Cesta do Prokletije

25.5. Čtvrtek Hatě 199km

V 18:15 jsme dokurtovali poslední výstroj a odstartovali večerní přesun směr Havlíčkův Brod-Znojmo-Hatě s cílem dojet na rakouské hranice.
Proběhl rychlý sprint po prázdných silnicích, zdržovaný pouze množstvím semaforů na opravovaných úsecích. Teplou noc jsme strávili ve vinicích nedaleko Hatí.

Vídeň-Ptuj-Karlovac-Sveti Petar
Ráno jsme v Rakousku na benzince koupili dálniční známku s odhodláním na cestě už žádnou další nekupovat. Trocha pobloudění ve Vídni a pak hurá po A2 směr Graz, Feldbach, Karlovac a přes jeho, dodnes válkou poznamenané okolí do Svetiho Petaru. Cestou jsme ve slovinském Ptuji dali malou sváču, ketrou má jemná žena zpestřila tím, že skácela motorku na bok. Pravda, byla zaparkovaná na hlíně a z kopce a při zavírání nacpaných kufrů s ní je potřeba trochu zacloumat...no alespoň si sobotní výletníci užili trochu legrace. Naštěstí se vše obešlo beze škod a na revanš našla večer báječné místo na bivak u jezu poblíž chorvatského Ogulinu. Pro pobavení poloviny posádky jsme zjistili, že se cestou v kufru proklepala o nýtek plechovka Karlovacka a namočila velkou část oblečení (jejího) a taky nějaká schovaná eura. Teplý vánek vše usušil, jen to prádélko pak už nebylo tak hebké a voňavé.

27.5. Sobota Obrovac 258km
Po ranní koupeli v ledové řece nás čekala báječná jízda na jih, po liduprázdné klikaté silnici D23, po které dříve jezdily kolony přetížených škodovek na vysněnou dovolenou v Jugoslávii. V sedle Vratnik nás omráčil nejen nárazový vítr, ale hlavně první pohled na moře a ostrovy Krk a Cres.

Velmi silný vítr s námi lomcoval a jeho síla nás provázela tento i celý příští den.

V Senji jsme si smočili ruce ve studeném moři, zjistili, že je slané, nakoupili v supermarketu a po krátké jízdě podél pobřeží přes Sveti Juraj se vrátili zpět do hor. Vítr zde trochu zmírnil, ale dost se ochladilo z "úmorných" 19° na 12-13° Velmi úzkou klikatou silničkou jsme projížděli hustě zalesněným parkem Velebit. Cestou neviděls ani živáčka, až u nějaké kuči nám 20 metrů před motorkou nepřeběhl medvěd, ale on rozvážně a klidně přešel cestu a zmizel v lese. Otočil jsem, vyndali jsme foťák a světe div se, byl stále na kraji lesa. Když slyšel motorku, dal se zase do pohybu a pomalu zmizel v houští. Byl celkem malý, tak jsme v obavě, aby za ním nešla maminka, taky rychle zmizeli.

Okolo Gospic se krajina nakrátko narovnala, aby se brzy zase zvedla do vápencové oblasti v okolí Paklenice. Z hor jsme sjeli ke krásné tyrkysové řece Zrmanji u Obrovace a utábořili se na jejím břehu. Vítr opět zesílil (velmi), smetl ze stolu všechny nádoby s jídlem i nápoji a následné stavění stanu díky tomu bylo dost dramatické. Nakonec nezbylo, než rozřezat šňůru na prádlo, navázat ji na rohy tropika, vše zatížit kameny jak v Himálaji a věřit že to do rána vydrží. 

28.5. Neděle Bihac 199km
Stan i všechno ostatní nápory vichřice vydrželo a my jeli přes centrum Obrovace, kde v kavárnách posedávali muži všeho věku a pili ranní kávu, zatímco jejich ženy připravovali doma nedělní oběd. Naším cílem byly kaskády na řece Krupa. Cestu mezi zakrslými keři nám tentokrát nezahradil medvěd, ale krávy, stojící v přesných rozestupech na středu silnice.

Zaparkovali jsme pod vrchem Gradina a sestoupili k řece, kde jsme obdivovali říční kaskády a kamenný Kudin most. Ten prý se svými bratry postavil mladík Kude, aby se dostal ke své milé a ona pak první po tom mostě přešla...no prostě romantika jako hrom, jen nevím jak se s ní předtím mohl seznámit, když nebyl most, ale je to moc hezké místo a čistá voda.

Dále jsme pokračovali na sever po vnitrozemském venkově s celkem rozbitými silničkami přes Dobroselo a  Donji Lapac k Plitvickým jezerům. Přeplněná placená parkoviště a hordy turistů nás zahnali do Bosny tak rychle, že i na zastávku na letišti Željava jsem nějak pozapoměl. Na hranicích bylo jen pár aut, v Bihaci jsme vybrali z bankomatu nějaké ty konvertibilní marky (přibližný kurz 2KM za 1€) a ubytovali se v pěkném, prázdném a na zdejší poměry trochu drahém raftařském  kempu Una RC v Gulubici za 19€ na noc. Za stejnou cenu jsme později pořídili ubytování pod střechou i se snídaní. Na večeři byla chutná pljeskavica v restauraci u ledové řeky Una. Večer se u stanu zastavili dva Němci v důchodu na Transalpech 600 a vyprávěli o svém putování po Balkánu, na které měli záviděníhodných pět týdnů.

29.5. Pondělí Jajce 152km
Vrátili jsme se zpět do Bihace, který v pondělní dopolední špičce vysloveně pulzoval a v začínajícím dešti se rozjeli vstříc zeleným, rozlehlým a velmi málo obydleným údolím bosenského vnitrozemí. Cestou jsme unikli několika policejním hlídkám a množství rychlostních radarů. Pod hrozbou blížící se bouřky jsme se kolem 14hodiny ubytovali v Youth Hostelu v Jajce za 23e se snídaní.

Po hodinovém odpočinku jsem byl přinucen vylézt z postele a vyrazit do města. Při pozdním obědě v hotelu jsme přečkali průtrž mračen a již ve slunečních paprscích jsme vystoupali na hrad Tvrdava. 2x5€ za vstup jsem platil s pocitem dobrodince, nakonec však byla procházka po prázdné a upravené zřícenině s výhledem do okolí pěkná. Sestoupili jsme zpět do města a došli k vodopádům na řece Pliva, které jsou nedaleko jejího soutoku s Vrbasem. Místo zřejmě pamatuje lepší časy, ale i tak byl pohled na více než 20 metrové vodní stupně i na starý ocelový most nádherný.

30.5. Úterý Čapljina 206km
Snídaně proběhla v hotelové hospodě ve společnosti kouřících dělníků posilňujících se před šichtou kafem a panáky.
Cesta směr Mostar ubíhala dál v mírném provozu po dobré silnici. Za Jablanicou jsme zastavili na kávu v malebné restauraci s mnoha schody a terasami u Komadinova Vrela. Do jezera se tu kamennou vyústí valí mohutný proud vody, kde se bere netuším. Před Mostarem provoz postupně houstl a ve starém městě byl hukot jako na orientální tržnici a to nebyla hlavní sezóna.

Prošli jsme uličky naplněné krámky, ze všech stran si vyfotili kamenný, klenutý most (i jeho malou napodobeninu) a ujížděli před blížící se bouřkou dál na jih. Ještě jsme si dopřáli zastávku u pramene řeky Duna v Blagaji. Řeka tu vyvěrá přímo ze skály, okolo jsou četné stánky a restaurace a na vše dohlíží dervišský chrám. Celkově to je moc pěkné a působivé místo. Ačkoliv celá řeka měří asi jen 5km, její magický vznik a krásné prostředí jí zajišťují nehynoucí slávu.

Podjeli jsme složitě budovanou odvážnou stavbu supermoderní dálnice a kolem šesté dorazili do Čapljiny. Město nás neokouzlilo, avšak proběhlo zde malé drama ohledně zabukovaného ubytování, které způsobila nepřesná adresa v bookingu a nedostupná mobilní síť. Naštěstí ochotný kolemjdoucí zavolal domácímu a domluvil nám s ním sraz na benzině. Tak mi nakonec přece jen mohla má dobrá žena usmažit steaky v krásném prostorném apartmánu Skline s výhledem na město a vzdálené hory.

Co se týká mobilního signálu, vzhledem k průjezdu více neEU zemí jsme místní simky nekupovali (o službě AIRALO jsme se dozvěděli až po návratu domů). Info o počasí a případně ubytování jsme obvykle zjistili díky wifi v apartmánu nebo restauraci. Když jsme ale potřebovali něco nečekaně řešit na ulici, pomohl nám vždy nějaký kolemjdoucí, který ochotně zavolal a domluvil co bylo třeba.

31.5. Středa Budva 198km
Zvažovali jsme jestli navštívit Dubrovník, ale hrozba turistického ruchu a dvojí překračování Chorvatských hranic nás odradilo. Namísto toho jsme zvolili cestu po vedlejších silnicích přes Stolac podél řeky Bregava. Na příhodném místě jsme zastavili na vykoupání ve studené vodě a posvačili oblíbený burek. Na břehu Bilečko jezera jsme dali pauzu v restaurantu Apolon v místě, kde do jezera ústí s obrovskou silou a vřavou Kanal kroz Fatničko polje, který odvodňuje vzdálená náhorní údolí. Obzor se zatáhl, jedna bouřka hrozila zleva a druhá zprava. Projeli jsme mezi nimi suchým kolem a po osychající silnici mířili k Boce Kotorske.

Poblíž Grabu jsme překročili hranice do Černé Hory. Na malém přechodu jsme potkali pětici českých motorkářů a hovorem s nimi jsme si zkrátili čekání. Příjezd k moři z hor nabízí nádherný výhled na Kotorsky záliv. Hustou pobřežní dopravou jsme se prodírali k trajektu přes Tivatsky záliv, který ochudil naši peněženku o 1.50€.

Když jsem na benzině v Tivatu dělal servis řetězu, přijel na Dorsoduru 1200 Ital v kůži a nabízel mi pomoc. Poděkoval jsem mu, že nic nepotřebuji, ale jeho zájem potěšil. V Budvě jsme už trochu v časové tísni našli ubytování za 20€ u jedové baby v poloprázdnem kempu Avala jehož vybavení pamatovalo ještě natáčení májovek a Gojka Mitiče v plné síle.

Večerní vycházku k moři nám zkrátila bouřka, díky které jsme trochu nedobrovolně povečeřeli v celkem luxusní restauraci. Obsluha byla profesionální a jídlo výborné. Později, už za mírného deště, jsme se vrátili do našeho kempu. V noci ještě pršelo, ale bylo stále kolem 20°, celkově tedy mnohem tepleji než v minulých dnech, kdy bylo 15;12 i méně °C.

1.6. Čtvrtek Ujcinj 139km
Ráno jsme se sbalili a vrátili se do Budvy abychom si prošli staré město. Je sice malé, ale pěkné. Jen každý metr pláže náleží nějakému hotelu a všudypřítomní vyhazovači nás zdvořile, ale nekompromisně vykazovali pryč vždy, když jsme se snažili udělat nějakou fotku.

Cesta nás pak vedla do hor do města Cetinje. Cestou bylo překvapující množství autobazarů a různých autoprodejců. Zjevně na pobřeží kvete turismus a v horách zase autismus.

V Cetinje jsme dali jídlo, kávu (levnou a dobrou) a rozeslali pohledy. Dál nás klikatá silnička vedla krásnou skalnatou, zelenou a málo obydlenou horskou scenerií ke Skadarskemu jezeru do Virpazaru.

Tady opět propukl ruch s turisty, kempy a hotely a lodičkami na říčce Crmnica jak na Chuang-che. Nebylo to nic dramatického, pár autobusů s turisty, ale po průjezdu malých horských vesniček to byl celkem výrazný kontrast.

Z hor jsme sjeli k moři do Baru a po pobřeží do Ujcinj, kde jsme díky pomoci ochotného místního skůtraře našli opět nepřesně lokalizované ubytování v apartmánech Perezaj. Na recepci proběhlo drobné dohadování proč je cena opět o něco vyšší než na bookingu, kde bylo jasně psané, že cena je bez dalších poplatků, ale i tak to bylo levné (14.50€ za pokoj pro dva) a 1,50€ o které nás recepční natáhl jsme brali jako podporu místního podnikání. Apartmán čistý, pěkný, jen zapínání bojleru byl trochu oříšek. Spínač byl fikaně umístěn hned vedle vypínače na světlo před koupelnou. Po koupeli jsme si přes balkón povídali se třemi čechy na Adventurech, kteří se vraceli z Korfu. Večer jsme strávili pod plechovou pergolou před domem ve společnosti skupinky dalších čechů, pardon, brňáků, kteří tu byli už týden. O našince tu prostě nezakopneš.

2.6. Pátek Durres 145km
Ráno jsme návštívili Ulcinj. Nejprve proběhlo koupání na (nuda)pláži na útesech pod městem v krásném čistém moři a poté oběd, na který jsme se přesunuli do centra města. Hostinu tvořil burek masový, špenátový, sýrový, zakousnutý malým rohlíčkem kiflem, zapíjený jogurtem... to vše v malé pekárně na ulici s výhledem na projíždějící cyklistky a skůtrařky se starigradem v pozadí. Tolik "západní civilzace". Welcome to Albania!

 

Cesta nás dál vedla přes Sukobin do Albánie. Na hranicích jsem předjel asi 10 aut. Bylo skoro 30°C tak jsem neměl výčitky. Kritiku jsem si vysloužil kupodivu od nizozemského motofotografa, který stál řádně ve frontě na svém Fazeru a se zrcadlovkou na krku mi cosi vysvětloval. Naštěstí jsem mu v helmě vůbec nerozuměl.  Za Shkoderem jsme se prodírali hustým a úmorným albánským provozem celou cestu až do Durres (čti Drač).

Ubytování se snídaní jsme měli za 22.50e v čistém a pěkném apartmánu Haka v celkem pochybné části čtvrti Golem. Večer jsme vyrazili na nákup, přičemž jsme se naučili jak se tu platí. V bankomatu jsem chtěl vybrat 2000 Leků a chtělo to 653 ALL jako poplatek. Takto tedy ne. Pak jsme zjistili, že si ochotně vezmou eura. Tedy že za 1€ je cca 100 albánských Leků a že když zaplatíš deseti eury za pití, vrátí ti 800 „těch jejich sr*ček“ jak se vyjádřila má, jinak velmi kultivovaná žena. S pitím jsme se vydali na pláž, která nás překvapila svou délkou, špinavým mořem a odpadky nahrnutými úhledně na kupičkách...a krásným západem slunce. Cestou zpátky jsme si dali výtečnou kávu na hlavním bulváru. Tu mají dobrou všude, 500let osmanské nadvlády zanechalo v Albánii a vlastně na celém Balkáně minimálně tuto pozitivní stopu.

3.6. Sobota Shkoder 140km
Z Durres jsme jeli na východ do hor do národního parku Dajt. Po zkušenostech z jiných východních metropolí jsem chtěl zažít i Tiranu.

Proto jsme to vzali přes centrum tohoto města, kde všemu vládne šílený, nepřehledný a svébytnými zákonitostmi ovládaný provoz.  Policista soustavně foukající do píšťalky, kterého registroval pouze zlomek projíždějících vozidel, zmatek ještě umocňoval. Betonovými bunkry poseté město s rozlehlým, ministerskými budovami obklopeným a hladce vydlážděným Skanderbegovým náměstím, jemuž vévodí jeho nadživotní jezdecká socha, jsme projeli bez úrazu a odvezli si opravdu silný zážitek.

Složitě jsme se vymotali z města a jeli ke krásnému horskému jezeru Liqeni i Bovilles. Cestou jsme dojeli motorkáře Míru na V-Stromu, jaká náhoda, taky z Hradce Králové. Od jezera jsme pokračovali dál po krásné klikaté šotolině na Cudhi Kampt.

Kousek vedl po asfaltu kolem pramene, kde všichni tankovali tu nejlepší dobrou vodu (vážně byla moc dobrá). A pak znovu na šotolinu směr Burrel. Zastavil nás déšť a kroupy. Možná štěstí, protože do cíle to ještě bylo daleko a cesta obtížná. Déšť jsme přečkali u kafe v rozbořeným baráku. Moje kuchařka se nejdřív trochu divila, kde tu mají kafe, ale pak pochopila a nakonec se s tím i smířila. Později jsme si „promluvili“ s kolemjedoucim pastevcem ve Vitaře (kterýmu jsem rozuměl jen Burrel) a po zralé úvaze to zcela správně otočili zpět. Průjezdný by to bylo, ale dlouhý a náš cíl nebyl v Burrelu, ale až ve Shkodaru a to bysme do večera dali stěží. O to více mě překvapil postarší němec v Golfu který se mě na začátku už dost rozbitého šotolinového úseku dotazoval jestli si myslím, že by měl pokračovat dál. Stál jsem v kopci s rukou i nohou na brzdě na mokrých, volných kamenech a nemyslel jsem si to.

Cesta tedy vedla opět kolem sodovkárny a přes kamenolom v Noje, ve kterém jsem špatně odbočil. Když jsme později fotili želvu přebíhající silnici dohnal nás pastevec v Mercedesu a nasměroval nás zpět přes kamenolom, ale tentokrát vpravo na asfalt do Fushe a dál do Fushe-Kruje.

Cestou jsme jen zírali na úžasné výhledy na nádherné, divoké hory. Ve Fushe-Kruje jsem zase zabloudil, ale polňačkou se plynule napojil na dálnici a po ní už pelášil do Shkadaru. Tady je prostě možné vše. Po průjezdu nevábným městem jsme se ubytovali v hostelu Our way. Byl barevný, bylo tu hodně studentů a sdílelo se téměř vše. Během dvou večerů jsme si zvykli.

4.6. Neděle Theth 152km
Den-D začal servisem řetězu a sundáním kufrů. Plán byl jet offroadem přes Prekal do národního parku Theth. Asi trochu optimistické, kdo jel ten bude vědět víc. Na benzině jsme potkali partu českých kluků na lehkých endurech a ti mi cestu ve dvou na jedný rozmluvili. Dali jsme klasiku po asfaltu kolem věznice Burgu i Veriut přes Boge a sedlo Thore pass. Na neděli nebyl velký provoz. Po úzké a velmi klikaté asfaltce s dobrým povrchem jsme dojeli do Thethu.

V hospodě jsme pokecali s jinou českou partičkou a pak si  vyšlápli k vodopádu Grunas. Cesta v horku byla trochu únavná, ale místo hezký. Po pravdě jsem čekal malinko něco jiného, ale vodopád byl impozantní.  Zpátky nás chytil déšť, ale ujeli jsme mu do údolí. Motorkáři (pro změnu český) co jeli proti nám, tolik štěstí neměli. Ani se nechce věřit, že se park jmenuje Prokletije. Ze sedla motorky nabízí nádherné pohledy na divoké albánské Alpy a jaké to musí být, když do těchto hor člověk vyrazí pěšky.

Večer jsme už zkušeně nakoupili v obchodě kde berou karty a stejně tak na benzině jsem obsluhu nejdřív informoval, že nemám cash, jestli můžu tankovat. Na páté pumpě jsem uspěl. Jmenovala se Kastrati.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE