Do Afriky "S Michalem v sedle“

Je asi mnoho způsobů, jak se dostat s motorkou do Afriky a pojezdit tam . Někdo naloží motorku na vozík a letí s ní po dálnici do Španělska. Tam ji složí a jede na trajekt do Afriky. Pojezdí týden dva v Maroku a jede zase domů. Možná už to jde koupit, jako hotový zájezd, kdy po zaplacení pouze sednete na letadlo, doletíte, dostanete motorku a jdete jezdit. Kdo zná další způsob ať ho zmíní.

Do Afriky "S Michalem v sedle“

Kapitoly článku

Podle mě jsou to ale všechno řešení taková, která zaberou co nejméně času, protože každý musí zase do práce, nebo nemá tolik dovolené. Donedávna to byl i můj případ, kdy jsem měl pouze 4 týdny dovolené za celý rok. A to prostě motorkáři nestačí!! 28 dní-co za tu dobu chcete v pohodě a klidu najezdit? Prvních několik dní stejnak myslíte ještě na práci. Sem tam zavolá kolega a atmosféra dovolené je ta tam. Když už se dostanete do režimu opravdové dovolené ,,nevím, co je za den, nevím, co se děje v práci“, je tu návrat domů. Myslím, že nejsem jediný, kdo to tak měl při nějaké motodovolené.

Nicméně to je pro mne minulost a nyní mohu jet v klidu bez omezení času. To pro mne znamená jízdní režim tour namísto sport. Cestu klikatím od prvního dne. Žádný přesun po dálnici. Vodím motorku po okresních silnicích někdy i třetí třídy. Zjišťuji, že jedu skoro nejpomaleji ze všech, a to převážně jedu kolem 100 km/h. Jako by všichni někam pospíchali a neměli čas se rozhlédnout.

Rakouskem jedu na ST. Peltn, následně Mariazell, Liezen a dál na jejich na hranice s Itálii, kde na mě už miliony let čekají dolomitské masivy. První den však nečekaně ukázal, jak to může být. Celý den silný déšť. Do toho můj kamarád spadl po najetí na olejovou skvrnu na silnici. No, a jak jsem s ním stál u jeho motorky, nechal jsem zapnuté zapalování, tím i světla a vybil jsem si baterku. Takže i roztlačování bylo. Nakonec jsme moji motorku roztáhli za druhou motorkou. Je to nejsnazší způsob a nikdo potom nefuní jak ježek. Celý den se jelo v dešti, i nepromok pustil vodu tam, kde to nejvíc chlap nechce 😊. Na konci deštivého dne mi kamarád nabídl na rozloučení ubytování v Gasthofu. Neodmítám, jsem vcelku prochladlý. Teplá sprcha přijde vhod. Jet sám, tak i mokrý půjdu do stanu. Převlékl bych se do suchého a šel spát. Další den se loučíme a už jedu sám.

Tentýž den dosahuju hranic Itálie a nedaleko za čárou sjíždím na louku, kde přečkám noc. Už večer vím, že jsem neudělal dobře z výběrem. Na louku vedla strmá cesta s volně se povalujícími kameny, hlínou, štěrkem a trávou. Dolů to nějak sjelo, ale nahoru to bude peklo. Tady bych rád vložil zápis z mého deníku: ,"Od probuzení jsem věděl, že mě čeká rozhodnutí. Vyjet z místa, kde stanuju, pouze se samotnou motorkou bez všeho co na ní je, nebo ji celou nabalit a zkusit štěstí. Výjezd není ani tak dlouhý, zhruba 80m, ale je to úzká zatravněná cesta ve slušném svahu, kde na cestě jsou pole volného kamení a štěrku. V první části mne čeká vyjet strmých cca 10 metrů pouze po ranní mokré trávě. Pokud tam nepadnu, je hned za stoupáním ostrá levá a pak opět vzhůru. V poslední části stoupání je odvodňovací betonový kanál přes celou šíři cesty, přeložený sem tam nerezovými U profily a ještě daný ve směru jízdy. Pokud se netrefím, asi spadnu. A pak už posledních 15 metrů a jsem na silnici. Ráno celý kopec znovu procházím a hledám tu nejlepší strategii. Jsem zabalený. Jdu na to! Startuju motor a nechávám ho prohřát. Vyrážím po louce k prvnímu stoupání. Klouže to, ale co mám dělat, musím se dostat nahoru. Snažím se motorku nasměrovat kolmo proti prvnímu výjezdu. Nejde to úplně dobře a už potřebuju přidat, abych to vyjel. Motorka se sklouzne, dupnu si nohou o zem a už se hrabu do kopce. Než se naděju, jsem v levotočivé zatáčce. Motorka opět ujíždí, tak si podruhé dupnu a už jdu zase do stupaček a drtím to vzhůru. Motorka tancuje zleva doprava, ale stále jede vzhůru. Už vidím zlověstně vypadající kanál. Ještě trochu přidávám a zkouším to trefit tak, abych projel. Se štěstím a odřeným kufrem na pravé straně se to podařilo. Nespadl jsem, ale kanál mě trochu rozhodil a motorka šla k pravé straně, kde už byl taras silnice. Na vrchu jsem po výjezdu zastavil a chvilku to vstřebával.“

Odměna toho dne přišla v podobě Dolomit, kde sem tam káplo, ale nic, co by stálo za obléknutí nepromoku. Koncem dne uléhám nad hlavní cestou na Stelvio ze severovýchodní strany. Když jsem vylézal z řeky, kde jsem se byl umýt, projížděli kolem dva Češi. Bohužel jsem to věděl až podle SPZ. Vědět to dopředu, zastavil bych je a pozval do stanového městečka nad silnicí na tekutou stravu z Moravy. Přeci jen už bylo pozdě a vypadali, že budou spát na divoko. Myslím, že to byl Transalp 2001-2007 a poslední XTčko 660 modré. Musím říct, že mě Stelvio překvapilo. Dlouho jsem tu nebyl a z této strany, z které jedu, byla cesta kdysi v každé zatáčce z kostek. Nebo si to pletu s Triglavem? To už teď neplatí a všude asfalt. Na vrchu už je čerstvý poprašek letošního sněhu. Moc pěkné místo pro všechny. Jak sporťáky, tak kochaře.

Ze Stelvia vede ne moc frekventovaná cesta do Švýcarska, značená S. Maria. Následně jedu zpátky do Italského Livigna, kde tankuju o několik korun na litru levněji. Kdo to nevěděl, tak italské Livigno je oproštěno od daně a tím je tam vše levnější. Snažím se sehnat i něco do elektronické výbavy, co mi před cestou nedošlo od prodejce, který má v reklamách zeleného mužíka z divným hlasem. Bohužel akorát mají siestu nebo maňánu a hodinu se mi čekat nechce. Jedu tedy jinou cestou do Švýcarska, kde opět beru pěkné místo v přírodě.

Cesta přes Švýcarsko na Francii je v poměru 50/50 hory-pláň. Půl cesty je na co se dívat, půl ne. To však není tak velký úsek a zanedlouho vjíždím do země, která je mou oblíbenou. Francie je země, která má dle mého nejhezčí Alpy, dobře naladěné lidi, výborné jídlo a v neposlední řadě mají nepsané pravidlo, že hory jsou všech, takže kde spadnu, tam si lehnu!

Celou francouzskou jízdu začínám masivem Mont Blanc, který v podstatě objíždím. Hory jsou zde tak vysoké, že musíte pořádně zaklonit hlavu, abyste spatřili vrchol. Z hor se pomalu sunou masivní ledovce. No prostě nádhera, kdo to vidí poprvé v životě, musí zůstat v údivu. I přesto, že jsem tu již několikrát jel, vždy mě to dostane. Rozměr čehokoli tady dostává úplně jiné hodnoty. Asi jsem ještě nepsal, že si vařím sám? No a toto pravidlo sem tam naruší strýček s hamburgery s velkým M, kde občas dojdu ukojit chuť po smaženém a tučném. Tak se tomu stalo i v Chamonix Mont Blanc. Pak už směle pokračuju, abych narazil na nejoblíbenější značku ve Francii. Route Des Grandes Alpes. Pokud se po této cestě budete držet, garantuju vám nádherné výhledy z nejvyšších passů celé Francie. Z této cesty se nechá i odbočit na Itálii a přidat nějaký pass navíc. Tak to aplikuju s passem Col du st. Bernardo, kde jedu pěkně na lehko. Pod passem jsem vzal kemp a vše z motorky sundal.
Zde bych rád uvedl zápis z deníku: ,, Okamžitě využívám toho, že mám kde nechat veškerou zátěž a motorku očesávám od všeho nepotřebného. Nechávám pouze motor a kola. Skoro jsem z toho udělal CBRko. Mezitím do kempu dojíždí dva Němci Hanz a Arno na skútrech Gillera Runner. Prohazuju s nimi pár slov a zvu je večer na šnaps vysoké kvality. Už neváhám a beru pouze batoh s vodou a foťákem a jedu na pass, který je přímo nad kempem. Jde o pass Col du St. Bernardo 2188 m.n.m.. Svezení dostalo pořádné grády bez těch kilo navíc. Užívám si každý metr cesty. V passu už není ani živáčka, jelikož už je kolem sedmé hodiny. Poslední paprsky jsou už jen vysoko u hřebenů. Tak se za nimi vydávám po šotolině, která je sice pod zákazem, ale je to servisní trasa pro lanovky. Přírodu určitě huntovat nebudu. Je fakt, že jízda mimo asfalt mě bere asi nejvíc. Užívám si jízdu ve stupačkách a škrábu se k vrcholu lanovky. Dostávám se do výšky 2576m.n.m. Což je o dalších 388 výškových metrů směrem nahoru na velmi krátkém úseku. Je tam nádherně a byl bych tam i déle, kdyby slunko už nezačalo definitivně zapadat za štíty vysokých hor. Někde v dáli by měl být vidět i Mont Blanc, ale kvůli mrakům je vrchol schován. Tak třeba příště."

V kempu zůstanu viset i další den kvůli nepřízni počasí. Kdyby nebylo zbytí, tak dám nepromok a jedu, ale co je to za zážitek, jet celý den v dešti, ještě v Alpách, kde levá střídá pravou. Čas využívám k psaní a třídění fotek.
Další den už sice pršet nemělo, ale ráno to vypadá, že bude. Nicméně už se mi chce jet, tak balím a jedu na známé Val D Isere a nad ním pass Col Del Iserán, jeden z těch moc pěkných francouzských passů s kamenným kostelem, který musí být velkou část roku pod sněhem. Kdo tam koncem září dojde v neděli, riskuje, že se ven dostane až začátkem léta. Měním trochu cestu a zajíždím si do Itálie kolem jezera Mount Centis, abych se dostal na pěkné šotolinové cesty Strada del Colle delle Finestre a na ní navazující Strada Assietta. Hlavně Assietta je nádherná, skoro vrcholová cesta, vedoucí několik desítek kilometrů po šotolině s výhledem do okolních hor. Je to zážitek, na který nezapomenete. Jedu na silničních gumách naložený a žádný problém až na:
Zápis z deníku: ,, Jak mi bylo v údolí teplo, tady už to takové není. Vyfukuje studený vítr. Oblékám se a pokračuju dále po horách. Je to prostě senzace. Vtom za mnou nějaká motorka, tak zrychluji a držím tempo. Ovšem potom, co jsem při třetím tvrdém doskoku opět tvrdě narazil stojánkem do cesty či kamene ubírám, jinak bych ho mohl i urvat. Je dobrý na servis nebo při defektu, ale na šotolinu je to omezovač zábavy. Poslední výhledy a už klesám při lanovkách dolů.“

Opět mě čeká přejezd do Francie, kde dávám top silniční pass v Alpách vůbec, a to Col D Izoard. Nevyniká svou nadmořskou výškou, která i tak je parádních 2360nm, ale okolní krajinou. Je to úplně něco jiného, než co můžete vidět v Rakousku nebo Itálii. Však mrkněte na fotky. Anebo, ještě lépe, zajeďte si tam. Opravdu TOP. A tak se pomalu po cestě sunu směr Monte Carlo, kde končí i samotná stezka ,,Routes des Grandes Alpes“. Ovšem do Monaca dojedu až následující den, jelikož mně cestu blokují uzavírky probíhající rally soutěže. Noc trávím v kempu Les Fines Roches, kde mají točené pivo a dělají čerstvou pizzu. Tak po dlouhé době se rozšoupnu a dám si.

Druhý den už Monte Carlo vyšlo, ale ne s tím, co jsem chtěl. Kdo tu byl ví, že před vjezdem do tunelu, kterým se jezdí okruh F1, byl dvouproudový nebo dokonce tříproudový kruháč a uprostřed palmy a bronzová formule 1:1, do které se nechalo normálně sednout. No normálně ne, museli jste porušit zákaz a na ostrov kruháče vlézt. Tak formule i kruháč je pryč a probíhá rekonstrukce nebo bůh ví co. Nevadí, projíždím Carlo a pak už nabírám směr Castelane. Což je vstupní brána do největšího evropského kaňonu Verdon. Neplánovaně zde v kempu zůstanu tři dny a to spíše kvůli setkání s Italy, kterým jsem pomohl opravit motorku a následně jsem s nimi jeden den jezdil po okolí. Závěrem, jak jsem odjížděl po několika dnech, jsem nenatočil motorku. Baterka. Jdu za Luigim a Furiem, zda nemají záložní zdroj. No jistě, měli. Nahodil jsem motorku, dal s nimi čaj a jako dárek jsem od nich na cestu dostal onen záložní zdroj. Furio, který mi jej dal, na tom trval, že to mám za spravení jeho TDM 900 (měl únik oleje u čidla vačky a únik chladící kapaliny na těle termostatu). Moc mu děkuju a už mažu směr Pyreneje se zajížďkou do Saint Tropez. Funesa jsem tam nepotkal, ale jejich četnickou stanici jsem na třetí pokus našel. Ve stanici vzniklo muzeum na památku filmových komedií, tak kdo tu budete, tak se do něj mrkněte.

Francie mi už dala, co jsem chtěl a proto definitivně mířím na Pyreneje, které chci co nejvíce prokličkovat. To se mi daří a chvilku jsem ve Francii, pak zase ve Španělsku a naopak. Projíždím i ministát Andorra, kde opět jsou ceny paliva o poznání nižší-a nejenom paliva. Kupuji přenosný disk, clonu na foťák a ještě nějaké další drobnosti. Na benzín, který jsem zde natankoval za 1,2 euro, jsem najel 809km. Parádní. Pyreneje mají moc passů, ale výška už není tak závratná jako v Alpách, ovšem kopce to jsou také parádní a je na co se dívat. Krajina se zase změnila. To tak v jednom passu vidím cestu, která vede ještě výš. Dávám se po ní a narážím na perlu! Letiště, které si zahrálo v bondovce s Piercem Brosnanem. Letiště je zvláštní tím, že startovací dráha je ve svahu. Přistání i start z tohoto letiště musí být zážitek. Večer v kempu, ve kterém jsem zakotvil-Camping du Valentin-se dívám do map a vidím známý název Lurdy. Kde jsem to jenom slyšel. Už vím: od maminky mojí ženy. Byla zde se zájezdem. Když ona, tak já taky, mám to asi 70km. Cíl je jasný a dopoledne jsem tam. ,,Svaté místo“ je obrovská katedrála postavená nad jeskyní, kde se asi před 160ti lety zjevila chudé pasačce panenka Marie. Kdysi to možná bylo poutní místo pro věřící, ale dnes je to Disneyland. Dělám několik fotek, katedrála je opravdu nádherná, a mizím zpátky do hor a definitivně opouštím Francii, do které se už letos nepodívám.

Kurz mám nastavený pořád na západ na severní pobřeží Španělska, kde jsou skalnaté katedrály. Ne, nejde o svaté místo jako v Lurdech, ale o část pobřeží, kde voda za tisíce let do útesů vysekala chodby, tunely, výklenky atd. Prostě parádní místo na procházku, tedy pouze pokud je odliv. To se odhalí široká písečná pláž, po které se nechá projít. Já jediný v motokrosových botech. Lidi sem tam na mě hledí více, jak na samotné skály. Bohužel jsem trefil čas, kdy už byl příliv a tak mě sem tam zaleje vlna. Sůl v botech ještě nebyla, tak to je dnes premiéra. Jo-místo se jmenuje Playa As Catedrais.

Když už se řadím mezi křesťany i přesto, že nechodím do kostela a nejsem pokřtěný, na mapě je další velké poutní místo křesťanů. Třetí největší po Jeruzalému a Vatikánu. Santiago De Compostela. Měly by zde být v katedrále uloženy ostatky svatého Jakuba. Jestli si to dobře pamatuju, je to jeden z těch, co naposledy večeřeli s Ježíšem. Jelikož jsem stanoval na sedlákově louce 30km od města, dojíždím před katedrálu kolem 9h ráno. Což je fajn doba. Je tu minimum lidí. To se ale do půl hodiny změní příjezdem mnoha autobusů. Katedrála má opět nádherný zevnějšek. Dovnitř jsem se nedostal, bylo zavřeno.

Teď už opět není, co bych chtěl ve Španělsku vidět, tak neplánovaně mizím do Portugalska, kterým jsem jet ani nechtěl, ale když už jsem tak blízko, tak proč ne. V Portugalsku je jeden bod, který jsem chtěl v roce 2012 navštívit, ale už nebyl čas, musel jsem do práce, tak se tam nyní podívám. Jde o nejzápadnější mys evropského kontinentu. Mys Sv. Vincent. Ovšem leží úplně až dole v Portugalsku. Nebo spíše na jihozápadním cípu. Mám to tedy přes celé Portugalsko. Chvilku jedu po pobřeží, ale to se nedá. Volím tedy nájezd na Autoviu. Ovšem tady oproti Španělsku jsou dálnice zpoplatněny a vzápětí zjistím, že krutě. To samé benzín-běžně 1,70 euro. No nic, už jsem to tak rozjel, tak to i dojedu. Den na dálnici mě v poplatcích vyšel na 60 euro. Ovšem večer jsem dojel na mys. Beru kemp poblíž, abych se mohl ráno pokochat výhledy. Dobře jsem udělal, ráno s východem slunka beru motorku a jedu jen tak nalehko s foťákem. Je to nádherné, stát na útesu a hledět do dáli, kde za hodně kilometrů je Amerika, kam se snad dostanu za nějaký měsíc, možná rok. Od kempu směrem na Španělsko, takže po mé trase je ještě jedno místo s pěkným skalnatým pobřežím, tak tam dopoledne zajíždím a dělám menší túru. Stálo to za to. Hezčí skalnaté pobřeží jsem ještě neviděl. Ve filmu možná, naživo ne. Strávím tu asi hodinku a pak už je načase zajet do Algrecia, kde najedu do trajektu, který mě snad doveze do Afriky. Tentýž den to ale nestihnu, ani jsem nechtěl. Chci do Afriky dojet dopoledne, abych měl čas najít si do večera místo na spaní. Uléhám tedy ve Španělsku ke spánku v areálu čerpací stanice Repsol. Bylo to super. Postavil jsem stan. Došel si na záchod a koupil studené lahvové pivo. Paráda.

Ráno s úsvitem vstávám a jedu do přístavu, kde mě u parkoviště jeden člověk ve vestě směřuje na parkoviště. Chvilku mu nerozumím, ale pak mi to došlo. Překupník. Koupí mi lístek a něco si k tomu přihodí. To ne, startuju a jedu tam, kam jsem chtěl. Lístek do Afriky mám za 5 minut za pro mě dobrých 55euro. Rovnou se jedu zařadit k bráně na trajekt. Po půl hodince začíná naloďování. No čekal jsem fronty, ale ty se nekonají. Asi jsou větší fronty z Afriky do Evropy. Z najíždění na trajekt a z odjezdu jsem v celku naměkko. Konečně začíná to nové dobrodružství, které jsem si jako kluk vysnil. Jsem zvědavý, jaký příběh mi nachystá Afrika.

Kdo z vás by chtěl jet se mnou, může. Stačí mrknout na stránky www.smichalemvsedle.cz do záložky "Chcete cestu podpořit". Tam si můžete pořídit třeba pěkné tričko s logem cesty. Výtěžek z triček jde na benzín a poplatky spojené s cestou. Název cesty je právě proto ,,S Michalem v sedle“. Dojedu totiž pouze tak daleko, kam mi to čtenáři a další partneři umožní.

Další článek bude zhruba v lednu, možná nejdříve kolem Vánoc, kdy vás zahřeju článkem z Afriky.

 

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.74
Známkováno: 23x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist