Lešetice, bývalý pracovní tábor Vojna

Doba po druhé válce byla značně turbulentní. Země se vyrovnávala s německou okupací, s kolaborací, svoji vůli navíc nezakrývaně začal prosazovat osvoboditel z východu se svými lokálními přisluhovači. Studená válka začínala nabírat „grády“, a naše země v ní díky své poloze a bohatým ložiskům uranové rudy bohužel hrála důležitou a víceméně vnucenou roli. O uran projevil eminentní zájem Stalin, a co chtěl, to měl obdržet.

Část uranových ložisek se skrývala pod zemí poblíž Příbrami, kde se různé metalické rudy těžily už přes dvě staletí. Po válce zde vyrostl vězeňský tábor, který postavili a osídlili němečtí vojáci a odsouzení kolaboranti. Konec konců, nebyl jediný, další podobné vznikly třeba na Sokolovsku a Jáchymovsku.

Pár let po válce byli Němci repatriováni, čímž se tábor značně vylidnil. To ale nebylo „v plánu“, naopak, těžba měla nabrat na intenzitě. Proto čerstvě etablovaný komunistický režim věc pojednal s razancí sobě vlastní. Přiohnout si patřičné paragrafy nebyl problém, a tak se tábor brzy zaplnil „nepřáteli nového zřízení“. Byla to různorodá skupina: zahraniční vojáci bojující za svobodu své země na válečných frontách, duchovní, „útěkáři“ a vůbec osoby režimu nepohodlné či jemu vzdorující. Ti všichni zde byli protiprávně hermeticky uzavřeni a nuceni k tvrdé, vysilující a zdraví škodlivé práci s radioaktivní horninou. Navíc trpěli nedostatečnou výživou, neustálou šikanou a brutálními disciplinárními tresty. V polovině roku 1951 zde bylo cca 760 vězňů, o dva roky později již 964 a počátkem roku 1959 cca 1930.

Není divu, že jich zde značná řada zahynula, další zemřeli později na přímé následky věznění, a mnozí si nesli trvalé zdravotní problémy do konce jejich životů, někteří až dodnes.
Historie tábora trvala do šedesátých let, kdy příliv vězňů slábl, a navíc se projevila ekonomická zákonitost, že zaměstnávat civilní horníky s patřičným platem je ve výsledku lacinější a efektivnější, než financovat pracovní tábory se zákonitě nízkou produktivitou práce. Areál poté převzala armáda a využívala jej až do přelomu století.

Po revoluci se podařilo shromáždit dostatečné prostředky na to, aby z tábora vznikl památník na nejtemnější dobu naší moderní historie, obhospodařovaný Hornickým muzeem Příbram. Dochovaly se zděné budovy, pro ilustraci bylo rekonstruováno několik typických dřevěných baráků do stavu, v jakém byly v letech padesátých. Uvnitř najdete expozice, oslovující návštěvníky svojí syrovostí a autenticitou, přibližující historii táborů a hlavně jejich nedobrovolných obyvatel.
Nedávno byl areál doplněn o výstavu „Uran v českých dějinách“, v plenéru byl instalován geopark s ukázkou zdejších hornin a menší skanzen dobové hornické techniky.

Tábor Vojna není těžké nalézt. Stačí se držet hlavního tahu Praha – Písek. Za Dubencem stoupá podél hald vytěžené hlušiny až k odbočce na Příbram, těsně u Milína. Zde zahneme vpravo, směrovky už nás odtud vedou. Po čtyřech kilometrech odbočí vlevo okreska do Lešetic. Podle ukazatelů je projedeme, vystoupáme přes železniční přejezd do lesa, a za chvilku už je před námi prostor obehnaný dvojitým drátěným plotem se strážními věžemi. Parkoviště je před hlavní bránou.

A mimochodem pro úplnost, ta dvě v perexu zmíněná místa byla Osvětim a Buchenwald….

Pro vyhnání neodbytných a chmurných vzpomínek na právě spatřené je nejlepším lékem výletík. S masívem Brd na dohled je nasnadě udělat si kolečko kolem jejich západní poloviny.
Zamíříme do nedalekého centra oblasti, Příbrami. Pro tentokrát zde nezastavíme, neboť bohatá hornická historie města se spoustou technických artefaktů si „vezme“ prakticky celý den na seznámení. Tolik času nemáme, takže si město necháme „na příště“.

Příbram projedeme a pokračujeme po dálničním přivaděči k D4. V polovině stoupání jej opustíme a dáme se vlevo po „118“ směrem na Jince a Zdice. Údolí rozděluje Brdy na východní a západní část, je tudíž poměrně důležitou komunikační tepnou.

Přímo v Jincích se můžeme zastavit u zdejší hutě Barbora, ležící vpravo od hlavní. Barokní vysoká pec, specializující se na výrobu litinových vodovodních trub a dalších výrobků z litiny po půlstoletí ukončila výrobu. Poté se zde zpracovávalo dřevo, po válce sloužila jako sklad. Unikátní stavba po desetiletí chátrala, dnes probíhá její rekonstrukce a zanedlouho by měla být zpřístupněna.

Kousek za Jincemi zahneme opět vlevo na okresku, která nás dovede do Hořovic. Z nich je to po „117“ do Žebráku jen pár minut.
Severně od obce stojí na dvou protilehlých hřbetech zajímavé a v Čechách unikátní „dvojhradí“. Zatímco větší a výstavnější Točník se dodneška v podstatě dochoval, protější Žebrák je nyní zříceninou, nejvíce zachovalá je jeho věž.
Točník založil po požáru staršího, znatelně menšího a vojensky strohého Žebráku král Václav IV jako své reprezentační mimopražské sídlo, z něhož mohl vyrážet na oblíbené lovecké výjezdy do okolí a současně zde přijímat důležité návštěvy. Přestavba Žebráku nebyla možná z prostorových důvodů (úzký skalnatý hřeben), zřejmě toto byl jeden z důvodů, který vedl pohodlí a světské potěšení milujícího krále k rozhodnutí stavět „hned vedle“.

V dalších dvou stoletích byl hrad několikrát zastaven a opět Korunou vykoupen, navíc byl značně poškozen za třicetileté války.
Po první světové válce oba hrady vykupuje Klub československých turistů, dnes je Točník státním hradem.
Případnou prohlídku musíme absolvovat „po svých“, stoupání z parkoviště není dlouhé ale „výživné“. Trocha protažení neuškodí….

Žebrák je o dvě staletí starší než jeho protějšek, založil jej rod Buziců na protáhlém hřebeni severně od stejnojmenné poddanské vsi. Důležitosti hrad nabyl za vlády Lucemburků, kdy chránil důležitou obchodní stezku Praha – Norimberk. Hrad získal Jan Lucemburský, jeho syn Karel IV jej připojil ke karlštejnskému panství a často jej využíval při svých cestách do Norimberka a Porýní.
Zkázu hradu a jeho přeměně na zříceninu lze přičíst několika požárům a také hledačům bájného pokladu Václava IV. Věž hradu dnes slouží jako rozhledna.
Motorku lze odstavit na návsi nebo v okolí, nahoru se opět musí hezky pěšky.

Od „dvojhradí“ nás čeká posun k jihozápadu, víceméně podél údolí. Kdo nemá zájem zastavit se na příštím postupném cíli, může pokračovat ze Žebráku okreskou podél hranice CHKO Křivoklátsko přes Drozdov a Týček do Zbirohu.
Kdo si ale chce prohlédnout zdejší kraj z výšky, musí se vrátit na hlavní „605“ a popojet kousek po totálně přímé silnici do další obce, Cerhovice.
V místní části Třenice stojí na východním úbočí Třenické hory (ehm, hora, spíše tedy kopec…) poměrně zajímavě koncipovaná ocelová rozhledna. Ač je lehce utopena v údolí, přesto poskytne hezké výhledy na okolní hřebeny, tedy hlavně Křivoklátsko a Brdy. Výhled sice trochu kazí D5ka, ale co už…
Na motorce se pohodlně dostaneme až k rozhledně. Při příjezdu do Třenic odbočíme vlevo mezi domky do ulice Letná, projedeme zástavbou, po levé straně mineme podzemní vodojem a pak už je to k rozhledně kousek. Cca dvě stě metrů před ní je sice závora, ale když jsem zde byl, byla vztyčená a tak „no problem“.

Sjedeme zpět do Třenic, na hlavní vlevo a okreska nás po chvilce dovede do Zbirohu. Na hlavní zahneme vlevo, dojedeme na náměstí a na jeho konci se dáme opět vlevo. Po pravé straně stojí zdejší atraktivita No. 1, zámek s velmi bohatou historií, obzvláště nedávnou, skoro současnou (kdo si trochu zagůglí, dozví se). Nicméně, jsem toho názoru že středověké architektury už bylo dnes dosti, tak si Zbiroh necháme na někdy jindy a pokračujeme dále okrajem městečka.
Nepojedeme dlouho, u autobusové zastávky Zbiroh, Švabín odbočíme vpravo a další „postupný“ cíl je před námi.

V rozlehlém areálu (tipnu si, bývalé vojsko…) sídlí dnes Hasičský záchranný sbor, a část budov v sobě ukrývá expozici požární ochrany.
Rozsáhlá expozice současné techniky i historického vybavení hasičských sborů od doby jejich vzniku dá přehled o fungování hasičů dobrovolných i profesionálů za více než sto padesát let jejich činnosti na našem území. První placený hasičský sbor vznikl v Praze v roce 1853, již dříve ale byly formovány skupiny dobrovolníků v jednotlivých obcích.
Součástí expozice je i část věnovaná civilní obraně.
Každopádně, zdejší expozice je natolik rozsáhlá, že fandům techniky minulé i současní spíše doporučím si zdejší lokalitu pouze obhlédnout a věnovat jí buďto půlden nebo i celý den někdy jindy.
U vstupu do areálu je velké parkoviště s hospůdkou poblíž.

Naše putování k západu se pomalu chýlí ke konci, stejně zde poslední svahy Křivoklátska a Brd začínají svůj sestup do plzeňské kotliny. Tak si trochu užijeme jízdu vedlejšími silničkami.
Vrátíme se na zbirožské náměstí a pokračujeme na sever. Za chvilku nás okreska stočí na západ. Dojedeme do městečka Radnice a poté do Břas, kde na severním okraji obce nás očekává druhá dnešní rozhledna.
Na zdejším kopci (Na Vrchách, 481 m.n.m.) se v osmdesátých létech minulého století usídlila radiotechnická rota protivzdušné obrany státu ČSLA, sledující vzdušný prostor plzeňské kotliny. Působila zde až do raných „devadesátek“, poté lokalitu armáda opustila. Koneckonců, dodnes tu po ní zůstaly patrná stanoviště radarů a radiotechnických prostředků. Kasárna pod vrcholem byla posléze přestavěna na dům s pečovatelskou službou.
Roku 2013 zde obec postavila dřevěnou krytou rozhlednu, sloužící obci také jako datový převaděč kamerového systému. Atypické řešení věže si rozhodně zaslouží pozornost a navíc je zde vynikající výhled obzvláště na západ a jihozápad.
Na motorce lze dojet až k patě rozhledny.

Naše trasa se stáčí k jihu, neboť je nutné překonat frekventovanou oblast u Rokycan. Město projedeme a pokračujeme po „183“ směrem na Šťáhlavy. Hned za posledními rokycanskými staveními se po levé straně objeví areál bývalé vojenské posádky, sídlil zde raketový pluk.
Roku 1997 armáda předala areál Nadaci pozemního vojska AČR, rok nato již byla expozice vojenské techniky z období od vzniku republiky až do „nedávného dneška“. Specialitou zdejších muzejníků je, že prakticky všechna jejich technika je pojízdná, můžeme ji tak vidět v mnoha českých filmech a televizních seriálech.
Motorky je možné odstavit přímo v areálu.

Rokycany leží na samotném západním konci brdského hřebene, tudíž budeme ještě chvilku pokračovat k jihu a poté se vydáme do cíle.
Od vjezdu do areálu se kousíček vrátíme k městu, ale po pár metrech odbočíme vpravo na okresku. Promotáme se zalesněným východním úbočím Kotle (na něm je také rozhledna, ale dosažitelná pouze pěšky po modré, tudíž Vás tam ani neposílám :-))), projedeme dvě vesničky a posléze se napojíme na regionálku „117“. Budeme se jí držet až do městečka Spálené Poříčí, kde nás čekají dvě možná zastavení.

To první je rozlehlý barokní špýchar, ležící přímo ve středu obce hned vedle zámku, kterému samozřejmě dříve patřil. Nyní je areál v majetku města, které do jeho rekonstrukce nasypalo příslušnou částku. Dnes se tak můžete jednak pokochat citlivě rekonstruovanou typickou hospodářskou stavbou z počátku osmnáctého století, a druhak si můžete prohlédnout expozici zemědělské techniky a hospodářského vybavení své doby. Pro nás starší (a více pamatující, zatím…..) je ve druhém patře stálá výstava karikaturisty Jiřího Wintera, známého spíše pod pseudonymem NEPRAKTA.
Parkování motorek je možné v areálu poblíž vjezdu.

Druhým slíbeným POI ve Spáleném Poříčí je (dnes už poslední:-) no, teda skoro...))) rozhledna. Před nedávnem byla vztyčena na okraji hospodářského areálu na již nepoužívaném silu na piliny. Je jednou z mála v ČR, která vznikla díky soukromé iniciativě, financována byla rodinou vlastníka areálu a velká většina prací byla provedena svépomocí.
Nabízí se výhled na okolí městečka, západní část Brd a Nepomucko. Na terase rozhledny je k dispozici drobné občerstvení.
Motorky můžeme odstavit v areálu u rozhledny.

Vyjedeme na okresku, zahneme vlevo a před námi jsou Brdy. V příští vesničce mohou ti, co mají v oblibě neobvyklosti a raritky, zahnout vlevo do kopce a dojet k první buddhistické stúpě v Česku. Co to stúpa je, prozradí teta Wiki. Ve stručnosti – veřejné modlitební místo pro vyznavače buddhismu.

V Těnovicích naše trasa uhne vpravo a po chvilce se napojí na hlavní „19“, která se na delší čas stane naší průvodkyní. Stoupáme, ponoříme se na chvilku do lesa až dojedeme do lesní osady Míšov. Zde máme možnost věnovat se péči o znavená těla.
Nerad ve svých statích připomínám (a popřípadě doporučuji) různé osvěžovny, protože současná značně turbulentní doba se na restauracích a hospodách podepisuje, a kde to před pár měsíci fungovalo bezchybně, dnes může být nepřívětivo nebo dokonce uzavřeno.
V Míšově udělám výjimku, Zdejší „grill station“ jsem navštívil už několikrát a vždy byla spokojenost. Poměrně frekventované zařízení má oblibu u kolemjedoucích, z nichž velké procento jsou kolegové v jedné stopě.

Pokračujeme dále lesem, po výjezdu z něj silnice pozvolna klesá do Rožmitálu pod Třemšínem. Hned na jeho začátku opustíme hlavní silnici, zahneme vpravo do místní části Starý Rožmitál a zastavíme u nenápadného domku na rozcestí.
Proč že vlastně tady zastavujeme? Inu, můžeme se zde seznámit s řemeslem, které dnes již neexistuje neb není potřeba.
Slyšeli jste někdy termín „cvokař“? Mno, možná jako lidové označení někoho, kdo to nemá pod vlasy nebo pleší až tak úplně v pořádku. Ale to nemám na mysli. Cvokař byl totiž řemeslník, který se věnoval ruční domácí výrobě malých kovaných hřebíků, skob, cvočků a podobně. Hlavně cvočky byly až do druhé světové války velmi žádaným produktem, neboť jich armády spotřebovaly kvanta na pobíjení podrážek vojenských bot. A protože boty byly dříve drahým až luxusním artiklem, nechali si kožené podrážky pobít i mnozí civilové mající trochu hlouběji do kapes. Obzvláště v podhorských oblastech bylo cvokařské řemeslo velmi rozšířené.

Mnoho cvokařů působilo v Rožmitále a okolí, a proto se jeden zdejší osadník, přiženivší se do chalupy, ve které byla dochovaná cvokařská dílna („veřtat“), rozhodl přeměnit ji na malou expozici, seznamující s již zaniklým řemeslem.
Vstup je volný, délka prohlídky dle libosti, no a pár motorek lze postavit přímo ke stavení.

Ve středu Rožmitálu se nabízí ještě jedna expozice, tak trochu související s naším hobby. V Podbrdském muzeu, umístěném v rekonstruovaném bývalém průmyslovém areálu , najdete kromě jiného zajímavou expozici autoveteránů firmy Aero. Je jich zde přes třicet včetně unikátních kusů postavených karosárnou Sodomka ve Vysokém Mýtě.
Pro motorky je místa dost přímo před areálem.

Dnešní výlet už se pomalu chýlí ke konci. Co jsme chtěli navštívit, to jsme viděli, polovinu Brd jsme objeli a poznali, tak je třeba se vrátit do Příbrami.
Navigace je prostá, z města po „18“ rovnou za nosem. Ono ani není kam moc uhnout. CHKO po levé ruce, tam ne, vpravo by to sice šlo, ale tuto oblast si ponechám na příští vejletík:-).
Než dorazíme do cíle, můžeme se zastavit na dvou lokalitách. Jak jinak, jsou spojené s hornictvím, inu příbramský revír.

První zastávka se nabídne v poslední obci před Příbramí, Borotíně. V místní části Kozičín probíhala těžba v dole Rastislav Štefánik. Od roku 1979 je mimo provoz, jáma byla posléze zasypána, co však po něm zbylo je atypická a řešením raritní (železobetonová) těžní věž s integrovanou strojovnou. Dnes je v areálu „hornický“ penzion a věž je k dispozici jako rozhledna.
Motorky je možno odstavit na parkovišti před areálem.

Sotva se rozjedeme, je třeba zvolnit a odbočit vlevo do areálu dalšího bývalého dolu. Tentokrát se jedná o jeden z nejmenších provozů v revíru, z důvodů vytěžení olovnaté žíly byla šachta v roce 1900 uzavřena. Dlouho se zde nic nedělo, po druhé světové válce bylo důlní dílo přeměněno na učiliště střední průmyslové školy hornické. Od roku 1970 zde již učni nepraktikovali a jáma byla zachována jako výdušná (odvětrávací) pro vedlejší důl Rudolf.
Dnes působí v areálu hornické muzeum Řimbaba, klasická ocelová těžní věž slouží jako rozhledna. Takže je dnes opravdu a na stopro poslední:-).
Své stroje můžeme zaparkovat přímo v areálu.

Příbram na dohled, projedeme kolem dalších připomínek hornické historie města, a dole v údolí na kruhovém objezdu končí naše dnešní putování. Mějte se dobře a mějte na zřeteli, že každá cesta končí až na prahu domova!

Catering

Trasa prochází slušně osídlenou krajinou s několika většími sídly, takže najít vyhovující osvěžovnu by nemělo být až tak problematické. Záměrně neuvádím (Míšov je výjimka:-))) své tipy, protože jsou z doby předkovidové a předkrizové a tudíž dnes víceméně irelevantní.
Nejvíce možností nabídne místo startu/cíle, Příbram, po cestě dále Žebrák, Zbiroh a Rokycany, po dalších možnostech je třeba se porozhlédnout.

Palivo

Doplnění paliva je možné v Příbrami, Jincích, Hořovicích, Žebráku, Břasích, Rokycanech a Rožmitálu pod Třemšínem.

Mapa

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE