Šampióni otec a syn: Robertsové a Gardnerové

Až do konce loňské motocyklové sezóny byli Američané Kenny Roberts a jeho syn Kenny Roberts Junior jedinou takovouto dvojicí, která se mohla pyšnit titulem mistra světa. Nyní se obdobnou bilancí může pochlubit rovněž Wayne Gardner se svým synem Remym. Oba Robertsové mají sice své tituly z nejprestižnější třídy pětistovek, zatímco Gardnerové „pouze“ v pětistovkách a v Moto2, ovšem i to rozhodně stojí za pozornost. Pojďme si obě tyto ojedinělé dvojice blíže představit.

Kapitoly článku

Wayne Gardner

* 11. 10. 1959
1987 mistr světa 500 cm3
18 vyhraných Grand Prix
Člen FIM MotoGP Legends

Pomineme-li nějaké klukovské blbnutí s tátovou či dědovou motorkou, začínal Wayne Gardner svoji závodní kariéru v roce 1977, kdy mu bylo 18 let. Možná si ani v těch nejdivočejších snech nedokázal představit, že by se za deset let mohl stát mistrem světa. Nakonec to ale dokázal. V úplných začátcích měl doma v Austrálii k dispozici sice jen dvěstěpadesátku Yamahu z druhé ruky, ovšem i s ní se dokázal prosadit mezi mnohem zkušenějšími jezdci s lepším vybavením. Brzo ale přesedlal do silnějších kategorií. Z jeho mimoaustralských aktivit té doby stojí za zmínku účast na prestižním vytrvalostním závodě 8 hodin Suzuka, kde se blýskl kvalifikačním pole position. Později dokázal tento závod celkem 4x vyhrát, a to v letech 1983, 1986, 1991 a 1992.

Zatím ale jeho cesta vedla z rodné Austrálie na závodní okruhy Velké Británie. Zprvu tam v roce 1981 jezdil v sedle Moriwaki Kawasaki, ale od další sezóny byl již členem týmu Honda Britain. S ním také absolvoval svůj debut ve světovém šampionátu pětistovek – to bylo v Assenu 1983 na Dutch TT. Nebyla to ovšem vůbec zdařilá premiéra. V závodě upadl Franco Uncini a ve snaze rychle utéci ze závodní dráhy byl v plném tempu trefen přijíždějícím Gardnerem přímo do hlavy. Všem, kdož to viděli naživo, nebo později na filmových záběrech, bylo jasné, že Uncini musí být mrtev. Naštěstí jako zázrakem nebyl. Z komatu se nakonec probral a později se ještě vrátil k závodění. Pro Gardnera to musel být rozhodně velký šok, ale jeho budoucí kariéru to, zdá se, neovlivnilo. Ještě v tom roce odjel „domácí“ Grand Prix Velké Británie, rovněž bez bodového zisku.
To rok 1984 už byl v mnoha ohledech úspěšnější. Wayne vyhrál britský šampionát pětistovek a zúčastnil se pěti Grand Prix MS. Ve všech dokázal bodovat, což tehdy znamenalo dojet do 10. místa. Nejhůře byl sedmý, ale na Grand Prix Švédska si také připsal své první pódiové umístění, když dojel na 3. místě. V celkovém pořadí MS z toho bylo nakonec vcelku pěkné 7. místo. Další ročník (1985) již pro Gardnera znamenal plnou účast v kompletním ročníku MS. Z celkového počtu 12 závodů stanul 5x na stupních vítězů, nejvýše byl na 2. místě v závěrečné Grand Prix San Marina. V té době probíhala každoroční přetahovaná o mistrovský titul mezi Freddiem Spencerem a Eddiem Lawsonem. Gardner se v celkovém pořadí umístil jako čtvrtý a přesto, že zatím nevyhrál žádnou Grand Prix, bylo zřejmé, že oběma „Amíkům“ roste zdatná konkurence. V sezóně 1986 již byl angažován do továrního týmu Rothmans Honda HRC a zahájil ji svým zcela prvním vítězstvím hned v úvodní Grand Prix ve Španělsku. V dalším průběhu sezóny přidal ještě další dvě prvenství a v podstatě v každém závodě jel o vítězství. Nakonec jich ale nejvíce nasbíral přeci jen Lawson a stal se podruhé mistrem světa. Wayne zůstal za ním na 2. místě, ovšem sezóna 1987 už patřila jemu.

Ročník 1985 znamenal pro Gardnera první kompletní sezónu v MS a celkové čtvrté místo

Ten rok se do programu MS vracela po několika letech také Grand Prix Československa na tehdy nově vystavěném motodromu. S celou světovou špičkou přijel do Brna také Wayne Gardner, a to dokonce jako vedoucí jezdec průběžného pořadí nejsilnější třídy pětistovek. Po několikaletém půstu jsme měli oči na vrch hlavy a nevěděli, kam se dřív koukat. Všichni účastníci předvedli parádní podívanou, ale největším hrdinou se stal Wayne Gardner. Pole position, nejrychlejší kolo závodu a hlavně vítězství – to byla jeho vizitka, kterou se přeplněným tribunám představil. V první řadě s ním na startovním roštu stáli ještě další čtyři závodníci Taira, Lawson, Spencer a Sarron. Po startu (poprvé se toho roku startovalo s motory v chodu) šel Gardner hned do vedení, a zatímco za ním se v průběhu závodu o jednotlivé pozice bojovalo, Wayne na čele všem ujížděl. V závěru závodu se sice mohlo zdát, že Eddie Lawson jeho náskok stahuje, ale to si Gardner už spíše jen jízdou na jistotu hájil svůj náskok. Bylo to jedno ze sedmi vítězství, která ho dovedla k titulu mistra světa. Stal se tak prvním Australanem, jenž získal mistrovský titul v královské třídě pětistovek.

Na Brno nemá Gardner jen skvělé vzpomínky, tento highsider předvedl v roce 1990. O tři roky dříve ho ale zcela ovládl

Obhajoba byla těsná a nakonec to byl opět Američan Lawson na Yamaze, který si vzal titul zpět. Gardner skončil v roce 1988 druhý. Možná ale o titulu rozhodla Velká cena Francie, kde musel Gardner zastavit pro technickou závadu svého motocyklu jen dvě kola před cílem, když vedl o dvě vteřiny právě před Lawsonem. Tyto body mu pak chyběly. V Brně ale dokázal Wayne opět vyhrát a obhájil tak prvenství z předešlého roku. Pro sezónu 1989 přešel Lawson dost nečekaně od Yamahy k Hondě a největší Gardnerův soupeř se tak stal jeho týmovým kolegou. Očekával se tedy „bratrovražedný“ boj, ke kterému však nakonec nedošlo. Gardnerův mistrovský titul 1987 vedl ke značnému nárůstu popularity motocyklových závodů v Austrálii. Najednou Grand Prix dostávaly více prostoru v televizi i v tisku a vše vyvrcholilo konáním vůbec první Grand Prix Austrálie. Závod na Phillip Islandu byl hned druhý v pořadí a Wayne Gardner dokázal doma zvítězit. To byl poprask! Ovšem hned při další štaci v USA se zranil a se zlomeninou nohy marodil v podstatě až do půlky sezóny. Tím byl boj o titul ztracen a v MS skončil až jako desátý. Již čtvrtý titul si připsal Eddie Lawson. Ani další sezóna (1990) neprobíhala podle Gardnerových představ. Jeho jezdecký styl byl dost agresivní a někdy to přinášelo pády a zranění. Také tentokráte musel v první části sezóny několik závodů vynechat. Přestože v závěru roku výrazně skóroval (např. 2. místo v Brně a především opětovné vítězství doma na Phillip Islandu), tak to na lepší než na celkové 5. místo nestačilo. To rozhodně není špatné, ale Wayne měl vyšší cíle. Ty se mu nepodařilo naplnit ani v roce 1991. Absolvoval sice kompletní sezónu, ale po několika letech zůstal tentokráte bez vítězství a v MS skončil opět na pátém místě. Další neúplná sezóna 1992 nakonec znamenala konec působení Wayna Gardnera v motocyklovém mistrovství světa Grand Prix. Jeho bilancí je 18 vyhraných závodů a jeden titul mistra světa – vše v nejprestižnější třídě do 500 cm3. Poté se Wayne věnoval závodům automobilů především doma v Austrálii a Japonsku. V roce 1998 startoval spolu s dalším motocyklovým závodníkem Didierem de Radiguesem dokonce ve slavném závodě 24 hodin Le Mans (dalším člen byl „autíčkář“ Philipe Gache). Jejich posádka však pro technickou závadu do cíle nedojela.

Na tovární Hondě v letech 1988 a 1989

Remy Gardner

* 24. 2. 1998
2021 mistr světa Moto2
6 vyhraných Grand Prix

Remy Gardner se sice narodil až po konci úspěšné kariéry svého otce, ovšem jeho závodní minulost ho pochopitelně nemohla jen tak minout. Šlo tedy jen o to, do jaké míry ho ovlivní. Těžko říci, zda si Gardner senior přímo přál, aby jeho prvorozený syn pokračoval v jeho závodnických šlépějích, ovšem nebránil mu v tom a naopak ho dle svých možností podporoval. Nejprve na domácí australské scéně a později samozřejmě i při vstupu do světa Grand Prix. Dodnes svého syna doprovází, a tak se také například po mnoha letech vrátil k nám do Brna, na okruh, z něhož má dvě již zmiňovaná první místa z let 1987 a 1988. Remy se poprvé v MS objevil v roce 2014 a popravdě řečeno jsme ho zaznamenali právě kvůli jeho příjmení. Do úrovně svého otce měl tehdy samozřejmě ještě hodně daleko. Jel ale jen jednu Grand Prix na divokou kartu a následně 2x jako náhradník za jiného zraněného jezdce, takže se nemohl plně projevit. Do statistik si připsal jeden mistrovský bod.

V dalších letech již absolvoval celou sezónu, i když to zpočátku také nevypadalo na nějakou „hitparádu“. Krůček po krůčku ale dokázal postupovat výš a výš. Rok 2015 jezdil v kubatuře Moto3 a od roku 2016 tu již bylo angažmá v Moto2. Poprvé se na stupně vítězů prosadil v Argentině 2019 (2. místo) a první vítězství si užil v posledním závodě předloňského „covidového“ ročníku 2020. V celkovém pořadí mu patřilo 6. místo a už to rozhodně nebyl jen syn slavného otce, nýbrž měl nepochybně svou vlastní jezdeckou úroveň a mohl se měřit s kýmkoliv. Uplynulá sezón byla ale možná až nad očekávání úspěšná. S kvalitním zázemím týmu Akiho Aja prokázal Remy rozhodně svůj potenciál. Hned zkraje dal o sobě vědět několika pódiovými umístěními a následné tři výhry v řadě (Itálie, Katalánsko, Německo) ho pak už pasovaly do role vážného kandidáta na titul. Ze silné konkurence vzešel nakonec jako jeho největší soupeř Raul Fernandez, tedy Gardnerův týmový kolega. O titulu se mezi nimi rozhodovalo až ve zcela posledním závodě ve Valencii. Bodová matematika skýtala řadu všemožných kombinací, které ale většinou výrazně hovořily ve prospěch Gardnera. Stačilo mu totiž dojet na 13. místě a ani případné Fernandezovo vítězství by ho již o titul nepřipravilo. Historie však zná některé případy, kdy vedoucí jezdec ztratil „jasný“ titul v posledním závodě. Zdálo se, že Gardner junior jel na jistotu, ale byly to nervy až do konce. Možná více pro jeho otce, který to vše sledoval z boxů, než pro samotného Remyho. Ten dojel nakonec na 10. místě, a to mu stačilo. Titul mistra světa Moto2 a přestup do MotoGP pro příští rok, to asi nečekal ani sám Remy. Tak uvidíme, zda bude i v nejsilnější třídě takový „bombarďák“, jako jeho táta. Přál bych mu to.

Kenny Roberts

* 31. 12. 1951
1978, 1979 a 1980 mistr světa 500 cm3
24 vyhraných Grand Prix
Člen FIM MotoGP Legends

Do velkého světa Grand Prix vstoupil s typicky americkým „velkohubým“ prohlášením, že získá hned tři mistrovské tituly naráz. Na mysli měl třídy Grand Prix 250 i 500 cm3 a k tomu ještě v samostatný šampionát sedmsetpadesátek. Sebevědomí mu tedy rozhodně nescházelo, ovšem nutno uznat, že ve svých výrocích příliš nepřeháněl a jeho cíle byly opravdu zcela reálné.

Kenneth Leroy Roberts se narodil v Modestu v Kalifornii. To je víceméně taková venkovská zemědělská oblast a není proto divu, že jako malý kluk měl blíže ke koňským závodům než k motocyklům. To se však změnilo v okamžiku, kdy si mohl sjet na sousedově malé motorce a jeho další motocyklový vývoj je taková americká klasika. V době dospívání začal jezdit místní dirttrackové závody, což je pro představu jakási „velká plochá dráha“ na šotolinových oválech, i když přece jen něco jiného než speedway, jak ji známe tady v Evropě. Jezdil ale též ryze silniční závody, jež ho nakonec přivedly až ke světovým titulům. K nim sice není nikdy snadná cesta, ale Kenny to vzal, jak se říká, pěkně hopem. Na evropských závodních tratích se poprvé objevil v roce 1974. Za vítězným Agostinim dojel druhý ve slavném závodě 200 mil Imoly (později zde v letech 1983 a 84 zvítězil) a zúčastnil se též závodů Transatlantic Trophy. Toho roku si také připsal svůj debut v Grand Prix MS, když s dvěstěpadesátkou na holandské Dutch TT v Assenu dojel na pódiu (3. místo). Byl to ale zatím jen ojedinělý start a v dalších letech jezdil velice úspěšně především doma ve Spojených státech.

V roce 1978 už ovšem nazrál čas i podmínky vyrazit dobýt svět. V týmu Yamaha-USA pod manažerským vedením bývalého vynikajícího jezdce Kela Carrutherse (mistr světa 1969 ve třídě 250 cm3, vítěz 250 cm3 na Velké ceně Československa 1970) to opravdu dokázal. Hned napoprvé to mohly být skutečně tři mistrovské tituly, jak si předsevzal. Dvěstěpadesátky sice nakonec ovládla značka Kawasaki se svými jezdci Ballingtonem a Hansforden, ale vše mohlo být jinak, neboť oba dva měli právě v Robertsovi velice zdatného soupeře. Kenny vyhrál hned první GP ve Venezuele a po pěti závodech byl dokonce na čele průběžného pořadí MS. Následoval však bodový výpadek v Belgii s totálním zničením motoru a vzhledem k tomu, že dvou posledních Grand Prix sezóny (Československo a Jugoslávie) by se stejně nemohl z důvodu termínové kolize se závody 750 cm3 zúčastnit, nechal dvěapůle být a soustředil se jen na obě vyšší kubatury. V sedmsetpadesátkách byl nakonec sice těsně druhý, ale ten nejcennější titul v královské kubatuře 500 cm3 získat dokázal. Byl to historicky první titul pro jezdce z USA a až do roku 2013 to bylo také na dlouhou dobu naposled, kdy titul mistra světa nejsilnější kubatury vyhrál nováček. Teprve v roce 2013 to dokázal zopakovat Marc Márquez. Ten měl ovšem za sebou již několik sezón Grand Prix v nižších kubaturách v podstatě na známých tratích, kdežto Roberts jel předtím jen jedinou Grand Prix v roce 1974, jinak bylo pro něj vše naprosto nové.

Sezóna 1979 nezačala pro Robertse vůbec dobře. Při pádu v předsezónních testech si totiž přivodil poranění zad a pohmoždění sleziny, což mohlo vést až k ukončení jeho závodní kariéry. Naštěstí nevedlo, ale úvodní závod musel vynechat. Jaksi „bez boje“ tedy vyhrál Barry Sheene, ale Kenny dokázal v dalších závodech náležitě kontrovat a na konci roku se opět mohl pyšnit dalším titulem. Rivalita s Barrym Sheenem byla veliká, nikdy však nepřerostla do nějaké opravdové nevraživosti. Z této sezóny je památný například jejich duel v Silverstone, kde po dlouhé honičce a těsném dojezdu nakonec zvítězil Roberts o 0,03 s. Roberts ovšem nebojoval jen se svými soupeři na závodní dráze, ale z různých důvodů se dostával do křížku také s organizátory závodů. Zasazoval se o zlepšení bezpečnostních opatření na mnohdy opravdu nebezpečných tratích a za zvýšení finančních odměn pro jezdce. Za ty peníze by dneska na těch okruzích nikdo nejel. Byla to ale jiná doba. V prosinci 1979 vyvrcholila Robertsova „rebélie“ oznámením, že mimo rámec FIM zakládá konkurenční závodní sérii s názvem World Series a pro svůj záměr dokázal získat řadu předních jezdců. Mezinárodní motocyklová federace se ale postavila rázně proti a pod pohrůžkou přísných trestů případným pořadatelům i zúčastněným jezdcům vznik samostatné série nepřipustila a MS na stávajících principech udržela. Přesto však určitý přínos celá záležitost měla a jezdci se alespoň stali pro FIM i pro organizátory závodů rovnocennějšími partnery především v otázce financí a bezpečnosti.

V sezóně 1980 byl Robertsovým hlavním soupeřem jeho krajan Randy Mamola jako jednička značky Suzuki. Ani on však na Robertse nestačil. Na úvod sezóny odpadly hned první dva závody. Nejprve z finančních důvodů GP Venezuely, poté musel být kvůli špatnému počasí zrušen také závod na rakouském Salzburgringu (v průběhu roku se neuskutečnila ještě GP Švédska). Začínalo se tedy až téměř v polovině května. Prodloužená zimní přestávka ale Kennymu vůbec nevadila a zahájil ve výborné formě hned třemi vítěznými závody v řadě. Tím byl položen základ k jeho již třetímu titulu. Ve své době byl Roberts opravdový „King Kenny“, jak zní jeho všeobecně známá přezdívka.

Již několik sezón měla ve startovním poli značnou početní převahu značka Suzuki. Vítěznou zástavu Yamahy ovšem pevně třímal Kenny Roberts. V sezónách 1981 a 1982 ale přeci jen Suzuki dokázala kvantitu přetavit v kvalitu a ukončit Robertsovu šňůru mistrovských titulů. V roce 1981 získal titul pětistovek po mnoha letech pro Itálii Marco Lucchinelli, kterého o rok později vystřídal jeho krajan Franco Uncini. Roberts v těchto sezónách obsadil 3. a 4. místo. Ještě před začátkem další sezóny vyhlásil, že toto bude jeho sezóna poslední. Možná o to více se chtěl rozloučit jako šampión, do cesty se mu ale postavil Freddie Spencer. Celá sezóna pětistovek byla vlastně jen o těchto dvou Američanech, kteří si vítězství ve všech závodech rozdělili jen mezi sebou. Každý si jich připsal na své konto šest a závěrečný bodový součet vyzněl nakonec těsně o pouhé dva bodíky ve prospěch Spencera. Freddie zahájil ve velkém stylu a vyhrál tři první Grand Prix sezóny, zatímco Roberts dominoval v jejím závěru, když z posledních pěti závodů dokázal čtyři vyhrát a jen jednou byl druhý. To bylo ve švédském Anderstorpu a zřejmě právě tato porážka ho připravila o titul. V jedné z posledních zatáček je vzájemný souboj vyhnal ven z trati, ale na dráhu se jako první vrátil Spencer a svou pozici uhájil až do cíle, kde byl mezi oběma rozdíl pouhých 0,16 s. O celém manévru se dlouho diskutovalo, ale výsledek závodu to již nezměnilo.

Roberts sice titul nezískal, ale jak řekl, tak udělal a svou kariéru ukončil. Ze scény Grand Prix však nezmizel a hned přišel se svým vlastním týmem dvěstěpadesátek. Jeho jezdci byli tehdy ještě neznámý Wayne Rainey a Alan Carter. V roce 1986 už Robertsův tým figuroval v pětistovkách. Během své závodní kariéry u nás Kenny nikdy nestartoval a mohli jsme ho tak vidět až od roku 1987 na tehdy nově vybudovaném okruhu, to ale už jen v roli manažera a vlastníka týmu. Největší úspěchy se svými jezdci slavil od roku 1990. To Wayne Rainey dokázal získat svůj první titul světového šampiona v pětistovkách a k tomu ještě John Kocinski přidal vítězství ve třídě do 250 cm3. Rainey titul v nejprestižnější kubatuře další dva roky obhájil a možná by získal i čtvrtý titul v řadě, nebýt jeho nešťastného pádu v italském Misanu 1993, po němž bohužel zůstal na invalidním vozíku. Kenny Roberts i v dalších několika letech řídil tým Yamahy, ale v té době převzal vládu nad motocyklovým světem Mick Doohan s Hondou. V roce 1997 se Kenny rozhodl jít svou cestou s vlastním týmem a s vlastními tříválcovými motocykly Modenas. Byl to ambiciózní projekt, ale očekávání ale asi byla větší než dosahované výsledky a až na samý vrchol to tentokráte nedotáhl. Pro české motocyklové příznivce možná stojí za připomenutí spektakulární havárie Jamese Whithama na naší Velké ceně v Brně v roce 1999 právě s motocyklem Modenas. Jistě si mnozí vybaví ten mohutný požár před tribunou „D“. V roce 2001 změnil Roberts svůj tým na Proton KR. Pár výsledků nebylo špatných, ale ani tentokráte to na ty nejlepší nestačilo a sezónou 2007 Kenny Roberst své působení v Grand Prix ukončil. Dodnes však tento Američan zůstává jednou z největších legend MotoGP.

Kenny Roberts Jr.

*25. 7. 1973
2000 mistr světa 500 cm3
8 vyhraných Grand Prix
Člen FIM MotoGP Legends

Vedle rodičů mu od útlého věku často dělali společnost například též strýčkové Eddie (Lawson), Wayne (Rainey) či Freddie (Spencer), což, musíte uznat, je rozhodně dobrá a inspirující společnost. „Little Kenny“ nebo prostě jen „Junior“, jak mu všichni odmalička říkali, se svým motoristickým okolím nechal inspirovat v plné míře. Táta ho sice prý do ničeho netlačil, ovšem zřejmě ani nemusel. Vozil ho totiž s sebou na závody, a tak byl Junior promořen závodní atmosférou skrz naskrz. Prožil tedy dětství asi poněkud jinak, než většina z nás a není divu, že se motocyklové závody staly jeho největší zábavou a posléze i profesí. Mohl se v této záležitosti rozhodně plně spolehnout na svého otce. Ten mu pochopitelně všemožně pomáhal, jak se na správného otce sluší a patří a Kenny Jr. začínal na světové scéně právě v jeho týmu – nejprve ve dvěstěpadesátkách a později též v královské kubatuře pětistovek. Sice to nebylo zpočátku nijak oslnivé, ale vzhledem k jeho jménu na něho každý nahlížel možná až příliš kriticky. On by ale v porovnání s Kennym Robertsem seniorem obstál jen málokdo.

Nemohlo to být ale tak špatné, když před sezónou 1999 přišla nabídka od továrního týmu Suzuki. Kenny podepsal a odešel za lepším. Jak se ukázalo, bylo to možná nelehké, ale rozhodně správné rozhodnutí. Dokonce s novým týmem hned vyhrál první Grand Prix sezóny, na jejímž konci obsadil celkově 2. místo. To bylo asi víc, než se čekalo. Rok nato si dokonce dojel pro titul mistra světa pětistovek, když se Suzuki dokázal zastavit nepřetržitou šestiletou nadvládu konkurenční Hondy. Byl to takový dost deštivý ročník a některé závody byly pro silný déšť přerušeny nebo předčasně ukončeny. Dva z takovýchto závodů – ve Španělsku a v Holandsku – vyhrál Roberts. Občas bylo slyšet některé názory, že měl v těchto případech prostě jen štěstí a že bez toho by titul nezískal a kdesi cosi. Kenny však vyhrál také dva další suché závody, a tak v tom nic nehledejme. Prostě se jen dokázal s rozmanitými podmínkami nejlépe vyrovnat, a to dělá šampióny. Vždyť v celkovém hodnocení MS dokázal porazit druhého Rossiho o 50 bodů, třetího Biaggiho dokonce téměř o sedmdesát. Jeho titul je tak rozhodně zcela zasloužený.

Zdálo se, že spojení Suzuki-Roberts má našlápnuto k dlouhodobé prosperitě, to se ale bohužel v dalších letech nepotvrdilo a nevydařená obhajoba titulu (až 11. místo v celkovém pořadí) byla ještě umocněna dalšími velice hubenými roky. Nakonec Kenny vydržel u Suzuki celých sedm let, než se opět vrátil do stáje svého otce, který už v té době disponoval vlastními motocykly. Výkonnostně to ale moc lepší nebylo a pro zranění se nakonec v průběhu sezóny 2007 ze scény Grand Prix nenápadně vytratil. Jeho pozici v „rodinném“ týmu zaujal jeho mladší bratr Kurtis Roberts, ani on se ale nikterak výrazněji neprosadil.

V MS motocyklů, ale nebyly úspěšné jen tyto dva zmíněné páry. V podání otce a syna velice úspěšně závodily i další dvojice. Uveďme alespoň ty, které mají na svém kontě nejméně jeden mistrovský titul a alespoň jednu vyhranou Grand Prix: Les Graham a Stuart Graham, Nello Pagani a Alberto Pagani, Angel Nieto a Pablo Nieto, Helmut Bradl a Stefan Bradl, Graziano Rossi a Valentino Rossi. O nich ale třeba zase někdy příště.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 9 Kč od 3 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (1x):



TOPlist