Balkán v deseti dnech

8. 8. 2012 den sedmý

Ráno bylo jako malované. Vyšel jsem na terasu a vychutnával si první cigaretku při pohledu na třpytící se hladinu jezera. Po sprše se pomalu balím a v jedenáct dle dohody s majitelem uvolňujeme pokoje, rozloučíme se a startujeme motorky. Průjezd historickým jádrem města si vychutnávám pomalejší jízdou a směřujeme na benzínku za městem, abychom si dali kávičku a probrali dnešní cestu. Na benzínce potkáváme dva „exoty“ na chopperech, kteří nejen že vypadají jako trapná imitace „Hells angels“, ale je jim za těžko i odpovědět na pozdrav. Přejdeme to s pousmáním a vyrážíme na sever. Po silnici M 4 jedeme na Kičevo a následně na Gostivar. Silnice byla celkem rozumná, moc rychle se vzhledem k hustšímu provozu uhánět nedalo, ale šlo to. Nevybavuji si nic, co by stálo za zmínku až do Gostivaru. Za ním byl kousek placené dálnice, na jejímž začátku platíme 20 denárů (asi 6 Kč), stavíme na benzínce, kde tankujeme a doléváme olej a pokračujeme do Tetova. Ještě před sjezdem do města nás překvapí druhá brána a stejný poplatek, což Romana rozladí, protože náš sjezd následuje asi 300 m za bránou. Tetovo na nás zapůsobí stejně jako den předem Elbasan, jen teplota je „pouhých“ 42 ve stínu. Přetrpíme zácpu, kterou musíme vystát, protože jednosměrná ulice nenabízí možnost kolonu předjet, pak hrboly napříč celou silnicí co každých padesát metrů a v neposlední řadě černé mraky z výfuků většiny aut kolem nás a za Tetovem stoupáme do hor k hranici s Kosovem po místní komunikaci P 405. Míjíme pár vesniček a stupáním se dostáváme k celnici. Makedonci se s námi rozloučí a pošlou na druhou stranu. Místní celníci si se zájmem prohlíží razítka v našich pasech a trochu nás zpovídají. Upozorní nás na nutnost si dokoupit povinné ručení pro Kosovo, protože Kosovo není součástí našeho pojištění. Pro mě nová informace, ale pravdivá. Naštěstí mají na hranicích pojišťovací kanceláře, kde jsme za pár minut uzavřeli pojištění na 15 dní za 15 Euro. Jakmile jsme se prokázali zaplacenou pojistkou, nás pustili do země.

Prvních pár kilometrů bylo příjemných. Silnice nic moc, ale hory opět nádherné. Po silnici 116 a následně 122 jsme mířili na Uroševac. Velmi rychle jsme zjistili, že jsme tady za atrakci, protože v těchto končinách moc podobných motorek asi nejezdí. Za Uroševacem najíždíme na M 2 směr Priština. A tady se mi vrátila černá můra z Albánie. Naprosto stejný hnus a nepořádek kolem silnic, opět všudy přítomný zápach ze zapálených hromádek odpadků a chaos a hustota dopravy, doplněné vraky aut dávno za zenitem, mi nedělají dobře a umocňují moje zklamání. A ještě horší je odporný „smrad“ z tlejících mrtvol zvířat, která evidentně ležela na silnicích mnoho dní. Před Prištinou registrujeme první známky velkoměsta v podobě řady obchodů po obou stranách a velmi husté dopravy. Potkáváme několik vozidel KFOR a vjíždíme do Prištiny.
Město je na první pohled krásné, zasazené do údolí a okolních kopců, je v něm mnoho nových budov, krásných kostelíčků i řada obchůdků. Příznivější dojem nám okamžitě zkazí kolaps dopravy, kdy v nejužším místě největšího stoupání zablokuje dopravu nehoda autobusu a osobního auta. Poskakování v kolně do kopce je pro naše motorky natolik bolestivé, že po té začínám cítit kovový zápach ze spojky, zahazuju jakékoliv zábrany a v protisměru předjíždíme kolonu až k místu nehody. Naštěstí se potkáváme s pochopením policistů, kteří na místě nehodu vyšetřují, a na jejich pokyn místem pomalu projíždíme. Bohužel kolona, která se stihla vytvořit, pokračuje v pomalé jízdě ještě daleko za město. Po dvaceti kilometrech se kolona trochu rozptýlí a my po E 80 pokračujeme na Podujevo a dál na hranice se Srbskem. Shodujeme se, že nechce nocovat v Kosovou, takže pokračujeme k hranici s cílem ji překročit a najít v Srbsku první možnost k bezpečnému přenocování pro nás a motorky. Menší kolona před přechodem nás už neleká, na drzouny jí předjedeme a po bezproblémové kontrole na Kosovské straně popojíždíme k Srbské celnici.
Tady si nás začne lustrovat starší celník, kterého evidentně zajímá množství našich razítek v pasech. Po pár minutách se jeho výraz v obličeji změní a přísným tónem po nás ještě něco chce. Pochopil jsem, že chce ještě naše osobní doklady. Nechápeme proč, tak si zavolá kolegu, který základní angličtinou vysvětluje, že pokud chceme z Kosova jet do Srbska, musíme mít razítka ze Srbska v pasech z poslední doby, nebo ještě jeden cestovní doklad, jako třeba občanku. Moc tomu nerozumíme, ale já vytahuju občanku a můžu jet dál, jenomže z Romana vypadne, že ji nemá. Po půl hodinové diskuzi je jasné, že tudy do Srbska neprojedeme a musíme buď zpátky do Makedonie a pak do Srbska, anebo do Černé hory a pak do Srbska.
Při pohledu na hodinky mi přibývají vrásky na čele. Odstavuji motorku a radím se s Romanem, co budeme dělat. Naše rozhodnutí ohledně nocování mimo Kosovo trvá, takže v mapě hledáme, kam pojedeme. Volba padá na Černou horu. Otáčíme motorky, znovu projedeme kolem celníků na Kosovské straně, kteří pokyvují hlavami, a jedeme zpátky. Podle mapy odbočíme do Podujeva, kde by měla být odbočka na Mitrovici. Vjedeme do zácpy, která je přes celé město, ale odbočku nenacházíme ani my, ani navigace. Po návratu na E 80 se vracíme na Prištinu. Kousek před ní odbočujeme na M 2 směr Kosovská Mitrovica. To už se šero pomalu překlápí v tmu, a já zjišťuji, jak moc to bude nepříjemná cesta. Silnice nejsou zrovna rovné, dost kloužou a ke všemu většina aut tu nemá seřízená světla, která oslňují. Do Mitrovice to ještě šlo, ale jakmile odbočíme v Mitrovici na silnici 101 směr Peč, začíná nechtěné dobrodružství. \
Začínáme totiž stoupat do hor, zatáčka střídá zatáčku a stoupání střídá klesání. Tma kolem mi přijde jako neskutečná a světlomety motorek jen stěží nasvítí silnici tak, abychom moli jet s nějakým pocitem bezpečí. A když se k tomu všemu připojí ostré stoosmdesátistupňové zatáčky, stává se cesta nejen silně vyčerpávající, ale i hodně nebezpečnou. Navíc nám adrenalin ještě více zvedá nucená zastávka na malé benzínce uprostřed země nikoho, protože Romanovi dochází benzín. Z očí majitele vidíme nedůvěru, a každý kdo se tady během naší zastávky objeví na nás hodně divně kouká. Napijeme se, sníme kus nějakého salámu bez pečiva, které už nebylo a rychle pryč. Po kilometru mi najednou zmizela světla Romanovy motorky ze zpětných zrcátek. Zastavil jsem, ale děsivá tma kolem mi okamžitě začala nahánět hrůzu.
Hlavou mi blesklo, že to mohl položit v jedné z těch uklouzaných zatáček. Okamžitě jsem se otáčel a vyrazil zpátky. Asi po 200 metrech jsem uviděl známá světla, takže jsem na něj zatroubil, po chvíli jsem se otočil a dojel ho.
Až do Peče to bylo vesměs stejné, což bylo na jednu stranu dobře, protože stoupající adrenalin udržoval moje smysly ve střehu a zatlačil únavu do pozadí. Před Pečí jsme na chvilku zastavili a jednomyslně se rozhodli i přes pokročilou hodinu vytrvat a dojet za hranice. Odbočujeme tedy na silnici 106 a stoupáme opět do hor. Co netušíme je to, že musíme projet národním parkem Prokljetie a vystoupat tak hodně vysoko. Po pár kilometrech potkáváme v jedné ze zatáček otevřený bar. Stavíme a dáváme si kávu a limonádu za obrovského zájmu místních štamgastů. Po krátkém odpočinku sedáme na motorky a plejádou zatáček pokračujeme ve stoupání.
S přibývající nadmořskou výškou začíná klesat teplota, takže když dorazíme na kosovskou celnici, ukazuje teploměr chladivých 16 nad nulou. Překvapení v očích celníků je evidentní, takže opět vysvětlujeme problém s razítkem v pasu, načež nás s pochopením pouštějí dál. Stoupání pokračuje a teplota klesá. V nejvyšším bodě přejíždíme průsmykem, který je ve výšce 1807 m.n.m, a teplota se usadí na 12,5 stupních. Je mi zima, což je pocit, který zažívám na této cestě poprvé, a snažím se přidat, což vzhledem k pokračujícím zatáčkám dost dobře nejde. Vzdálenost mezi celnicemi bych odhadl tak na dvacet kilometrů. Ta na straně Černé hory se objevila, až když jsem ji přestal vyhlížet. Zdejší osazenstvo bylo překvapeno naším příjezdem ještě více, než jejich kolegové na druhé straně. Opět vysvětlujeme story o chybějícím razítku. Po chvilce nám odevzdají pasy a přejí příjemný pobyt v Černé hoře. Startujeme a rychle míříme do údolí, kde čekáme trochu vyšší teplotu. Bohužel naše přání zůstala nevyslyšena, a ve chvíli kdy dojíždíme do plánovaného cíle dnešního putování, města Rožaje, tak teploměr zůstává na třináctce. Na zavřené benzínce za městem dostáváme od hlídače radu, jak najít hotel a kolem půlnoci vjíždíme do města, které ještě žije. Nejdříve míjíme luxusně vypadající hotel Rožaje a hledáme podle instrukcí ten levnější. Roman jede první a jako tradičně se mi v uličkách města ztratí. Vracím se tedy na hlavní silnici směrem na Berane, hudruju si sám pro sebe a hledám Romana. Místo něj nacházím deset kilometrů za městem motel. Starší chlapík na recepci sice nemluví anglicky, ale chápu, že volné pokoje má a chce za jeden 16 Eur. Naštěstí i Romanovi došlo, že jsem se ztratil, takže mi píše zprávu a já ho pak po telefonu navádím do motelu. Kolem jedné se potkáváme v motelu, který měl mimochodem sice malé, za to kouzelné pokojíčky, dáme věci na pokoje a ještě si kupujeme lahvové pivo, kterým venku na terase spláchneme pachuť uplynulých hodin. Po pár pivech, při kterých jsem nezapomněl popřát Romanovi k dnešnímu svátku, odcházím na pokoj a za pár minut už o sobě nevím.

9. 8. 2012 den osmý

Probouzím se kolem 10 hodiny. Po včerejší noční jízdě jsem rozlámaný a ani sprcha mi moc nepomáhá. Jdu na snídani a čekám na Romana. Výborný hemenex s kávičkou mi lepší náladu. Roman asi po hodině přichází a mlaská nad tím samým. Je nezbytné upravit náš plán, protože cesta do Branu na Drákulův hrad je vzhledem k včerejšímu excesu na hranicích nereálná. Rozhodujeme se stahovat směrem k domovu s tím, že pokud to dobře půjde, přespíme někde na Balatonu a dáme si vínko a gulášek. Kolem dvanácté sedáme na motorky, zapózujeme  pro partičku ženských u motorek a vyrážíme směrem na Berane.
Už od prvního metru jsem cítil, že se mi pojede dobře. Silnice byla výtečná, zatáčky tak akorát a provoz více méně akorát. Chvílemi jsem až žasl nad mentalitou Černohorců, kteří nás ochotně pouští vpřed a na poděkování reaguji oblíbeným klaksonem. Užívám si každý kilometr a opět mě ovládá pocit, že tenhle stát začínám mít moc rád. 10 kilometrů před Berane se najednou z ničeho nic v silnici objeví modře oděný mužík a mává na mě plácačkou s nápisem stop. Trvá mi ještě dobrých pár desítek metrů, než zastavím, otočím motorku a vracím se k němu. Prvnímu čemu trochu rozumím po té, co slezu z mašiny, je věta RADAR KONTROLE. Následuju policistu k autu, kde mi na ručním radaru ukazuje číslovku 101 km/h. Hraju si na překvapeného, že tolik, když přijde těžký kontr z jeho strany, že je tady jen maximální povolená rychlost 60 km/h, že mi vypíše „bumážku“ a půjdu k soudu. Pokouším se zjemnit jeho nátlak přesvědčivým argumentem, že tady nejsem v obci a můžu jet 90 km/h, když v tu chvíli přijde něco, co jsem vážně nečekal. Druhý policista, který celou dobu seděl za volantem a mlčel, prohlásil jeď. Ten co mě tepal, začal protestovat, ale jeho kolega mu řekl něco, z čehož jsem vytušil, že jsem z Čech a tudíž v pohodě, a jelikož na mě čeká kolega o 200 metrů, ať v klidu odjedu. Což se stalo a my mohli pokračovat směr Berane. Za Berane jsme pokračovali na Bijelo Polje a za ním na hranice se Srbskem. Před přechodem vjíždíme do překrásné soutěsky, a děláme několik posledních fotek v Černé hoře.  Na hranicích jsem očekával nějaký problém vzhledem ke včerejší anabázi s celníky, ale ty nepřišli. Po průjezdu hranicemi zažíváme první překvapení v Srbsku. Silnice je sice úzká, ale plná příjemných zatáček a hlavně vede soutěskami a nad korytem divoké řeky Lim. Cestou míjíme poměrně hodně pomníčků na pátku padlých vojáků a kocháme se okolím, které stojí za to vidět. Podobný charakter cesty nás provází až k Rodinjskomu jezeru. Od něj se silnici změní na novou krásnou silnici, kde je radost jet a ta nás dovede až do Čajatiny.
Z ní pak pomalejším tempem vzhledem k hustému provozu míříme do Úžice. Historické město s velmi zajímavými budovami míjíme po obchvatu a pokračujeme na Požegu. Silnice je plná aut, ale vzhledem k tomu, že jsme tu za atrakci, tak nás všichni pouští a celkem často si nás z aut fotí, nebo natáčí. Požega nám nabízí možnost zkrátit si cestu Novi Sad přes Valjevo, tak sjíždíme na vedlejší komunikaci a pokračujeme na sever. Po deseti kilometrech se náš záměr ukazuje jako naprosto šílený. Silnice se mění v tankodrom, šířka je tak na jeden kamión a z ohleduplných řidičů se stávají vesničtí burani, z nichž mě jeden na dvojité plné málem sundá ze silnice. Silnice se klikatí, zatáčky mají charakter 180 stupňů a při kvalitě silnice je každý průjezd zatáčkou dost nebezpečný. Ke všemu není místo na předjíždění a tak trpíme v kolonách. Do Valjeva přijíždíme po dvou hodinách naprosto vyčerpaní. Na pumpě přehodnocujeme plán a míříme na Bělehrad. Náš záměr dojet až do Maďarska se jeví po zdržení nereálný a tak celkem unavení kotvíme 25 km před Bělehradem v penzionu Vila Serbia, kde nám strážný ochotně za 5 Euro pohlídal přes noc motorky, takže jsme mohli v klidu spát. Ceny byla kolem 18 Eur za noc, což šlo vzhledem k tomu, že jsme měli samostatné pokoje.
Opravdovým zážitkem spojeným se zlepšením našich pocitů ze Srbska, byla návštěva přilehlé restaurace, kam jsme vyrazili na večeři a televizi, neboť od deseti měla podle zpráv z domova házet Špotanda. Velmi luxusně vypadající podnik, s nádhernou a pohodlnou zahrádkou nám připravil několik milých překvapení. Nejen že jsme si dali točený Staropramen za pár korun, ale jídlo které jsme dostali na stůl bylo chuťově více než luxusní a k tomu porce opravdu tak obrovská, že se nadala sníst. Přejedli jsme se takovým způsobem, že jsme s vyvalenými pupky jakžtakž dokoukali zlatý závod Báry a pak se odvalili do postele. Když nám při odchodu přinesli účet s částkou kolem 30 Euro, bylo milé překvapení dokonáno, a pozměnilo dnešní rozporuplné pocity z cesty.

10. 8. 2012 den devátý

Včerejší večeře mi dost ublížila. Nemohl jsem spát a moje břicho bolelo ještě ráno. Nu všeho moc škodí. Ráno po desáté budím Romana, osedláme stroje a vyrážíme za dnešním cílem – do Čech!!!. Jsme kousek od Bělehradu a provoz je celkem silný, takže se proplétáme kolonami aut a kamionů a naše tempo je tak akorát. Před Bělehradem sjíždíme na nově budovaný okruh a míříme dle značek na sever. Klasická silnice s plnou čárou znamená kolonu, která se pomalu loudá tempem kamionů. Jaké je moje překvapení, když osobní auta sjíždí ke krajnici a vytváří pro nás střední pruh, kudy v klidu a bez stresů projíždíme devadesátkou a všem děkujeme. Jediný kdo se chová dle zvyklostí, je turecký kamion, který vytrvale brousí středovou čáru a dělá všem naschvály. Je třeba říct, že to po rozšíření silnice do dvou pruhů pořádně schytal a nejenom od nás. Obchvat byl sice ve stavu rozestavěnosti, ale čilý ruch na stavbě napovídá, že bude brzy dokončen a místy dvouproudová dálnice urychluje náš pochyb.
Za Bělehradem začíná dálnice směr Novi Sad a dál na Maďarsko. Cesta po dálnici je nezáživná, unavující a nápory větru jsou velmi vyčerpávající. Jedeme tak, abychom se vyhnuli konfrontaci s místními řidiči, a cesta se zdá být nekonečná Mýtné brány jsou v pohodě a za průjezd platíme dohromady 5,50 Eur. Na poslední benzínce před hranicemi tankujeme a vyrážíme k přechodu.  Ten nás vítá obrovskými kolonami, které ve čtyřech pruzích nevěstí ve 35 stupních nic příjemného. Po chvíli najdeme skulinku při pravé straně, podjedeme kolonu a bez toho aniž by na nás někdo troubil, nebo nadával, a parkujeme jako třetí v řadě. Řidič co nás pouští chápe peklo, které musíme protrpět, takže s úsměvem pokyne a my se dostaneme rychle na řadu.
Srbský celník si chce evidentně povídat, takže si prohlíží naše pasy a ptá se nás, jak bylo. Po chvíli nám doklady vrací a přeje šťastnou cestu. Přejíždíme na maďarskou stranu, kde si na sluníčku musíme deset minut počkat, protože unijní pravidla znamenají prohlídky všech před námi. Když jsme na řadě, sledujeme celníky, jak nechápavě kontrolují porazítkované pasy a hlavně místa původu razítek. Nakonec se nás jeden z nich zeptá, zda máme něco k proclení. Samozřejmě zazdím dva kartony velbloudů za pár korun ze Srbska a pokračujeme dál. Počasí je stále horké a únava se stupňuje každým kilometrem, proto si za 7 Euro kupujeme elektronickou vinětu a míříme po dálnici na Budapešť. Na obchvatu stavíme na benzínce, protože Roman je na suchu. Benzín je tu pomalu dvakrát dražší než na jihu, ale nedá se nic dělat. Malá pauza, cigárko, kafe a jedem dál na Gyor. Po dalších 40 km toho mám dost. Zastavujeme na odpočívadle a já melu z posledního. Lehám si na lavičku a zavírám oči. Čtvrthodinky mi stačí na načerpání dostatku sil k pokračování a s bolavým pozadím jen nerad nasedám opět na mašinu. Jelikož se provoz zmírnil a dálnice je celkem slušná, tak toho začínáme využívat k rychlejší jízdě. Stříháme si to kolem 160 km/h a tak nám cesta ubíhá lépe a radostněji. Po hodině sjíždíme na spojnici mezi maďarskou M1 a slovenskou D2. Bez sebemenšího zdržení vjíždíme na dálnici, projedeme Bratislavou a míříme do Čech. Za Blavou mi Romanou ukazuje na nádrž, že je čas tankovat. Jenže benzínka je až kousek od hranic, což znamená, že ubíráme z tempa, aby Roman dojel.
Na benzínku Slovnaft dojede na výpary a jeho rozladění nad sítí čerpacích stanic na D2 je evidentní. Po dotankování sedáme na stroje,během pár minut překračujeme hranice a troubíme na pozdrav u cedule České republiky. Na prvním možném místě sjíždíme k odpočívadlu pro kamiony s motorestem. Po pár minutách vzdáváme touhu se tu najíst vzhledem k pružnosti obsluhy, najdeme si ubytování v Pasohlávkách a razíme si odpočinout. V Pasohlávkách se ubytujeme v „hotelu s bazénem, který vypadá jako turistická ubytovna z první republiky, se společnými sprchami a záchody. Jsme tak rozmazlení z dosavadních nocí, že nás cena v porovnání otráví. Nicméně pokoje jsou celkem čisté a my unavení. Rezignujeme, dáme věci do pokoje a míříme do vedlejšího penzionu na jídlo. Budvárek a česnečka nás trochu povzbudí a po družbě s místní obsluhou míříme kolem půlnoci na místní diskotéku, kde výborná nálada a muzika vyhecuje naše znavená těla k pařbě do ranních hodin. Ve tři ráno jsem opravdu na konci sil a mířím do „hotelu“ spát. Roman vydrží do osmi, pak bloudí po vesnici a hledá zmateně hotel).

11. 8. 2012 den desátý

Ráno se mi moc z postele nechce, ale slib že do 11 hodin uvolníme pokoje mě nutí vstát. Po menší operaci se zámkem na garáži, kde máme věci, jdu na snídani do penzionu, kde to včera začalo. Posnídám, kontrolně si dýchnu a po 12 hodině vyrážím k domovu. Roman je nezvěstný, takže mu nechávám vzkaz a jedu. Teplota na jihu Moravy je na 15 stupních a silnice jsou mokré od přeháněk. Dvěma projedu na dálnici D1 na Prahu, ale více méně bez problému je přežiju a v klidu dorazím domů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE