Cesta do Prokletije

5.6. Pondělí Šavnik 178km
Po zapečené snídani, se loučíme s barevným domem a opouštíme Shkadar směr Montenegro. Na hranicích za Vukpalaj-Bajze jsme na sluníčku trpělivě vyčkali až přijdeme na řadu a o pár kilomerů později jsme na rozhledně nad jezerem doplňovali vypocené tekutiny, ztracenou energii a pozorovali ptactvo v rákosí a tři mladé černohorce jak křoviňáky a mačetami kultivují odpočívadlo.

Cesta nás dál vedla přes okrajové části Podgorice na sever podél krásného kaňonu řeky Morača. V jednom místě bylo možné sjet k dravé, ledové řece. Na písčité pláži jsem nejprve zapadl a po vyproštění motorky byla zasloužená svačinka a koupačka ve studených peřejích.

Naším cílem byla osada Malinsko, jižně od Durmitoru. Obvyklá cesta sem vede serpentinami po asfaltě od Šavniku, avšak my jeli od východu a dle navigace jsme zvolili nejkratší cestu. Nejkratší jsou vždycky nejzajímavější. Byla to nezapomenutelná cesta. Jeli jsme po úzké asfaltce přes pastviny, pak po šotolině přes horské louky a nakonec po travnaté cestě mezi balvany.

Po tom, co mám přes cestu přeběhla liška jako šipka, jsem vyhodnotil terén a požádal spolujezdkyni, aby šla raději chvíli pěšky. Rozhodnutí bylo správné, protože po padesáti metrech jsem se i s motorkou válel po zemi. Kleče na čtyřech v kamení slyším v interkomu: „jseš dobrej? tak zůstaň na zemi, vyfotím tě...“ Tak je pohotová má žena.

V Malinsku jsme měli zamluvené ubytováni v usedlosti Cerov Do na horských planinách u ochotných a snaživých bratrů Štefana a Milana. Po tom co jsme se zabydleli, zajeli jsme navštívit kamarády z Chrudimi, kteří byli ubytovaní kousek nad Šavnikem na týdenním poježdění v Durmitoru a domluvil jsem si s nimi úterní šotolinovou vyjížďku. Večer jsem odstrojil motorku od kufrů, plexi a zrcátek, aby byla lehčí a případné škody menší.

6.6. Úterý 183km/ 12km
Ráno nám Štefan nachystal bohatou snídani s místními sýry, pršuty, nejrůznějšími bůčky a kávou z džezvy a pak se naše cesty s mou nejdražší na čas rozešly.

Marcel:

Na devátou jedu za ostrými hochy z Enduro-Trial Club Chrudim a vyrážíme na  offroad do durmitorských údolí po kamenitých, blátivých i sněhových cestách, kde nechyběly ani hluboké rokle, strmá úbočí bez svodidel, jen sem tam patník, kde se slabší povahy neubránili závrati. Občas jsme zastavili, aby Honza vypustil dron a tyto přestávky se vyplatily, protože záběry z výšky opravdu stojí za to.

Motorka dostávala zabrat, ale poježdění to bylo perfektní. S ostatními jsem dokázal držet krok. Tedy až do chvíle, kdy se mi pod předním kolem odvalil volný kámen a já se během dvou dnů už podruhé poroučel k zemi. Padáky utrpěly šrámy, ale vydržely a zachránily plasty. Odnesl to jen držák na láhev a brašna s nářadím. Bohužel tento pád neměl být poslední. Další se odehrál na rozbahněné cestě o několik kilometrů dál, ale naštěstí v menší rychlosti a již bez následků. Doufal jsem, že tentokrát to už je opravdu naposledy. Brašnu jsem večer opravil americkou páskou, namontoval zpět cestovní výbavu a byli jsme opět připraveni pokračovat v cestě.

Dáša:

Když mě tu nechal napospas liškám udělala jsem si odpočinkový den. Poležela jsem si do jedné hodiny a když přestalo pršet, vyrazila jsem na procházku do údolí. Cestou jsem se seznámila se všemi pastevci, jejich psy, ovcemi i místním taxikářem. V Šavniku jsem shlédla slavnostní udělování medailí místní policii a v hotýlku u kávy a zákusku čekala, až mě můj dobrodruh vyzvedne. Přijel sice zabláceny a odraný, ale celý a  odvezl si mě zpět na naši samotu. Večer jsem pak sešívala a americkou páskou zpevňovala roztrhanou brašnu.

7.6. Středa Kruševo Brdo 304km
Po snídani jsme se rozloučili s milými hostiteli, kteří nám zabalili výslužku na cestu a jeli jsme přes Plužine podél Pivské přehrady na malý přechod do BiH a dál pokračovali na Sarajevo. Blížila se bouřka, tak jsme se raději vyhnuli městu a s výhledy na lyžařské středisko na hoře Bjelašnica vysoké přes 2000m dojeli k novodobé zřícenině olympijského hotelu Igman. Tato rozpadající se bývalá chlouba zimní olympiády roku 1984 působí skutečně strašidelně.

Ponurost tohoto místa ještě umocňoval déšť. Když jsme sjeli do Hadžici po dešti nebylo ani památky. S rostoucí vzdálenosti od Sarajeva naštěstí slábl i provoz na silnici. Za obcí Vitez jsme odbočili vpravo do hor s úmyslem najít místo na nocleh. Podle mapy vedla silnice přes Kruševo Brdo do Obodniku na druhé straně hor. Asfalt se však postupně zhoršoval, až se změnil v šotolinu. Přijeli jsme k otevřené závoře u které stál hlídač. Posunkem jsem se ho ptal jestli můžeme dál. Chlápek nehnul ani brvou, což jsem si vyložil jako souhlas a pokračoval jsem.

Cesta se zužovala, kameny se zvětšovaly a aby to nebylo málo, říčka co prve tekla vedle, najednou byla na cestě. Pořád jsem čekal, kdy už se cesta zlomí a začneme klesat, ale namísto toho cesta stále stoupala a po straně navíc přibyly nějaké červené cedule, kterým jsem však nevěnoval pozornost. „Jsou na tom nějaké lebky“ slyšel jsem v interkomu. „To je asi nějaký postřik, nevšímej si toho“ odpověděl jsem, protože jsem měl dost práce udržet motorku na kolech a nechtěl jsem se zabývat dalšími věcmi. Až později jsme zjistili, že cedule upozorňují na zaminované pásmo, které jsme měli celou dobu po pravé ruce. Po nějaké době se cesta konečně zlomila dolů. Ovšem výhra to nebyla, protože kameny vystřídalo bahno. Postavil jsem motorku na stojánek a šel se podívat o 200 metrů níže, jakéhože charakteru zdejší bahno je. Začínalo hlubokými strmými kolejemi od lesní techniky, kterými tekla voda. Dál byly koleje mělčí a tekoucí vodu vystřídala co sto metrů velká kaluž. Sjízdné to bylo, zbývala nám asi hodina světla a cesta zpět byla příliš dlouhá, tak jsem se rozhodl pokračovat. Spolujezdkyně občas jela se mnou, občas poklusávala za motorkou a laguny, které jsem bál projet ve dvou, brodila po svých. Někdy byla kaluž tak hluboká, že vodu rozstřikovaly do stran i boční kufry. Pokračovali jsme dál s obavami co přijde za každou další zatáčkou, ale postupně bahno nahradily znovu kameny a já věřil, že máme vyhráno. Klesali jsme dál, minuli jsme osamělý dům, až se před námi rozevřelo údolí se zapadajícím sluncem na obzoru. Na travnaté terase jsme našli místo na stan, motorku zaparkovali opodál a užívali si krásného večera na konci světa a odpočinku po vyčerpávající cestě. Když o tom zpětně přemýšlím, určitě by bylo správné včas otočit a zbytečně neriskovat, ale v mapě byla cesta R-440 značená žlutou čarou jako běžná silnice a nic nenasvědčovalo tomu o jaký offroadpeklo se jedná. Takto tedy máme silný zážitek a  fyzicky i duševně jsme se stmelili a zocelili.

8.6. Čtvrtek Kustánszeg 410km
Polojasné ráno a snídaně s výhledem na hory, kolem divočina...prostě nádhera. Výhledy jak v katalogu z Hudysportu. Z hor jsme sjeli na asfaltku do údolí a dál směrem na Banja Luku. Následoval dálniční přesun přes Chorvatsko a Slovinsko do Maďarska. Se štěstím jsme projeli výraznou tlakovou níží zabírajíci oblast Rakousko-Slovinsko-Chorvatsko-Bosna a kolem podmáčených poli dojeli do pěkného, upraveného chatkového kempu Göcsej v Kustánszegu. Opět proběhlo krátké dohadování o ceně. Ubytování, které mělo být dle bookingu za 27€ bez dalších poplatků nakonec stálo 31€. Příplatek byl za povlečení, protože naše spacáky paní nestačili. Pro dobré vztahy nám nechala parkování zdarma, takže jsme ještě 1€ ušetřili. Přišlo mi trochu zvláštní nabízet ubytování v chatě za cenu bez povlečení, naštěstí chatička byla útulná a sociálky čisté. Tento poslední, trochu deštivý, ale jinak příjemný večer nám zpestřovalo skřehotání žab od nedalekého jezera a později přišel na návštěvu velký bílý pes.

9.6. Pátek Spálený Mlýn 320km
Za polojasného počasí jsme po cestách maďarským venkovem vyrazili k domovu. Až před Vídní jsme najeli na dálnicí. 10-denní (nyní již propadlou) dálniční známku jsem měl stále nalepenou na kapotě, tak jsem se rozhodl to risknout a doufal, že to kamery neodhalí. Žádný pozdrav z CK úřadů zatím nepřišel, tak nám to snad prošlo.

Před českými hranicemi pokryl celý obzor obrovský černý mrak. Zajel jsem pod balkon jakéhosi hotelu a největší slejvák jsme přečkali tam. Pak jsme navlékli nepromoky a vyrazili do deště. U Dukovan se nebe vyjasnilo a my dorazili do cíle ve Spáleném Mlýně. Tady jsme se šťastně shledali s rodinou na tradičním každoročním líně-tenisovém turnaji, kterým se naše putování zakončilo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE