Balkánské mraky 2023

Až sem jsem měl průměrnou rychlost 71,5Km/h, takže kdo ví, tak chápe, jak to musí frčet, bez dálnic si tuhle rychlost udržet. GSA si drží bručivý tón a jede jak po kolejích. Je mi fajn.

Den čtvrtý

HUM… Tady jsem přistál cca po 200 km a 4,5 hodinách jízdy, (Bosenský silnice jsou trochu jiná liga a pasoucích krav kolem přibývá, jako sekáčů trávy, opravovačů balvanů, kresličů čar atd.)

Těsně před polednem celou cestu na suchu a pohodičce a pěkně skrz tři středně velké dešťovky počkal, až mě zbytek dojede ve 14:55, nepromoky už jsem na sobě měl už podruhé a po celní proceduře vyrážíme směr Žabljak. P14 silnice je za sucha ok, za deště už to taková pecka není, všude to klouže a kaluže jsou s bahnem ... Na moje cestovní Pirelky Trail 2 to není ideální kombinace. Bojuji s každou větší zabahněnou louží. Sem tam nadávám, protože 400 kg GSA není na těhlech gumách a podkladu stabilní. Tomáš na CB 650 má podobný problém, i když má o 200 kg méně. Honza na DL650 s hrubšími gumami přiznává, že i na něj to je moc a plný kufry mu na jistotě nepřidávají. Jen pro Toma na GS1200 a Luboše na KLV1000 to je zatím pořád OK. Ale projeli jsme a finále bylo info pro Luboše, že tohle je max., co jsme schopni bez „válení“ po zemi dát. Jdeme vařit, jen co rozložíme tábořiště, pod krásným přístřeškem ze skály, votravuje nás Ruský pár v autě, že chce jet na vyhlídku a pokračovat dál. Tak jeďte, nikam to nevede, my se kryjeme před deštěm. Než dojíme votravujou, že chtějí jet zpět. Jak u blbejch na dvorečku. Vypůjčenému autu na zub nehledí a drtí ho přes balvany, jako by nic.

Bohužel první skupina sebou lstivý Balkánský mrak přivezla a ať jsme se další celý týden hnuli kamkoli, lilo. Kdykoli jsme nemoky sundali, za dalším kopcem jsme je zas museli oblíkat. Radar nám šance dával alespoň malé, ale lstivá mračna nás vždy překvapila i když radar ukazoval bez deště. Asi Černohorci a Albánci platí za to, že radar ukazuje krásně i když leje, jen aby tam někdo přijel. 😊  Jak kdyby se z toho stala naše personální namáčecí procedura. Kluci to vezou to sebou už od Slovinska a kam se hnou leje. Když objížděli dle radaru přes den nejhorší deštové srážky, stejně je to zas doběhlo večer, také stan se stavěli 2x v dešti … Tomáš je mokrý už dva dny a potřebuje se sušit, ale není kde. Penzion větší část výpravy odmítá. Takže držíme partu. Info od další party z Rumunska je, že jim prší už 6 tý den v kuse.

Nicméně průjezd Durmitorem (z dronu) asi 50 km kroužení se zastávkami je paráda. Sníh je na několika místech a v dost velké vrstvě. Sice 8 °C ale aspoň neleje v kuse. Sem tam přeháňka, ale dle sledování radaru se nám kličkováním podaří dojet za lehkých přeháněk až k obci Rasova, kde zjišťujeme, že plánovaná cesta přes Mojkovac je zavřená. Tak pokračujeme po M6 dál, kde Luboš objevil bílou cestu cca 64 km ukazují mapy.cz a je u ní ikona cyklo stezky, takže to určitě projet půjde… naše varování nebere, prý to určitě dáme. Prý jste chtěli offroad, tady ho máte... 😊

Po 16 km skončil asfalt, dál jede jen šotolina… pokračujeme dalších 5 km, tady začínají větší louže a do toho prší. U nějakého statku odbočujeme doprava do kopce, bahna už jsou 4 a více cm. Po dalších 2 km bahnem jsme na jakémsi rozcestí s názvem Kukačko Brdo a kam se „kuknem“ bahýnko… 

a déšť sílí. Rozprava vrcholí rozmrzelým argumentem, že to je fakt daleko a vracíme se ke hřbitovu na louku. Stavíme na louce. K asfaltu je to cca 2 km. Vaříme a stavíme stany. Nálada nic moc… Najeto 370 km. Průměr rychlosti mi klesl na 48 km/h.

Vaříme za občasného mžení na totálně promočené louce v dohledu hřbitov. Sem tam projede jakési auto, občas i zamávají. Trochu si kluky dobírám kvůli tomu, jak jsou mokrý a první den stavím svůj osvědčený stan… na nějakém tom trochu divokém místě, tak nějak se i těším. V noci asi ve 3 mě budí divný pocit, že mě zebe noha, levý bok a rameno. Tak nějak divně, asi slabé místo nového spacáku. Musím to prověřit nebo reklamovat asi jsem si to mumlal, po otočení mě chlad opustí a za stálého slejváku opět usínám.

Den pátý

Kolem 7:30 je ticho, neprší trochu leze slunce, opírá se do stanu, celkem dobře jsem spal, až na ty divný studený místa. Najednou z vedlejších stanů se ozvě jasný signál: „Všichni ven a balit, žene se na nás bouřka jak prase“... Ani se nestačím rozkoukat, jen zjišťuji, že mi asi na 16 ti místech teče do stanu přes tropiko. Ty chladný fleky byla voda, co protekla a kapala i na mě. Helma mokrá... kalhoty bunda ok. Karimatka, spacák lokálně, stan totál mokrý. Nicméně po shlédnutí radaru, naházím věci do kufrů, stan zabalím, jak je, i když z něj teče voda, nic nesušíme, mizíme, je bídných 14°C. Spěch se mi stává málem osudným, když sjíždím asi 30tkou větší sklon šotolinky na rozbahněné cestě, lehce si drbnu do zadní brzdy. Kolo ztrácí zbytky adheze a do toho se přidává i předek. GS jede bokem kupodivu se nepřevracím, snažím se vybalancovat, rvu aspoň předek ve směru skluzu, jen mám pocit, že se vezu na člunu, který nikdo neřídí. Naštěstí se první chytá po cca 1,5 metru zadní kolo to se motorka srovná a i předek se chytil a má jakousi přilnavost a zastavuji na kraji od půlmetrové jámy. Prdelka cvaká 6tku drát… kolem se podobným stylem sune Tomáš, nadává jak špaček. Na CB650 to prostě nechce držet a užší řídítka na stabilitě nepřidají.

Po návratu na M6 pokračujeme až do města Pljevlja, kde najíždíme na žlutou směr Bijelo Polje. I když mapa ukazuje žlutou občas asfalt chybí a je jen šotolinka. Nicméně krásná krajina a perfektní cesta pro mě. Tady se mi fakt líbí. Je sucho, jen občas nás straší pohled na radar. Ze Srbska i od Podgorici se valí černý mraky, což radar vykresluje jako rudé fleky, což znamená 60-90 mm vody za hodinu. Naše vtípky o lstivém personálním mega Balkánském mraku jsou k ničemu. Začíná nás svírat mraků několik. Přes Berane a Gusinje prcháme do Albánie. Žádné moc rozkoukávání, valíme to zas jak rychlik. Po cestě stavíme na jednom pasu, kde je občerstvení, tady Tom vytáhne dron a točí pár krásných zatáček a okolí.  Rrapsh serpentine má i vyhlídku. Je z ní vidět na mini přechod do Černé hory Grabom. Video se situací na silnicích.

Kurváááá, už zas. Začíná zas slejvák. Jen co dojedeme na dohled jezera déšť se stahuje do hor. Drtíme to ke Shkoderu jezeru. Dojíždíme do campu Lake Skodra Respet na břehu jezera. Silnici na Teth vzdáváme, slejvák, mraky i radar nás žene dolu... k moři. Tady podél pobřeží neprší, ale kolem je černo, krom prostoru nad mořem, tam není ani mráček. Campik je to perfektní. Sociálky skvělý. Místo super. Jdem zkusit místní restauraci. Super výhled na jezero. Kluci už tu byli. Objednáváme kebab. S tím že čekám to, co známe. Jen Karamelka dává rybičku. Nebudu napínat, přinesli čevabčiči s rýží, bez hořčice. Tomáš to s rybou vyhrál voněla a chutnala prý super. Za pár kaček. My jsme sice trochu na kebab alis čevábo brblali, ale špatný to nebylo. Spláchli jsme to pivkem, za utratu i nějaká rakije (ale ta nic moc) a šup do stanu.

Den šestý

Vyrážíme podle radaru směr Himare – Saranda. Zastavujeme fotíme pár zajímavých míst. Sem tam nás žene déšť, fakt kličkujeme, jak to jde, vjedeme i na něco co vypadá jako dálnice, jen to má kolem celé délky kované zábradlí a spoustu rododendronů, mraky se před námi drží a lstivě nás ženou dál, s vidinou toho, že se vyhneme slejváku, jednou hrozí zprava, jednou zleva až cca před město Dukát. Skoro 350 km za sucha. Tady vjíždíme do drobného mrholení, které z ničeho během asi tří pikosekund přejde ve výplach dutin. Nemá cenu už si brát návleky na rukavice, nemoky mám, ale teče mi všude, Luboš jen zachrčí do kecafonu, že tohle musíme projet za ten kopec. Celé zatáčky až do Himare leje takovým způsobem, že mám nejsušší místo už jen v hubě. Nemám na sobě nic suchého, nepromoky nepomohly v botech voda vše horem. Fackují nás kapky jak ořechy, projíždějící auta proti hází vodu jak fontány. Stoupání ve 180°vracákách, kde silnice stoupá i o 2 m během otočky se fakt bojím. Tupě jedu a sleduji světýlka přede mnou a doufám, že mi to neustřelí na čáře nebo v louži. Dnes 375 km a posledních 70 km v brutál slejváku. Dojíždíme do campu Moscato. Jsme utahaný, mokrý otrávený. Rychlá sprcha, trochu večeře, slabý pokec s majitelem, začíná zas pršet… jdeme spát.

Den sedmý

Horká sprcha, konečně normální WC, a teploty nad 25 °C, bohatá snídaně, pokec s majitelem. Super pařák, sušíme až do 11 hod. Slunce vylezlo a teplota začala atakovat 33 °C, během pár minut. Kašlem na to jdeme umýt „zvlčelý“ prdele do moře. Potkáme Dušana. Čech, pronajímá si kus pláže a půjčuje padleboardy. Dává rady kudy jet, kudy ne. V Albánii je 5 tým rokem. Dáváme na jeho rady a mořské pauze se kocháme bomba silničkami. Pilur, Kuc, Tepelene, několikrát stavíme a fotíme. I dron byl venku. Našli jsme užasnou soutěsku. Za Tepelene se během 3 min přes horu objeví náš lstivý Balkánský mrak, nebo jeho brácha, co tu čeká jen na nás a než se zastavíme a než se nasoukáme do nemoků, leje jak prase. Někdo nás jistě proklel. Na nefunkční pumpě padlo rozhodnutí, že využijeme doporučení na Miu od Dušana a malý penzion, který je kousek. Dojedeme, domluvíme, spíme v pokojíčku, WC a večeře se snídaní vše domluveno. Během pokecu s přítelem Mii což je Ital se dozvídáme pár detailů o válce 1940–41 a 16.000 padlých na kopci nad námi. Koštujeme slivku, Rakii a další. No v 23:00 už nevim o světě a chrním do 8 do rána. Na posteli … v suchu s Karamelkou (Tomaš) pod jednou dekou. Prý jsem taky trochu chrápal, ale nejsem si jistý, kdo to mohl slyšet, když Honza i Luboš měli závody v kácení dříví. :D