... suchej tam, mokrej ven

Abych řekl pravdu, dlouho jsem se nemohl dokopat k napsání těchhle řádků.
Vloni touhle dobou to bylo snadné. V krvi jsem měl ještě všechny ty vyplaveniny po kterých je člověku tak fajn, a kvůli kterým to všechno, co souvisí s motorkami, asi děláme. Vloni touhle dobou bylo po fantastických závodech, plných pozitivních emocí, slunce a exkluzivní atmosféry a reportík se psal vlastně sám..
Letos mnoho z toho chybělo. A to přesto, že začátek byl docela fajn.

Po pátečním blázinci, který začal ráno strojením motorky a pokračoval jejím polepováním v reklamce, už šlo všechno celkem napohodu. Ustájení U věže, formálka, technická přejímka, první pivečko … to všechno bylo dobrý.


      
Noc se překulila do soboty a depem se začala valit oblaka modravých dvoutaktních exhalací, práskání a prskání klasiků i hukot litrů. Kvůli tomu jsme se tady všichni sešli takže všechno bylo v nejlepším pořádku. 
Trošku to zaskřípalo už po prvním vyjetí na trať. Motorka docela jančila, hlavně při brzdění z Borku dolů k náměstí. Na těch kanálech to byly pecky, že by jednomu lítaly nudle z nosu. A potom rovně ke Koruně to nebylo o moc lepší. 
Za to od Koruny do kopce, okolo vodojemu a přes horizont U křížku až k Lukaveckému vracáku to bylo docela fajn. Hlavně přes horizont, tam co je to o srdíčku. Před ním sklepnout z pětky na čtyřku, prolítnout ho skoro naslepo a naplno brzdit až za ním, před dvojitou pravou. Tu vzít najednou a pak rychle dobrzdit a na dvojku se popasovat s ostrou levou. Jedničkou projet vracák a … a tam skončilo blues. 
Asfalt dál je docela rozbitý a nastavení podvozku se s tím jen těžko rovnalo. Potom kousek rovinka a za esíčkem před Dachovy další hlavolam, protože tam šlo vždycky kolo do nebe. Je tam trochu hup, zkoušel jsem ho brát zleva zprava, ale vždycky to dopadlo stejně. Rošťenkám za plotem se to asi hodně líbilo, mávaly že skoro přepadávaly (tímto zdravím :-)), ale o přínosu whílísů pro celkové pořadí dost pochybuju. Na dachovské křižovatce jsem v prvním kole ze zvyku dával přednost, ale po hlavní od Miletína nic nejelo, takže full gas, zalehnout a vzhůru do kopce. 
V něm, někde nahoře před první levou, je nejrychlejší místo Zatáček. Ťape to tam hodně moc přes dvě kilka a je to mazec (a není to prdel) .. se potom trefit do Kudrnáčovky tak, aby se v ní moc neztratilo. Tam jsem měl v tréninku asi největší problém. Prostě to tam nechtělo zatočit. Tělo přes zimu poněkud zatuhlo a nemnoho letos najetých km na rozpohybování nestačilo. 
První runda byl boj. S motorkou, s rukama. Po tom, co se pak dělo v neděli to zní neuvěřitelně, ale teď v sobotu taky s ukrutným vedrem. Deset kol a měl jsem toho dost, proto jsem zajel do „depa“ na kraji tratě pod věží. 
Čas holá bída a celková zdecimovanost těla i ducha. Před druhým tréninkem proto bylo nutné rychle chytit někoho kdy by poradil s klikáním. Radou přispěl kdekdo takže jsme z toho udělali průměr, pustili motorku kousek níž na vidlích a nějak to nacvakali. 

Kamarádi z hospitality U Kravičky do sebe zatím lábali jedno za druhým, tak abych jim nezáviděl, šel jsem se svalit do auta a vylezl až hoďku před druhou rundou. 
Nezbytné servisní úkony, jako benzín, nahříváky a pak už si jen počkat na otevření trati.. A šlo se na věc. 
Vyjížděl jsem jako poslední v asi osmičlenné skupince, což pro vytváření nějakých hodnot nebylo nejlepší. Na druhou stranu, než jsem se z chumlíku prokousal dopředu, přece jen klouby trochu povolily, a co bylo hlavní, konečně mně to začalo opravdu bavit. Samozřejmě i díky tomu, že to experimentech s klikáním motorka fungovala nesrovnatelně líp než v prvním tréninku.
Zajel jsem do depa zjistit jak je to s časem. Přes to blbnutí při předjíždění šel čas o pět vteřin dolů. Bylo to sice pořád bída, ale už jsem věřil ve světýlko na konci tunelu. 
Chtěl jsem vyjet ještě na pár kol, nejlíp tak, abych před sebou „hnal“ někoho z rychlíků ;-).  Pán se šachovnicí byl ale proti, takže jsem sice vyjel, ale jako poslední na už vlastně uzavřený okruh. Taky to mělo něco do sebe. Byl čas okouknout a pozdravit davy - a že se tam lidiček sešlo mraky – paráda.
Bylo to fakt moc fajn a tak nějak z toho všeho bylo jednomu dobře po těle i po duši. 
A to přesto, že cíl, dostat se v tréninku alespoň na loňský čas ze závodu se splnit nepovedlo. Ale co, zítra je taky den.

Jenže aniž by to někdo tušil, byl vlastně konec nejen soboty, ale i veškerého závodění, tedy alespoň pro velkou volnou a mona.
Už během večera se řeči pochopitelně točily okolo počasí ale všichni věřili že to nějak půjde.
(A točily se nejen řeči, to je jasný, takže .. no prostě další nekonečná hořická noc!)



Ale to ráno. Děda Komárek to řekl naprosto přesně, když pravil, dovolím si citovat : „Chčije a chčije.“ A to tak že moc. 
Jedny zamlklé ksichtíky proto stály svorně frontu na přezouvání, zatímco jiné ksichtíky, všelijak různě oteklé po dloouuhéé noci nevěřícně vylézaly z brlohů. No nic. Není špatného počasí, ale jen špatného oblečení nebo event. obutí. 



Mně osobně se fakt do warm-upu nechtělo. Ta představa, jak mě do kombošky stovkami dírek zatéká – fuitayxl. Nakonec jsem přeci jen vyjel a skutečnost s tím zatékáním byla ještě mnohem horší než nejhorší tušení. Durch jsem byl ještě než jsem poprvé sjel dolů k náměstí. Trochu mně chybělo srovnání s někým, jel jsem úplně sám. Ale mokré Bridge držely dobře, i na kolínko došlo. Jenže všeho do času. Asi tak ve třetím kole, v lese, na jehličí, v té ostré levé před vracákem přední kolo trochu ustříklo a bylo vymalováno. Silnou silou odstředivou letěla do balíků napřed motorka, a hned za ní já. Trvalo to chviličku, přesto jsem si stihl pomyslet – tohle bude bolet. Motal jsem se totiž hned za motorkou a tak nějak to vycházelo že to do ní napálím zády napřed. Ale balíky odvedly skvělou práci – tímto děkuji těm, kteří je cpali. Sůza i já jsem do nich zapluli jako do peřin a bylo to. Škody nebyly velké a tak jsem do kempu dojel po ose, naštvanej a s rozhodnutím, že na tohle se přeci můžu ..
Jenže ono to jednomu nedá. Trochu alibisticky jsem si řekl, že teda nepojedu, ale motorku bych mohl dát dohromady. Chtělo to jen srovnat přepáčko, a vyhrabat doma nějaké plexi ... a motorka najednou vypadala zase docela dobře. 
A zatím pořád chcalo a chcalo.
Tak jo, pojedu. Na té vodě mně to bavilo a myslím že to nešlo úplně špatně. To, že jsem s tím praštil na tom nic nemění. Prostě jsem to přepísknul. Jo, ten závod by mohl nakonec být docela ok.
V kempu zatím všichni básní o tom jak zajel Indi. Škoda přeškoda, ale neviděl jsem to, bo jsem zrovna ve svěráku rovnal něco ohnutýho (dodatečně gratulace, Indi).
No, a pak už to znáte. Přestalo sice pršet, ale kempem se nesla tichá pošta s oznámením, že tahle hra je u konce. A byla. Na druhou stranu, jak tam někdo řekl – třeba to tak má bejt. Takže konec dobrý, všechno dobré. 

PS. Jako obvykle - poděkování pořadatelům za závody, Romanovi za Kravitschku a zázemí, sponzorovi za to, že do toho šel, kamarádům za podporu a fotky, a Petře za všechno. A samozřejmě gratulace  všem, kterým se zabednilo ;-)

Tak zase za rok, protože to se musí!

Informace o redaktorovi

Tomas Mysliveček - (Odebírat články autora)