Tip na výlet: Strážce Železných hor

Naše země oplývá měrou nebývalou středověkými opevněnými stavbami. Záměrně opomíjím „taháky“ typu Karlštejna či Křivoklátu, které jsou všeobecně známé, nesčetněkrát popsané a cestu si k nim najde každý. Naopak je tady roztroušeno mnoho méně známých či prakticky neznámých lokalit, které však mají své kouzlo a jejich návštěva není ztrátou času. A co víc, většinou zde nejsou houfy turistů.

Dnešní putování nás zavede do oblasti, kde se z polabské nížiny zvedá jako předzvěst Českomoravské vrchoviny pásmo Železných hor. Ty se táhnou na jihovýchod od Řečan nad Labem, aby plynule navázaly na vrchovinu v oblasti Hlinska. Náš cíl leží v západní části, kde je přímo nad městečkem Třemošnice patrná na mohutném hřbetu se tyčící zřícenina středověkého hradu Lichnice.

Trojúhelníkový vrchol Světlíku, oddělený od hřebene Železných hor strmou Lovětínskou roklí na severu a roklí Peklo na jihu, je přístupný pouze po šíji z východu.
Velmi výhodné místo využil už kolem roku 1150 jistý Smil, zakladatel šlechtického rodu Ronovců, kdy zde postavil dřevěné hradiště. Jeho následovníci zde vztyčili v dalším století kamenný hrad, uváděný jako Lichtenburk. Toto jméno se postupem času počeštilo na dnes známou Lichnici.
Hrad využil hned od počátku celou plochu vrcholu a po dobu existence nebyl prakticky rozšiřován. Opevnění chránilo hlavně přístup z východu, z ostatních stran zařídila nedostupnost příroda. Základ obrany tvořila robustní obytná věž na severovýchodě a parkán, zbytky obou staveb jsou dodnes patrné. Hlavním obytným objektem byl palác v severozápadní části.

Na konci třináctého století pánové z Lichtenburka vyměnili s králem Janem Lucemburským hrad Lichnici za jiné panství. Královský hrad byl několikrát dán do zástavy, a na počátku husitských válek přešel bez boje do vlastnictví šlechticů, kteří byli protivníky husitů. Husitská vojska proto hrad oblehla a ten koncem roku 1429 po dohodě přešel do rukou husitského hejtmana Jana Hertvíka z Rašínova. V jeho držení byl až do roku 1458, kdy jej odkoupil král Jiří z Poděbrad.
V druhé polovině patnáctého století hrad několikráte změnil majitele, až se stal na počátku dalšího století majetkem rodu Trčků z Lípy. Ti přestavbami přizpůsobili původní gotický hrad zvýšeným nárokům na bydlení v době renesance, navíc rozkvetlo i městečko na úpatí hradu.
Díky mohutnému zadlužení rodu přešla Lichnice do majetku rodu Rombhápů ze Suché. Za jejich panování došlo v roce 1610 na hradě k požáru, který stavbu poškodil. V druhé polovině třicetileté války předali Rombhápové Lichnici do rukou císaře Ferdinanda II.

Po třicetileté válce bylo v důsledku císařského rozhodnutí zbořeno vnější opevnění, hrad byl jen částečně obyvatelný a postupem doby začal neodvratně chátrat. Ani změna majitelů nepřinesla žádnou změnu, naopak, s rozvojem obcí v podhradí bylo hradební zdivo obyvateli rozebíráno na stavební materiál a objekt se stal definitivně neobyvatelnou zříceninou.
Dodnes jsou tu zachovány příkopy a obranné hradby i s předsunutým barbakánem, chránícím jedinou přístupovou cestu. Z hlavní stavby, hradního paláce s věží, se toho dochovalo nejvíce, dalším poměrně zachovalým prvkem je vstupní brána a jedna z věží.
Z celého areálu je vynikající rozhled po celém kraji koldokola. Máte-li štěstí na dohlednost, je toho vidět spoustu, od Kolína a Čáslavi na západě přes placku Polabí na severu až po oblé hřbety Železných hor na východě. Do zbytku severní věže byla proto v roce 2017 vestavěna železná rozhledna.
Hrad má sice své otvírací hodiny, kdy je přístupná i malá expozice v jedné ze zachovalých místností paláce a paní průvodkyně poskytne velmi rozsáhlý a zajímavý výklad, ale i mimo ně je možno si lokalitu prolézt a prohlédnout.

Přístup:

Do oblasti je nejpohodlnější příjezd od západu z Čáslavi. Z jejího obchvatu je nutné odbočit na východ směrem na Žleby a Ronov nad Doubravou. Před Třemošnicí hlavní silnice uhne vlevo a vystoupá lesem sérií docela pěkných zatáček. Na hřebeni odbočíme na křižovatce vlevo (hrad je již na dohled) a dojedeme do vesničky Podhradí. Ta, jak název napovídá, obkružuje areál hradu z východu. Uprostřed je malé parkoviště, kde lze v klidu ponechat mašinu a asi dvousetmetrovou vycházkou se vyšplhat na hradní návrší.
Z východu se sem dostaneme po stejné silnici „337“ ze Seče, kdy se silnička příjemně motá kopcovitou krajinou. Od severu se lze k cíli dostat z Podhořan u Ronova, ležící na silnici „17“ Čáslav – Chrudim. Ze strany jižní dojedeme pod hrad okreskami z Vilémova na silnici „345“ Golčův Jeníkov – Chotěboř.

Okolí:

Z parkoviště pod hradem se spustíme serpentinami na okraj Třemošnice, kde zahneme vlevo. Pokračujeme úpatím svahů Železných hor do Běstviny, odkud si uděláme malou odbočku k nedaleké přehradě Pařížov.
Podnětem k její stavbě byly časté povodně, sužující okolí řeky Doubravy. Stavba klasické kamenné přehrady z kyklopského zdiva proběhla těsně před první světovou válkou a vodní dílo podle předpokladů značně zredukovalo povodňové škody. Hráz byla postavena velmi kvalitně, o čemž svědčí i skutečnost, že při povodni v roce 1997 proudila voda skoro dva dny přes povodňové přelivy, přičemž hráz utrpěla pouze nepatrné škody. Hráz je i z estetického hlediska kvalitním inženýrským dílem a harmonicky zapadá do údolí Doubravy.
Pro případnou prohlídku a procházku po koruně hráze stačí zazvonit u domu hrázného, pakliže je doma, určitě rád skupinku provede.

Vrátíme se kousek ve svých stopách a pokračujeme po „340“ směrem na Seč. Silnička se klikatí a lehce stoupá, než dorazí na sečské náměstíčko. Kousek za ním zahneme vpravo a táhlé klesání nás dovede až na korunu další přehrady, Seč.
Přehrada na řece Chrudimce vznikla z podobných důvodů jako předchozí, navíc byla u paty hráze postavena vodní elektrárna, voda k ní proudila unikátním povrchovým dřevěným potrubím. Toto neobvyklé řešení bylo použito kvůli nestabilnímu podloží v trase potrubí. V roce 2010 byl přívod převeden do potrubí ocelového.
Projektant zvolil pro umístění klasické kamenné hráze hráze příhodné místo, úzkou skalnatou soutěsku, pro přístup na korunu bylo ale nutno prorazit silniční tunel. Další zajímavostí bylo použití deset kilometrů dlouhé nákladní lanovky z lomu u Libkova, dodnes se na její trase dochovaly patky stožárů a další drobné pozůstatky.
Menší prostor pro odstavení motorky najdete na pravém úpatí hráze, větší skupinka musí nechat své stroje na parkovišti za tunelem.

Následuje stoupání na hřeben nad přehradou, chvilku jedeme po jeho vrcholu, než se pozvolna spustíme do údolí Chrudimky v Horním Bradle.
Do dalšího postupného cíle, Trhové Kamenice se sice můžeme dostat údolní komunikací, ale pro lepší svezení doporučím cestu přes Jeníkovec a Barovice. Tato odbočka nás dovede až ke klesání do Trhové Kamenice, ve kterém se nám po pravé ruce objeví Rozhledna na Zuberském kopci. Důvod k dalšímu zastavení:-)
Rozhledna vznikla na počátku tohoto tisíciletí pro potřebu pokrytí města a okolí signálem operátorů mobilních telefonů. Naštěstí se představitelům obce podařilo přemluvit investora k odstoupení od typizovaného řešení a vzniku originální ocelové, částečně dřevem obložené konstrukce, lépe zapadající do krajiny.
K rozhledně vede kratičká přístupová komunikace, místa k odstavení mašin je kolem sdostatek. Aktuální otevírací dobu lze zjistit na webovém odkazu viz níže.

Trhovou Kamenicí projedeme a vydáme se směrem na Hlinsko. Ani se moc nemusíte rozjíždět, hned první odbočka vpravo je ta naše. Cesta sklesá k Chrudimce a hned za mostem se naskytne první možnost k zastavení.
Osada Svobodné Hamry vyrostla kolem hamru a železné huti v šestnáctém století. Později sice huť zanikla a hamr se změnil na vodní mlýn, malá osada však přežila. Díky své poloze a „nerozvoji“ se dodnes dochoval jak hamr, tak i naproti stojící hospoda ze sedmnáctého století, dodnes funkční prakticky v původní dispozici. Dát si oběd či jen něco menšího k občerstvení v prostorech, kde se jí a pije již po čtyři století, je docela silný zážitek. Sice se nesvítí loučemi a nevaří v černé kuchyni, ale i tak :-).
Po případném dlabenci (nebo před ním) je možné si prohlédnout nedaleký hamr (mlýn) a jeho technické vybavení.

Kousek za osadou je odbočka vlevo, která nás po pár stech metrech dovede na parkoviště. Zde musíme odložit stroje a do skanzenu Veselý Kopec dojít po svých.
Na ostrohu nad soutokem Chrudimky a Dlouhého potoka byl v osmdesátých létech minulého století založen skanzen, kde byly shromažďovány chalupy a účelové stavby drobných zemědělců a řemeslníků z regionu Vysočiny. Podařilo se zde také postupně soustředit technické památky, poháněné vodní energií (pila, lisovna oleje, mlýn s varnou povidel) i dílny venkovských řemesel (sekernictví, bělidlo prádla, kolářství, sušárna ovoce a lnu). Skanzen se neustále rozšiřuje, takže je zde pořád něco nového ke shlédnutí. Pořádají se zde i tématické akce k významným svátkům „roku na vsi“, jako je masopustní karneval a podobně.

Od skanzenu se vrátíme zpět na hlavní silnici a nabereme směr do Hlinska. Centrum západní části Vysočiny projedeme, chvilku se držíme hlavní silnice „343“ a kousek za městem odbočíme vpravo na okresku do Herálce. Mineme další přehradu na Chrudimce, Hamry. I zde se lze zastavit, zazvonit na hrázného a prohlédnout si přehradu, postavenou jako Pařížov před první světovou válkou.

Silnička se ponoří do takřka nekonečných, hlubokých lesů, jen sem tam prostřídaných malou osadou. Projedeme Herálec a opět jen silnička, lesy a my, neustále pozvolna stoupáme do srdce Vysočiny.
Dorazíme na náhorní planinu Žďárských vrchů, kde leží známá střediska Fryšava, Tři Studně a Medlov. Protáhneme se kolem rybníku Medlov a u obce Studnice nás čeká nejvzdálenější cíl dnešní vyjížďky.
Nehostinnou a zvláště v zimě drsnou oblast (inu Studnice je nejvýše položená obec na Vysočině) využil v osmdesátých létech Výzkumný ústav energetický ke stavbě „námrazové stanice“, tedy pracoviště, kde se přímo v přírodních podmínkách testují prvky silnoproudých přenosových soustav (vodiče, izolátory, kotvení atd.) na celkem čtyřech stožárech. Celek tak připomíná vysokonapěťové vedení odnikud nikam:-). Zastaví se zde zřejmě fandové techniky všeho druhu, jejich partnerky spíše ocení slušný rozhled koldokola :-)

Pomalu nabereme směr na návrat. Po hlavní silnici dojedeme do Sněžného, odkud pokračujeme severozápadním směrem na Křižánky a Svratku. Hned v další obci, Svratouchu, lze udělat další zastávku v „Expozici historických motocyklů“, stylově umístěné v bývalé evangelické škole a modlitebně.

Na rozdíl od většiny obdobných veteránských muzeí v Česku se zdejší nezaměřuje většinově na motorky československé provenience. Jasně, tyhle motorky zde také najdete, ale jsou zde hlavně jako srovnávací exponáty s motorkami z Anglie, USA, Německa, Francie a Dánska, tudíž se stroji, které až tak běžně u nás neuvidíte. Expozice byla nedávno rozšířena o patro, takže dvě hodinky zde strávíte jako nic. Obzvláště, je-li přítomen pan majitel a dá do placu nějakou tu „historku z natáčení“ :-), to pak čas utíká jen což.

Ale zpět do sedel, je toho před námi ještě dosti.
Ze Svratouchu je to na hlavní „34“ kousek. Vydáme se po ní směrem na Hlinsko, ale jen na chvilku, k odbočce na Vojtěchov. Kousek od hlavní silnice se zde tyčí k nebi Vojtěchovská rozhledna, tudíž další důvod k možné zastávce. U paty rozhledny je i menší odpočívka, v pokladně lze zakoupit menší občerstvení a hned je zde (samozřejmě po výstupu na vrchol rozhledny) spucnout.

Pokračujeme dál, klesáme přes Ranou a Mrákotín do Prosetína, kde na hlavní uhneme doleva. Přejedeme hlavní silnici „355“, ještě pár zatáček a sklesáme do údolíčka s velmi pochmurnou a temnou historií.
Asi se nemýlím, když řeknu, že jméno Ležáky zná prakticky každý, stejně jako ještě o něco známější Lidice. Osada byla vypálena a její obyvatelé (kromě dvou malých dětí) zavražděni v důsledku nacistické represe v období heydrichiády, kdy se zde ukrývali parašutisté výsadku Silver A s radiostanicí. Dnes je zde památník citlivě zasazený do prostoru kdysi poklidné a všedním životem žijící obce.

Zpět do dneška. Trasa nás vede do Nasavrk, ty objedeme po hlavní a zamíříme na jejich jižní okraj. Oblast kolem městečka se kdysi v dávnověku mohla pochlubit poměrně hustým keltským osídlením, a tak není divu, že se našla skupina nadšenců, kteří zde vybudovali skanzen Země Keltů. Vyrostlo zde několik staveb, inspirovaných archeologickými nálezy a vykopávkami v nedalekém keltském oppidu v České Lhotici. Můžeme je najít nedaleko na ostrohu nad pravým břehem přehrady Křižanovice I.

Nasavrcké Kelty si můžeme připomenout i na nedaleké rozhledně Boiika, navržené a postavené ve stylu strážní věže keltských oppid. Rozhledna poskytne slušný výhled severním směrem, zaparkovat lze přímo u ní.

Předchozí etapa byla samé zastavení, takže protentokrát už necháme pamětihodnosti stranou a trochu se svezeme.
Sklesáme do údolí Chrudimky a užijeme si svižný úsek podél řeky až do Bojanova. Zde údolí opustíme a vydáme se vpravo opět mezi kopečky směrem na Vápenný Podol. Tam ale nedorazíme, kousek před ním se dáme vlevo, mineme Prachovice a už je na dohled cíl cesty, charakteristická silueta hradu, od něhož jsme se na výlet vydali.

Trasa měří cca 165 kilometrů, tedy necelé čtyři hodiny čisté jízdy. I když navštívíte jen některé z výše uvedených míst, tak výlet lehce vydá na celý den.

Catering:

V Podhradí poblíž parkoviště je v turistické sezóně k dispozici menší osvěžovna. Za větší plnohodnotnou nabídkou je možné sjet pod kopec do Třemošnice, kde jsou v centru k dispozic tři restaurace, Lichnice, Lihovar a Club hotel.

Palivo:

S palivem je to stejné jako s jídlem. Nejbližší pumpa leží na okraji Třemošnice u silnice na Seč.
Na trase výletu najdete čerpačku v Seči, Trhové Kamenici, Hlinsku, Svratce a Nasavrkách.

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (13x):


TOPlist