Poslední velká cesta

Zase jsem jednou po čase sbalil kufry s vidinou dlouhé cesty na východ a přemýšlel, jak to jen vysvětlím kolegům, přátelům a rodině. No, prostě jim řeknu pravdu: Chybí mi cestování a dva roky covidu, lockdownů, zákazů vycházení a nedostatku sociálního života už bylo dost. Anebo, že jednoduše jedu do Vietnamu, na pivo.

Kapitoly článku

Sedím s kolegy u oběda v jedné z kantýn v nizozemské provincii Limburg, když mi zapípá WhatsApp. Píše kamarád Tony z vietnamské Hanoje: „Dáme pivo? Za 15 minut sraz u jezera!“. Zase provokuje tak, jako za poslední rok a půl covidu už několikrát.

Namísto toho, abych ho tradičně poslal do háje, že celý svět se zbláznil a že mají kliku, když se mohou svobodně pohybovat (tehdy na tom byli podstatně líp, než evropské státy v nové vlně pandemie), jsem vzal telefon a lehce naštvaně na jeho další provokaci odpověděl: „Jedu, zahazuju uniformu, skáču na motorku. Akorát mi to bude trvat o něco déle, než 15 minut. Každopádně pivo chlaď!“ A tak začalo tohle celé bláznivé dobrodružství, u kterého nikdo neví, ani já sám, jak nakonec dopadne. Kudy a jestli vůbec se to bude dát projet, zda nás někde pustí nebo nepustí, nebudeme-li to muset otočit nebo jestli nám po cestě nedojdou prachy.

Léto v Česku se neslo ve znamená sžívání se s motorkou, doplňováním vybavení a zjišťování, kudy to vlastně půjde projet.

Himalayan na cestě přes Slovensko.

Dlouhé cesty dneska nikdo nedělá

V tu chvíli jsem ale ještě nevěděl, ani kde pořádně začít, co k tomu budu potřebovat anebo chtít, a jak se vlastně bude anebo nebude dát v době (post)pandemické cestovat. Jedno totiž bylo celkem jasné: dlouhé cesty přes několik států a z kontinentu na kontinent téměř nikdo nedělá. Od různých cestovatelů vím, že se jim od jara 2020 převrátil život a někteří nešli ani příliš daleko proto, aby to rovnou nazvali zastavením (jejich) světa.

Maďarsko byla první delší zastávka, kde jsem dva týdny dobrovolničil na sýrové farmě a pomáhal s udržováním zahrady. Ve volných chvílích pak jezdil provětrat Enfielda po okolí.

Plánovat dlouhodobou cestu jakkoliv dopředu totiž přestalo dávat smysl. S každou další novou vlnou restrikcí, zákazů a omezení hrozí „zaseknutí se“ na cestě, nemožnost pokračovat dál nebo se dokonce vrátit domů. A do toho se nikomu moc nechce investovat čas, energii a už vůbec ne peníze. Jedinou naději cestovatelům tak dává období od jara do podzimu, kdy se omezení ruší a minimálně po Evropě se dá cestovat celkem neomezeně. Dobrou zprávou pro mě bylo, že já ten čas a energii měl (ano, a peníze při zrození toho nápadu taky, ale to jsem ještě netušil, kolik ta celá sranda bude stát ještě než vůbec urazím první kilometry).

Rumunsko už byla první o něco větší výzva, ale k tomu se dostanu mnohem podrobněji v dalším textu.

Na čem pojedeš?

Dostat se po ose z Česka do Vietnamu bude tak trochu vyšší dívčí. Také proto, že se můj původní plán, kudy se vydat, třikrát změnil ještě než jsem vůbec na motorku nasedl, začal jsem tomu interně a lehce sebemrskačsky říkat Mission Impossible. To byla ale přesně ta výzva, kterou jsem už dlouho potřeboval. Samozřejmě, podobné cesty už proběhly v minulosti. Před covidovou dobou to nebylo zas až tak složité: stačilo „jen“ vzít motorku, vybavení, peníze, papíry, pasy, víza… a mohlo se jet. Jenže covid do toho hodil hrozné vidle a probíhající konflikt na Ukrajině tomu už taky vůbec nepřidal (ano, úplně původní plán byl jet přes Rusko, což jsem v únoru škrtl).

Papíry jsou ale jen jedním z okruhu vybavení, které k takové cestě je potřeba. Tou nejhlavnější byla pochopitelně volba motocyklu. Nad tím naštěstí nebylo dlouho třeba přemýšlet – pro mě i pro Tonyho je Royal Enfield love brand a synonymum dávných cestovatelských dobrodružství, kdy byl svět ještě trochu v pořádku. Enfieldy oba známe nejen z Jihovýchodní Asie a jejich model Himalayan se pro tak dlouhou a náročnou cestu vysloveně nabízel – je to motorka, která sice není tak rychlá na evropských silnicích, ale dokáže krásně podržet i mimo asfalt a navíc tam, kam má namířeno, rychlost nehraje hlavní roli. Ostatně více se můžete dočíst i v redakčním testu Himalayana.

Rumunsko už byla první o něco větší výzva, ale k tomu se dostanu mnohem podrobněji v dalším textu.

První státy jsou za námi

Nádhera byla, že když jsem si Himalayana v červnu ve Vintage Garage v Praze vyzvedával a sedl na něj vůbec poprvé v životě, že jsme se do pěti minut sžili a já věděl, že to byla správná volba. Takže stroj bychom měli, hliníkové kufry jsem zavrhl, pořídil jsem nepromokavé vaky a na zadní sedadlo přihodil 40l batoh, na nádrž tankvak, na řídítka držák na telefon a jedno páteční odpoledne všechno vybavení nahodil na motorku. Trvalo mi to víc než půl hodiny a v tom vedru jsem proklínal snad každou minutu a říkal si, že tohle mě asi ale vůbec bavit nebude (od té doby jsem se podstatně zrychlil a do pár minut mám nastartováno).

Jedno selfíčko s větrnými mlýny po cestě v Rakousku.

Kam se dá dostat?

Evropa je snadná, do Turecka pohoda (tam stačí pas, papíry a pojištění od motorky, víza nejsou třeba), pak to začíná být krapet složitější. Se svými kontakty z Ministerstva zahraničních věcí řeším ještě z Nizozemí jednotlivé země, jejich aktuální situaci a mám pocit, že mi jen přibývají ve vlasech (i vousech) šediny. Čína totiž se svou politikou nulové tolerance vůči covidu je bohužel mimo hru. Země jako Turkmenistán či Ázerbájdžán srovnatelně zavřené ze stejného důvodu: pandemie. Projet se tak dá (zatím) z Turecka do Íránu, snad Pákistánu (ne, na Afghánistán fakt koule nemám), Indie, Bangladéš. Informace z Myanmaru při překračování hranic s vlastním vozidlem z Indie a pokračování do Thajska, jsou dost protichůdné. Smiřuji se tedy s tím, že v jednu chvíli mi možná nezbyde nic jiného, než motorku naložit na loď či letadlo a kus cesty po pevnině přeskočit.

Zatím je to „na klid“

Vzpomínám, že jsem z toho všeho měl při plánování dost velký bolehlav a při ohlédnutí se z Turecka na státy, kterými jsem projel (Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko), ta občasná čekání na schengenských hranicích byla vlastně ještě docela legrace. Navíc, jak se situace během následujících týdnů vyvine nelze ale vůbec odhadnout. No, tak to budeme muset řešit operativně. A snad budeme mít cestou i tak trochu toho cestovatelského štěstí.

V Turecku mě čekaly první čistě prašné cesty, na kterých se dalo krásně s Himalayanem vyřádit.

Momentálně jsem bezpečně v Turecku a ty velké výzvy teprve přijdou. Motorka celou cestu poslouchá a já klepu na dřevo pokaždé, když na to pomyslím. Kromě toho, že jsem cestou potratil sluneční brýle, zip na levé botě se mi rozbil už na Slovensku (takže jsem jel přes 3000 km s otevřenou botou, protože na počkání mi zip spravili až tady v Istanbulu a to za cenu jednoho piva), a přehřívajícího se telefonu v držáku na řídítkách, hrozného vedra po cestě, silného bočního větru během přesunů v Maďarsku a Rumunsku, kdy jsem musel jet v náklonu, abych udržel motorku rovně na cestě, si nemám na co moc stěžovat.

Kratší přestávka při překračování Rumunských Karpat.

Servis, víza a bude čas vyrazit

V Istanbulu mě čeká výměna oleje, filtru, seřízení ventilů a čekání na víza do Íránu. Místní motorkáři se zatím chodí na stroj dívat a ptají se odkud a kam jedu, jak je to výkonné, občas jen kolem projedou a když vidí espézetku tak se neubrání a ukážou vztyčený palec. Takže si ukládám do paměti poznámku: Do Turecka se podobně jako do Rumunska na motorce musíš zase někdy vrátit.

Jakmile ale budou víza, tak sedám na motorku a pokračuji dál na východ, dokud nás nepřivítá v Hanoji Tony s hrnkem chlazeného piva. Zařekl jsem se, že by bylo fajn tam dorazit na Vánoce. Jestli nám do toho teda nehodí vidle nová vlna anebo ozbrojený konflikt. V současném světě to totiž občas vypadá, že jisté není skoro nic.

Kdo je Tony?
Tony je kamarád z ostrova Man. Ano, místa, které motorkáři znají především díky mezinárodnímu závodu Isle of Man Tourist Trophy Race. Seznámili jsme se s Tonym před lety v Hanoji a společně podnikli několik výletů na motorkách. Tony ve Vietnamu provází zapálené motorkáře díky své vlastní agentuře Motorbike Adventures Vietnam nejen po severním Vietnamu. Když zrovna neprovází turisty, tak čas tráví hledáním nových a dosud turisticky neprofláklých tras.
Já a Bestie
Tomáš roky
žil a pracoval v Jihovýchodní Asii. Živil se jako novinář, průvodce turistů a nakonec, než se vrátil zpět do Evropy, jako majitel a provozovatel malé kavárny na břehu Západního jezera v Hanoji. Točila o něm Česká televize (v čase 10:45) a psal i prestižní časopis Forbes. Během zimní vlny pandemie se rozhodl, že přeruší svou práci v Nizozemí, kde se sanitkou jezdil testovat domácí pacienty na přítomnosti covidu, vezme motorku a pojede za kamarádem Tonym „na jedno“ do Hanoje. Kvůli tomu založil dobrodružný projekt Me and The Beast (Já a Bestie) a sledovat jej můžete na Instagramu, Facebooku a za drobný poplatek se dozvědět podrobnosti o cestě přes platformu Patreon (obsah je anglicky).

Informace o redaktorovi

Tomáš Slavíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autoři článku obdrželi prémie 20 Kč od 2 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):
Motokatalog.cz


TOPlist