Vítězové otec a syn: Rodinné silniční legendy

Les Graham

Jako jezdec je Graham především vůbec prvním mistrem světa královské kubatury 500 cm³ z ročníku 1949, jako člověk to byl naprosto dokonalý anglický gentleman ze „staré školy“. Ovšem ne že by jen popíjel whisky či hrál golf. Jeho život byl plný adrenalinu. Bohužel patřil do generace jezdců, jimž nejlepší aktivní léta sebrala 2. světová válka. Les v ní sloužil jako pilot královského letectva RAF a s bombardérem Lancaster se zúčastnil řady náletů nad nacistickým Německem. Za své příkladné činy obdržel mimo jiné válečné vyznamenání za chrabrost.

Po skončení války a demobilizaci v roce 1946 se vrátil k motocyklovým závodům a v roce 1949 vstoupil do prvního ročníku nově vzniklého světového šampionátu. V nejvyšší kubatuře 500 cm³ jezdil na legendárním stroji AJS Porcupine a jeho největším soupeřem a konkurentem byl Nello Pagani na Gileře. Mistrovský seriál zahrnoval tehdy šest závodů, z nichž se do závěrečné klasifikace započítávaly tři nejlepší výsledky. Graham spolu s Paganim měli každý dvě vítězství a o zisku titulu tak nakonec rozhodlo Grahamovo 2. místo v Assenu, zatímco Paganimu se započítávalo již jen jeho 3. místo z Ulsteru. V roce 1951 přesedlal z AJS na MV Agustu, neboť nebyl příliš spokojen s koncepcí vývoje motocyklů AJS. Ovšem i nový čtyřválec MV Agusta 500 potřeboval ještě nějaký čas vyzrát, a tak se s ním Leslie dočkal prvního vítězství až na domácí půdě této proslulé značky v Monze 1952. Před sezónou 1953 byl jedním z největších favoritů, ale vše nakonec bohužel skončilo tragicky. Hned v úvodním mistrovském závodě dokázal Les Graham slavně vyhrát svou první a jedinou Tourist Trophy v kategorii Lightweight 125 cm³. Ovšem jen o pár dnů později ve třídě Senior se svou pětistovkou MV Agusta smrtelně havaroval.

Stuart Graham

Stuartovi, mladšímu ze dvou Grahamových synů, bylo pouhých 11 let, když se musel vypořádat s tragickou smrtí svého otce. Přesto se vydal v jeho šlépějích na nebezpečnou závodnickou dráhu. Kariéra to sice nebyla příliš dlouhá a čítala vlastně jen dvě plné sezóny, přesto toho stihl dost. Především v roce 1967 vyhrál s padesátkou Suzuki závod Tourist Trophy a na svůj domácí krb si tak mohl vedle otcovy trofeje vystavit také svou vlastní sošku stříbrného Merkura. Později přidal ještě jednu vítěznou Grand Prix se stopětadvacítkou ve Finsku a v obou těchto kubaturách mu patřilo celkově shodné 3. místo v MS. Takovou malou záhadou je jeho účast-neúčast na naší Velké ceně v Brně 1966. Toho roku byl spolu s Hailwoodem členem továrního týmu Hondy a krom jiného měl jako jeden z mála možnost sedlat unikátní šestiválcovou dvěstěpadesátku. V Brně dle oficiálních tiskových materiálů Velké ceny byl po tréninku veden na pole position na startu právě v kategorii čtvrtlitrů. Zde však jakákoliv stopa končí. Ve výsledkové listině není, mezi odpadlými také ne, reportáž z průběhu závodu se o něm nezmiňuje a rovněž žádný z dostupných záběrů na startu ho nezachycuje… a pamětníci toho již také moc nevědí. Třeba bude něco vědět někdo ze zdejších čtenářů.

Nello Pagani

Tento italský aristokrat byl jedním z prvních, kdo se krom jiných aktivit prezentoval rovněž v motocyklových závodech, což bylo v té době rozhodně považováno za určitou extravaganci. Druhá světová válka sice na několik let zastavila většinu závodního dění, ale ihned po válce podepsal Pagani smlouvu na pozici továrního jezdce s týmem Gilera. Poválečný stav nebyl příliš dobrý v žádném hospodářském odvětví, motocyklový průmysl nevyjímaje. Gilera však byla přeci jen v lepší situaci než většina jiných značek. V sezóně 1949 startoval Pagani na motocyklu této značky v MS třídy 500 cm³, vyhrál dvě Velké ceny a v celkovém součtu měl na konci sezóny nejvíce bodů. To mu však k titulu nestačilo, neboť ze tří nejlepších započítávaných výsledků vyšel úspěšněji jeho konkurent Les Graham.

Nello ale získal titul v nejslabší třídě 125 cm³ se strojem Mondial. Stopětadvacítky sice tehdy jely jen tři mistrovské závody, ale Pagani z nich dva první vyhrál a v závěrečném dojel jako pátý. V té době mu bylo 38 let, ale kariéru končil až v roce 1955 ve svých 44 letech. Poslední dva roky z toho jezdil za další slavnou stáj MV Agusta a následně v tomto týmu pokračoval několik dalších let ve funkci vedoucího manažera. Jeho svěřencem byl v té době mimo jiné John Surtees, jediný, kdo získal titul MS jak na motocyklech, tak ve Formuli 1. Rovněž Pagani závodil v různých kategoriích automobilů a na svém kontě má také jeden start v Grand Prix Formule 1.

Alberto Pagani

Nellův syn Alberto Pagani brázdil od roku 1959 motocyklovou Evropou křížem krážem plných 14 let. Jak bylo tehdy obvyklé, startoval ve všemožných kategoriích a krom sajdkár zkusil od padesátek až po půllitry opravdu všechny. Za ta léta vystřídal také pestrou škálu motocyklových značek: Ducati, Aermacchi, Norton, Honda, Kreidler, Paton, Linto, Derbi… Tak se tenkrát prostě jezdilo. První Grand Prix vyhrál možná poněkud překvapivě v roce 1969 v Imole s motocyklem Linto v pětistovkách. Domácí superstar Agostini nestartoval, ale Pagani ho dokázal nahradit ve všech směrech. V italské Grand Prix na prvním místě italský jezdec v sedle italského motocyklu – to chtěli domácí fandové vidět! A že jim to tentokráte nenadělil Agostini, nýbrž Pagani? Nevadí. Italská trikolora stejnak zářila nade všemi. Vrchol své kariéry prožil Alberto Pagani právě vedle Giacoma Agostiniho jako jeho týmový kolega ve stáji MV Agusta. Dokázal vyhrát další dvě Velké ceny a v roce 1972 obsadil hned za nepřemožitelným Agem celkově 2. místo ve světovém šampionátu pětistovek.

Ángel Nieto

Ángel Nieto byl, je a s největší pravděpodobností navěky zůstane jednoznačným králem malých kubatur. V rozmezí let 1969-1984 získal v kubaturách 50 a 125 cm³ dohromady celkem 13 titulů světového šampióna. Z určité pověrčivosti ale rozepisoval „nešťastnou“ třináctku vždy raději jako 12+1. Nic to ale nemění na skutečnosti, že je s tímto počtem mistrovských titulů v celé historii Grand Prix hned za Giacomem Agostinim. Ago s 15 tituly kraloval nejvyšším třídám 350 a 500 cm³, zatímco Nietova parketa byla na opačném spektru objemových kubatur. V průběhu své dlouhé kariéry v letech 1964-1986 zkoušel občas jezdit i na strojích vyšších kategorií, ale nepřineslo to žádné světoborné výsledky, spíše naopak. V těch nižších třídách ale vyhrál celkem rovných 90 Grand Prix: 27x 50 cm³, 1x80 cm³ a 62x 125cm³.

Shodou různých okolností a mnohdy i kvůli nebetyčné smůle (třeba upadlé řídítko) se mu ale vůbec nedařilo u nás v Brně. Dokázal zde vyhrát totiž jen jedenkrát, a to v roce 1971 po velice pěkném souboji se švédským závodníkem Börje Janssonem. Tato dvojice jezdila po celý závod bezpečně na čele v pořadí první Jansson, druhý Nieto. Jansson byl vždy lepší v rovnější části okruhu, kde získával nějaké ty metry drobného náskoku ve svůj prospěch, zatímco ve druhé zatáčkovité části okruhu, od Farinky dál, se Nieto vždy dokázal na svého soupeře opět těsně přitáhnout. Tak to probíhalo prakticky kolo co kolo. V tom posledním ale zajel Nieto nejrychlejší čas a nakonec dokázal velice těsně zvítězit. Jako aktivní jezdec se do Brna na nově vybudovaný motodrom už bohužel nevrátil, ale v různých rolích sem přijížděl třeba jako komentátor, konzultant nebo prostě jako host. Zahynul tragicky při dopravní nehodě v roce 2017 právě krátce před naší Velkou cenou.

Pablo Nieto

Španělský motocyklový klan Nietů je rozsáhlý a na různých úrovních motocyklových závodů to z nich zkoušel kdekdo. Ángelův syn Pablo to dotáhl až do „první ligy“ Grand Prix, i když jeho úspěchy se s těmi otcovými nedají srovnávat. On by to měl ale každý při takovémto porovnání těžké. Pablo jezdil výhradně ve třídě do 125 kubíků a za jeho nejúspěšnější období lze považovat roky 2002-2004, v nichž se dokázal prosadit do první desítky v celkovém pořadí MS. Z těchto let má také osm pódiových umístění, z nichž hraje prim pochopitelně vítězná Grand Prix Portugalska 2003. Dnes Pablo úspěšně šéfuje týmu VR46, tedy týmu Valentina Rossiho. Už tím je nutnost maximální profesionality jednoznačně dána. V manažerské pozici má zatím na svém kontě jeden mistrovský titul s Francescem Bagnaiou v Moto2 z troku 2018. Možná časem přidá další.

Helmut Bradl

Helmut Bradl patřil ke slavné plejádě německých jezdců, kterou na přelomu 80. a 90. let tvořili spolu s ním třeba Mang, Roth, Wimmer, Schmidt, Waldmann... Německé zástavy vlály tehdy hodně vysoko a Helmut ji na scéně Grand Prix odhodlaně třímal osm let (1986-93). Jezdil výhradně třídu 250 cm³ a jeho nejlepší sezónou byl nepochybně ročník 1991, kdy vyhrál pět Grand Prix a statečně si to rozdával s Lucou Cadalorou o titul světového šampióna. Někdy to bylo doslova a do písmene loket na loket. Nakonec to nestačilo a titul bral jeho italský soupeř. Druhé místo a titul vicemistra tak zůstalo Helmutovým největším úspěchem. Toho roku dokázal vyhrát také u nás v Brně a s trochou nadsázky by se dalo říci, že vedle vítězství na Hockenheimu to bylo jeho druhé vítězství před domácím publikem. Do Brna se totiž vždy sjížděly davy německých fanoušků, a kdo to zažil na vlastní kůži, dobře ví, o čem je řeč. Později jako starostlivý taťka provázel dle možností po závodních tratích svého syna Stefana. Stále si rád zavzpomíná na „staré dobré časy“ a s potěšením se sveze na nějakém tom srazu veteránů.

Stefan Bradl

Když se v roce 2005 objevil na tratích Grand Prix mladý Stefan Bradl, přicházelo pamětníkům na jazyk pořád tak nějak spíše jméno jeho táty Helmuta. Ovšem postupem času dal mladý Bradl všem jasně na srozuměnou, že teď je tady on – Stefan. Pět let jezdil stopětadvacítky a v roce 2008 vyhrál svou první Grand Prix právě u nás v Brně, kde je tedy v čestné listině vítězů zapsán spolu se svým otcem. Synátor ale už dokázal otcovy úspěchy překonat. V sezóně 2010 vstoupil do nově vzniklé kategorie Moto2 a rok nato se stal hned mistrem světa, když dokázal v těsném souboji porazit dokonce Marca Márqueze. V rámci objektivity se ale sluší uvést, že mu k tomu také trochu pomohlo Marcovo zranění v samém závěru sezóny. Jako světový šampión využil nabídky přestoupit do MotoGP, tam se ale s netovárním motocyklem tituly vyhrávat nedají. Přesto asi doufal ve více, něž jen v jedno jediné pódiové umístění v Laguně Seca 2013. Po tři roky byl ale vždy na konci sezóny mezi první desítkou, což není rozhodně špatné. Ovšem po nepříliš přesvědčivých výsledcích v dalších dvou sezónách (16. a 18. místo) již nedokázal svou sedačkou v MotoGP obhájit. Angažmá našel alespoň v druhém neprestižnějším šampionátu WSBK a později jako testovací jezdec Hondy s občasnými starty v Grand Prix. V roce 2020 například zaskočil téměř na celou sezónu za zraněného Marca Márqueze a několik závodů odjel i v té minulé.

Graziano Rossi

Startoval u nás všehovšudy jen jednou, na Velké ceně Československa v roce 1979, přesto stačil zanechat nezapomenutelný dojem. Jeho závodní styl byl stejně rozevlátý jako jeho dlouhá hříva vlající zpod přilby a obojí každého upoutalo hned na první pohled. Závod dvěstěpadesátek udělala tehdy především trojice Ballington-Pileri-Rossi. Kolo na kolo se proháněli po závodní trati a s každou zatáčkou neměl nikdo nic jistého. Ballington pak přeci jen malinko ucukl, ale o to byl duel zbývající dvojice ostřejší. Rossi a Pileri bojovali až do úplného finiše a otázkou nebylo jen to, jaké bude jejich konečné pořadí v cíli, ale zda do něho vůbec dojedou – tak těsný a dramatický byl v každém okamžiku jejich vzájemný souboj. Nakonec byl v cíli o 0,04 s dříve přeci jen Graziano Rossi. Mohl být tedy spokojen nejen s druhým místem z Brna, ale vlastně s celou sezónou, v níž skončil ve třídě do dvě stě padesáti kubíků na třetím místě a rozhodně prožíval šťastné období i v soukromém životě. Se svou manželkou se totiž od února společně těšili z malého synka Valentina.

Valentino Rossi

Valentino je nepochybně největším fenoménem celého posledního čtvrtstoletí v MotoGP a je zde po všech stránkách mediálně nejzajímavějším objektem. Ať už vyhraje nebo prohraje, ať řekne to či ono, ať jde tam nebo tam, prostě ať udělá cokoliv, vždy se mluví hlavně o něm. To on prodává stohy časopisů, knih, DVD, triček, čepic a bůhvíčeho ještě. A ať už se to někomu líbí či nelíbí – on prostě prodává MotoGP! Nelze shrnout vše do několika řádků, a tak uveďme alespoň několik vybraných údajů. Celkem vyhrál 115 Grand Prix (12x v 125 cm³, 14x ve 250 cm³ a 89x v 500 cm³/Moto GP) a získal 9 titulů mistra světa (1x 125 cm³, 1x 250 cm³ a 1x 500 cm³ a 6x Moto GP – 800 a 990 cm³). Přestože se mu již v uplynulých sezónách tolik nedařilo, byl s těmito čísly pořád jasně nejúspěšnějším jezdcem v celém závodním poli. Jeho prvním závodem byla GP Malajsie v roce 1999, tím posledním Valencie 2021. Za tuto dobu absolvoval celkem 432 závodů.

V Brně startoval poprvé v rámci ME v roce 1995, kdy byl ale v závodě stopětadvacítek poražen naším Jaroslavem Hulešem. V této souvislosti si ovšem můžeme jen smutně povzdechnout, že se jejich následné kariéry, a vlastně i životní osudy, ubíraly naprosto odlišným směrem. Za rok už u nás Rossi vyhrál svoji zcela první Grand Prix a o další rok později v Brně slavil svůj první titul světového šampióna! Náš okruh tedy hraje v jeho kariéře bezesporu významnou roli. Vyhrál zde celkově 7x a k tomu stanul rovněž 7x na dalších pódiových umístění. To poslední – 2.místo – má ze strhující Grand Prix 2016. Stal se legendou ještě za své aktivní kariéry a bez Valeho si mnozí nedokázali MotoGP vůbec představit. Ovšem stalo se, i když ne tak docela. Rossi sice nyní avizuje svou další závodní kariéru v automobilových závodech, ale již několik let má svůj vlastní motocyklový tým, a tak ve světě MotoGP nepochybně zůstane.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)