u vytržení: „Z takové dálky, to ještě nemám, musím je večer ukázat klukům v čajovně.“ Ráno nám ještě přináší čaj a loučí se. Víme, že zanedlouho začneme stoupat zase do hor a ubude skvělých zahradních restaurací a možností dát si teplé jídlo. Zastavujeme se tedy na oběd v Ozgoru a dáváme si vydatnou snídani v místní jídelně – plněné papriky, salát, palačinky s masem a čaj. Ještě u překupníka na tržišti měníme peníze a pokračujeme do Jalalabadu.
Tady odbočujeme do hor a kousek za křižovatkou se zastavujeme u cedule „zákaz vjezdu“. U obchodu se ptáme místních co to má znamenat a dostává se nám ujištění, že silnici sice před několika lety poničila velká voda, ale my s motocykly ji bez větších problémů projedeme. Kousek za vesnicí Dimitrievka končí asfalt a silnice začíná stoupat podél říčky. Krajina je opravdu nádherná, louky kvetou ve všech možných barvách, občas míjíme jurtu a okolní kopce mají výšku okolo 3000 m.n.m. Po prašné cestě plné děr vyjíždíme až do průsmyku Kaldama Ashuu do výšky 3062 m.n.m. Nahoře zastavujeme a čekáme na Filipa a Šárku, kteří jedou podezřele pomalu. Dozvídáme se, že jim již poněkolikáté praskl rám na BMW a v nejbližším městě budeme muset najít svářečku. Sjíždíme napřed do údolí a u jedné jurty se ptáme asi čtrnáctiletého kluka na možnost opravy. Kluk je tu na prázdninách u svého dědy a bydlí ve městě Kazarman asi 40 km odsud. Svářečku tam prý mají a bez problémů tam rám opravíme. Dostáváme i adresu jeho rodiny kdybychom měli nějaký problém.
Ráno nás hned po sbalení věcí zastihne silná bouřka. Jízda po šotolinové cestě plné děr, louží a bahna není vůbec příjemná. Do Kazarmanu vjíždíme za deště a policisté nás posílají ke svářečce. Kazarman bylo dříve zlatokopeckým městem, jeho někdejší slávu připomíná už jen několik „stylových“ barů. Dáváme si něco malého k jídlu a mezitím svaří rám a i počasí se lepší. Po šotolině vyrážíme zase do hor, projedeme tři průsmyky, ze kterých je nádherný pohled do údolí. Pak naše silnice začíná kopírovat řeku Naryn. U vesnice Ak-Tal začíná konečně asfalt.
Druhý den vstáváme brzy, protože máme v plánu dohnat včerejší zdržení způsobené svařováním. Naneštěstí několik kilometrů před městem Naryn nachází Filip další prasklinu. Vjíždíme tedy do města a hledáme opravnu. Najdeme jednu, která je sice skromně vybavená, ale její majitel je opravdový machr. Má jen dva nástroje – svářečku a kladivo a s jejich pomocí svařuje, vrtá i řeže. Šárka s Filipem se věnují opravě a my si zatím prohlížíme centrum, především náměstí, pomník Lenina a budovu Sovětu. V místní restauraci si dáváme to nejdražší co mají – maso pečené v zapékacím pekáči a k tomu boršč a salát. Jídlo je opravdu vynikající.
Vracíme se zpátky za Filipem, ale oprava motorky ještě není hotova. Jdeme si tedy ještě prohlédnout mešitu a právě tady se nám stane jedna úsměvná příhoda. Motorku zaparkujeme před mešitou, věci si necháváme na ní a jdeme si ji jen nafotit. Okolo nikdo není, jen pár kluků si nedaleko kope míčem. Obejdeme tedy mešitu, nafotíme pár snímků a vracíme se zpět k motorce. Radek najednou zjišťuje, že mu chybí rukavice na motorku. Jsou sice starší a opotřebované, ale ty druhé co sebou veze jsou zimní a jet v nich by bylo v třicetistupňovém vedru dost nepříjemné. Kluci, kteří nedaleko hráli fotbal tu už nejsou a tak je nám jasné kdo by asi mohl být zlodějem. Vyrážíme do nedaleké ulice a potkáváme dva asi třicetileté muže. Říkáme jim co se stalo a oni hned začínají s vyšetřováním. V nedalekém domě se zeptají asi čtrnáctiletého kluka kdo si tam s ním kopal, potom shromáždí podezřelé a začíná výslech. Nakonec jeden kluk odběhne, vyšplhá na nedalekou střechu, šáhne někam do díry a přináší Radkovy rukavice. Prý je tam schoval jeden kluk co s nimi hrál fotbal a nyní se odmítá ukázat, protože ví, že by dostal nařezáno. Rukavice prý chtěl používat jako brankářské. Děkujeme a jsme překvapeni jak rychle a že se vůbec rukavice našly.
V bance si chceme vyměnit peníze, ale narážíme na nečekaný problém. Nejmenší bankovka, kterou jsou ochotni vyměnit je 100 USD. My ale potřebujeme vyměnit maximálně 50 USD. Obejdeme postupně všechny banky a v té poslední už jsme tak nepříjemní, že nám raději vymění než aby se hádali.
Odpoledne konečně vyrážíme na další cestu. Po pěkné asfaltce přijíždíme do Balikchi a pak odbočujeme vlevo k jezeru Song-Kol, nejkrásnějšímu jezeru v zemi. Jsme v místě, kde bychom měli odbočovat k jezeru, ale ukazatel tu chybí. Ptáme se proto místních a ti nám říkají: „Je to tak 5 až 50 km vlevo.“ Opravdu přesné určení! Za chvíli naštěstí potkáme i ukazatel. Cesta se klikatí až do výšky 3400 m.n.m. a samotné jezero má hladinu ve výšce něco málo přes 3000 m.n.m. Občas se kolem začínají objevovat sněhové závěje a na okolních loukách se pasou stáda jaků. Jak, zvíře vzdáleně podobné naší krávě, je schopné žít i ve výškách okolo pěti tisíc km nad mořem a snáší i zdejší velké mrazy.
Z průsmyku před sebou vidíme hladinu jezera, ve kterém se zrcadlí okolní kopce. Chceme zajet co nejblíže jeho břehu. Louka okolo jezera vypadá pěkně, a tak si to namíříme rovně. Po několika stech metrech se ale začínáme propadat a louka se mění v mokřinu. Přijíždí k nám několik mužů na koních a radí nám, ať se vrátíme na cestu a pak jedeme po cestě až k vodě. Stany si stavíme na louce kousek od břehu a je dost chladno. Oblékneme si většinu toho co sebou máme, na hlavu narazíme čepice a před spaním si jdeme zaběhat abychom se zahřáli. V noci je pár stupňů pod nulou.
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz