sumoto_leden



ALBÁNIE 2019

Skoro tři týdny v Bosně, Montenegru a hlavně Albánii

Kapitoly článku

1. den - Odjezd 30.6.2019

V šest hodin ráno bylo v Kaplici docela frišno. Teploměr na motorce ukazoval 11 stupňů, ale jelikož mi přeměřuje o dva stupně, bylo ještě méně. Nic divnýho, kdyby nebyl začátek prázdnin. Nevadí, hlavně, že neprší a je dobrá předpověď. V Linci na snídani už jsme si vyndali z hadrů vložky, a když jsme projeli Alpy, začali jsme otvírat průduchy a chladit. Kolem poledne padly tropy. Ale to už jsme byli skoro v cíli prvního dne.

Byli jsme dva, já a Papuánec, afrika a ixtéčko, měli jsme skoro tři neděle času a v plánu se pořádně projet po Balkánu. Už jsme byli několikrát v Bosně i v Albánii, tentokrát jsme to chtěli vzít trochu důkladněji. Měli jsme věci na spaní a vaření venku a ideální plán, což je neplán. V zásadě dojet za pár dní na sever Albánie a pak se tam prokousávat horami na jih. Pak to případně stočit do Bulharska. Nebo kamkoliv. Ono to vždy vyplyne samo.

Dálniční úsek Kaplice-Linz-Graz-Záhřeb jsme zdolali za radostnýho zjištění, že zaprášenej a ucpanej offroad na slovinsko-chorvatský hranici už je minulostí, asi za šest hodin. Za Záhřebem jsme sjeli z dálnice a zamířili dolů do Hrvatské Kostajnici, kde je za mostem hranice a hned za ní městečko a první dobrá štace se zastavit na čevapi, pljeskavicu a další bosenský hity z grilu. Pozřeli jsme tu krmi, na kterou jsme se těšili, a protože bylo brzo, tak jsme se hnuli ještě asi padesát kilometrů na západ do malýho ráje.

Řeka Una. Čistá jak akvárium tvoří část severní hranice mezi Chorvatskem a Bosnou. A u města Bosanska Otoka je malej ostrov, kam tě vezme přívoz. Postavíš si stan, dáš si pivo a koupačku v ledový Uně, kde tě okousávají rybičky jak v Thajsku. To koupání je pod malými vodopády. Dost pravděpodobně tam budeš stanovat sám. Večer tě převozník převeze na břeh k hospodě - poctivý dřevěnici, po nasycení tě hodí zase zpět. Prostě dobrej tip na zakončení prvního dne a na první noc v Bosně. Jediná vada na kráse je, že musíš nechat na břehu stroje.

 

2. den – Na jih Bosnou

Probudili jsme se na ostrově, dali si tam bosanskou kavu a volným tempem jeli západní částí Bosny na jih. Už jsme zde několikrát byli kvůli šotolinám, takže jsme necílili na ně, ale spíš na pohodový cesty s výhledy, co nás rychleji posunou k Albánii. Stejně jich pár proběhlo, neboť jak známo, tak v Bosně barva čáry na mapě nemusí znamenat nic. Ale ty cesty jsou pro motorky vždycky vděčný.

Pauzu jsme na oběd jsme si dali ve městě Jajce, či spíš u přírodního koupaliště poblíž, neboť bylo opět spalující vedro. Odpoledne jsme si pak vybrali jeden výjezd v terénu, kterej byl kousek po cestě dál na jih, a to sice na horu u města Travnik. Buď to bylo tou krásnou cestou, nebo okolím, který vypadalo jak z Pána prstenů, nebo tím magickým západem slunce, ale nejspíš díky kombinací toho všeho se z tohoto výjezdu stal parádní otvírák celýho vejletu.

 

Pak jsme sjeli dolů, to už se stmívalo, hecnuli asi sto kilometrů, z toho půlku zase po šotolině, naštěstí za tý tmy poměrně přátelský. Kolem půlnoci jsme dojeli k jezeru Jablaničko, kde jsme měli večerní sraz s bráchou v kempu. Dorazili tam autem a sešlo se tam neplánovaně víc krajanů. A tak se to lehce zvrhlo. Spíš těžce. Pan domácí měl výbornou rakiji.

3. den – Kocovina, Blidnje, Mostar

Pití rakije způsobilo, že jsme se probudili v poledne a dohodli se, že dneska nebudeme dráždit hada a dáme si den volno. Což Papuánec dodržel, mě to pak už po obědě v kempu nebavilo, a tak jsem nechal věci na místě a nalehko si vyjel nahoru do hor k jezeru Blidnje, za kterým začíná nádhernej offroadovej sjezd do Mostaru. Už jsem ho jel asi pošestý, ale těchto úseků se člověk prostě nikdy nenabaží. V Mostaru jsem si dal kafe u mostu, prošel se uličkami, a protože už byl večer, jel jsem nazpátek do kempu, kde mě čekal ovíněnej Papuánec a pečená ryba od pana domácího.

 

4. den – Bosenské šotoliny

Tu dobrou knížku Bosenské šotoliny jsme měli samozřejmě sebou, a protože severní trasy už máme odjetý, zbejvalo těch pár na jihu. Kousek pod jezerem Jablaničko jsme se napojili na šotolinu a jeli se podívat do horský vesnice Lukomir. Krása. Asi jedna z nejhezčích šotolin, se kterými jsme měli v Bosně čest. Jak od Lady.

V Lukomiru jsme si vyšlápli na vyhlídku, ze který jsme chvíli civěli do krásnýho kaňonu, a pak jsme se vrátili na oběd do tý malý vísky, co vypadá jako skanzen, ale není. Po fazolový polívce a uštipcích s kajmakom (lívance s máslem) jsme pokračovali po šotolině dál na východ krajinou jak z obrázku. Čirá nádhera. O chvíli později jsme vyjeli na horu Bjelašnica, kdo tam byl, potvrdí, že ten výhled shora je skvělej.

Pak jsme to sešroubovali dolů, dostali se na asfalt a jeli se kouknout na zašlou slávu ze sarajevské olympiády. Vyjeli jsme ke skokanským můstkům, mrkli na hotel Ingman a pak začlo bejt Papuáncovi blbě. Slabost, mžitky, nějaká viróza. Vynechali jsme tedy plánovanou bobovou dráhu a jeli shánět spaní. Po dvaceti kilometrech se objevila cedule SOBE, takže jsme zabočili do dědiny mezi kopci a doptali se na ubytování, který nebylo označený. Měla ho jedna máma u sebe doma. S postelí, jídlem v podobě pstruha a s rakijí s čajem, což pil Papuánec na tu nemoc. Co víc si může chorej člověk přát.

5. den – Déšť v Montenegru

Ta vesnice, kde jsme se probudili, se jmenovala Dajčiči. Máma nám udělala poctivou venkovskou, tedy nesežratelnou snídani, při který jsme se rozhodli, že to dneska posuneme do Černý Hory, projedeme si vděčnej Durmitor a pofičíme dál na jih.

Tak se i stalo. Ještě v Bosně zastavili Papuánce policajti, ale nechtěli nic zaplatit, naopak koupit (hluboko pod cenou) jeho motorku. Pak jsme se projeli za hranicemi do Montenegra krásným kaňonem u řeky Tara, vyjeli nahoru do Durmitoru, dali si oběd a vyrazili na tu nejhezčí a nejznámější pasáž, kde nás bohužel přesně v půlce chytl slejvák, takže jsme jeli v nepromokách a neviděli moc z tý krásy kolem. Sice už to známe, byli jsme zde, ale přece….

 

Déšť, kterej po zbytek dne tak různě sílil a slábnul, působil mystický výjevy, jak se všude v horách odpařovala voda. Navečer jsme zakotvili někde v půlce Montenegra v kempu a v mikinách a čepicích koukali od piva, jak krásně prší.

 

6. den - Vstup do ALbánie

Ráno byla ještě trochu mlha a nebylo jasný, co se může s počasím stát, ale jakmile jsme vyrazili, obloha zmodrala a začalo bejt zase vedro. Na albánskou hranici pod jezerem Plav jsme dojeli před polednem, procedura byl rychlá a milá a pak už jen SH20. Ach…

 

Jo, tenhle zhruba 50km dlouhej přejezd po asfaltu podél hranic s Černou Horou z východu na západ směrem k moři se pomalu stává fenoménem. Je to skvělý uvítání s Albánií. To, co dřív byla šotolina pro endura, si dnes projede každej na čemkoliv. Krásná trasa divokým údolím mezi skálami se serpentinami nakonec… hezký.

 

Kolem poledne jsme sjeli ke Skadarskýmu jezeru, kde má v betonovým bunkru  můj kamarád udělaný Tatto studio. Poseděli jsme, pokecali, nechali si tam věci a jeli se trochu projet po okolí. Tedy do blízkého Kopliku na oběd, vyměnit si peníze, zařídit simku a tak a odpoledne nad údolí Thet, kde jsme ale nesjeli dolů, koukali jsme na něj od večeře shora. (Často se tam lidi ptali, zda jde sjet do Thet a vyjet tou druhou cestou – dá se, respektive dalo se před dvěma roky na cenduru se zavazadly)

Tu noc jsme spali pod horami blízko Skadarského jezerana zemi před tatto bunkrem. Byl by to krásnej spánek, kdyby nebylo těch dotěrnejch much, co sužujou tuhle oblast.

 

7. den – Koupání

Mouchy Papuánce vzbudily dřív než mě, tak před nimi zdrhnul do Kopliku na kafe, což jsem zjistil ze vzkazu na stole. V plánu jsme měli jízdu lodí po Komani, ovšem až další den. Tak jsme se jeli kouknout k moři, kde to byla dle očekávání hromada deštníků, tam jsme se smočili a přejeli do hor u Shkoderu, kde je skvělý místo na koupání v řece Kiri s modrou vodou a hospodou vedle.

Tehdy bylo, myslím, největší vedro, lezlo to ke čtyřicítkám, na slunci se fakt nedalo bejt a my tenhle den v tý říčce regulérně prokoupali. No a co. Až navečer jsme se zvedli a přesunuli se krásnou cestou kolem jezer asi o padesát kilometrů vedle do jinýho údolí pod přehradu Komani, kde jsme skoro za tmy skončili v kempu.

8. den – Komani a hory

O brzkej budíček se postaraly káčátka. Měli jich v tom kempu tak sto, kroužily po areálu, tedy i kolem našich karimatek, a nezavřely zobák. Dostali jsme skromnou snídani a vyrazili nahoru na přehradu do přístavu, což byl asi kilometr. Projeli jsme tunel ve skále a ocitli se na malým parkovišti, ke kterýmu bylo přivázaných několik lodí. Byl čas na kafe i cigáro na zahrádce restaurace, a tak jsme seděli, okukovali línej provoz a vcelku se fakt těšili.

Tahle plavba soutěskami po přehradě Komani na malým trajektu trvá několik hodin a najdete ji v hodně motocestopisech. Loď brblá po hladině, člověk sedí na střeše a jenom se kochá. Některé lodě občas přirazí ke břehu, kde vyhodí/naberou domorodce, kteří mají své obydlí tam, kam se dá dostat jen po vodě. Ferry Komani není jen turistická atrakce, to až v druhým plánu. Je to hlavně přeprava lokálních pasažérů z bodu A do bodu B. Lidí, co jedou domů nebo do práce.

 

Lodě končí ve Fierze a i my tam tedy někdy v poledne unádherovaní vystoupili. Na místě jsme si dali pstruha, natankovali a určili trasu na odpoledne. Potom jsme se ještě poprvé a naposledy vykoupali v brutálně studený přehradě a vyjeli do hor.

Hned za přehradou se kamenitá cesta vyšroubovala do kopců s borovými lesy a bylo to fajne. Asi po hodině jízdy jsme dojeli do Iballé, kde jsme se napojili a)na asfalt, b)pivem v místní hospodě. Kousek za vesnicí je jezero, kde jsme byli sami, tak jsme si tam udělali na chvíli nudapláž. Byl odsud boží výhled na hory na severu.

Pak jsme po nádherný malý silnici s novým asfaltem a mnoha výhledy pokračovali dál na jih a dorazili do Fushe Arrez. Jako mnoho jinejch albánských měst se jednalo o shluk bytovek mezi kopci, kde jsme si dali pivo, koupili jídlo a albánskej koňak (pro jistotu 2x, kdyby byl dobrej) a pak se severně od města opět vnořili do hlubokých lesů (po SH43).

Drželi jsme kurz jih a protože pomalu nastával večer, začali jsme hledat místo na spaní. Našli jsme ho u nějakejch rozpadlejch baráků uprostřed ničeho. Zapálili jsme oheň, uvařili těstoviny a vypili ten koňak. Obě flašky, protože nebyl úplně špatnej. Pak jsme usnuli pod hvězdami, takže jsme už neviděli, jak je zakryly mraky. Déšť už jsme cítili, takže jsme postavili stan, což díky opici dopadlo tak, že ve stanu bylo víc vody než venku.

 

9. den – Dále albánskými horami na jih

Po osmý nás probudilo slunce a my vstali s kocovinou. Všechno bylo od bahna, takže jsme to chvíli čistili a sušili, pak to nakopli a pokračovali dál na jih po načatý lesní cestě. Po chvíli jsme minuli nejtvrdší albánskej gulag, což je taková polorozpadlá továrnička, kde se kdysi děly šílený věci.

 

Zopakovali jsme si, že komunismus jest zlo, jeli dál, potom se les otevřel a my se kroutili nahoru do sedla a pak zase dolů a zase nahoru a zase dolů, užívali si cestu i výhledy, až jsme k odpoledni sjeli do města Reps. Reps je díra u dálnice, která míří z Tirany směr Kosovo a určitě by stála za projetí, neboť vede mezi krásnejma horama.

V Repsu jsme si dali oběd a jako odpolední trasu jsme si vybrali offroad přejezd k jezerům Luré. Dost možná tohle odpoledne bylo na výhledy nejvydatnější. Nádhernej kus hor jménem Bjeshka e Oroshit.

 

Těch padesát kilometrů jsme jeli několik hodin, trošku občas bloudili a museli se vracet, nicméně stálo to za to. I s podvečerní honičkou s šesti ovčáckými psy, kteří projevili velkou odolnost, neboť to za námi hnali hodně  přes kilometr.

 

Navečer jsme nadšení, ale utahaní dojeli do Fushe Lure, což je dědina bez asfaltu v horách, kde jsme hledali ubytování. Našli jsme ho v hotelu, taková pěst na oko mezi ostatními domky, která se sem sice vůbec nehodí, ale nám se zrovna hodila. Potkali jsme tam krajany, kteří jezdí od nás do Albánie značit turistický stezky. Takže pokud někdy půjdete v Albánii po červený, dost pravděpodobně to bude jejich práce.

10. den – Stále dále albánskými horami na jih

Vyspaní z peřin jsme do sebe hodili hotelovou snídani, pochválili majiteli vlajku s nápisem Dolní Lhota, kterou měl nad krbem, a do nádrží nalili z petek benzín, kterej jsme si objednali u místních a přivezl ho týpek na mopedu. Pak jsme vyrazili po kamenitý cestě nahoru nad vesnici k Lurdským jezerům, kde nebejt pasáčka, tak není živáčka. Menší jezera, má jich být přes deset, viděli jsme čtyři. Krásný a ne úplně studený, takže koupačka a zevlovačka.

 

Pak jsme se vrátili do Fushe Lore, kde nás zastavil bača, ptal se, odkud jsme (anglicky), a pozval nás na kafe. Výzvu jsme přijali a z kafe se stalo kafe s kefírem a domácím sejrem a třemi poledními rakijemi. Nešlo nepřijmout, na salaši se neodmlouvá, zvlášť když se sešla celá rodina, koukala se, jak ti chutná, a usmívala se.

Potom jsme pokračovali horami po kamenitejch cestách dál na jih, až jsme se pozdě odpoledne ocitli na asfaltu před městem Peshkopi. Bylo standardně vedro, tak jsme si ve městě dali oběd a pivo a pak se přesunuli k nedaleký řece zchladit a umejt naše těla. Vše pod dohledem místních, kteří si chtěli povídat, čemuž bránila jazyková bariéra. Albánština je sci-fi, není to jako nahoře na Balkáně, kde trošku rozumíš z podstaty a rakije to ještě vylepší.

 

Pozdě odpoledne jsme pokračovali dál na jih. Užili jsme si pár desítek kilometrů asfaltu, kterej skončil v Shupenzé, kde jsme odbočili z tahu na Tiranu a kopírovali albánsko-makedonskou hranici po skvělý šotolinový cestě, co se vine mezi kopci. Docela dobrej závěr dne. Navečer začalo černat nebe a když začaly padat první kapky, dojeli jsme akorát do nějaký vesnice. Zeptali jsme se v místní hospodě, zda si u nich nemůžeme postavit stany, nabídli nám rovnou spaní na zemi v sále s výčepem, kterej byl stejně prázdnej, neb ti tři lokálové, co tam byli, se opíjeli venku na zahrádce rakijí. Dostali jsme jídlo, pivo, nakonec ani moc nepršelo, tož dobře bylo.

11. den – Bude pršet?

Jelikož jsme se včera nezúčastnili rakijové smrště u vedlejšího stolu, měli jsme krásný ráno. Nastříkali jsme řetězy a pokračovali ve včera načnutý šotolině. Pozdní snídaně vyšla na město Librazhd, před kterým jsme se znovu napojili na asfalt. Při snídani jsme uviděli vedle restaurace garáž, kde, světe div se, stála zrenovovaná stará jawina. Sympatickej děda uměl anglicky, tak nám udělal přednášku, startoval, túroval, měl z nás evidentně radost a chtěl se pochlubit. Good.

Plán na odpoledne byl nabrat směr na západ a popojet horami blíž k městu Berat, který jsme chtěli v rámci týhle dovolený vidět. Za Librazhdem jsme sjeli z asfaltu a po asi dvaceti kilometrech šotoliny se zastavili na křižovatce mezi poli. Poprchávalo, na západ od nás byla dost tmavá obloha, což spolu z předpovědí, která hlásila déšť, změnilo naše rozhodnutí. Na univerzálech se nám s těžkejma motorkama nechtělo riskovat bahno a kluzko někde hlouběji v horách, takže jsme změnili plán a jeli se podívat k Ohridskému jezeru. Dofrčeli jsme po vcelku solidní šotolině na jednu vyhlídku a nejdřív se koukli na jezero shora, odkud bylo vidět, že v jeho severní části prší. Pak jsme sjeli dolů na promenádu do města Pogradec, kde jsme zaparkovali a šli se vykoupat. Dobrý a navíc tam měli točený pivo! Tedy nikoliv lahvový, jako všude jinde. Olalá!

Ještě jsme to pivo ani nedopili a začalo pršet. Po chvíli přestalo, ale mraky se honily nadále, tak jsme zavrhli pro dnešek další offroady a jeli na pozdní oběd dál na jih do města Korce, který je na rozdíl od Pogradce hezký, pokud to tedy bereme z toho hlediska, že má zrekonstruovaný historický centrum s nízkou zástavbou. Dali jsme si výbornej oběd a skvělý kafe, což je ovšem v Albánii naprostej standard. Z velkejch italskejch presovačů dělaj kafe na místech, kde by to člověk nečekal, neboť Albánie je chudá část Evropy. Naprostej opak situace u nás, kde ve většině hospod ždímaj starý fusekle.

Z Korce jsme vyrazili na sever do toho města Berat. Chtěli jsme ho vidět, bylo pět hodin a google mapy hodily vzdálenost asi 150 km. Sice nebylo vyloženě hezky, ale na déšť už to nevypadalo. Ideál. Kousek od Korce jsme odbočili na silnici SH71 a netušili, že nás na ní čeká jedno milé a jedno nemilé překvapení.

Ta cesta, na který jsme byli sami, byla z dost starýho asfaltu, kterej asi po patnácti kilometrech skončil a přešel v hezkou šotolinu. Ta se za chvilku zařízla do kaňonu a byl to boží úsek, jen jsme si říkali, jestli se to náhodou nezhorší, míněno kvalita cesty, která je samozřejmě na mapě žlutá. To by nám trochu překazilo plány s večerem v Beratu.

Cesta se kupodivu nezhoršila, ale zlepšila. A to dost razantně. Za kaňonem šotolina skončila a my se ocitli na novým asfaltu. Silnice se kroutila někam nahoru a když jsme vyjeli do nejvyššího bodu a otevřela se krajina na sever před námi, spadla nám brada. Nádherný odstínovaný hory a nad nimi večerní slunce ze západu prozařovalo mraky, který tvořily černou oponu, ze který lítaly blesky. Byl to dost mystickej pohled a okamžik.

A ta silnice vedla přímo do toho obrázku a byla to asi ta největší silniční pecka v Albánii. Novej a čistej povrch, nulovej provoz, dlouhý zatáčky, výhledy jak z pohádky, prostě viva SH71. Tím, jak jsme ji neměli ještě dopoledne v plánu jet a dostali se na ni spíš náhodou, to bylo prostě hodně příjemný překvapení. Nějak jsem se o ní nikde nedočetl, zvláštní, ale jel ji před dvěma lety kamarád a prej to byla nic moc kamenitá cesta.

 

Ale až nějak moc jsme se blížili tomu černu na obloze na severu. Vypadalo to dost zlověstně. Je to ten okamžik, kdy si člověk říká, zda zastavit, schovat se, nebo si vzít nepromok. Jenže už jsme se nestihnuli rozhodnout. Najednou přišel brutální vítr a hned za ním kroupy. Nešlo dělat nic, nebylo tam kam se schovat. Tak jsme stáli na blikačkách na silnici, leželi na motorce, nechali do sebe bubnovat kroupy a říkali si, no, ty vole…

Po čtvrthodině přestalo největší peklo, tak jsme pokračovali po silnici plný vody a zastavili po deseti kilometrech v první hospodě. Paní hospodská nám okamžitě přinesla rakiji, ani se neptala, jestli ji chceme. Dali jsme si k ní horkej čaj, vylili vodu odevšud, převlíkli se do suchýho a čekali, zda ustanou návaly větru a deště a my budeme pokračovat, či zda budeme hledat spaní tady. Po hodině už pršelo tak nějak lidsky, tak jsme oblíkli nepromoky a jeli dál.

Projeli jsme ještě několika bouřkami, na večerní obloze lítal jeden blesk za druhým, což bylo opět mystický, takže výjimečně déšť nevadil, spíš to byl skvělej závěr dne. Spolu s hotelem ve městě Gramsh, kterej stál u cesty a byla tam sympatická obsluha. Dali jsme sušit věci a šli se přežrat do místní skvělý restaurace. Pěšky a za doprovodu deště a blesků.

Jak jsme zjistili na internetu, byla to ta samá bouřka, která chvíli předtím způsobila onu tragédii vedle v Řecku, kde přišlo o život několik lidí, mezi nimi i Češi.

12. den – Berat a rakije

Vstali jsme a obloha byla krásně vymetená. Chtěli jsme pokračovat do Beratu přes hory a předtím si udělat zajížďku k vodopádům, což nám jako tip dala majitelka hotelu. Za městem jsme opustili hlavní a po asi dvaceti kilometrech opravdu k těm vodopádům vyjeli, spíše řečeno vyklouzali. Stálo to trochu času a sil, ten včerejší déšť se prostě na těch cestách projevil a bylo to trápení. Dali jsme si hodinku u vodopádů, sklouzali zpět na asfalt a nejeli do toho Beratu radši přes hory, ale zbaběle oklikou po asfaltu.

 

Berat je město, který začíná dole u řeky a od ní se plazí nahoru do kopců. Když pomineme „novou“ čvrť, míněno zašlou socialistickou výstavbu, tak je na něj fakt hezkej pohled. Kamenný domky se střechami z černejch tašek, s uličkami, se zákoutími. Je potencionálně turistický, je upravený, připravený, s restauracemi, s ubytováním a tak, přesto v něm, alespoň v době naší návštěvy, moc turistů nebylo.

Vylezli jsme nahoru na hradby, což není sice výstup na Sněžku, ale vzhledem k vedru a lehký únavě jsme byli zpocení jak fretky. Nahoře v uličkách jsme pak našli stát u zdi starou zrezlou jawu, podomácku upravenou, s ručně natřeným nápisem JAWA. Člověk by zde nečekal…

 

Bylo sedm hodin, když jsme se vysypali z Beratu a valili to na jih. Cíl byly termální prameny u města Permet, kde už jsme rok předtím kempovali. A tak jsme se těšili na tu skvělou koupačku a silnice, která vedla dlouhým údolím, nebyla špatná.  Jen se moc kroutila, zatáčka za zatáčkou, takže to moc nesypalo. Po osmý jsme měli ujetou necelou půlku, když najednou skončil asfalt, začalo se stmívat, tak jsme zastavili a přehodnotili plán z koupačky na hledání místa na spaní zde.

Našli jsme ho o pár kilometrů zpátky, neboť Papuánec si vzpomněl, že tam viděl ze silnice nějakej plácek u řeky. Byl tam nejen plácek. Byl tam i sympatickej týpek, co uměl trochu anglicky a měl pod plachtou udělanej z pár prken minibar, pár stolků a žádný hosty. Jako by na nás čekal. Zeptali jsme se, zda sem můžeme fláknout stan a dát si pivo a bylo nám řečeno, že jako doma. Byl to António, kterej pak zavolal svýho kámoše a z večeru se stal večírek, založenej na degustaci různejch druhů rakije. Padlo několik flašek, pivo nikdo nepočítal.

13. den - Poslední offroad, termální prameny, Gjirokaster

Ráno nám nebylo do skoku. Po chvíli a pár limonádách z Antóniovi lednice jsme se jakžtakž oklepali, ale ta rakije je zabijáckej drink. Pokud ji tedy člověk nevychutnává a jede to v albánským tempu. A to jen proto, aby nezahanbil naši vlast, aby si Albánci neříkali, že se lidi z ČR neumí bavit.

 

Pokračovali jsme tedy dál. Minuli jsme místo, kde začala šotolina a odkud jsme se včera vrátili. Po chvíli se cesta sice zhoršila, ale zase začala stoupat do krásnejch hor s parádními výhledy. Jen bylo vedro, my jsme jedli naposledy v Beratu a samozřejmě jsme měli kocovinu. Když tu, jak na zavolanou, restaurace na nečekaným místě. A jaká! S výhledem, v krásný zahradě a s paní v kroji, co nám přinesla domácí snídani. Celý to působilo jako haluz, jako skanzen pro turisty, jenže tady turisti nejsou. Že to je autentická záležitost jsme pochopili záhy, když u restaurace zastavilo auto s třemi dřevorubci, dali stejnou snídani jako my a k tomu flašku rakije.

Pokračovali jsme horami dál na jih, až jsme se ocitli před městem Permet na asfaltu, tam odbočili doleva a dojeli kousek k termálním pramenům. Stejně jako vloni jsme tam potkali partu krajanů, tentokrát z Ostravy, kteří na místo dorazili v rámci okružní cesty po Balkánu ve starý oktávce. Milý setkání.

 

V termálních pramenech jsme zanechali zbytky kocoviny, pak se najedli v prázdný restauraci a vyrazili západním směrem. Stavili jsme se ve městě Gjirokaster, který se plazí po kopcích v dlouhým údolí. Dali jsme si tam kafe a ještě něco k jídlu a tím jsme splnili návštěvu asi všech krásnejch měst v Albánii – Korca, Berat a zde Gjirokaster.

 

Tyhle tři města jsou z těch větších jiný, než ostatní, protože mají historickou zástavbu, jak to známe třeba u nás z Českého Krumlova, z Telče a podobně. Ty ostatní jsou postavený z bytovek, paneláků, neomítnutejch cihlovejch rodinejch domků a různých slepenin, taková ta divoká architektura, která se nám ovšem taky líbí, a tak náš soukromej žebříček obsahuje krásnejch měst v Albánii víc, jako Skoder, Peshkopi... Má to prostě svoje kouzlo, ten bordel, ty děti na ulici a dědové, co seděj před bytovkami ve stínu stromů a mastěj šachy, pouliční psi a kočky, balkánská technodechovka, co řve z hospody, ta nenačančanost…

Pozdě odpoledne jsme Gjirokaster opustili a jeli k moři, kde Papuánec booknul bungalov úplně na jihu u řeckejch hranic ve městečku Ksamil. Na místo jsme dorazili večer. Bungalov byl kilometr od moře na kraji města, s terasou a zahradou s ovocnými stromy, co plodí citróny a mandarinky, klid a mír. Složili jsme zbraně, dali si pivo a šli spát.

14.-15. den – Na jihu u moře

Dali jsme si dva dny objíždění nalehko blízkýho okolí, nicnedělání, zevlování, žraní krevet a pití piva. Trochu i koupání, neboť Ksamil je město s městskou pláží, kterou lemujou restaurace a bary a zakrývají lehátka a deštníky. Prostě plážová destinace. Po těch čtrnácti dnech v klidu v horách razantní změna, i když zde nabídka hodně převyšovala poptávku. Moc postelí na málo lidí. Taky ten náš hezkej bungalov s klimoškou, vybavenou kuchyní a koupelnou stál 2O éček na den. Porce velkých krevet 7 éček, atd…

 

Seděli jsme v hospodě, koukali na moře a bylo nám dobře, ač trochu smutně, neb jsme věděli, že tenhle krásnej vejlet v podstatě skončil. Dali jsme si čtyři dny na návrat domů, aby to bylo na pohodu a ne na hrot. Pěkně Balkánskou cestou Albánie - Montenegro – Bosna, protože tam je jistota hezkejch silnic v pěkný krajině. Start zítra brzo ráno.

16. den – Albánií nahoru

V osm ráno jsme dopili kafe a vyrazili po pobřeží směr domov. 100 km po Albánský riviéře je příjemná jízda po hezký silnici s výhledy na moře, zakončí to symbolicky serpentiny nahoru do sedla, kde začíná les a najednou jste z tropů na Šumavě. Lehce se ochladilo, což bylo jenom k dobru, a my zastavili v jedný lesní restauraci na oběd.

 

Ještě jsme o tom nemluvili, ale albánská kuchyně je naprosto skvělá. Není to typickej Balkán, kde jede většinově grilovanej program, ale pestrá směs jídel, takže náš typickej oběd vypadal: čerstvej salát s domácím sejrem, miska jogurtu, miska roztavenýho sejra a třeba maso s fazolemi v nějaký omáčce… Nikdy to nebylo špatný. Je to malej gastroráj.

Jak rychle jsme do Šumavy vjeli, tak rychle jsme z ní vyjeli a navečer se po několika zastávkách na koupání, pivo a cigáro dostali na sever Albánie. Chtěli jsme jet spát někam do údolí před Thet, když jsme tam dojeli, začalo pršet, takže jsme vzali první kemp a chatku, na kterou jsme narazili.

 

17. den – Kotor, nevypínej motor

Ráno bylo v horách ještě pošmourno, pod nimi už ne. Dali jsme si v Kopliku poslední albánský kafe, pak poděkovali tý zemi za těch krásnejch deset dní a přejeli nedaleký hranice do Montenegra. Montenegro je kompletně hezký, ať ho přejedeš kudykoliv, my jsme zvolili pobřežní cestu s tím, že se stavíme v Kotoru.

 

Cesta krásně odsejpala a bylo na co koukat, až jsme narazili na stojící kolonu. Bylo to asi dvacet kilometrů před Kotorem. Trvalo to přes hodinu, než jsme se prostředkem silnice propředjížděli do města, který bylo už ucpaný z obou stran, vládl tam chaos a vedro, takže jsme se rozhodli, že nebudeme ani zastavovat a prokličkovali mezi auty z Kotoru pryč. Po deseti kilometrech jsme zastavili a dali si v hezký restauraci na břehu Kotorského zálivu v klidu pivo a oběd.

 

A pak přišla pozdně odpolední Bosna a s ní jedna z nejkrásnějších večerních jízd z celýho vejletu. Úsek z hraničního přechodu Sitnica přes Trebinje – Hutovo – Čapljina je nádhernej. Dlouhý údolí, krásný hory, tudy by asi člověk chtěl jezdit každej den do práce. V Čapljina jsme dočepovali, koupili burek, víno, zaplatil jsem policii za drobnej přestupek 400 korun českejch (prej si to v bance pak vymění) a pokračovali ještě kousek, až jsme kousek od vodopádů Kravica vyjeli na kopec s výhledem 360 stupňů na hory všude kolem. Úchvatný. Tam jsme rozbalili bivak, udělali malej oheň a sledovali úplněk a později i zatmění měsíce, což nás trochu rozhodilo, neboť jsme neměli internet a o žádným avízovaným zatmění jsme předtím nečetli.

 

18. den – Ještě Bosna

Ano, ještě to bude dobrý, protože Bosna je všude krásná a když se člověk drží při její západní hranici, užije si to bez zacpanejch hlavních tahů, kterejch maj v týhle zemi taky pár. V poledne jsme jeli kolem Tomislavgradu, kde jsme se na chvíli rozdělili, protože já už si dlouho chtěl vyjet ke stožárům větrný elektrárny, co se tyčí nad údolím a kolem kterejch už jsem několikrát jel, ale nikdy se to nějak nehodilo. Bylo to celkem asi třicet kilometrů cest různých kvalit, ale s hezkým výhledem.

 

Odpoledne jsme si dali krásnou šotolinu mezi přírodními krátery u Rore a večer dojeli do penzionu v  Hrvatský Kostajnici, kde už jsme taky několikrát spali. Definitivně došotolinováno.

19. den – Game over

Ráno jsme si dali poslední balkánský kafe a burek a pak Hrvatská Kostajnica-Záhřeb-Graz-Linec-Praha. V deset ráno jsme vyjeli, ještě se po cestě koupali a jedli a po devátý večer jsme byli doma.

Měli jsme po celou dobu hezký počasí, super trasu a krásnou krajinu okolo sebe, smůla se nám vyhnula, nic se nepodělalo, všichni na cestě byli příjemní a sympatičtí, najeli jsme 5500 km, vlastně to nemělo žádnou chybu, kromě toho, že to bylo krátký.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (48x):


TOPlist