Balkán v deseti dnech

1. 8. 2012 den nula

Kolem druhé odpoledne se konečně dovolám Romanovi, kterého znám od včerejšího dopoledne, a to ještě jen z internetu. Na serveru motorkáři.cz hledal někoho, kdo by s ním vyrazil na dovolenou po jihovýchodní Evropě. Mě den před tím kamarád co měl jet se mnou ve stejném termínu na motorkách do Francie, zavolal, že ho pracovní povinnosti nepustí, a tak jsem hledal někoho, kdo by se mnou jel. Po chvilce co jsme se domluvili, že vyrazíme a zavoláme si druhý den, abychom doladili co sebou vzít a jaký uděláme plán na první dny. Dáváme tedy dohromady soupis toho, co kdo vezme, předběžně navrhneme trasu a loučíme se po telefonu s tím, že se potkáme ráno v 11 hodin v Brně. Když položím telefon. Otevřu si mapu a přepadá mne pocit, že jsem asi zbláznil. Na motorce jsem  toho od května, co jsem udělal papíry, najel kolem 4.000 km, a nové BMW 1200 RT, co jsem koupil před 14 dny zatím poznávám, a teď se mám vydat do míst, které znám jen z televize z přelomu století. Moje žena má děs v očích, když ji oznamuji změnu směru, a její diagnóza mého psychického stavu mluví za vše. Nicméně jsem každou minutou více přesvědčený, že toto je dovolená, kterou chci zažít a začínám se těšit. Večer si balím neutrálně tak, aby mne nemohla překvapit zima, či déšť, protože doma je počasí na houpačce, přibaluji nezbytný Endiaron a Ercefuryl a skládám vše do kufrů. Překvapuje mne kolik se mi toho do nich vejde, tak do volných míst přidávám i trochu zbytečností, které samo sebou za celou cestu nebudu potřebovat. Kontroluji si ještě olej, doklady, navigaci a eura, přidělávám si pojištění po internetu a kolem půlnoci jdu spát.
Musím se přiznat, že jsem o trase a cíle naší cesty neměl moc reálných informací. Balkán jsem znal z televizního vysílání z přelomu století a o současné situaci jak politické, tak ekonomické jsem věděl minimum. Všichni známí, kteří se o mém záměru dozvěděli, si ťukali na čelo, protože měli stejné informace jako já, a ke všemu věděli, jak jsem „zkušený“ motorkář. Rozhodování však bylo celkem rychlé vzhledem k tomu, jak jsem byl natěšený na první dovolenou na motorce a jsem povahou trochu střelec. Jako malou chybu, z moji stranu, bych viděl, že jsem si nezjistil před odjezdem informace o silnicích, poplatcích a cenách, na druhou stranu to bylo o to větší dobrodružství. V hlavě mi to šrotovalo celou noc, takže jsem toho moc nenaspal a pln očekávání jsem ráno v pět vstával.

2. 8. 2012 den první

V šest ráno startuju motorku a vyrážím směrem na Brno. Teplota je optimální, Praha průjezdná bez problémů a tak jsem v deset na místě. Musím ještě absolvovat jedno jednání u Tesca a kolem 11 přijíždí Roman. Seznamujeme se, popojedeme k první benzínce, kde kupuju mapu Maďarska a pak pro jistotu ještě Bosny, Srbska a Chorvatska. Poslední cigaretka v Čechách, nasedáme na motorky a míříme po dálnici D2 na Bratislavu.
Venku už je nepříjemných 31 stupňů, takže se trochu rozjíždíme, abychom překonali vedro. Dálnice je poloprázdná, passaty nevidět a tak v pohodě rychlostí kolem 150 km/h dosáhneme během chvilky slovenských hranic. Po překročení hranic se krotíme, potkáváme v proti směru první nehodu a vzhledem k cenám benzínu v Maďarsku, které jdou přes 42 Kč/l, stavíme v Bratislavě na benzínce. Dotankujeme, dáme si k pití studenou vodu a pokračujeme dál. V Maďarsku se dálnice promění v jednoduchou státovku, která nás po cirka 20 km přivede k dálnici na Budapešť. Nechce se nám platit mýtné, tak sjíždíme na prvním exitu na Mosonmagyarovár  a silnicí č. 1 míříme na Gyor. Kousek před ním stavíme u restaurace v sousedství benzínky LUK OIL, a objednáváme si k obědu místní specialitu gulášek s haluškami. I v teplotách kolem 33 stupňů nám moc chutná, zapijeme ho bohužel colou a pak pokračujeme dál. Před Gyorem u využíváme dálniční obchvat bez nutnosti mít známku a přesouváme se k výjezdu na silnici č. 81 směr Székesfehérvár. Ten míjíme po okruhu a pokračujeme po silnici č. 63 na Szekszárd. Kvalita silnic první třídy nás mile překvapuje, jejich rovinatost, příjemné a přehledné zatáčky, a kvalita povrchu nám dovolí uhánět až 130 km/h, bez rizika předjíždět auta a užívat si jízdu. Postupně se kukuřičné lány začínají promíchávat s vinicemi, městečka a vesničky jsou celkem upravené, policii nevidět, takže až  na malé bloudění, kdy nás navigace zavedla na místní zkratku k dálnici po místní komunikaci, se dá říct, že se dálnice v Maďarsku nevyplatí motorářům využívat. K večeru se u Szekszárdu stáčíme na silnici č. 56 na Mohacs a míříme na hraniční přechod Udvar. Dojíždíme sem za šera, chorvatský celník ocení naše motorky, orazítkuje nám pasy a my vjíždíme do Chorvatska. Teplota se tu ustálila na 28 stupních, což je parném dnu úleva. Stavíme za přechodem, pořídíme fotky a řešíme co dál. Dohodneme se, že první apartmán, nebo hotýlek je náš, a vyrážíme. Po pěti kilometrech vidím odbočku do malé vesničky Topolje s inzerátem na ubytování v soukromí. Odbočíme a po třech kilometrech nacházíme uprostřed vesničky polorozpadlý statek a shodujeme se, že tady tedy ne. Jelikož jsme viděli u hlavní silnice poutač na Národní park Gornje podunavje, doufali jsme, že tam najdeme kemp, nebo nějaké penziony, takže jsme podle Romanovo navigace vyrazili tam.
Navigace nás totiž nevedla zpět, jako ta moje, a tak jsme následovali její pokyny. První zádrhel nás potkal hned za vesnicí, kde byl v kompletní rekonstrukci most. Místní si ze šotoliny udělali asi kilometrovou objížďku, tak jsme ji využili a pokračovali dál dle pokynů navigace po prašné místní cestě, která se honosila názvem vinařská stezka. Po pěti kilometrech se cesta změnila v úvoz pro pěší a my nemohli dál. Šero už se měnilo v tmu, takže jsme si alespoň vyfotili poutní místo na konci cesty a vrátili se zpátky do vesnice. Za pobaveného zájmu místního obyvatelstva jsme po druhé projeli návsí plnou lidí, nabrali směr hlavní silnice a po ní pokračovali na Osjiek. To už byla tma, během pár minut jsem měl plexi plné sebevražedného hmyzu a jízda po přeplněné silnici nebyla nic moc příjemného. Roman byl nadšený z ochlazení a tak to hrnul dál a dál. Optimismus ho přešel, až když jsme zastavili u krajnice, abychom se poradili jak dál. Málem sebou prásknul o zem a zjistil, jak neskutečně tu silnice kloužou. Takže jsme dojeli do Osjieku, tam jsme zaparkovali u nákupního centra a našli na internetu Hotel Mursa s celkem slušnou cenou a parkováním pro mašiny. Zavolal jsem tam, zjistil že mají volno, a vzal si adresu. Navigace si z nás trochu vystřelila, když nás navedla na slepou ulici za nákupním centrem, ale následně se vzpamatovala a dovedla nás k hotelu. Ubytování stálo 27 Eur na osobu, což nám přišlo slušný, zaparkovali jsme motorky u vchodu a šli se ubytovat. Po sprše jsme si zavolali taxi, které nás odvezlo k vlakovému nádraží, kde měla být otevřená restaurace. Bar City vypadal normálně, takže jsme se domluvili s anglicky mluvící kuchařkou, která nám uvařila vynikající večeři, dali jsme si k ní pět místních piv a po půlnoci jeli spát. Na hotelu jsem ještě koupil dvě plechovková piva, a s poslední cigaretkou na balkóně jsme v příjemném chládku pozorovali noční město. Ani jsem pivo nedopil a usnul jsem.

3. 8. 2012 den druhý

Po předchozím dni se mi ráno v půl desáté nechtělo moc vstávat. Chvilku mi trvalo, než jsem rozhýbal bolavé tělo a hlavu, které se moc místní pivo nezalíbilo. Sprcha mi hodně pomohla, a byť základní snídaně taky přišla vhod. Za to Roman byl zmačkaný jak papír od sekaný, a jeho pohyby vypadali jak záběry ze zpomaleného filmu. U snídaně z něj vypadlo, že si šel lehnout půl hodiny po mě a jelikož jsem strašidelně chrápal, tak nemohl do rána usnout. Hold kdo pozdě chodí, sám sobě…..sám--:). Po hodince se naštěstí vzpamatuje, nakládáme kufry na motorky a vyrážíme směr Vukovar.
Teploměr ukazuje nepříjemných 32 stupňů, a doprava v centru města nám dávala tuto teplotu notně pocítit. Po opuštění Osjieku, stavíme po půl hodině na benzínce OMW a sháníme další mapy Balkánu. Mapy jsme sice nekoupili, za to jsem v kapse našel klíč od hotelu. Poprosil jsem obsluhu na benzínce, zda by jej mohli poslat poštou zpět do hotelu, když mi ochotně přikyvují, nechávám tučné „dýško“ a jedeme dál. Před Vukovarem poprvé nacházíme stopy po válce nedávno minulém vesnicích je řada stále neopravených domů se stopami po ostřelování a po bojích. V samotném Vukovaru vidíme na kopci něco, co připomíná vodojem z betonu a cihel, který nese stopy po dělostřeleckém útoku. Na jeho vrchu pak plápolá gigantická vlajka Chorvatska. Ten pohled budu mít ještě dlouho před očima, protože ta strašidelnost destrukce v kontextu nové vlajky vyzněla velmi impozantně. Za Vukovarem pokračujeme dále po silnici č.2 do Iloku. Postupně míjíme několik vesniček, vinohradů a vinných sklípků, až vjíždíme do Iloku. Na začátku nás ohromí pohled na údolí, kterým majestátně protéká Dunaj. Pak projíždíme menším městem, které vypadá jako kdyby se v něm čas dávno zastavil, až stavíme na benzínce téměř na konci města, abychom dotankovali. Tady zjišťujeme, že jsme dle plánu měli odbočit na Šid už před Ilokem, takže doplníme palivo a razíme zpátky. Kousek před přechodem nás navigace stahuje z hlavní doprava na malý bezejmenný přechod. Poslechneme a přijíždíme na celnici. Místní celníci jsou trochu v šoku z toho, co tam děláme, ale prohlédnou nám pasy a bez problémů nás pouští dál. Později zjišťujeme, že razítko které nám nedali pro nás bude mít velmi nepříjemnou dohru.

Pokračujeme po místní komunikaci a situace se mění jako noc a den. Hrbolaté, rozbité a nepřehledné silnice nám nedávají moc prostoru pro plynulou jízdu, takže dva a tři jsou nejfrekventovanější řadící stupně. Po pár kilometrech potkáme benzínku a ptáme se na mapu Srbska. Obsluha nám ochotně ukazuje pojďte dovnitř, takže jdeme a zjistíme, že mapu mají, ale jen na stěně. Při pohledu na mapu Roman překvapeně zjišťuje, že jsme úplně mimo jeho naplánovanou cestu, a kroutí hlavou, jak jsme se sem dostali. Původně jsme měli jet na Durmitor z Osjieku přímo na jih na Dakovo a úpad dál na Tuzlu. Malou zajížďku bereme jako daň za návštěvu Dunaje a hledáme nejbližší trasu k původnímu směru.
Nejjednodušší se jeví cesta na Bijeljinu. Sedáme na motorky a v teplotách kolem 36 stupňů míříme k hranici s Republikou Srpskou v Bosně a Hercegovině.
Hraniční přechod nás přivítal frontou. Stojíme v pekelné výhni ve frontě asi 5 minut, pak si nás všimne celník a mává na nás, abychom kolonu objeli. Pak nám s úsměvem kontroluje doklady a my jedeme dál. Na první benzínce zjišťujeme, že ceny benzínu jsou více než příjemné, ale mapu opět nemají. Jedeme tedy podle navigace až do Bjieljiny. Před ní na kruhovém objezdu udělám chybu a nepřenastavím si navigaci, která nás tupě vede do centra města. Teprve tady zažíváme pravé peklo. Ucpané město s malinkými ulicemi a teploty na 39 stupních nám připravují první hodně těžkou zkoušku. Spojka dostává zabrat a půl hodiny nám trvá projet městem směrem na jih. Tam nás vede navigace, kterou jsme na benzínce za hranicemi nastavili na Goražde. To jsme ještě netušili, že nás navigace povede dle ní nejrychlejší cestou, což znamená, že po 30 kilometrech otřesný cesty přejíždíme v Loznici hranici zpět do Srbska a po dalších 24 kilometrech zpět do Republiky Srpska přejíždíme na přechodu Mali Zvornik. Před přechodem tankujeme, Roman křečkuje, protože cesta je otřesná, a hlavně v koupené mapě, kterou tu náhodou měli, zjišťuje, jak si zajíždíme.
Jakmile přejedeme hranici, musíme projet městem Zvornik,a pak nastává něco, co okamžitě dává zapomenout na předchozí útrapy. Po výjezdu nás překvapí krásná silnice, která lemuje levý břeh přehrady Zvorničko. Asi dvacet kilometrů to valíme mezi auty, která nás pouští, projíždíme desítkou tunelů a tunýlků a nestačíme se obdivovat okolí. Téměř na konci přehrady nás pokyny navigace stahují doprava na Vlasenicu.
Kvalita silnice se nehorší, ba naopak, k jejímu pro motorkáře oblíbeného charakteru se navíc přidává klesání a stoupání. Za Vlasenicou se zatáčky malinkou přiostřují a zažíváme první „vracečky“ pod úhlem 180 stupňů, které jsou zasazeny do nádherné přírody pohoří Javornik, Devetak  a Javor. Bez zastavení pokračujeme na Sokolac, za kterým stavíme a pořizujeme fotky. Za Sokolacem odbočujeme doleva na Rogatici a Goražde. Ve skalách potkáváme policistu s radarem, který nám rukou naznačuje, že jet devadesátkou na šedesátce je trochu moc, a s úsměvem nám pokyne, ať pokračujeme pomalu dál.  Míjíme několik kamionů, kteří nám uvolňují cestu a na poděkování reagují světly. Projíždíme Goražde a pokračujeme na Foču. Cesta je pořád dokonalá a naše cestovní rychlost je kolem 120 km/h. U městečka USTIKOLINA nás varují proti jedoucí auta světly, takže zpomalíme na 60 km/h. Potkáváme v protisměru dalšího panáčka s grilovacím nářadím, který evidentně nelibě nese, že jedeme dle předpisů. Ve Foče se ukazuje první cedule k hraničnímu přechodu do Černé hory.
Odbočujeme a míříme na přechod Ščepan polje.
Podle mapy by se mělo jednat o mezinárodní silnici, takže se těšíme na pokračování svižné jízdy. Naše těšení však vzalo okamžitě za své po jednom kilometru. Dostáváme se velmi úzkou a nebezpečně zatáčkovitou cestu, kde máme problémy se vyhýbat se s proti jedoucími auty. Řadíme jedna dva, dva jedna a pomalu míříme vpřed. Během několika kilometrů se pod námi rozevře zem a my sledujeme pod námi asi 100 metrový sráz, jehož lůnem protéká neuvěřitelně modrá říčka Piva.
22 kilometrů jedeme téměř hodinu a náročnost terénu nám kompenzuje okolní příroda a národní park Sutjeska. Hodně unaveni přijíždíme k hranici, kde potkáváme partu ze Slovenska. Prohazujeme pár slov, projdeme kontrolou na obou stranách a pokračujeme všichni společně za počínajícího šera do Plužine.
Hned za hranicí mi pohled, který se naskytne, bere dech. Silnice vtesaná do skal, s řadou tunelů lemuje soutěsku po obou stranách, přejíždíme po dřevěném mostě a pod námi je sto metrová propast, kterou jen letmo osvětluje zapadající slunce.
Ani ve snu bych nevěřil, že něco takového může existovat a chvílemi si mi zastavuje srdce. Po pěti kilometrech projíždíme tunelem, na jehož konci je přehradní hráz Pivského jezera. Je to obrovská přehrada, jejíž blankytně modrá voda působí v okolní scenérii hor jako neuvěřitelný sen. Stavíme kousek za hrází, ale fotky necháváme na druhý den, protože už se značně zešeřilo. Podle mokrých silnic jsme odvodili, že se tu musela přehnat dešťová přeháňka, a z obavy abychom nejeli po kluzkých silnicích za tmy, vyrážíme pomalu do Plužine.
Plužine je velmi oblíbené letovisko nejen Černohorců. Už jen příjezd do městečka napovídá svým množstvím obchodů, hospůdek a apartmánů, že sem za vodou a sportem míří poměrně dost lidí. Stavíme nejdříve kousek od pomyslného centra. Okamžitě se objeví chlapík, který nám nabízí ubytování za 10 Euro na osobu. Cena dobrá, nicméně naše obavy o motorky převažují nad touto nabídkou. Po chvíli se vydávám hledat jiné ubytování a na druhém konci objevuji hospůdku s inzercí na apartmány.
Uvnitř nalézám staršího pána, který mluví anglicky. Ten mi říká, chvíli počkej, zavolám kamaráda, má apartmány a garáž na motorky. Mezi tím než přijede, potkávám Martina Čepa z Litovle, který mi říká, že jsou ubytovaní u toho stejného známého, a že je tam klid. Dohodneme se s majitelem, a vyrážím pro Romana. Ten sice nerad, ale opouští partu ze Slovenska, a jedeme se ubytovat. Apartmán je čistý, v přízemí a ve vlastní zahradě, což znamená, že jsme spokojeni. Rychle vybalujeme a majitel nás veze zpátky do hospůdky, kde máme možnost ještě něco sníst. Tady se pouštíme do rozhovoru s Martinem a jeho ženou, kteří jsou taky nadšení motorkáři, ale vzhledem že nesehnali nikoho, kdo by s nimi letos jel na dovolenou, vyrazili na Balkán autem. Rozhovor se točí kolem motorek, práce, cestování, a když nás vyhazují po půlnoci z hospůdky, necháme si natočit ještě dvě PET láhve pivem a pokračujeme v diskuzích před apartmánem. Spát jsem šel v půl třetí, Roman ještě ráno odkráčel s úsvitem udělat pár fotek k přehradě a do postele padnul v půl šesté.

4. 8. 2012 den třetí

V půl osmé ráno mě budí Roman neskutečnou motorovkou. Jestli jsem předchozí noc chrápal já, tak to teď dostávám v plné parádě zpátky. Chvilku se převaluju, vydržím to půl desáté a pak už je to nevydržitelné. Vstávám, dám si sprchu a vylézám ven na cigaretku. To co vidím, mi velmi zpříjemní ráno. Mezi stromy vidím kousek pod námi přehradu, jejíž blankytnou vodu osvětlují paprsky ranního slunce. Všude je absolutní klid a pod švestkovými stromy je příjemný chládek. Chvilku sedím a kochám se tou pohodou. Pak budím Romana, který i přes protesty vylézá z postele a řešíme co dál. Původně jsme si chtěli odpočinout a jít se koupat na přehradu, na konec ale rozhodujeme, že se vrátíme na motorkách na přehradní hráz, uděláme fotky a budeme pokračovat na Durmitor. Zabalili jsme motorky, poklidili trochu kolem apartmánu a vyrazili z Plužine. Cesta kolem přehrady byla nádherná. Silnice ve skalách byla široká a celkem slušná, lemoval ji jeden tunel za druhým a krása okolí se dá jen stěží popsat slovy. Děláme moře fotek, Roman některé i za jízdy a od hráze se vracíme tak 5 kilometrů před Plužine, kde je odbočka do skal směr Durmitor. Šok, který tady zažíváme, je opravdu velký. Silnice je sice bez výmolů a celkem rovná, ale ručně vykutané tunely do skály, zatáčky 180 stupňů, které byli zásadně v tunelech, takže špatně viditelné, a neskutečné stoupání až mrazí v zádech. Nekonečné stoupání nám čím dál více vzdaluje přehradu pod námi a otvírá pohled na monumentální vrcholky NP Sutjeska na protější straně přehrady. Asi v jedné třetině stavíme, děláme fotky a sotva dýcháme při pohledu do údolí. Po půl hodině vyjíždíme na Plivskou planinu. Krajina se otevře a my vidíme obrovskou planinu, lemovanou skalami a silnicí, po které jedeme. Vyhýbáme se šílenci s kamionem plně naloženým dřevem, jehož technický stav by u nás neprošel ani smykem, a pokračujeme do vesničky Trsa. Ta je tvořena třemi domy a jednou hospodou. Před ní parkují dvě motorky, takže se přidáváme a jdeme na oběd.Zdravíme se s partou z Rumunska, která postupně jede domů, necháváme si doporučit oběd, který mimochodem byl luxusně dobrý a po té co se pokocháme krásami nejen přírody, ale i obsluhujících děvčat, pokračujeme planinou směrem na Durmitor.
Při průjezdu planinou často stavíme a děláme fotky a postupně stále stoupáme. Po několika kilometrech se charakter planiny začíná měnit, což je známka, že vjíždíme do oblasti Durmitoru. Skalnaté útvary společně s hlubokými roklinami jsou opravdovou pastvou pro oči. V zatáčkách se chováme opatrně, protože silnice je široká tak tak na jedno auto, a do zatáček není moc vidět. Po výjezdu z jedné z nich nás 50 metrů před námi překvapilo sedm krav, které si to sami kráčeli po cestě směrem k nám. Zastavili jsme a hledali kde nechal tesař díru. Stádečko se však z ničeho nic pustilo dolů ze srázu, kam já bych nikdy nevlezl, a pomalým krokem kráčeli k pastvině. Když jsme se rozjeli, hledali jsme nějakého pastevce, ale prvního jsme potkali asi po pěti kilometrech. Po chvíli překonáváme nejvyšší bod, sedlo pod nejvyšší horou Bobuv kuk, ve výšce 1907 m.n.m. Stavíme na pár foteček, ale začíná pršet, takže míříme dolů do údolí. Trochu to klouže, ale silnice je kupodivu rovná, takže to celkem jde. Po chvíli dojedeme kluka na V-Stromu, který nás vede až do údolí, kde najdeme šipku na Žabljak, cíl dnešního putování. Jedeme se podívat do kempu, který nám doporučovali Romanovo známí, ale moc nás nedchlo to, že tu není ani hospoda, ani obchod. Takže se otáčíme zpět do města a během pár desítek metrů objevujeme několik apartmánů k pronájmu. Stavíme u jednoho domu, prohlídneme apartmán se dvěma pokoji, což okamžitě vítáme a za cenu 35 Euro na noc pro oba je náš. Kousek od apartmánu vidíme hospůdku, ze které se line opojná vůně masa, takže neváháme, rychle se sprchujeme a jdeme na večeři.
Restaurace Old wolf v Žabljaku zůstane velmi dlouho zapsaná v mých vzpomínkách. Vzhledem k přeháňce, která se z ničehož nic objevila, jsme seděli ve vnitř. Hlad jsme ještě až takový neměli, protože porce na Trse se nedala sníst, takže jsme si dali místní Nikšičko. Pivo to bylo celkem ucházející, takže jsme seděli, já začal psát zápisky z cest a Roman povídat. Po pátém půllitru jsme si zasloužili pozornost místní obsluhy, která nám šesté pivo natočila na účet domu. Dali jsme se s nimi do hovoru a zjistili, že jsou to dva majitelé Kiča a Dragan. Za pár chvil jsme měli nové kamarády. Ochutnávali jsme na vzájem cigarety, vyměňovali si poznatky a proběhlo i kolečko skotské. Kluci nám dali i několik rad, kam se jet podívat a večer ubíhal v poklidném duchu. Asi o půlnoci se k protějšímu stolu posadila dvě příjemná děvčátka. Velmi příjemnou angličtinou si objednali minerálku a jen tak sledovala situaci. Dohodl jsem se s Kičou a poslal jsem jim ke stolu dvakrát dvě deci, což nakonec vedlo k tomu, že jsme se seznámili a my se nestačili divit. Tato děvčátka vizáží i věkem pocházela z Finska, odletěla před 14 dny do Dubrovníku a následně se rozhodla procestovat celý Balkán. Jezdí pouze místními autobusy a vlaky, ubytování řeší vždy v místě náhodou a hrozně se jim to líbí. Nám se zase líbila jejich odvaha, takže proběhlo několik koleček a noc směřovala k ránu. Roman se několikrát stal terčem mých vtípků, protože tím jak nemluví anglicky, nabízela se řada situací, jak rozhovor „okořenit“. Po třetí hodině ranní platíme účet a motáme se do postelí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE