Albánie – země orlů a výtečných lidí
Text: Filip Weber | Foto: Filip Weber | Zveřejněno: 26.10.2007 | Zobrazeno: 30 887x
Kapitoly článku
Letos na jaře jsme do Albánie vyrazili v silné sestavě. Anuch, Koktoš, Hrabě a já. Dojeli jsme přes hranici z Řecka po nových silnicích do Sarande a pak po pobřežní silnici k ponorkové základně. Všude už fungovaly mobily a silnice ze Sarande do Vlore měla nový asfalt. U ponorkové základny byla nově otevřená restaurace a tam jsme si dali pečené ryby a u staré turecké pevnosti jsme spali ve starých vojenských barákách na hromadách omamně vonící šalvěje. Majitel hospody byl príma, uměl možná italsky, ale komunikovat se s ním dalo a stále brečel, že Albánie je mrtvá, že Albánie je špatná a při placení nám účtoval ceny hodné druhého pobřeží. Inu sem už italští a němečtí turisti začali jezdit a on se jen přizpůsobil. Večer sem dojel pátý člen výpravy Miro, který si vychutnal cestu přes Balkán, aspoň že to má z Blavy kousek blíže. 
Ráno jsem vyjel kousek dříve a v další vesnici si dával kafe a snídani a čekal na kluky. Místní se vyptávali kam jedu, jestli jako tranzit do Řecka a já jim říkám, jaký tranzit, já jedu po Albánii a chci jí objet celou. No to je ale úžasné oni na to!!! Byli opravdu nadšení. Jo a také jsem zde koupil exportní pivo Czech beer s obrázkem Karlštejna. Putovali jsme horskou cestou, které byla opět dlážděna kočičími hlavami. Cesta se prudce zvedala serpentinami s úžasnými výhledy od moře přímo do hor. Nahoře v horách jsme si dávali kafe v malé kavárničce. Místní si mysleli, že jsme Italové. Když z nás vylezlo, že jsme Češi, tak jakoby poroztáli a začali si více povídat, jak my jsme to vyhráli se sametovou revolucí a oni se hrabou ve svrabu. Ale neříkali to nešťastně, spíše jen konstatovali situaci. 
Víte o tom, že když nás obsadili Sověti, tak nám Albánie nabídla proti nim leteckou pomoc? Měli v té době dvě staré stíhačky…..
Cesta horami do Beratu byla úžasná. Prašná cesta se nejdříve změnila na asfaltku, pak zase na prašnou cestu a asi 30km před Beratem se proměnila v neuvěřitelný kamenitý tankodrom, který byl zasekán ve srázu vysoké hory, který strmě spadal do hlubokého údolí. Kameny, kameny, kameny, motorky úpěly. Tu noc jsme spali u osvědčeného horkého pramene poblíž Përmet. Není nic krásnějšího než vymrzlý z motorky vlézt do horké vody s vychlazeným pivem a koukat na okolní zasněžené vrcholky hor.
Ráno jsme zajeli do Përmet na snídani. U bankomatu nás sice z ne příliš příjemné vzdálenosti okukovali výrostci, ale kryli jsme si záda a místní zde také vybírali. Kupodivu nám bankomat i peníze vydal. Pak jsme se stavili na kafe – srdečné uvítání, chcete kafe takové neb makové, odkud jste, nechcete něco jíst, tady máte oříšky gratis, to je úžasné, že jste turisti a přijeli jste do našeho města. Jak tak sedíme a dáváme kafe a nezbytné pivo, tak jde kolem povědomý chlápek – on to ten učitel/řidič náklaďáku, co se družil se mnou loni v prameni a půjčoval mi mýdlo. Tak nelíčenou radost, že mě potkává, jsem asi zažil naposledy v Turecku, když mě při opětovné návštěvě města Ysufeli po několika letech poznal Sirali Aidin a objal mě a vysekl mi polibek na obě tváře. No to ne, tenhle mě nelíbal, ale radost měl nelíčenou a obrovskou! Prostě jsem pro něj byl člověk, kterému se tady líbilo a vrátil se a ještě přivedl kamarády. Sedl k nám a povídali jsme a povídali. Pak nám nad mapou poradil krásnou cestu do Čorovode přes hory, kde jsem si původně myslel, že žádná cesta není. Rozloučení srdečné, sem se musím vrátit!
Kluci si to dali přes brod a bahnitou cestou na sraz u kláštera ve Frasheri. Já a Roman jsme jeli z pohodlnosti vyhlídkovou cestu horami a národním parkem. No vyhlídkovou, slunce sice svítilo, ale odfoukla mi duše a tak jsem si cvičně přezul kolo. Když jsme dorazili ke klášteru tak už pršelo a zatáhlo se tak, že bylo jasné, že bude pršet několik dní. V bráně do kláštera nás odchytil místní opilec Aliko a že musíme spát v klášteře. No upřímně jsem s tím předem počítal, protože loni jsme si klášter prošli a věděl jsem, že přespání je možné. Přivezl jsem s sebou i fotografie správce kláštera a místních lidí z muzea. Správce tu už nebyl, ale místní poznali jeho i sebe na fotkách a tak jsme se po chvíli zmatků a nákupu piva v místním obchůdku nastěhovali v lijáku do kláštera. Rozdělali nám obrovský oheň v krbu, kluci se sušili po koupeli v brodu a vypuknul večírek. Aliko o sobě tvrdil, že je muslim a nesmí pít, nicméně se zlil, jak zákon káže. Ukazoval nám průkazku předseda strany, ale nepochopili jsme jaké, pak že je tajný policajt a kdesi cosi. Podle obrovského kníru a muslimské víry jsme si jej přezdili na Sadáma. Druhého jsme zase přezdili na Drákulu, protože měl jen dva zuby – špičáky. Moc jsme si s nimi díky místní Rakiji (pálenka z ovoce) rozuměli.
Druhý den stále pršelo a tak jsme je ukecali, že nám zabili ovci a my jsme si jí ve staré rozbořené kuchyni kláštera upekli. Pak nám Dracula sehrál divadlo, že na stráni jsou vlci a vyběhl se samopalem. Později si Koktoš ze samopalu i zastřílel. Během odpoledne se nás přišli podívat všichni lidi z okolí. Syn Drákuly nám přivezl pivo a další Rikii. Večírek, večírek. Druhý den naštěstí nepršelo a tak jsme raději utekli.
Víte co stojí v Albánii skoro nový Nissan PickUp? 300€ pořizovací cena a 100€ legalizace…..
Nocleh v Gjerbes v pohoří Malenia Tjelmakes – zase byli lidi naprosto výteční a přátelští. Zastavení v bývalém hornickém městě Tresove na horním konci kaňonu Devoli, přezouvání pneumatiky v Librazhd a tak dál a tak dál, všude úžasně milí a přátelští lidé.
Pak jsme po dvou dnech cesty horami přijeli v noci do Fierze. Toto město je mezi dvěma přehradami a po té dolní se jezdí do Skoderu trajektem. Že trajekt jezdí, to jsme věděli, ale odkud a kdy to už ne. Za naprosté tmy jsme chvíli zmateně bloudili po břehu jezera a pak zastavili u hospody. A tak se tam ptáme, co a jak trajekt. Nerozuměli a tak jsem jim nakreslil lodičku s autíčky na papír. No a ten nejvíce nalitý najednou povídá, že je kapitán! Dali jsme nějaké pivo, a protože už byla hluboká noc a my neměli kde spát, tak nás vzal na trajekt a nechal nás spát v kajutě pro cestující. Ráno nás sice vzbudili nekřesťansky brzo, ale protože celou noc pršelo, tak nám to ani trochu nevadilo. Trajekt se brzy zaplnil a vydal se na cestu po přehradě. Pravda moc důvěry nebudil, ale jel.
Ze Skhoderu jsme vyrazili do pohoří Thet. Vzali jsme to boční cestou přes vesnici Kir, kde byli prý také viděni Češi, kteří se zde před třemi lety ztratili. Potvrzená zpráva, kde je skutečně naposledy viděli, byla z vesnice Nicaj. Kousek nad touto vesnicí jsme za soumraku zalezli do sadu u úplně rozbořeného domu. Místní nás samozřejmě během několika minut objevili. A zase překvapení – přinesli dříví na oheň, obrovská radost, že nás vidí, rakije. My jsme bohužel byli po celém dni na cestě hodně unavení a tak jsme šli brzy spát. Oni se naprosto bez problémů vzdálili. Ráno nás pak vzali kouknout na místní vodopád, rozpadlou školu a funkční elektrárnu. Rozhodně jsme neměli pocit, že bychom se zde měli bát.
Druhý den jsme k oboustrannému překvapení ve vesnici Thet potkali skupinu Čechů, kteří šli pěšky přes hory. A místní byli zase výborní, odvedli nás k obchodu, který kvůli nám otevřeli a prodali nám pivo. Kousek nad vesnicí Thet na sedle jsme zažili sesuv skal – strašný rachot a pak oblak prachu ze stěny blízké hory. Tak takhle mohli klidně skončit ti tři, co se ztratili.
Na cestě z pohoří Thet před městem Koplík prasknul Anuchovi rám a protože XT si v něm chladí olej, tak začal olej hořet na válci. A zase úplně bez problémů místní zatlačili motorku do servisu a během pár minut rám svařili. Já a Roman jsme si zatím na křižovatce dávali výtečnou grilovanou rybu z místního jezera. Na křižovatce stál policajt a všechny, kdo tam chtěli zaparkovat, tak vyháněl. Naše motorky stojící přímo v křižovatce a my jak do sebe vedle nich lejeme pivo, mu naprosto nevadily.
A pak už jen odjezd z Albánie – vzali jsme to údolím řeky Cemit přes Lepushe na naprosto opuštěnou celnici do Černé hory. Albánští celníci úplně v pohodě, za to Černohorec byl naprostý debil. Nejdříve přišel na Albánskou stranu a stěžoval si jim, že nám dovolili fotit jeho celnici. Pak na nás zkoušel kecy, že celnice se nesmí fotografovat. To jako ta jedna bouda u prašné cesty, co byla jak ze Třech veteránů. No a pak nám pro jistotu nechal vybalit všechny věci. Prostě kokot!
Ale úžasný dojem z Albánie nám nezkazil, naopak jen nás utvrdil, že Albánci jsou úžasní a srdeční lidé! Osobní stránky: www.advrider.cz
Ráno jsem vyjel kousek dříve a v další vesnici si dával kafe a snídani a čekal na kluky. Místní se vyptávali kam jedu, jestli jako tranzit do Řecka a já jim říkám, jaký tranzit, já jedu po Albánii a chci jí objet celou. No to je ale úžasné oni na to!!! Byli opravdu nadšení. Jo a také jsem zde koupil exportní pivo Czech beer s obrázkem Karlštejna. Putovali jsme horskou cestou, které byla opět dlážděna kočičími hlavami. Cesta se prudce zvedala serpentinami s úžasnými výhledy od moře přímo do hor. Nahoře v horách jsme si dávali kafe v malé kavárničce. Místní si mysleli, že jsme Italové. Když z nás vylezlo, že jsme Češi, tak jakoby poroztáli a začali si více povídat, jak my jsme to vyhráli se sametovou revolucí a oni se hrabou ve svrabu. Ale neříkali to nešťastně, spíše jen konstatovali situaci. 
Víte o tom, že když nás obsadili Sověti, tak nám Albánie nabídla proti nim leteckou pomoc? Měli v té době dvě staré stíhačky…..
Cesta horami do Beratu byla úžasná. Prašná cesta se nejdříve změnila na asfaltku, pak zase na prašnou cestu a asi 30km před Beratem se proměnila v neuvěřitelný kamenitý tankodrom, který byl zasekán ve srázu vysoké hory, který strmě spadal do hlubokého údolí. Kameny, kameny, kameny, motorky úpěly. Tu noc jsme spali u osvědčeného horkého pramene poblíž Përmet. Není nic krásnějšího než vymrzlý z motorky vlézt do horké vody s vychlazeným pivem a koukat na okolní zasněžené vrcholky hor.
Ráno jsme zajeli do Përmet na snídani. U bankomatu nás sice z ne příliš příjemné vzdálenosti okukovali výrostci, ale kryli jsme si záda a místní zde také vybírali. Kupodivu nám bankomat i peníze vydal. Pak jsme se stavili na kafe – srdečné uvítání, chcete kafe takové neb makové, odkud jste, nechcete něco jíst, tady máte oříšky gratis, to je úžasné, že jste turisti a přijeli jste do našeho města. Jak tak sedíme a dáváme kafe a nezbytné pivo, tak jde kolem povědomý chlápek – on to ten učitel/řidič náklaďáku, co se družil se mnou loni v prameni a půjčoval mi mýdlo. Tak nelíčenou radost, že mě potkává, jsem asi zažil naposledy v Turecku, když mě při opětovné návštěvě města Ysufeli po několika letech poznal Sirali Aidin a objal mě a vysekl mi polibek na obě tváře. No to ne, tenhle mě nelíbal, ale radost měl nelíčenou a obrovskou! Prostě jsem pro něj byl člověk, kterému se tady líbilo a vrátil se a ještě přivedl kamarády. Sedl k nám a povídali jsme a povídali. Pak nám nad mapou poradil krásnou cestu do Čorovode přes hory, kde jsem si původně myslel, že žádná cesta není. Rozloučení srdečné, sem se musím vrátit!
Kluci si to dali přes brod a bahnitou cestou na sraz u kláštera ve Frasheri. Já a Roman jsme jeli z pohodlnosti vyhlídkovou cestu horami a národním parkem. No vyhlídkovou, slunce sice svítilo, ale odfoukla mi duše a tak jsem si cvičně přezul kolo. Když jsme dorazili ke klášteru tak už pršelo a zatáhlo se tak, že bylo jasné, že bude pršet několik dní. V bráně do kláštera nás odchytil místní opilec Aliko a že musíme spát v klášteře. No upřímně jsem s tím předem počítal, protože loni jsme si klášter prošli a věděl jsem, že přespání je možné. Přivezl jsem s sebou i fotografie správce kláštera a místních lidí z muzea. Správce tu už nebyl, ale místní poznali jeho i sebe na fotkách a tak jsme se po chvíli zmatků a nákupu piva v místním obchůdku nastěhovali v lijáku do kláštera. Rozdělali nám obrovský oheň v krbu, kluci se sušili po koupeli v brodu a vypuknul večírek. Aliko o sobě tvrdil, že je muslim a nesmí pít, nicméně se zlil, jak zákon káže. Ukazoval nám průkazku předseda strany, ale nepochopili jsme jaké, pak že je tajný policajt a kdesi cosi. Podle obrovského kníru a muslimské víry jsme si jej přezdili na Sadáma. Druhého jsme zase přezdili na Drákulu, protože měl jen dva zuby – špičáky. Moc jsme si s nimi díky místní Rakiji (pálenka z ovoce) rozuměli. 
Druhý den stále pršelo a tak jsme je ukecali, že nám zabili ovci a my jsme si jí ve staré rozbořené kuchyni kláštera upekli. Pak nám Dracula sehrál divadlo, že na stráni jsou vlci a vyběhl se samopalem. Později si Koktoš ze samopalu i zastřílel. Během odpoledne se nás přišli podívat všichni lidi z okolí. Syn Drákuly nám přivezl pivo a další Rikii. Večírek, večírek. Druhý den naštěstí nepršelo a tak jsme raději utekli.
Víte co stojí v Albánii skoro nový Nissan PickUp? 300€ pořizovací cena a 100€ legalizace…..
Nocleh v Gjerbes v pohoří Malenia Tjelmakes – zase byli lidi naprosto výteční a přátelští. Zastavení v bývalém hornickém městě Tresove na horním konci kaňonu Devoli, přezouvání pneumatiky v Librazhd a tak dál a tak dál, všude úžasně milí a přátelští lidé.
Pak jsme po dvou dnech cesty horami přijeli v noci do Fierze. Toto město je mezi dvěma přehradami a po té dolní se jezdí do Skoderu trajektem. Že trajekt jezdí, to jsme věděli, ale odkud a kdy to už ne. Za naprosté tmy jsme chvíli zmateně bloudili po břehu jezera a pak zastavili u hospody. A tak se tam ptáme, co a jak trajekt. Nerozuměli a tak jsem jim nakreslil lodičku s autíčky na papír. No a ten nejvíce nalitý najednou povídá, že je kapitán! Dali jsme nějaké pivo, a protože už byla hluboká noc a my neměli kde spát, tak nás vzal na trajekt a nechal nás spát v kajutě pro cestující. Ráno nás sice vzbudili nekřesťansky brzo, ale protože celou noc pršelo, tak nám to ani trochu nevadilo. Trajekt se brzy zaplnil a vydal se na cestu po přehradě. Pravda moc důvěry nebudil, ale jel.
Ze Skhoderu jsme vyrazili do pohoří Thet. Vzali jsme to boční cestou přes vesnici Kir, kde byli prý také viděni Češi, kteří se zde před třemi lety ztratili. Potvrzená zpráva, kde je skutečně naposledy viděli, byla z vesnice Nicaj. Kousek nad touto vesnicí jsme za soumraku zalezli do sadu u úplně rozbořeného domu. Místní nás samozřejmě během několika minut objevili. A zase překvapení – přinesli dříví na oheň, obrovská radost, že nás vidí, rakije. My jsme bohužel byli po celém dni na cestě hodně unavení a tak jsme šli brzy spát. Oni se naprosto bez problémů vzdálili. Ráno nás pak vzali kouknout na místní vodopád, rozpadlou školu a funkční elektrárnu. Rozhodně jsme neměli pocit, že bychom se zde měli bát.
Druhý den jsme k oboustrannému překvapení ve vesnici Thet potkali skupinu Čechů, kteří šli pěšky přes hory. A místní byli zase výborní, odvedli nás k obchodu, který kvůli nám otevřeli a prodali nám pivo. Kousek nad vesnicí Thet na sedle jsme zažili sesuv skal – strašný rachot a pak oblak prachu ze stěny blízké hory. Tak takhle mohli klidně skončit ti tři, co se ztratili.
Na cestě z pohoří Thet před městem Koplík prasknul Anuchovi rám a protože XT si v něm chladí olej, tak začal olej hořet na válci. A zase úplně bez problémů místní zatlačili motorku do servisu a během pár minut rám svařili. Já a Roman jsme si zatím na křižovatce dávali výtečnou grilovanou rybu z místního jezera. Na křižovatce stál policajt a všechny, kdo tam chtěli zaparkovat, tak vyháněl. Naše motorky stojící přímo v křižovatce a my jak do sebe vedle nich lejeme pivo, mu naprosto nevadily.
A pak už jen odjezd z Albánie – vzali jsme to údolím řeky Cemit přes Lepushe na naprosto opuštěnou celnici do Černé hory. Albánští celníci úplně v pohodě, za to Černohorec byl naprostý debil. Nejdříve přišel na Albánskou stranu a stěžoval si jim, že nám dovolili fotit jeho celnici. Pak na nás zkoušel kecy, že celnice se nesmí fotografovat. To jako ta jedna bouda u prašné cesty, co byla jak ze Třech veteránů. No a pak nám pro jistotu nechal vybalit všechny věci. Prostě kokot!
Ale úžasný dojem z Albánie nám nezkazil, naopak jen nás utvrdil, že Albánci jsou úžasní a srdeční lidé! Osobní stránky: www.advrider.cz
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz