Jawa 350/354 Kývačka (1961)

V červnu nebyl čas, hodně práce a i v červenci si dávala Jawka pauzu, holt dovolená s rodinou. Zato počátkem srpna mne čekala cesta z DD do Gothy. Jeden z mých několika zaměstnavatelů si vymyslel třídenní školení. Autem se mi tam moc nechtělo, vlakem, na kole nebo pěšky už vůbec ne, letadlo nemám, ale počasí i předpověď byla parádní, tak proč to tedy nevzít na Jawě? Času mám dost, vyjedu v neděli po obědě a do večera tam musím být. Moje drahá polovička si sice klepala na hlavu, že to je bláznovství, že nedojedu, ale nebylo zbytí. Pro jistotu jsem se domluvil se tchánem, který bydlí tak trochu po cestě, že to vezmu přes něj a kdyby něco, tak mne aspoň hodí na vlak.

Plán cesty byl víceméně jasný: Z Drážďan dolů přes Freiberg na Chemnitz, tam to vzít směrem na západ přes Zwickau, pod Gerou až do Saalfeldu a odtud přes Rudolstadt, Stadtilm a Arnstadt až do Gothy. Člověk ovšem míní a Jawa mění. Až do Chemnitzu byla cesta v pohodě, bez problému, utíkala docela rychle. Jenže za Chemnitzem omyl největší. Ze silnic, které na mapě vypadaly jako normální rychlé státovky, se vyklubaly rozkopané kroutící se drcbáhny mezi vesnicemi, z kopce do kopce, navíc každou chvíli objížďka přes dorfy, kde zpráva o pádu Berlína patří nejpíš ještě k horkým novinkám. Plán dostat se do Gothy navečer bral postupně za své. Nakonec mne objíždky navedly někde u Altenbergu na dálnici A4 a nechtěly pustit na okresku, takže Jawka dostala pěkný záhul, slabě podhuštěné přední kolo znamenalo příšerný flutter řídítek v rychlostech nad 100km/h, navíc v té rychlosti velmi rychle začal docházet benzín. Po přejetí na A9 na Hermsdorfer Kreuz jsem už přepínal na rezervu, která mi vydržela přesně ke sjezdu, kde chcípla. Naštěstí 100m dál byla pumpa, tak po položení na bok a přelití posledního panáka v nádrži chytla a ten kousek doskákala, ani jsem nemusel tlačit. Když jsem tam dojel, tak slyším divné pazvuky od zadního kola - rozpojený kryt řetězu se plandá u zadního kola, jentaktak, že neupadl (3x sláva pravidlu letecké konstrukce, že šroub musí do průchozí díry vždy přijít hlavou nahoru, aby nevypadl!!!). Ke tchánovi jsem dorazil kolem sedmé večer. Když slyšel, kudy chci jet dál, řekl, že do cíle dorazím tak zítra ráno. Jeď hochu na sever do Jeny a dál po B7 přes Výmar, Erfurt a budeš tam tak v deset. Vcelku měl pravdu, seknul se pouze o půl hodiny, a to ještě jen díky tomu, že jsem u výhledu na pomník v Buchenwaldu dával vajglpauzu a u letiště v Erfurtu byla blbě značená objížďka. Na posledních pár kilometrech se mi přestávalo líbit, jak motorka táhne. Motor šlapal sice slušně, ale nějak se mu nechtělo jet rychle. No nevadí, zbývá už jen kousek, pak se na to podíváme.

Tři dny školení utekly jako voda (nebo spíš rýnské víno, které jsme statečně kalili - holt muzikanti se nezapřou), na mašinu jsem samozřejmě ani nesáhl. Vyrážím ve 3 odpoledne, první kilometry fakt byly nějaké divné, pařit den před cestou, která má kolem 400km se opravdu nedoporučuje Motor šlape vcelku ok, akorát ta rychlost zlobí, do kopců se tomu moc nechce. Takže rozborka sborka karbecu, přitáhnout spojku a uvidíme. Moc to nepomohlo, takže se plácám po B7 směrem zpátky na Jenu tak 70-80km/h. Následuje opět zastávka u tchána a po kafi padá rozhodnutí pokračovat ještě ten samý večer dále ke strejdovi do Chebu. Mizím tedy už za soumraku přes Zeulenrodu směrem na Plavno a tady pak dál po B92 na Bad Brambach. Cesta až do Plavna je v pohodě, mám to tady naježděné autem, takže i vcelku vím, kde si co mohu dovolit, ubíhá to relativně rychle, dokonce i motor se trochu umoudřil a vcelku spolupracuje. Za Plavnem opět objížďka, tentokrát ale opravdu brutální, vede skoro až na bavorskou hranici kousek od Hofu, navíc je velmi mizerně značená, takže ani nevím pořádně, kde jsem, jestli ještě na objížďce, nebo už se za chvíli vynoří světla Norimberku Je tak desátá, jedenáctá večer a je znát, že jsme o pár metrů výše nad mořem, začíná se permanentně zamlžovat plexi a kosa nepříjemně zalézá pod křivák. Najednou kde se vzala, tu se vzala, opět jsme na B92 a mažeme směrem Adorf, Bad Brambach, Františkovy Lázně, Cheb. V kopcích leží na silnici slušná mlha, občas musím jet krokem bez plexi, abych vůbec něco viděl. Na poslední chvíli se v jedné lesní zatáčce vyhýbám blikajícímu autu na silnici - řidič stojí vedle a morduje se s přejetou srnkou nebo prasetem, nebylo poznat. Zhruba o půlnoci přejíždím české hranice a dokážu už akorát myslet na teplou postel, posledních asi 20km už řídím jenom automaticky totálně zdřevěnělými pazourami. Dorazím do Chebu ze strany, kde to neznám, takže se chvíli motám, naštěstí brzy narazím na pár známých orientačních bodů a za chvíli už mne tetička pouští dovnitř, dávám si horkou sprchu, jednoho lahváče a jdu spát.

Druhý den odjezd přes Krušné hory zpátky do Drážďan. Dopoledne ještě kecáme se strejdou, rozebíráme statečné činy našich pradědečků a když pak mám po opulentním obědě a kávičce jako frajer vyjet z garáže na první našlápnutí, Jawa nic. Skáču na nakopávačce jak vzteklý, až to vzdám a houknu na bratránka, ať mne helfne roztlačit. Je to z kopečka, ale nějak se jí nechce. Po asi dvaceti metrech konečně začne prskat, patrička puberťáků, sedících vedle na lavičkách, se může smíchy potento... Trhněte si, říkám si v duchu, otočím plynem a mizím směrem na Sokolov. Tady na poslední chvíli absolvuji STK (zítra propadá), než blondýna v kanclu vystaví všechny papíry a razítka kecám s fajn technikem, který doma taky renovuje stejný stroj a zdrhám směrem Karlovy Vary, kde mne chytá hnusný slejvák, takže nová dálnice je během chvilky jako kluziště. Naštěstí to netrvá dlouho, pokračuji na Boží Dar, kde mám do šesti vyzvednout pro ženu v místním infostředisku nějakou knihu. No, přijedu tam sice pozdě, ale dámy jsou fajn, po telefonátu, že nestíhám, mi počkaly, takže už za chvíli kecám naproti v hospodě s dvěma motorkáři z Ostrova nad Ohří. Po nezbytné kofole a kafi se ztrácím někde pod Klínovcem přes Měděnec po krásné silnici 223 směrem na Horu sv. Šebestiána, kde ještě za světla tankuji. Stále jsem ještě přesvědčen, že dnes dorazím po hřebeni Krušných hor až do Petrovic, ovšem drsné zakufrování někde v okolí Hory sv. Kateřiny mne přivádí do reality. Pomalu se smráká a díky "perfektnímu" značení na krušnohorských pláních vůbec netuším, kde jsem, mapa je mi naprosto na nic, ukazuje silnice, které neexistují a ty, které existují, ty nezná. Dojíždím už za tmy do nějaké bezejmenné vesnice někde nad Litvínovem a na nejbližším rozcestí řeším dilema - doprava nebo doleva? Zprava náhle přijíždí švestky, aha, takže tudy raději ne, dávám se doleva a najednou jsem v Německu. No tak když už jsem tady, tak se holt nebudu vracet, hřebenovku dám jindy a za světla. Takže se začínám vymotávat z kopců někam do civilizace. Jde to pomalu, je tma, že by se dala krájet, navíc zase slabě mží, celé odpoledne vlastně ujíždím před studenou frontou a občas mne chytnou její předsunuté hlídky. Když dojedu k Frauensteinu, tak si oddechnu, tady už to znám a přes Dippoldiswalde pokračuji dále domů. Celkově najeto něco mezi osmi až devíti sty kilometry, trochu zlobila spojka a karburátor, jinak bez problému.

Pár fotek je na rajčeti, moc jsem bohužel fotit nestíhal. Je to někde na česko-saských hranicích, mezi Horou sv. Šebestiána a sv. Kateřiny aka in the middle of nowhere...