Honda CBR 1000RR Fireblade (2005)

Nikdy jsem nechtěl kapotovanou motorku. Bál jsem se, že je to moc. Jo, je to moc. Moc fajn.

Více fotografii

Výška jezdce: 186 cm

První dojmy - Po odchodu Triumpha do věčných lovišť jsem rok nejezdil a jednoho dne napsal kamarád: "Už se na Tebe nemůžu dívat, kámoš prodává fároše, jeď se na to podívat..." Přijel jsem, svezl jsem se, zaplatil jsem, odjel jsem. Je to 5 let.

Motorku bych doporučil pro - Pro člověka, který umí v provozu předvídat a má sebekázeň.

Recenze

Tahle motorka byla láska na první setkání. Když mi kamarád říkal, že se na ni mám jet k jeho kamarádovi podívat, tak jsem se musel podívat, co to vůbec je, ten "Fireblade". Repsol livery se mi vždycky líbilo, to jo, ale kapotovaná motorka? Já, z naháče? Ale jel jsem. Posadil jsem se na ni, kecali jsme... a já začal být na háčku. Druhý den jsem přijel v hadrech a jel jsem se projet... Jen abych během prvního kilometru zjistil, že ta motorka, papírově neskutečná bestie se 180 k, je zároveň hrozně hodná a schopná.

Ujel jsem asi 20 km a plácli jsme si, byl jsem zamilovanej. A nelituji dodnes. Ta mašina je nepopsatelně schopná, sám vlastně ještě nevím, jak moc, protože na běžné silnici člověk využije jednotky procent toho, co umí a na velký okruh jsem se ještě nedostal... Ta absolutní samozřejmost, se kterou zařízne precizně a čistě jakoukoli stopu, kterou jezdec určí a nerozhodí ji ani náhlá díra v silnici, je návyková. Na škole v Mejtě jsem dostal radu, že do toho té motorce nesmí moc kecat, protože ona to umí dobře a jezdec to může jen kazit. A je to prostě pravda. K té škole se ještě vrátím.

Fároš je supersport. Ale na supersport je naprosto univerzální a pohodlný. Nemám problém ujet 450 km v kuse, ta mašina je pohodlná a hodná. Precizní, schopná, ale strašně, strašně hodná. Dá se na ní pohodově odjet trip. Dá se s ní cukat ve městě (jo, levá ruka má brzo dost), dá se s ní letět po dálnici. Dají se s ní klopit zatáčky. V jakémkoli režimu je prostě dokonalá, dává správné zpětné vazby a trpělivě jezdce učí jet dobře. Když za to člověk vezme, kope do zad býčí silou a je jedno, jestli v 50 nebo ve 200 km/h. To pružné zrychlení je mimo rámec čehokoli, co znáte z jakéhokoli auta. Možná s výjimkou Bugatti.

Dá se jet pohodovka devadesátkou po okresce a dá se taky zapálit koudel pod prdelí a jet čočka s plným využitím těch skvostných 13" brzd, mamutího zátahu a nepochopitelné přilnavosti Angelů v zatáčkách za asistence toho precizního podvozku. Ta mašina je rychlá. Je opravdu strašně, strašně moc rychlá. Je to jak hra na PC. Jen člověk nesmí zapomenout, že tady má život jen jeden. Nicméně způsob, kterým umí jakékoli předjížděné auto poslat do minulého století, je návykový. Už jsem říkal, že ta mašina je rychlá? Je ohromně, příšerně, monstrózně rychlá. A je rychlá s takovou samozřejmostí a pocitem jistoty a naprosté kontroly, že to člověku nejde do hlavy. Nikdy na běžné silnici nedostanete tuhle mašinu do stavu, že by měl jezdec dojem, že se dostal mimo "letovou obálku".

A na dálnici? Ideální cestovní rychlost je 200 km/h. To se vyrovná tlak vzduchu s váhou těla a člověk jede, jak kdyby seděl rozvalený ve volvu, je to nečekané pohodlné a nenáročné. Dvě stě v autě zní hrozně, že? Na Fárošovi je to pohoda. Nefouká, a když se před vás zařadí auto ve 130 km/h, stačí se než zvednout a pustit plyn, zpomalení na 130 km/h je otázkou jediného okamžiku. Brzdy na dálnici prakticky není nutné použít. A jak ten Repsol vyklízí levý pruh...

Vmax? Nevím. Fakt, přísahám. Do 240 km/h to zrychluje strašně moc, do 299 už mírněji a víc jak 299 tacháč neumí, i když motorka furt ještě zrychluje. A jo, 300 km/h je moc. I dlouhá rovinka je pryč za pár vteřin a chraň vás ruka páně dělat to, když je víc aut. Rychlá cesta do hrobu. Navíc berte, že když minete auto, které jede 130 km/h, tak jedete o 170 km/h více. O STO SEDMDESÁT kilometrů v hodině více!!! Snažím se řidiče okolo neděsit.

Závěrem zpět na ten okruh do Mejta. Ta škola mi dala strašně moc. Za prvé, ti kluci mě na mašině rozhejbali a uvolnili a od té doby mě z mašiny nic nebolí a schopnost mašinu ovládat je o parník jinde. A za druhé, už chápu, že z té mašiny podvozkově na silnici vidím jen 5 %. Možná 3 %. Způsob, jakým ta mašina ožila, když jsem po ní chtěl to, na co ji inženýři v Japonsku vyrobili, byl omamný. S každým kolem byla lepší a lepší a brzdy, místo aby vadly, tak se zpřesňovaly. Pokud jste to nezažili, tak si nedovedete představit ten pocit, když ze 120 km/h jdete do plných brzd, pak brzdy plynule povolujete, jak tu mašinu nakláníte a pak jí plynule na apexu přidáváte a nechápete, kde se v těch gumách bere grip... začal jsem věřit, že ta mašina umí 1000x víc, než já dokážu využít. A vůbec na mě není naštvaná...

Jednou musím na velký okruh, odjížděl jsem z Mejta úplně vyždímaný, domů jsem dorazil ve stavu, že jsem spadnul v kombošce do předsíně a hodinu jsem ležel, než jsem našel sílu se svléci... ale ten zážitek se mi zavrtal hluboko do mozku. Je to nepopsatelně boží. A Fároš je fantastická motorka. Schopná, spolehlivá, rychlá a vlastně úplně levná na údržbu. Za pár korun nekonečný pytel zážitků a radosti.

Jezdím málo. Ale každá jízda je takový zážitek, že možnost prodeje nepřipadá vůbec do úvahy. Jen vědomí, že je v garáži a můžu vyrazit, mě drží nad vodou. Fároš... to je láska.