Rumunsko: Kraj, který má všechno

Přestože Rumunsko patří do Evropské Unie (s vlastní měnou lei, takže výměně peněz se nevyhnete), nenachází se v Schengenu. Na mé cestě na východ to tak byla první zastávka s hraniční kontrolou. Nutno dodat, že přechod hranice trval necelé dvě minuty a po kontrole pasu a techničáku se jednalo zatím o nejrychlejší a nejplynulejší překročení kontrolovaných hranic (do Bulharska jsem čekal už něco přes půl hodiny a Turci si na kontrolu pasu, papírů od motorky a motorky samotné vzali víc než hodinu).

Sestřih z cesty po Transalpina Hihgway

Před horskými průsmyky

Hned za hranicemi jsem na chvíli zastavil, abych si pečlivěji schoval pas a papíry od motorky do tankvaku, když vedle mě zastavilo rumunské auto, řidič stáhl okýnko a anglicky mi popřál: „Safe traveling in Romania!“, nepočkal na odpověď a rozjel se svou cestou. Za každé takové – byť malé, ale přátelské – přivítání jsme my cestovatelé vděční.

Silnice jsou většinou poměrně dobře zpevněné, ale přeci jen občas člověk musí s nějakou tou záplatou počítat.

Vše, co si můžete přát

V prvním větším městě zastavuji u směnárny a měním eura na rumunské lei a pokračuji dál. Držím se svého pravidla, vyhnout se dálnicím, takže to beru přes okrsky, mezi poli a vesnicemi, kde mě poměrně dost brzy překvapí, že téměř nikdo nedodržuje ve vesnicích padesátku. Občas kolem mě prosviští náklaďák, který musel jet minimálně osmdesát kilometrů v hodině, což mi nepřijde úplně bezpečné ani rozumné, ale brzy si na to zvyknu.

Na silnicích totiž často potkáte koňské povozy, štěrk, trus, prach, krávy, osly, psi i děti a jako motorkáři s tím musíte o něco víc počítat, než řidiči aut. Za ty báječné výhledy ze sedla to ale stojí! I s tím, že jsem občas nemohl zastavit a cvaknout pár fotek, protože mě zrovna naháněli místní psi. Rumunsko je prostě jedno velké dobrodružství.

Uprostřed léta se teploty dostávaly nad pětatřicet ve stínu a mně se začala přehřívat navigace.

DN67C: Transalpina Highway

Je hrozné vedro a v držáku na řídítkách se mi už zase začíná přehřívat telefon. Takže chvílemi jedu bez GPS. Naštěstí do Sebeșu, první zastávky před horským průsmykem, to jde téměř poslepu.
za benál a ubytko platím kde to jde kartou, protože šetřím hotovost na země jako Írán a další. Ceny benzínu směrem na východ lehce klesají, ale žádná hitparáda to není.

Ke konci prvního dne dorazím k motorestu, kde jsem se rozhodl zakotvit na dvě noci. Bohužel na pokoji není ani klimatizace, ani lednice, sprcha funguje tak napůl, takže nemůžu doporučit zde zakotvit. Na druhou stranu ubytování bylo poměrně čisté a bezpečné a já po cestě potřeboval trochu víc než jen jednu noc, abych si po Maďarsku odpočinul.

Svítání před cestou přes Karpaty a první pauza v lesích.

S plně naloženým Himalayanem se divočit moc nedá, takže jsem vybral právě Sebeș a z něj o víkendu překročit Karpaty po silnici číslo DN67C, které se také říká Transalpina Highway. Pravděpodobně o něco méně profláklejší a známější alternativy Transfagarašské magistrály. Motorkáři si často dávají obě cesty, jednu pro cestu tam a druhou zpět. S návratem jsem však zatím nepočítal, takže jsem volil právě o něco hranicím bližší Transalpinu.

V lesích v první polovině Transalpina Highway jsem téměř nikoho nepotkal.

Kochat se krajinou

Z motorestu vyrážím brzy. Teprve začíná svítat a slunce ještě nevylezlo z poza kopců na východě. Nahazuji bágly na motorku, nasazuji „goupróčko“ a do GPSky zadám Novaci, malou vesnici, kde jsem měl v plánu strávit další noc – celá Transalpina má pod 150 km, takže je to vlastně docela sranda na jeden den. Rozhodl jsem se ale tentokrát nikam nespěchat, dostatečně si cestu užít a využít i různých zastávek ke „kochání se“ okolní krajinou, případně nějaké to kafe a pokec s dalšími motorkáři. Po cestě se dá i přikoupit nějaký ten suvenýr, abyste měli na co doma po návratu vzpomínat.

První část cesty, téměř polovina ze Sebeșu vede mezi lesy a díky tomu, že jsem vyrazil brzy, žádné motorkáře nepotkám, aut jen poskrovnu. Takže si užívám, že mám silnici téměř celou pro sebe. Kameru nastavím na video a občasné fotky a až do Obârşia Lotrului, malé zastávky zhruba v polovině cesty se jede báječně.

Později už začíná doprava podstatněji houstnout.

Tractari, tractari, tractari

Rozhodnu se si zde na chvíli odpočinout, dát kafe a poté pokračovat dál. Od té chvíle už začínají ty pravé zákruty, příkré stoupání, cestou se na silnici potulují krávy, občas z poza stromu či svodidel zamává pasáček ovcí. A hlavně začne stoupat i hustota provozu. Nezapomněl jsem, že je víkend a že hustější doprava se dá očekávat. Potkávám tak motorkáře ze Srbska, Německa, Bulharska či Itálie, pak přestanu SZPtky sledovat a užívám si cestu, která je mimochodem ve velice kvalitním stavu. Řidiči se na rozdíl od předchozích dní, chovají navzájem velice ohleduplně a během celého dne nepotkám nikoho, kdo by nějak zbytečně riskoval. Naopak se objíždíme v bezpečných vzdálenostech.

V druhé polovině cesty přepnu z natáčení videa na časosběr s nadějí, že se některé fotky budou dát použít. Nakonec jich je docela dost.

GoPro připevněné na čelním štítu Himalayanu a další zastávka tentokrát s výhledem na okolí.

Na betonových svodidlech si všímám nasprejovaných telefonních číslech a rumunského „tractari“ (odtah), nepřipraveným motoristům se může stát (a pár jsem jich cestou potkal), že při prudkých stoupáních motor auta nestíhá chladit a pak je odtah na místě. Motorkáři se klasicky zdraví dvěma prsty namířenými k silnici a celou cestu jde cítit, radost, kterou tak nějak navzájem na dálku sdílíme. Nocuji v předem domluveném ubytováním u místních a než jdu spát, tak na malém plácku před domem neparkuji sám, ale spolu se mnou dalších šest motorkářů z různých zemí.

Finální sestup z Transalpiny do Novaci.

Tam, kam jsem nechtěl

Další den mě čeká o poznání nudnější cesta k Ploieşti a poté k Černému moři. Přestože Googlu zadávám, aby vynechal dálnice, placené silnice i trajekty, nakonec mě přeci jen k jednomu trajektu navede. Rychle se začne tvořit kolona, auta zaplní oba jízdní pruhy, doprava se ucpe a trajekt je v nedohlednu. Místní se dohadují, policisté se snaží úsek zprovoznit, ale příliš se to nedaří. Motorkou se nějak nakonec dostanu za místní, se kterými se dám do řeči a kteří mi pokynou, abych auta předjel.

Trajekt přes Dunaj u Rumunsko-Bulharských hranic.

Zeptám se jednoho mladíka, jestli mluví anglicky, protože nevím, zda se dá koupit lístek na trajekt až při nalodění, ale odkáže mě na malou budovu na kraji silnice, že lístek se kupuje tam. Ještě se mě zeptá odkud jedu, a pak mou cestu okomentuje slovy: „You’re cool as fu*k!“, zasměju se, poděkuju a s lístkem za 15 rumunských lei se s auty nalodím na trajekt. Během pár minut překročíme Dunaj, místní si prohlížejí Himalayana a udělají si pár fotek, většina z nich má namířeno do bulharské Silistry, jen tři auta pokračují stejným směrem jako já – dál Rumunskem na východ.

Odpočinek u moře

Chvíli jsem byl na mapy od Googlu nazlobený, kam mě to poslaly, jenže po vylodění jsem zjistil, že jsem opět na silnici, která je liduprázdná, vede krásnými kopci a výhledy mezi slunečnicovými poli a vinicemi, a že se usmívám, kam jsem se to dostal.

Až na občasné psy, kteří se v pár vesnicích za mnou rozeběhnou (a to se v Rumunsku stávalo dost často), na děti, kteří na mě střílely z praku v jedné zapadlé vísce a naštěstí minuli, cesta proběhne na klid a v pozdním odpoledne zaparkuji v 2 Mai, necelou hodinu cesty od Constanţy a pár minut od bulharských hranic. Vesnice od Vama Veche po Constanţu nabízí to, co byste od přímořských obydlí očekávali: písčité pláže, restaurace s mořskými plody, a vzduch vonící po soli. Takže se rozhodnu, že na pár dní „zakempím“ u moře, než se budu přesouvat dál na jih a na východ, přes Bulharsko do Turecka.

Jedna z četných pláží u Černého moře.

A přesně tohle se mi na Rumunsku hrozně líbilo – ta diverzita prostředí, od mořského pobřeží, po horské cesty. Nejen motorkáři se tady tak mohou cestovatelsky nabažit. Po pár nocích u Černého moře už překračuji hranice do Bulharska, ale už v tu chvíli si říkám, že se do Rumunska musím na motorce zase vrátit.

^{Já a Bestie
Tomáš roky žil a pracoval v Jihovýchodní Asii. Živil se jako novinář, průvodce turistů a nakonec, než se vrátil zpět do Evropy, jako majitel a provozovatel malé kavárny na břehu Západního jezera v Hanoji. Točila o něm Česká televize (v čase 10:45) a psal i prestižní časopis Forbes. Během zimní vlny pandemie se rozhodl, že přeruší svou práci v Nizozemí, kde se sanitkou jezdil testovat domácí pacienty na přítomnosti covidu, vezme motorku a pojede za kamarádem Tonym „na jedno“ do Hanoje. Kvůli tomu založil dobrodružný projekt Me and The Beast (Já a Bestie) a sledovat jej můžete na Instagramu, Facebooku a za drobný poplatek se dozvědět podrobnosti o cestě přes platformu Patreon (obsah je anglicky).}

Informace o redaktorovi

Tomáš Slavíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE