V prachu a kamení aneb za krásami "prokletých" hor

Myši a zloději

Slunko opět pálí, jakoby to dnes mělo být naposledy, když se před námi na jednom z horizontů poprvé objeví první z kaskády vodních děl na řece Drin. Desítky kilometru silnice slušné kvality věrně kopíruje všechny zátočiny a v kulisách načervenalých skal nás vede až pod hráz v Komanu. Obhlížíme kemp, ale ještě dříve chceme vyjet k molu a zjistit čas, v kolik nám zítra vyplouvá trajekt. Střeženým tunelem vjíždíme na betonové přístaviště a než se stihnu rozkoukat, hoši zajišťují ubytování za deset éček ve vyhlídkové restauraci i se zamčenou garáží pro motorky. Pokoje jsou zařízeny stylově ve dřevě a kameni, ale sociálky nic moc. Celkově to působí dost neutěšeně, ale za ty peníze...  Než se stačíme vybalit, sympatický mladík, co to tu má na starost, nám až na pokoj donáší vychlazená piva, to je servis.  Pot a špínu dnešního dne jdeme s lahví v ruce a ručníkem na rameni rozpustit  ve vodách komanské přehrady. Je krásně čistá a příjemně teplá. Skvělý závěr dalšího skvělého dne. S oním mladíkem (je to syn nějakého bosse, co mu to tu patří) dáme ještě v liduprázdné restauraci několik piv, chlapi i pečenou rybu a jdeme na kutě.  Moc jsem se ale nevyspal, jednak byl hic a po místnosti rejdily i myši, a když mně jedna vlezla na rameno a druhá na nohu, bylo definitivně po spaní

    Ráno se ještě dozvídáme, že někdo chtěl chlapy hákem přes okno okrást, takže nevím, jestli případným zájemcům nocleh doporučit.  Než se vykulíme z hotelu, je už na přístavišti docela živo. Připlouvají malé bárky většinou s nákladem dřeva, nebo drobného zvířectva, ale přepravují i lidi. Molo se zaplňuje potencionálními pasažéry a přijíždí i několik mikrobusů (samozřejmě s třícípou hvězdou ve znaku). Zanedlouho připlouvá i groteskně vyhlížející plavidlo. Spodek má z lodi, vrch z autobusu, nechybí ani albánská vlajka na střeše a v kabině šofér, coby kapitán za velkým volantem zkušeně manévruje k betonovému molu. Jeden z obsluhy se mě snaží nalákat, že přepraví i motocykl. Ano, jeden malý s nimi opravdu připlul, ale to rozhodně není nic pro nás. Cestující z loďobusu se promísí s těmi na molu a za půl hoďky uvolňuje místo naší očekávané přepravě.  Nesrovnatelně větší kolos je tu za pár minut, sklápí nájezdovou rampu a během chvíle je připraven pozřít nové pasažéry.

 Najíždíme jako první, obsluha nás navádí do postraních „uliček“ a posléze i obírá o 2000 albánských. Zřejmě to ještě chvíli potrvá, než vyplujeme, a tak zabíráme místa na horní palubě a sledujeme pohyb na přístavišti z trochu jiné perspektivy. Po víc jak hodině konečně odrážíme. Počasí je stále jak na objednávku, jen od vody trochu víc funí, ale to sem asi patří. Říká se, že to tu připomíná norské fjordy. Nevím, v Norsku jsem ještě nebyl, ale tady se mi líbí moc.

 

Celou plavbu se pohybujeme mezi kopci a ty se neustále mění. Chvíli porostlé bujnou vegetací se jen pozvolna vzdalují od vody, jinde je zase hladina sevřena do úzkého kaňonu bílých skal, zkrátka stále je co obdivovat. V zátočinách občas zahlédneme kamenné domky a kolem nich malá políčka. Po víc jak dvou hodinách příjemné relaxace v čepici, kraťasech a s Nikonem v ruce přiráží trajekt ke břehu.

Bože, to je ale krása…

Opět navlékám kůži a mezi ostatními přepravovanými zdoláváme ještě několik kilometrů prašných cest nad hladinou přehrady, abychom po chvíli najeli na solidní asfalt, jež nás s nádhernými výhledy na pohoří Prokletije dovádí až za městečko Bajram Curri. Tady je opět na kameni značená odbočka, tentokrát na Valbonu a jen 2,5 km. Sláva, pomyslím si, ale jak hluboce jsem se mýlil. Ta tečka tam byla asi nedopatřením, což mi došlo po pěti kilometrech šotoliny bez jediného náznaku obydlení. Ale není to špatné svezení. Cesta rovná jak stůl, bez výmolů a děr, široká jak dálnice dovoluje ve srovnání s včerejškem i daleko rychlejší jízdu. Neustále se kroutí v nádherném údolí šedých skal kolem křišťálově čisté bystřiny s bělostnými kameny a ta nádhera je tu, tak jak jsme si už za dobu našeho putování zvykli, jen a jen pro nás. Po dvaceti kilometrech dojíždím k ruině, dříve asi hotelu. Je tu i několik prostých domků, ale jinak nic, nikde ani živáčka. Zato okolní kopce se jakoby semkly a dokola jako obrovské tribuny stadionu mě obestupují ze tří stran. Bože, to je ale krása. Vypínám motor a vychutnávám si to všeobjímající ticho okolních hor.  Chlapci si už asi dávají pivko v teď už opravdu 2,5 km vzdálené občerstvovně, pročež i já po chvíli opět probouzím k životu jednoduše dvouventilový agregát japonského čtyřválce a s vidinou orosené Tirany pootočím heftem.

 Kolegové už mají téměř dopito, dám jedno rychlý, pod malým vodopádem spláchnu bílý prach a tentokrát pro změnu jako první vyrážím zpět. Z kopce mi to jde o poznání líp, asi jsem se přestal bát, nebo si na „plavání“ motorky zvykl. Každopádně si cestu vyloženě užívám a ne zřídka se rafika tachometru dotkne i padesátky. Na asfaltu jsme coby dup. Vracíme se zpět do Fierze a přes most pod další z přehrad se vydáváme na nekonečný maraton zákrut až do města Kukes.

 Není to ale žádné super svezení, cesta je povětšinou úzká, spousta nepřehledných zatáček, kvalita asfaltu se neustále mění a výjimkou není ani nenadálý štěrk. Nad svodidly je tu a tam k vidění malý, bohatě zdobený pomníček a to pak ke svižnější jízdě taky neláká. Mostů je v Albánii pomálu, takže cesta ubíhající po vrstevnici na svazích nad přehradou opět poctivě vymetá každou zátočinu. Za šera, pár kilometrů před Kukes najíždíme na dálnici, jako ještě nikdy před tím. V zemi orlů si klasickými nájezdy evidentně nekomplikují život. Stačí vynechat svodidla, pořádně se rozhlédnout a rázem jsme součástí albánské rychlostrády. Ve městě, to už je tma jak v pytli, hledáme na doporučení průvodce hotel Amerika. Ani neprotestuji. Petr by sice rád někde za město, ale já jsem z těch zatáček nějak utahanej a potom v té tmě, co bychom asi našli… Lehká procházka po ztemnělých uličkách je o ničem, dáváme tedy ještě jedno hotelové pivko, ale po desáté je i tady nějak mrtvo, což zahání na kuťe i nás. V noci je zase řádnej hic a klimoška evidentně nefunguje. Pavlova reklamace je však odbyta jen externím ventilátorem, takže studenou sprchu a dobrou.

Radost nejen sobě

Snídaně tradičně na osmou proběhla v relativním luxusu hotelové restaurace. Typicky albánský chléb (něco jako hranatá veka) sýr, med, marmeláda a jdeme balit. Ještě zacálovat „přetopený“ spaní a můžeme vyrazit. (V Albánii zapomeňte na placení kartou, ať už se pumpa či hotel tváří sebevíc evropsky, musíte vytáhnout „keš“, eura ale berou snad všude a bankomaty fungují.) Doplňujeme proviant, odháníme žebračku a kola svých motocyklů stáčíme na jih. Celkem sjízdná šotolina se pravidelně střídá s fungl novým asfaltem, bez krajnic a svodidel v příjemné krajině místy připomínající malebné Toskánsko. Velcí i malí už zdaleka radostně mávají a děcka přímo u cesty natahují ruce, abychom si s nimi plácli. Když se to občas povede, jsou radostí bez sebe, a co bych to nepřiznal, já taky. Cesta neustále stoupá a klesá a prochází mnoha staveništi, kde jednou s nohama na zemi  balancuji po ještě neuválcované hlíně, nebo jinde zas poskakuji sypaným štěrkem. Myslím tak za rok, za dva, bude svezení mezi Kukes a Preskopi jak v Alpách. Ve městě jsme dřív, než se nadějeme, neboť mapy se od skutečnosti poněkud liší, ale hlavně, že jsme tu. Na rušné ulici, takové skoro náměstíčko to je, hledáme něco k snědku. Malé bistro téměř na ulici bude jistě ok. A když nás majitel přivítá podáním ruky, je jasný, že tady si „přespolních“ váží. Hostina to byla nevídaná. Skopový guláš, pro Pavla pečené, zapíjíme chutnou Tiranou a majitel kolem nás poskakuje, aby bylo všeho dost. Moc dobré to bylo, už kvůli jídlu, bych se do Albánie jednou rád vrátil. Tady je nám taky jasný, že původní plán Ohridské jezero a albánská riviéra berou za své. To se prostě nedá stihnout, a tak opouštíme původní záměr a nabíráme kurz moře. Cesta, už ne tak atraktivní krajinou, přesto stále v kopcích je sice asfalt, ale kvalitou místy dost mizernej. Nejsou výjimkou koleje a hrby, že mě to chvílemi katapultuje ze sedla. Ač na pevné cestě, i tady mám co dělat abych vysokým zdvihům endur stačil. Ani jsme nedoufali a k večeru se ocitáme na pobřeží. Slunko právě olizuje hladinu Jaderského moře, když po šesté dorážíme do letoviska i přístavu, městečka Shengjin. Vjíždíme až na pláž a jdeme zkusit vodu. Už se vidím na písku pod hvězdným nebem zachumlanej ve spacáku, ale Petr mé nadšení evidentně nesdílí. Naši základnou pro plánovaný výpad do jedné z putyk na pláži se proto stává čtyřhvězdičkový hotel Rafaelo přímo u moře.  Restaurace jsou víceméně prázdné, ale na rychlost obsluhy to překvapivě nemá vliv. Po čtvrt hodině naprosté ignorance ze stran personálu bereme útokem hotelovou restauraci, pivko sice lahvové, ale lepší vrabec v hrsti…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE