V prachu a kamení aneb za krásami "prokletých" hor
Text: Div | Zveřejněno: 27.11.2014 | Zobrazeno: 34 103x
V obci Boge sranda končí, tedy alespoň pro mě. Cesta se rapidně zhoršuje, uježděná šotolina se mění ve volně ložené kameny a to pro mou čtvrttunovou supercestovní rozhodně není to pravé ořechové… Motorka mi poskakuje jak na trampolíně a mám plné ruce práce, abych to byl vždy já, kdo z nás dvou vybírá směr. Hoši mi samozřejmě brzy mizí z dohledu, i když ne na dlouho. Po několika stovkách metrů, ani se neopovažuji psát jízdy, leží šedé báwo „nožičkama nahoru“ a Milan v rozpacích nad ním toho má evidentně plný kecky. Když po chvíli dojíždíme i Pavla, který si dovolenou v sedle taky představuje jinak, mám vyhráno :-)
Kapitoly článku
Jak to všechno začalo
Je po Vánocích, za okny sychravo, nevlídno, plískanice a vůbec počasí tak trochu na nic, což mě přivádí, tak jako téměř každý rok ke klávesnici, abych se v myšlenkách, čase a prostoru vrátil na místa, kde mi koncem léta bylo tak skvěle.![](/upload/images/cache/clanky/2014-09/29580/20141006190141-01_jpg_resize_292x136__type_jpg_.jpg)
Koncem jara mě zastihla nemilá zpráva, že na případnou cestu za dobrodružstvím letos zůstávám sám. Co se dá dělat, zkusíme to tedy jinak a na jednom z cestovatelských serverů jsem nahodil udičku… Prvním, koho má představa prodlouženého léta na západě Balkánu oslovila, byl Petr z Postoloprt, mladík sedlající postarší model Tenerka, což hned v začátcích přináší i malou nesrovnalost. Já chtěl do Albánie jen nahlédnout, kdežto pro něho je zemí číslo jedna. Po prvním setkání nad šípkovou ve známém motorestu v Kersku poznávám, že s tímhle chlapíkem to bude v pohodě kdekoli, a tak vidina příjemně strávených dnů na konci léta začínala nabírat jasnějších kontur. Pár týdnů před odjezdem se k nám ještě přidává „párek“ architektů z Litvínova. Jak se později ukazuje Milan s Pavlem, sedlající „edvenčry“ z Mnichova, jsou „postižení“ stejně jako my, jen o maličko víc pamatují. Poměr tří endur oproti mému klasicky silničnímu Diversionu ve mně s ohledem na to, do jaké se chystáme lokality, zanechává drobné rozpaky, ale však ono to nějak dopadne.
Tahle náhodná sešlost potencionálních dobrodruhů má sraz desátého září v Dolním Dvořišti a po bleskovém seznámení překračuje pomyslnou hranici. Počasí nám vyloženě přeje, dnes stejně jako po celou dobu našeho putování. Obloha bez jediného mráčku, standartě skvělá kvalita povrchu ubíhá pod koly a navigace jednoho z bavoráků nás neomylně provádí vedlejšími cestami podél řek malebnými údolími rakouských Alp. Naši spanilou jízdu na dobrou hodinku přerušuje až kolona aut a uzavírka pro právě probíhající závod veteránů. Zajímavé zpestření. První noc bereme penzion v městečku Admont. S Petrem máme sice o možnostech spaní trochu jiné představy, zvlášť když je obloha jak vymetená, ale je to první noc a to je třeba trochu společně popít…
Před osmou ranní pohledem z okna zjišťuji, že se nám venku nějak zatáhlo. Jsou to ale jen ranní mlhy choulící se v údolí, které nám při výstupu do jednoho ze sedel připraví nádhernou podívanou. Opouštíme Rakousko a neméně pohlednou krajinou Slovinska míříme k chorvatským hranicím. Na jedné pumpě pár kilometrů před čarou potkáváme Petrova kamaráda s partou nadšenců vracejících se z Albánie na stařičkých Jawách! Klobouk dolů hoši, tohle bych asi nedal…J Dnešní nocleh hledáme nedaleko Karlovace. Páni architekti berou na první pohled solidní penzion hned u cesty a my s Petrem dokupujeme něco málo piv a u malé říčky hledáme šikovné místečko. Malý brod s velkou tůní jsou nám koupelnou a místa na spaní je na přilehlém palouku taky dost. Tady není co řešit, takže bereme.
Tesklivý zpěv muezína
Sraz máme druhý den u obchodu s potravinami, kde se pouštíme do lehké konverzace s místními staříky. Chytáme sice jen pár slovíček, ale i to potěší. Krajina chorvatského venkova cestou k bosenským hranicím má daleko do atraktivity západního pobřeží, ale taky dobře, alespoň se o cestu s nikým nemusíme dělit. Slunko pálí jak čert a nás čeká první dnešní zdržení na hranicích Bosny. Pasy nám jen na okamžik mizí z dohledu a už vstupujeme do města, kde se poprvé objevují špičaté prsty minaretů. Vůbec celá Bosna je daleko víc muslimská. Zde se také vracíme k pramáti všech navigací, neboť ta elektronická pozbývá jakéhokoli signálu.![](/upload/images/cache/clanky/2014-09/29580/20141006190426-8_jpg_resize_189x275__type_jpg_.jpg)
![](/upload/images/cache/clanky/2014-09/29580/20141006190535-12_jpg_resize_280x156__type_jpg_.jpg)
Jen příroda sama, ve své ohromující kráse
Neustále zvlněnou krajinou a místy hlubokými údolími kolem skal se příštího dne blížíme k hranicím „Černého kopce“. Po krátkém posezení nad šálkem neobyčejně dobré kávy a drobným navigačním zaváháním se uzounká silnička, (mimochodem i za sucha pěkně klouzavá) tak akorát na jedno auto, vine krásně zeleným údolím až k hraniční závoře a malé boudě, u níž ve stínu odpočívají evidentně znudění celníci, které náš příjezd nijak nevzrušuje. Po bleskové kontrole přejíždíme ocelový most s pochybnou výdřevou a už nás vítá cedule „Dobrodošli Montenegro“.![](/upload/images/cache/clanky/2014-09/29580/20141006191009-14_jpg_resize_316x132__type_jpg_.jpg)
Tenounká silnička překračuje několik sedel, z nichž jeden výhled překonává druhý. Nikde žádné parkoviště, restaurace, chata, prostě nic, jen příroda sama ve své ohromující kráse. Za zmínku ještě stojí fakt, že za celou cestu nepotkáme jediný dopravní prostředek a zdejší nádhera je tu opět jen a jen pro nás. K večeru sjíždíme do města Žabljak, turistického střediska téhle oblasti, kde se naše kroky opět dělí. Chlapy berou hotel přímo na náměstí a my s Petrem po nákupu několika „petek“ vyrážíme hledat kus rovné louky s trochou vody poblíž. To ale nebude jednoduché, zdá se, neboť místa na přespání je všude kolem fůra, ale ani tady, stejně jako v kopcích nad námi, nikde žádný potůček. Najezdili jsme přes dvacet kilometrů, abychom nakonec vzali za vděk i malou tůní na kraji lesa. Po dvou dnech, opět čisťounkej jak slovo písma, ulehám spokojeně do spacáku, popíjíme pěnivý mok, přičemž rekapitulujeme všechnu tu nádheru dnešního dne a je nám fajn.
Středeční ráno rozbíháme tak jako obvykle srazem u nejbližší pumpy a po deváté jsme opět na cestě. Ta nás zanedlouho přivádí k hlubokému kaňonu řeky Tara. Doporučeníhodné místo, avšak krásám včerejšího odpoledne se ani zdaleka nevyrovná. Všichni už se vidíme v Albánii, takže údolími a přes kopce k jezeru Plav prolétáme jen s krátkými zastávkami. Ta delší, na pozdní oběd, nás zastihne ve stejnojmenném městě na jeho březích. Z terasy restaurace pozorujeme místní cvrkot a vychutnáváme bezvadné skopové. Na celém Balkáně ho umějí skvěle. K tomu ještě trochu zeleniny a dostatečně posilněni můžeme vyrazit nejkratší cestou do albánských hor.