BalkanTrip 2014 MBPV

   Po velkolepém úspěchu loňského Rumunska byly karty rozdány jednoznačně a krajiny nacházející se západně od našich hranic na nějakou tu dobu zapovězeny.  Přeci jen, v Alpách a Dolomitech jsme v předchozích letech už něco najezdili, teď nás ale naše motorkářské vášně táhly směrem do zemí tzv. o něco méně civilizovaných.  Už ke konci loňské Banátské mise jsme začali čím dál častěji koketovat nad návštěvou Ukrajiny.  Na podzim předchozího roku jsem se začal hrabat cestopisy a procházet Goole mapy, abychom na Ukrajině zažili to nejlepší co nabízí.   A pak se to zvrtlo.  Přišel Majdan, anexe Krymu a následná občasnká válka na východě země.   Sice jsme měli v plánu věnovat se hlavně západu, tedy Zakarpatské oblasti.  Nicméně nakonec po zralé úvaze jsme se rozhodli odložit motonávštěvu Ukrajiny na neurčito a vybírat nové destinace.
   Volba byla poměrně jasná.  Chtěli jsme do míst, kde objevíme krásnou přírodu, skalnaté hory a minimum konzumní civilizace.  Volba padla na Balkán.   Balkán je ovšem široký pojem, takže mě opět čekalo pročítání cestopisů, mudrování nad mapou a tentokráte i klábosení v hospůdce nad pivem s lidmi, kteří v těchto končinách v nedávné době byli.  Byl jsem příjemně překvapen, že od všech jsem dostával prakticky jen ty nejlepší reference a opravdu se začal domnívat, že to nakonec bude dobrá volba.  Za cílovou zemi jsme si zvolili Černou Horu.  A jak jsem tak plánoval, objevil jsem v mapách úžasných pár silniček v Albánii v oblasti černohorského příhraničí.  Sjízdnost jsem ověřil na JuŤjůbu (ještě že někteří tam byli už před námi a že existuje internet) a hrubý plán trasy byl uplácán.  Ještě zbývalo vymyslet atraktivní úseky Bosnou a tranzitní trasu Slovenskem, Maďarskem a vnitrozemím Chorvatska.
   Co se týče klanu, pro letošek se ta naše banda stran hlavního tripu tak nějak rozštípla.  Rumunsko jsme loni jeli v osmi lidech, bylo to sice na hraně, ale šlo to.  Pro letošek ale někteří z nás řešili takové prkotiny jako je třeba svatba, jiným chybělo odhodlání, další řešili háky, jiní zase čas.  A tak jsme letos zbyli jen tři.  Zbytek klanu pro tuto sezónu podnikl jen menší akci po západních Čechách, kousek Rakouska k tomu, s odskokem na Berchtesgaden.  O tom si ale přečteme v jiném cestopise.
   Balkánskou misi jsme tedy podnikli ve složení: Ivan-Hoe (BMW R1200GS Adventure), Bobr Radůz (Suzuki V Strom 1000) a já (KTM 990 Supermoto T).  Vyrazit pouze ve třech lidech mělo bezesporu i své výhody.  Pořád nás bylo dostatek, abychom společně užili spoustu srandy a s jízdou v koloně a s hledáním ubytování jsme to měli o poznání jednoduší.  A pak tu byla ještě jedna podstatná výhoda.  My co jsme "zbyli" jsme majiteli cestovních endur a tak jsme se rozhodli to letos poprvé pojmout i opravdu endurově.  Abych byl přesnější, moje KTM spadá do škatulky cestovní supermoto, ale já ho enduru naučil.   Základem bylo pořídit endurové gumy.  Raďa s Ivanem zakoupili Metzeler Karoo T a mě nezbyla jiná možnost než zakoupit pneu Conti TKC 80.  Nikdo z nás doposud neměl s endurošpuntama žádné zkušenosti a tak to chtělo pořádný test, než s nimi vyrazíme naostro.  S Ivanem jsme domluvili endurotest po HornoBečvanských Teritoriích a při několika dalších schůzkách domluvili detaily.  S Raďou to bylo složitější, věčně neměl čas a tak jsem mu sepsal alespoň detailní itinerář cesty se všemi dalšími důležitými informacemi a poslal mu to mailem.  Posléze jsem se dozvěděl, že to ani nečetl, jen to proletěl očima, protože to bylo móóóc dlouhé.  Nejednou jsme se pak s Ivanem pobavili, když nám tvrdil, že jsme mu zatajili, že jedem i do Albánie a že vlastně neměl tušení kudy a kam to vlastně míříme.  Jó, holt, to je prostě Bobr.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE