Severní Albánie 2011

Den 1 - sobota 10.9. 2011

V osm vyrážíme z Litvínova a potkáváme se v Jesenici na pumpě s Petrem. (Protože jsou v partě Petrové dva, budu jim pracovně kvůli rozlišení říkat malej a velkej podle věku.) Takže vyrážíme směr Plzeň a malej Petr nás testuje, jestli vydržíme jet devadesátikilometrovou rychlostí, protože jinak mu ten jeho jednobuch žere olej. Dá se to a v šumavskejch zatáčkách už je to jedno. S velkým Petrem se potkáváme v Dolním Dvořišti, rychlé seznámení a upalujeme směrem do rakouských Alp. Původní záměr jet přes Slovensko a Maďarsko s využitím dálnic jsme už v začátku přehodnotili a dobře jsme udělali. Polykáme kilometry dokonalého asfaltu v krásných zatáčkách a jedeme až do západu slunce. V obci Admont s nádherným gotickým kostelem berem penzion, pár místních piveček a skvělej vídeňskej řízek, po kterým vzal Milana žlučník. První den přesunu je za námi, až na Milanovo probdělou noc bez zvláštních událostí.

Den 2 - neděle 11.9.

Cílem dnešního dne je přejet Slovinsko a dostat se v Chorvatsku co nejblíž bosenským hranicím. Jedem zatím podle navigace až kam to půjde. Na pumpě před chorvatskými hranicemi se malej Petr potkává se svým spolužákem, kterej tu naší cestu podobně, kromě Albánie, dal s kamarádama na Jawkách a Čezetách! Totální magoři, ale zasloužej uznání. Na hranici v pohodě a už svištíme Chorvatskem, dáváme oběd na terase příjemného penzionu a s obsluhou komunikujem česky. Po průjezdu Karlovacem začínáme koukat kde složit hlavu a máme štěstí, pumpa a motel za dvacet éček na hlavu se snídaní hned u silnice. Motorky parkujeme luxusně v garáži mezi bramborama a zelím. Oba Petrové dávaj přednost nocování v přírodě, a tak si určujem čas a místo zítřejšího setkání. Za chvíli hlásí telefonicky, že našli čtyřhvězdičkovou louku u řeky, takže jsme všichni v pohodě. Doplňujem kalorie v obou skupenstvích a jdem spát.

Den 3 - pondělí 12.9.

Zahajujem skvělou snídaní. Hemenex ze tří, obložená mísa, sýry, máslo, džem, jogurt, čaj, džus … V tomhle kontextu bylo vlastně ubytování téměř gratis! V osm vyrážíme a po padesáti kilometrech už nás kluci čekaj u malého obchůdku v živé diskusi s místníma dědkama. Sice si nerozuměj ani slovo, ale jak je vidět, je-li vůle jde všechno. Na bosenskou hranici to máme zhruba pade a přemýšlíme, co nás tam asi čeká. Země po válečném konfliktu v devadesátých letech pořád není stabilizovaná, ale víme o tom prd, žádné předsudky nemáme, tak si nelámem hlavu. Na hranicích pouze formální kontrola pasů, pochvala našich strojů od zvědavých celníků a jsme v Bosně a Hercegovině. Tady končí navigace a nastupuje mapa. Asfalt je dobrej a tak řežeme zatáčky v malebně zvlněné krajině a občas uděláme fotostop. Velkej Petr je nadšenej fotograf a se svým profi NICONem fotí i za jízdy, má ho na krku a strčenej do pootevřenýho tankbagu. Snad si nerozbije hubu. Teplota se přehupuje přes třicet stupňů a začíná nám bejt horko. V penzionku hned u silnice, kde vidíme dobře na mašiny, si necháme doporučit místní specialitu, dvakrát pro dva. Pozdě zjišťujeme, že i z jedné porce bysme se čtyři narvali k prasknutí. Pokračujem do města Jajce, prohlídnout si vodopády, zapsané na seznamu UNESCO. Přesto, že tam něco opravujou a voda je svedená do dřevěného koryta, je to úchvatnej pohled. Nejlíp je na ně vidět shodou okolností od místní čerpačky, takže taky dotankujem do plnejch a pokračujem v krasojízdě. Kocháme se panoramaty místních hor a když sluníčko začne padat za horu, stavíme na OMV ve městě Konjic. Rozhlížíme se a hele, přes ulici motel. Oba Petrové opět pohrdnou postelí a jdou rozbít stan k řece, my se s Milanem jdem zeptat. Za dvacet éček pro oba jsme získali habešárnu 3 x 3 metry s koupelnou tak malou, že, jak říká jeden náš kamarád „tam když se ti postaví, tak musíš vycouvat aby ses moh otočit.“ Jsme spokojený, víc nepotřebujem. V rozlehlé, asi 300 metrové restauraci obložené umakartem sedíme sami a po polévce a skvělém pršutu objednáme místní červené. Tak dobré jsem už dlouho nepil, lahvinka padá během chvilky. V zápase se shnilým oknem na pokoji vítězíme, podařilo se otevřít, takže se v tom malém prostoru s motorkářskejma hadrama a smradlavejma botama u hlavy, neudusíme.

Den 4 - úterý 13.9.

Sraz na protější OMV, doplnit zásoby vody, oplatka, redbull a vyrážíme směr Sarajevo. Když ho objedem a blížíme se k černohorské hranici, cesta se zužuje, asfaltu ubejvá, silnice se klikatí a malýmu Petrovy začínaj svítit oči.Natáh to jak pako a jen nevalnej účinek jeho přední jednokotoučové brzdy při naložené mašině ho trochu probral. Na hranicích potkáváme němku na litrovým Varanovi, cestuje úplně sama. Po celkem rychlém celním odbavení míříme k Pivskému jezeru a projíždíme údolím se spoustou zatáček a tunelů, krásnej zážitek a nádherný scenérie. Po bleskovém obědě v nějakém kempu hledáme v údolí jedinou odbočku, kterou vyšplháme tunelama a šotolinou do národního parku Durmitor. Projíždíme krajinou po třímetrové silničce asi 50 kilometrů a téměř nikoho nepotkáváme. Necháváme se fascinovat tou nádherou, kde se prej točily i nějaké scény Vinetoua a přemýšlíme, jak sem asi před padesáti léty dostali ten filmařskej ansámbl. S večerem přijíždíme do Žabljaku, což je turistické centrum národního parku. Petrové jsou tvrďáci a opět pohrdnou mastňáckým ubytováním, my s Milanem volíme stylově hotel ŽABLJAK. Pokoj za dvacet éček na hlavu, večeře za 4 éčka typu švédskej stůl, sežer co chceš. Máme i balkón, kde můžem nechat vysmrdět hadry a boty, vychlazený pivko, prostě paráda. Jen ten bojler přímo ve sprše pověšenej asi půldruhého metru vysoko, připojenej podezřelým kabelem, na kterej stříkala voda, ve mně nebudil moc důvěry.