Albánské šotolinky I. aneb S CK BohuMil do Labánie

8.den Černá hora Boka Kotorská – Bosna a Hercegovina Zenica - 348km

Ráno už neprší! Sušíme, spíš ždímáme, byl to slušný výplach. Jen hadry v kufrech zůstaly suché. Odnesly to stany, spacáky a všechno, co bylo na zemi.

Endy jede podle plánu domů. Má časově konečnou. My máme ještě pár dní k dobru. Snažíme se dosušit, posnídáme a jedeme podle plánu směr Durmitor. Se zátokou se loučíme na trajektu z Lepetare do Kamenari.

Vyjedeme nahoru do kopců a …. před Nikšićem začne pršet a už NIKDY NEPŘESTANE! Směr na Durmitor si držíme, chčije ale pořád a pořád, teplota spadla o 10st, kolem Pivského jezera jsou 2-3 st.. Výbava přestává fungovat. Je jedno jestli jsou nepromoky drahé nebo z Lídlu, boty nové nebo staré, goretex nebo čínatex, všechno je durch. Rozdíl je jen ten, že ty nejnovější a nejdražší hadry propustí o něco později. Blížíme se k odbočce na Durmitor. Nemá smysl odbočovat, i tady „dole“ teploměr ukazuje 3st. Celsia.

Na benzínce u wifi studujeme radar – VŠUDE prší! Ne prší, LEJE a bude lít zítra, pozítří, popozítří … Prolité máme skoro vše, fyzický stav bandy je zcela neuspokojivý, ale humor nás pořád nepřešel. A vychytávku v podobě „plíny“z mikiny do rozkroku můžu jen dopručit, nacucá se a změní ledové čůrky protékajicí spodkama v přijemné teplé vlhké bahýnko.

Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Zbytek dovolené se ruší. Durmitor oželíme a bereme fóra domů.

Ovšem tak snadné to nebude. Bělehrad pod vodou, zavřená i dálnice. Nahoru na sever to vůbec nepůjde. Snad přes Bosnu. Výlet na Durmitor se tak, bohužel vlivem takhle šíleného počasí během dopoledne plynule proměnil v přesun domů. Loučíme se s Černou Horou po 2cm vody trvale proudící po silnici, přejíždíme okolo hraničních kontejnerů, přes proslulý dřevěný most a jsme v Bosně, která původně ani nebyla v plánu.

Spása nepřichází, teplota max 4 st., častěji 2. V kopcích sníh, z horských potůčků jsou hnědá koryta valící se údolími. Voda přetéká z kopců a skal, tvoří vodopády, vymílá bahno a šutry na silnici. Zastavujeme, před námi policajti a pár aut. Na skále 30m nad námi teče korytem voda a strhává šutry, někdy malé, jindy větší, něco ale prostě pořád padá. Policajti stojí přímo pod tím, a když zrovna padají šutry míň, tak zuřivě mávají, ať jedem. Hlavně rychle! Fakt geniální strategie, Bohu se jednomu šutru vyhla jen o chlup. Tohle je fakt možné jen tady.

V horách je naprosté peklo. V jednom průsmyku je 10cm čerstvého sněhu. Ani nevim, jak jsme projeli. Kdyby to bylo doma, tak se omotám okolo topení s horkým čajem a lituju všechny, co v tom nečase musí někam autem. Na motorku bych pomyslel max. v rámci zimní údržby.

Mám výhřivky naplno, na sobě co jen jde – 3 sady termoprádla + 2 trika + 2 mikiny + membránu a do bot, dvoje ponožky - ale zmrzlý jsem stejně úplně na kost. Tohle je fakt mazec, ruce už mi nejdou ani zavřít v pěst.
Uuuuf hory projetý! Na nejbližši pumpě se odsekáváme z motorek, podmínky jsou úplně neuvěřitelné. Nechápu, co tady vlastně „v únoru“ děláme? Těchle 150 km stálo víc energie než celodenní enduro v šotolině.

Martin: „Kdybys tuhle benzinku, přejel, tak už Tě zabiju!“

Noname už taky vyměkne a opravuje vyhřívání.

NONAME: V Bosně byla situace tak neúnosná, že jsem se odhodlal na téhle benzínce k poslednímu zoufalému činu a zatímco ostatní rozmrzali u čaje, já jsem vedle benzínového stojanu na pankáče s cigárem v tlamě rozkuchal plynový heft, smotal zpátky zbytky odporového drátu, pojistil solidní vrstvou izolačky a za euro koupil sadu pojistek. O chvilku později se mi už na sarajevských křižovatkách odpařovala voda z rukavic a já si doslova chrochtal blahem, jak si český jawař dovede poradit i ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

Labakov ani topit nemůže, protože dostatečně nedobíjí, to je zvlášť krutý trest!

Jedeme dál, kolem Sarajeva je o malinko líp. Ne že by nelilo, valí to v kuse, ale už je „příjemných“ 6-8st. a po sněhu ani památka. V menší zácpě nás tam vítá z mešity muezín,“ulalaaa jahullallaaa hahalaa“, to je fakt děsnej řev.

Ukrajujeme kilometry po klouzavém bílém balkánskem asfaltu. Večer nás zastihne kousek od Zenice. V době olympiády v roce 1984 to muselo být krásné město – škoda jen, že od té doby tam nikdo na nic nehrábl.

Sháníme ubytovaní v teple a suchu. Ochotný domorodec nás navede k nejdražšímu hotelu ve městě za 50E/kus. Nechápu, proč nás zavedl sem, podle mě vypadáme spíš jako špatně zabalené odpadkáče vyklopené v zatáčce cestou na smeťák, než jako zámožní turisté.

50 éček jim nedáme, ani kdyby padala hovna s háčkama, jakože padají. Najdeme si vlastní „hotýlek“. Hotel Intercontinental ****! To pravé socilalistické retro z olympijských dob za poctivých 33éček za kus. Celé je to tam trošku tragické, ale co už, když nouzovka, tak se vším všudy.

NONAME: Personál hotelu je zřejmě echt originál anno '84. Už všetečné dotazy pana recepčního typu „V kolik a kde jste překročili hranice Bosny a Hercegoviny a kam jedete a co tam budete dělat?“ Ptám se: „Je to nutné?“ – „Je.“… No nic, přicházíme v míru a jednosměrně fungujícím výtahem se přesouváme do pokojů.

Motorky nám navádí do podzemní „garáže“ a při dotazu, jestli to nebude ráno pod vodou, se pikolík šklebí. „On Tě ten smích zítra přejde“, my byli před 3h o 200km dál v horách a víme svoje. Každopádně, jestli utopíme motorky tady v podzemní garáži, bude to nejtrapnější zakončení dovolené na světě.

Pokoj odpovídá standardu roku 1984 + 30 let a volná plocha mimo postele je tak 1,5m2. No ale nic hmyzího tu nepobíhá, stěny jsou z betonu, snad rána dožijeme. Po pokoji věšíme úplně vše úplně všude. Rukavice sušíme na lampičkách, boty sušíme nad plynovým vařičem. Navrhuji zazpívat si píseň proti trudomyslnosti, návrh byl nadšeně zamítnut.

Trošku se oklepeme, Bohu nám na plyňáku uklohní vajíčka s cibulkou a i přes tragikomičnost naší situace je nám vlastně dobře. Dnešní přesun byl ovšem VELMI výživný.

Endy v noci píše, že to vzal spodem na Chorvatsko a je kdesi v Rakousích a taky tam padají cisterny s kejdou. Nakonec najel asi „jen“ 300km náskok. Vědět ráno, co nás čeká, klidně jsme mohli jet spolu.

9.den Bosna Zenica – domov – 930km

Budíme se do fakt krutého retra a v retro jídelně si dáváme retro snídani – sakra ještě jsem nebyl in a už jsem retro. Se suchými trenclemi je tu oproti večeru všechno srandovnější, ten hotel by se měl odříznout a z fleku zavézt někam do muzea. Venku kupodivu pořád leje. Řeka Bosna, která byla včera metr pod mostem, má dneska rezervu jen 30cm a k vylití není daleko, opravdu nejvyšší čas se pakovat. Čeká nás cca 900km domů. To už prostě musíme dojet.

Po včerejších zkušenostech nic nenecháváme náhodě, ochrana nohou ještě včera byla ponožka/igeliťák/ponožka a naprosto nedostatečná! Vylepšujeme to na ponožka/igeliťák/ponožka/igeliťák/ponožka – do prochcaných bot se noha nějak narve a je „vyřešeno“. Beru na sebe všechno suché nebo aspoň „jen“ vlhké co zbylo, zase 6-7 vrstev + bunda + nepromoky pod moto kalhoty oblékam i rifle. Všechno ostatní narvu do kufrů, vypadá to v nich jako obsah pračky s rozbitým ždímáním. Hurá domů!

Zenici opouštíme ráno v 9, ale v podstatě „za 5min 12“. Odpoledne byla tahle čtvrť evakuaovaná! Razíme kilometry podél řeky Bosny směr Doboj. Voda přibývá, nejdřív je řeka metr od silnice, pak 30cm, pak sem tam čůrek přes cestu, pak brody jak kráva, bláto, stržené příkopy, bahnité vějíře, kamiony zapadlé v krajnicích. Situace se každým okamžikem zhoršuje. Dorazíme do Žepče, silnice míří do hnědého jezera a tam mizí. Ptám se lidí, kolik je tam vody. Ruku zvedají kamsi po ramena, tak tohle nepřebrodí ani Nounejm.

Krátká konzultace s GPS a místními - Doboj pod vodou, všechny silnice na Maďarsko zavřené. Je nám doporučena cestička horami do vedlejšího údolí. Vracíme se asi 15km. Jen za těch 45min se voda zvedla o 20cm. Přes silnici, kde ještě cestou tam šlo normálně projet, už valí několik desítek metrů široké provazy hnědé vody. Pod ní může být naprosto cokoliv. Jet v tom je dost o strach. Se štěstím přejedeme kritický most, pod ním je asi 5cm rezerva.

Jedeme víc potokem než cestou do hor na Banja Luku, půda je prolitá durch. Každá malá stružka valí korytem nadoraz a do toho neustále leje a leje, tady to prostě nemůže dopadnout dobře.

Po poměrně dobrodružném vodním endurku přes hřeben se dostáváme do údolí řeky Vrbas a pokračujeme na chorvatské hranice. Tady je situace o něco lepší, řeky jsou nadoraz, ale ještě se nic nevylévá. Lidé stojí na mostech a čumí. NIKDE žádní hasiči, asi čekají, až začne hořet. Sem tam policajt, ale celkově jsou tu všichni laxní a apatičtí, alláh se postará.

Konečně jsme v Chorvatsku na dálnici, máme to za sebou! Uff, tak tohle dobrodrůžo bych si uměl i odpustit. Parta naštěstí držela, jak má a technika taky nezklamala. Zůstat s banálni poruchou v nějakém tom zaplaveném bosenském údolí, by byl kardinální průser.

Ještě ale není zdaleka vyhráno. Domů je to pořád 700km, leje a fučí první liga. Domlouváme se s klukama na mastodontech (Nounejm a Lab), že se urvou a pojedou kudlu 140+ v kuse jen s občasným tankovaním těch jejich 27l lavorů, co mají místo nádrží. Oba mají naspěch. Labakov nejspíš nebude moct v noci svítit a Nounejm to má o 200km dál.

OK, z nejhoršího jsme venku. Není důvod to natahovat. Kdyby se něco káklo na technice, stejně bychom je potkali. Tak palte kluci a hlavně opatrně!

My 3 poslední pokračujeme dál svých 120-130. Ono to bylo spíš 70-100. Úplně neuvěřitelně fouká, jsem uprostřed pravého pruhu a najednou jen tak tak že ne v levém a furt dokola. Vítr je nejhorší, je to hrozně únavné. V chorvatských rovinách je luxusních 10st a liják se proměnil jen v nepříjemný stříkanec. Rveme kilometry, škrtáme Chorvatsko, pak Slovinsko, kde jsem zdrojem zábavy, jak pro celníka, tak pro děcka, když se jako největší tragéd zamotávám do napůl sundaného nepromoku a motorku tlačím 5cm krůčky s nepromokem u chodidel.

Do Rakous přejíždíme kolem paté. Už jen 400km. Najednou přejde déšť a přijde asi 100km úleva. Hned se jede lip, nepatrně oschneme a odfrkneme si ,ovšem jen proto, aby to pod Vídní začalo nanovo .tvl. to je snad hurikán !!.. černá stěna jak do pekla, šílené poryvy větru, chvílemi nejde jet ani 60! Připadám si jak kapitán bezmocné bárky na rozbouřeném moři 15km čistého masakru.

Kolem půl jedenácté konečně česká hranice! Ufff už jen jedna nádrž a jsme doma - vyděržaj pianěr. Vypínám GPS a schovám mobil – už zkusil dost. Odměnou mi je zakufrování v Brně. No jo, únava je sviňa. Vyplivlo nás to na olomoucké dálnici a zpátky jen objížďka přes město. Půlnoc a my se konečně vyhrabeme z Brna! Ironie osudu - 4000km nezakufruju víc než pár metrů i na nejprdelnější šotolce a v Brně snad 20km!

U Kuřimi mávneme na Martina, další přežil, půl jedné a u Boskovic objížďka a přes samý prdele! To snad není možný! Bohunka už mi skoro brečí do kecáku, že nemá sílu mačkat spojku,  tak jí říkám, ať tam nechá trojku a už neřadí. Posledních 40km … už i mně přestává pracovat mozek. Najednou koukám, že pravá ruka drží řidítko o metr výš než levá. To je nějaké divné, přece jsem ho neutrhl?! Promrkám to a obě ruce jsou zase na správných mistech. hmmm halušky.

…jedna hodina po půlnoci, 6st.,leje jak z konve ale  jsme doma z Labánie!! 17h jizdy, 930km, z toho 830km bahně, dešti, vichru, svrabu, špíně a dezolátu ...

Bohunku musím z motorky sundat. Nemá ani sílu ji postavit na stojánek. Posadím ji do vany s horkou vodou, ať rozmrzne.

Zkouknu mobil, všichni už jsou doma. Labakov se domů taky nakonec dostal „sice se bál, ale svítil“ a prý sice „těžce na haluz“, ale dojel. Nounejm s nějakými 1100km v Mladé Boleslavi jen pár minut po nás, všechna čest.

Vybalím spíš ze setrvačnosti, nějak se vykoupu a konečně upadáme sice do neklidného spánku plného zatáček, vody, větru a dunění motorů …ale DOMA !  ...

Shrnutí:

Byla to maturita! Už jsem odhrkal na moto leccos, ale ještě jsem nezažil podobné podmínky. Samozřejme už nás prolily různé chcance, ale nikdy ne tak intenzivní, tak extrémní, tak dlouhotrvající a úporné „sračky“ bez konce.

Poslední 3 dny nám ukázaly, že lidi míní a příroda mění. V Bosně šla veškerá sranda stranou. Už jen to, že z těch kritických okamžiků nemáme ani jednu fotku, je dost výmluvné. Když jde fakt do tuhého, tak se prostě nefotí. Prakticky hned, jak jsme odjeli, to celé údolí řeky Bosny řádně vypláchlo a začalo se tam umírat!! :-(

Bohunka si složila regulérní cenduro maturitu. Všechno odprděla na vzduchem chlazeném a proklatě sníženém  jednoválci s motorem z DRka, které jsme koupili na podzim a v rámci tréninku najeli v zimě pár stovek km po našich polňačkách a loukách. Škola života tentokrát zapracovala na 150%. Nejde o terén, tam prostě vždycky bude mít nějaký ten handicap, ale ta cesta domů dala nám všem pořádně po kulích.
Týden před to prostě byla „jen“ ženská, co ráda jezdí na motorce.  Po tom, co ustála cestou domů, je z ní už štěrkem ošlehaná motorkářka.
Velcí kluci s dlouhými nohami a silnými prackami, na velkých a silných strojích můžou jen gratulovat, takže slečny, dámy a paní, když se chce, všechno jde, jen mít ....."koule?" ale ne ... SRDCE!   :-) .
Tyhle ostruhy si to "ďíťě štěstěny" vysloužilo hned první větší enduro cestu, někteří smolaři z nás na takhle drsné  podmínky musely čekat 13let a 200tis km! :-)

Bohunka: "Sranda je, že před dovolenou jsem se vyhýbala všem bahýnkám, kalužím, o brodech nemluvě. V Bosně bylo vše jinak. Nedalo se kde vyhnout, kam se vrátit. A tak jsem podle slov Milánka jen přidala a projela všechno, co mi leželo v cestě."

Akce jako celek to byla rozhodně pěkná a výživná :-D, a i když nás počasí připravilo o poslední třetinu a nejhezčí scenérie, vyždímali jsme z ní, co se jen dalo. Stará parta prokázala, že ještě nepatří do starého železa.

Technika držela, hroch se odmítl utopit a dokonce i Pegaso s jeho pověstnou elektrikou přežilo vodní lázeň bez ztráty kytičky. Jediným větším problémem bylo Labakovic sic podlomené, nicméně pořád použitelné dobíjení.

Najeto 4000km z toho, v dešti 1500, šotolina 300, brody 5km :-)

Na závěr malá hádanka: Víte, co to je „déšť“? To je to, co tady padá z nebe a zalévá kytičky, vezmou se nepromoky, projedeš to a je klid. A víte, co to je „DÉŠŤ“? To je, když voda vzlíná nepromokem po rukávu, prožere se membránou a 6ti vrstvami oblečení až k rameni, kde se potká s vodou, co kape z durch prolité helmy, když vyléváš z goretexových bot kaluž vody, když je voda i uvnitř„vodotěsných“ interfonů a když ještě po 3 týdnech vytéká se švů sedla – tak to je DÉŠŤ.

Ráno ve zprávách dávali toto:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/273563-povoden-zpusobila-v-bosne-skody-jako-valka-v-90-letech/

THE END

Komenty kluků:

ENDY: Letos jsem zase vyrazil, po delší době, cca čtyřech letech. Albánie mě lákala, z těch blízkejch východoevropskejch cílů poslední, kde jsem nebyl. Za mě proběhlo všechno úplně v pohodě. Největší překvapení: Albánie je relativně čistá, nekrade se, řidiči nejsou mimo východoevropskej standard, když srovnám s UA, RO, BG... a CZ. Počasí bylo fakt šílený, ale mně vlastně pak už nevadil ani déšť. Na zpáteční cestu jsem vyrazil dřív, ale ještě než jsem objel Kotorský záliv, začal hustý déšť, který mi skončil až s nájezdem na chorvatskou dálnici. Pak ale začal vítr, který jsem taky ještě nezažil. Chvílema jsem jel po dálnici 70kmh a skoro jsem se neudržel ve svém pruhu, jel jsem vlnovku. Řidiči aut si mě prohlíželi, jestli nejsem nalitej. O spotřebě 8l/100km radši pomlčím.

Za den jsem z Kotoru projel celý Chorvatsko, Slovinsko a v Rakousku na první pumpě jsem v 10h zastavil. Vítr pořád, zima, všechno oblečení na sobě promočený. Rozbalil jsem karimatku, spacák, a komplet oblečenej včetně nepromoku jsem zalehnul. Super! Celou noc do svítání jsem se klepal pod spacákem, ale dál jsem jet nemohl, usínal jsem a pegaso nevyniká ve svítivosti světlometu. Ráno jsem vyrazil směr Salzburg-Linz, zpočátku to vypadalo na pěknou jízdu po dálnici, jenže pak přišel opět megachcanec, přes déšť nebylo vidět na 100m před sebe, mně už bylo všechno jedno, v nejhorší chvíli jsem se pověsil za kamion a jel jsem. Pak si matně vybavuju, že přestalo, v Čechách nad Budějovicema zase začalo pršet, domů jsem dojel po poledni bez deště, ale za ty dva dny, kdy jsem nesundal nepromoky, jsem přijel úplně rozvlhčenej. Motorku jsem hodil do garáže a chtěl na ní zapomenout. To se mi povedlo asi na dva týdny, jenže pak se zase připomněla klasicky pegasácky, nechtěla naskočit, resuscitace (čištění karbů, kontrola všech kabelových spojů) mi zabrala asi den. Zarezlé ložisko řízení dosud nenapraveno, nechávám na zimu.

Chtěl jsem s klukama letos vyrazit, všechno jsem nechal na nich, navigace, plánování trasy. I fyzickou přípravu :-), já letos naloženou motorku ani nezvedl ze země. Tragédie. Přesto to proběhlo relativně v pořádku, až jsem se divil. Nicméně ten DÉŠŤ, jak píše Milánek, plus můj pád na asfaltu, dobily moje pegaso asi nejvíc za všechny motodovolený, co jsem absolvoval. DÉŠŤ se podepsal na stavu ložisek, určitě i řetězu, uložení kyvky, ale tohle pegásko ještě rozdejchá a Milánek si ho někdy ještě rád půjčí.

LABAKOV: S NoNamem jsme se trhli na první benzince na Chorvatské dálnici a jeli, co to šlo. Vítr z boku byl opravdu nepříjemný, chvílemi jsme jeli 150, chvíli 110, ale přiznám se, že po tom všem jsem to prasil, co to šlo … Na Slovinsko/rakouských hranicích nepršelo už pár kilometrů a tak sem šel z nepromoků a do posledního suchého trička – to bylo moc příjemné, po pár kilometrech jsem i proschnul a všechno vypadalo lépe. S NoNamem jsme se rozloučili nad miskou gulášové polévky před Gratzem a já jsem pokračoval na Vídeň a NoName na Linz.

Cesta byla v pohodě, nepršelo, moc nefoukalo, prostě pohodička …to přešlo – kolem Wiener Neustadtu černá zeď a opět brutální déšť. Už jsem ani neoblékal nepromoky a říkal si: membráno, ukaž, co je v tobě, seru na to (a popravdě pocitově to bylo úplně jedno, jestli v nepromoku nebo ne, možná bez bylo lépe – stíhalo to odtékat:-)). Problém ale byl, že jsem musel začít svítit, protože začínající šero, hustý déšť a podvečerní špička ve Vídni nejsou vhodné kombinace.

Takže ve zkratce: průjezd Vídní => tankování za Vídní => Motorka nenastartovala => zkouška roztlačení => bez pořádného kopce bez šance => shánění startovacích kabelů => koupě startovacích kabelů na benzince a použití auta čerpadláře na start => odjezd => někde kolem Mikulova palubovka funguje pouze pokud má motor víc jak 4000 otáček => před Brnem už nefunguje palubovka vůbec => světla už jen mžourají, ale motor stále jede bez problémů => 22:30 dojezd domů, odstavení motorky, baterka sotva rozsvítí kontrolky, ale už jen zapnutí chcípáku (spustí se palivové čerpadlo) znamená tmu.

Druhý den ráno baterka ukazovala napětí 9V a nějaké drobné. Nejspíš všechno zavinil termostat a blbnul už delší dobu, při dlouhodobějším přehřívání odchází často stator alternátoru z důvodu prý ne úplně nejšťastnějšího materiálu. Doporučená oprava: nahradit neoriginálem. Náklady na opravu 80 liber za stator a 40 liber za termostat do týdne z Anglie doma.

Dovolená byla super, cesta v květnu zase něco jiného a říkám si proč ne, počasí pro mě bylo parádní, tam na jihu pro změnu zeleno a žádní turisté. Samozřejmě ten déšť/záplavy je smůla, ale každopádně to byl zase pořádný zážitek (a nikdo netvrdí, že zážitky musí být pozitivní). Po pravdě mě už ten déšť pak ani neštval, já už si jen říkal hlavně, že nesněží...

NOUNEJM: Co dodat? Albánie je úžasná země, ale je velká škoda, že se tak rychle mění a civilizuje. Měla by se nechat ležet, jako rezervace pro nás a podobné eurohomoenduristy, aby viděli, že se dá žít taky jinak, než jen uspěchanou západní kulturou a hodnotama. Že stačí otřískanej mercedes, pár ovcí a co ti vlastně chybí? Bohužel se takový zpátečnický trendy už dneska moc nenosí. /s výjimkou retrohotelu v Zenici/. Škoda.

A moje obrněný GééSo? To se opět ukázalo, že nepatří do starého železa a hroch nezklamal, i když jsme oba dostali slušnou čočku. Počasí bylo hustodémonsky krutopřísné, ale stroj vydrží vždycky o něco víc než člověk a cesta domů Zenica-MB; 1154 km v dešti na jeden zátah byl silný motozážitek… No nic, co tě nezabije, to tě posílí. Díky BohuMile.

BOHUNKA: Dovolená, o jaké se mi nikdy ani nesnilo! Když jsem bývala baťohem, byla všechna endura pro mě nenáročná, i když jsem se někdy bála, pořád jsem se jen vezla nebo jsem prostě slezla z motorky a šla po svých. Letos poprvé sama a jsem na sebe pyšná :-) Díky kluci, zase něco naplánuji!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE